Pátrání po Silvestrovi: Asie po první světové válce
Jan BeránekAutor se v dnešním pokračování příběhu pátrání po osudech svého předka, který jako zaměstnanec Baťových závodů a dobrovolník domobrany zahynul za druhé světové války v Singapuru, popisuje meziválečnou situaci v Asii.
V dnešním pokračování se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda - v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další, ve které se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.
Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění — to jest britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru — v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.
Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.
Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes. Asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.
Kolik o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věcí. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.
Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů - tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil.
Srovnatelné je také to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionu vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony. Percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.
Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.
Hlavními účastníky tohoto velkolepého geopolitického konfliktu byly Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.
Americká expanze
Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze třinácti britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa: jeho hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.
Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění indiánů (Indian Removal Act).
Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.
Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu.
Na Havaji se do pětasedmdesáti let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75 procent a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč."
Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Akce byla ospravedlňována tím, že je potřeba poskytnout pomoc chudým utlačovaným Kubáncům.
V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny.
Ovšem, v jednom ohledu zde přece jenom marxismus dochází svého potvrzení: totiž v jeho zcela základní tézi, že veškerá "společenská nadstavba" (tedy i včetně politiky) je nakonec určována "materiální základnou". Tedy ryze materiálními zájmy. Naprosto jednoznačně se to ukazuje především na případě Japonska, které díky tomu že nemělo žádné vlastní zdroje průmyslových surovin bylo za dané situace víceméně "předprogramováno" k tomu, si tyto zdroje zajistit vojenskou a územní expanzí.
Dříve Španělsku jeho imperium také prosperitu nepřineslo a ohromné množství stříbra proudící do země z kolonii jeho ekonomiku zruinovalo.
Rusko je dnes opět mocensky na vzestupu, ale jeho obyvatelům musí vědomí, že patří k mocnému národu stačit jako útěcha za to, že se jim ekonomicky příliš nevede.
Až do první světové války platilo víceméně jednoznačně pravidlo, že "vítěz bere vše". A že se tedy ekonomicky sanuje respektive obohatí na účet poraženého.
Jenže: z totálně rozbitého Německa po druhé světové válce bylo už jen velmi málo co ukořistit. Anglie sice odvezla z Porúří - přes rozhořčený odpor místního obyvatelstva - velmi moderní kovací soupravu; ale pak z ní Anglie neměla téměř žádný ekonomický prospěch. Celkově z poraženého Německa nejvíce ukořistil Sovětský svaz, pro kterého byly německé stroje a zařízení stále ještě velice cenné. Ale nakonec i on byl nucen z ideologických důvodů socialistické východní Německo začít podporovat, aby příliš nezaostalo za Německem západním.
Takže: Anglie nemohla svým vítězstvím příliš získat; a naopak postupem času ztratila své kolonie. A - navíc sama měla u USA velký válečný dluh.
Sovětský svaz jak řečeno určitou válečnou kořist v Německu udělal; ta dozajista přispěla k obnovení jeho ekonomiky, ale celkově díky svému plánovanému typu hospodářství velké prosperity dosáhnout nemohl.
Německo a Japonsko: ano, tady se zdá být paradoxem, že z prohrané války vyústil ekonomický boom. Na jedné straně je to zřejmě důsledek právě toho, že tyto poražené národy veškerou svou energii a kreativitu přesměrovaly z militarismu do mírové ekonomiky - s velmi pozitivním efektem. K tomu přistupuje i to, že jim byla uložena omezení ohledně jejich armád - takže nebyly zatíženy vojenskými výdaji.
A za další se ukázalo, že v moderní ekonomice je opravdu rozhodující know-how, nikoli materiální stránka ekonomiky. Tu poničenou infrastrukturu se podařilo obnovit během několika let; a v určité míře i to byl pozitivní efekt války, že namísto poničených produkčních struktur starých byly obnoveny moderní a efektivní.
Takže to byly ty důvody, proč ve válce poražení se stali nakonec ekonomickými profitéry poválečného vývoje, a proč leckterý vítěz po válce neuspěl.
Tím ovšem nijak nechci zlehčovat principiální relevanci toho marxistického pojetí.
Například už v sumerském Uruku - jednom z nejstarších měst lidské civilizace vůbec - byly učiněny nálezy, které s určitou pravděpodobností nechají usuzovat, že byly důsledkem sociálních střetů. Tedy - třídního boje. Svou logiku by to mělo - v Mezopotámii díky úrodné (zavlažované) půdě byl přebytek produkce nad bezprostřední spotřebou. To znamená: mohlo se zde vytvářet bohatství, které ovšem bylo nestejnoměrně přivlastňováno. Na jedné straně dělníci udržující ten závlahový systém, pracující prakticky jenom za stravu - a na straně druhé nová oligarchie. Takže pro vypuknutí - dost možná prvního - sociálního, respektive třídního střetu v dějinách tu byly dány všechny základní podmínky.
Kteréžto podmínky pak objektivně existují všude kde dochází k silné sociální stratifikaci. Takže jak řečeno, ta marxistická téze o "dějinách třídních bojů" je sice ve svém znění poněkud příliš zabsolutizovaná, ale to neznamená že by neměla určitý reálný základ.
Možná až někdy v budoucnosti, kdy už by opravdu všechnu - těžkou - práci za člověka dělali roboti, a lidé by to všechno jenom řídili. Ale obávám se, že i za těchto okolností bude nevyhnutelně docházet k nějakému rozčlenění: na ty kteří budou usazeni v těch nejvyšších patrech toho řízení a rozhodování, a na ty kteří budou v "nižších patrech". A kteří tedy budou řízeni, a o kterých bude rozhodováno. A podle toho budou i rozdíly v odměňování, respektive v bonusech a jiných výhodách. Takže nějaký ten objektivní základ pro sociální, a tedy i třídní konflikty tu bude vždycky.
Jde jenom o to, jak velké tyto rozdíly budou - a především, budou-li většinou zúčastněných pociťovány jako zasloužené a legitimní, anebo ale naopak.
V budoucnu záleží na tom, jaký pohled se prosadí na vlastnictví půdy a taky na tom, jak dalece dostupné budou výrobní prostředky pro výrobu životně důležitých věcí.
K těm Vámi vyjmenovaným třem formám bych připojil ještě tu čtvrtou, kterou Marx sám považoval jenom za jakousi specifickou, mimo té hlavní vývojové řady: totiž co on nazval "asijským výrobním způsobem".
Jak řečeno on to považoval jenom za formu výjimečnou; ale mně se čím dál tím více zdá, že právě tohle by se mohlo stát hlavní formou třídního konfliktu budoucnosti.
Připomeňme si: výchozí stav je ten, že všichni jsou si víceméně rovni, co se týče jejich postavení ke - společným - výrobním prostředkům. Jenže - pak se ukáže že je nutné aby někdo (skupina specialistů) všechny ty práce na zavlažovacích systémech řídil. Vytváří se tedy ta skupina těch specialistů - původně ještě ne třída, nýbrž jenom jakýchsi "manažerů". Kteří tedy řídí ve jménu a ve prospěch všech.
Jenže: ten kdo řídí druhé a nakazuje jim co mají dělat - ten má nakonec vždycky prioritní, privilegované postavení. Ten už není "jeden z nich". To je prostě fakt, s kterým se nedá hnout.
A - s tímto privilegovaným postavením je také zcela pravidelně spojen stav, kdy dotyční pobírají vyšší odměny, případně další výhody. Jak jsem to už zmínil minule.
Takže tu zase máme ten typický třídní stav: jedni pracují, vytvářejí svou prací hodnoty - ale jejich odměny jsou menší, nežli těch, kteří (bezprostředně) nepracují, ale jenom řídí. A ty vyšší odměny či bonusy těch řídících - ty nemohou pocházet z ničeho jiného, nežli z nadhodnoty vytvořené těmi pracujícími.
Čili jak řečeno: vzniká nám tu naprosto klasický třídní protiklad. Přesně podle tohoto vzorce to fungovalo v reálném socialismu - kde také ta vrstva privilegovaných tvrdila, že oni jsou přece součástí "dělnické třídy", že oni jenom všechno organizují a spravují ve jménu a ve prospěch té třídy pracujících. Faktický stav ale byl ten, že oni byli "ti nahoře", a ta dělnická třída byla "dole".
A jak už jsem napsal minule: do určité míry by ten třídní konflikt bylo možné otupit tím, kdy už by všechnu hrubou a fyzicky namáhavou práci za lidi dělali stroje. Respektive roboti. Ale i tak - z výše uvedeného vyplývá, že i za těch okolností by zase došlo k té stratifikaci, že jedni by v té řídící hierarchii byli výše, a měli by i s tím spojené výhody, materiální i jiné.
Jestli bychom to chtěli či nechtěli nazvat "třídním protikladem" je opravdu jenom otázkou definice.
Ale zase platí: pokud by "ti nahoře" měli mnohem vyšší příjmy než "ti dole", a jestli by ty jejich vyšší příjmy byly důsledkem toho, že by si přivlastňovali nadhodnotu vytvořenou "těmi dole" - pak i podle marxistických měřítek by se jednalo o naprosto klasický třídní protiklad.
Jenže Bůh (ten náš židovsko-křesťanský) takový systém neschvaluje. Je to patrné už ve Starém zákoně (útěk Božího lidu z Egypta).
Anebo s Marxem - poněkud vědečtěji - řečeno jednalo se o zajištění podmínek pro volný pohyb zboží a kapitálu mezi členskými zeměmi.
A ten reálný základ pro EU je - to se nedá nic dělat - stále především to uhlí a ocel.
Samozřejmě, časem se na to "nalepily" i určité další, bezprostředně nikoli materiální hodnoty, které jsou ovšem stále ještě pokrokovější a humánnější ve srovnáním s jinými alternativami, kterými žije a které předkládá tento svět.
Obecně řečeno, ty hodnoty EU jsou hodnoty liberální - ale kořenem tohoto liberalismu je nakonec (jak už věděl Karel Marx) docela obyčejný kapitalismus. Ten kapitalismus, který pro svůj nerušený chod potřebuje právě ten volný pohyb zboží, osob a kapitálu. A potřebuje také osobně volného, tedy "svobodného" pracovníka, aby se tento mohl volně přesouvat sem a tam, podle toho kde ho právě kapitál potřebuje.
Samozřejmě, tyto liberální hodnoty mají v určitém smyslu univerzální charakter, nevázaný jenom na kapitalismus; a v rovině čistě teoretické je možno o nich uvažovat a filozofovat třeba i ve společnosti otrokářské. Jenže - jejich zcela konkrétní charakter v sobě vždycky nese nesmazatelné znaky právě toho typu společenských vztahů, který v daném místě a v dané době dominuje.
A tak odvrácenou stránkou té reálné liberální "svobody" v EU je jak už zmíněná závislost člověka na potřebách kapitálu, tak ale i jeho závislost na všepronikajícím a všepohlcujícím konzumu. Samotný proces či akt integrace EU není hodnotou - to je jenom proces vzájemného srůstání, který naprosto nic nevypovídá o tom, jestli to co srůstá je dobré nebo špatné.
Takže pokud bychom opravdu chtěli mluvit o "hodnotách EU", pak to jediné co snad může mít nějakou opravdu více nežli pouze pragmatickou hodnotu je evropské soudnictví (respektive vůbec tvorba společných norem), které přece jenom do jisté míry brání lokálním excesům moci vůči právům jednotlivce. Jak velice slabé ale tyto nástroje "umravňování" mohou být, se zrovna v současné době ukazuje na příkladu Polska a Maďarska, kdy bezzubé nástroje EU nejsou schopny zastavit eklatantní deformace v těchto zemích.