Kromě Baťovy vily ve Zlíně a Státního archivu v nedaleké Klečůvce vedla má zastavení během dubnové návštěvy vlasti do dvou dalších míst souvisejících s mým pátráním po prastrýci Silvestrovi: do jeho rodných Vémyslic a pak i do Prahy, kde jsem měl kromě návštěvy Národní knihovny v Klementinu domluveno i několik klíčových schůzek.

Vémyslice — městys nedaleko Moravského Krumlova — jsou i místem, kde jsem strávil významnou část mého dětství. Během bezpočtu víkendů a letních prázdnin jsem tam zažíval magická dobrodružství a formující momenty svého dospívání. A aniž bych to tehdy vnímal, v chodbě jsem mnohokrát míjel zavěšený Silvestrův fotografický portrét. Pověsila jej tam moje babička, která byla Silvestrovou starší sestrou.

Žili jsme ale v jiném domě, než který kdysi obývala rodina Němcova. Ten náš stojí na „horním konci" městečka a babička jej vybudovala spolu s mým dědou, který přišel z chudé domkářské rodiny v Dukovanech.

Původní dům rodiny Němcových stojí dole „na městečku“ čili na obecním náměstí, kam se od nás chodívalo pro nákup nebo do hospody, kde děda každou neděli odpoledne hrával taroky.

V čísle popisném 23 se tady v říjnu roku 1919 narodil rodičům Silvestru Němcovi a Františce (rozené Netouškové) syn Silvestr. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců, přišel na svět po nejstarším Františkovi (1908), Jůlii (1911, zahynula tragicky na následky dřívějšího úrazu kolem roku 1923), a mé babičce Františce (1914).

Silvestrovy rodiče, tedy moji prababičku a pradědečka, jsem bohužel nikdy nepoznal, zemřeli v letech 1968 a 1970. Několik vzpomínek na ně ale znám od mámy — jako staří lidé žili a spávali v pravé přední místnosti jejich domu, děda Silvestr kouřil fajfku a na výklenku jejich pokoje prý bývala jakási tlustá kniha s fotografiemi, spojená s firmou Baťa.

Do onoho domu jsme chodívali za mého dětství na příležitostné návštěvy a já tam také každý rok tloukl na dveře při velikonoční koledě. Letos jsem tam po dlouhé době zavítal znovu. Má teta, paní Jiřina, nás coby nečekanou návštěvu uvítala taštičkami ze sádlového těsta, plněnými marmeládou — ty jsem v dětství miloval a tady jsem je po více než pětadvaceti letech znovu ochutnal! Z dětství jsem si také vzpomínal na myslivecké trofeje, které byly umístěny v chodbě domu; zjistil jsem, že tam jsou dodnes.

Návštěvy jsme využili i k troše povídání o Silvestrovi. Ukázalo se, že má teta shromáždila o jeho osudu několik česky psaných dokumentů, zejména mnou již zmíněnou esej Ivana Procházky o krajanech na Dálném východě během druhé světové války.

Jako hlavní úlovek jsem si tam půjčil a oskenoval několik historických snímků — jednak čtyři portréty Silvestra z jeho dětství a mládí, jednak dvě staré fotografie rodiny Němcových (na nich se ale Silvestr nevyskytuje, byly pořízeny ještě předtím, než se narodil). Zaujal mne také krásný snímek Silvestrova tatínka, na kterém pózuje na zahradě s kloboukem na hlavě a s viržínkem v ruce — tyčí se tam jako statečný hrdina nějakého westernu.

Do Vémyslic jsme zajeli během víkendu, takže se mi bohužel nepodařilo zajít na obecní úřad a získat další dokumentaci, jako třeba matriční knihy nebo předválečnou kroniku, kde doufám najít nějaké další stopy nebo zajímavosti. Za dalším pátráním tam tedy budu muset vyrazit ještě alespoň jednou.