Po delší odmlce se vracím ke své práci na pátrání pro osudu Silvestra Němce, mého nezvěstného prastrýce z jihomoravských Vémyslic. Silvestrova stopa mizí v půli února 1942 během posledních dní zoufalé obrany Singapuru před japonskou invazí. Můj prastrýc se do těchto bojů spolu s několika dalšími Čechoslováky přihlásil jako dobrovolník.

Jak už víme, Silvestr nastoupil k firmě Baťa v září 1936, kdy mu bylo bezmála sedmnáct let. Pracoval pak dva roky jako prodavač v nám blíže neznámé prodejně. Po dvou letech práce jej vedení firmy vybralo — stejně jako desítky jeho vrstevníků — pro misi na Dálný východ. Tam Baťa od počátku třicátých let úspěšně budoval asijskou pobočku. Silvestr ještě před odjezdem do Singapuru absolvoval desetidenní kurs nově zavedené pracovní pozice pedikéra.

Podle záznamu v Knize zaměstnanců vyslaných do zahraničí — pozoruhodného dobového dokumentu firmy Baťa uloženého ve zlínském státním archivu — se Silvestr vydal na cestu 31. prosince 1938.

Jediný dochovaný dopis poslal domů v březnu 1939, krátce po svém příjezdu. Píše v něm rodičům o svých prvních dojmech z exotického Singapuru. O tom, jak probíhala jeho cesta, se tak můžeme jen dohadovat.

Lze ale předpokládat, že do Singapuru cestoval obdobně jako zhruba půl roku předtím jeho kolega-pedikér a pozdější blízký přítel Josef Vyhnálek. V tom případě mohlo jeho putování vypadat následovně. (Vycházím přitom z pamětí Josefa Vyhnálka, které sepsal na čtrnáct strojopisných stran roku 1966 a jejichž kopii jsem získal od pana Procházky během naší schůzky v Praze).

Ze Zlína zamířil do Vídně, odtud pak rychlíkem do Benátek. Po krátké přestávce pokračoval přes Miláno a Turín do Janova. „Janov — město ležící v zátoce. Jak krásný byl pohled z hotelu, kde jsem byl ubytován, do přístavu a na šíré moře,“ vzpomíná ve svých pamětech Vyhnálek. Zakrátko nastoupil na zaoceánskou loď Victoria společnosti Lloyd Triestino.

Vyhnálek na ni vzpomíná takto: „Celá bílá stála připravená v přístavě pro cestující, které dopravovala do všech světadílů. Cestující většinou Italové, několik Angličanů a Francouzů, velké množství Arabů a Němců. Zahoukala siréna a loď se dala do pohybu. Poprvé v životě jsem se octnul na šírém moři...“

Josef Vyhnálek, podobně jako Silvestr, pocházel z chudé venkovské rodiny. Byl o dva roky starší: narodil se v květnu 1917 v Jamném nad Orlicí. Měl čtyři další sourozence, jeho otec byl obuvnickým dělníkem, Vyhnálek si na něj nemohl pamatovat. Padl totiž stejného roku v první světové válce někde u Terstu.

Když bylo Josefovi pět, vdala se jeho matka podruhé za sezonního stavebního dělníka. Vyrůstal tedy ve velké chudobě. Vzpomíná, jak si spolu se sourozenci přivydělávali sběrem lesních plodin a chrastí, v zimě pak výrobou nitěných knoflíků a rýžových kartáčů.

Podobně jako mnoho jiných měl to štěstí, že se mu nabídlo východisko díky firmě Baťa, kam nastoupil ve čtrnácti letech. Přes den pracoval ve výrobě obuvi, navečer navštěvoval školu práce. Po třech letech jej ze zlínské továrny přemístili coby prodavače do prodejen Mělníku, do Brna a do Mladé Boleslavi. Do Singapuru odjel v květnu 1938 ve funkci prodavače-pedikéra, stejně jako Silvestr.

Jaké to asi bylo pro mladé chlapce z venkova, když vyráželi na takovou cestu do dalekých exotických krajin? Docela jistě velké dobrodružství, během něhož si mohli — možná poprvé — užít i trochu luxusního života: „Italská kuchyně byla výborná. Makaróny, saláty různě připravované, ale většinou na oleji, víno — to bylo na denním pořádku. Koupání v bazénu na lodi, večerní tance, návštěva kina na palubě, to všechno bylo nám k dispozici.“

Loď Victoria italské společnosti Lloyd Triestino byla moderní a ve své době nejrychlejší lodí. Díky rychlosti i eleganci se jí přezdívalo „Bílý šíp“ nebo také „Holubice Orientu“.