Pátrání po Silvestrovi: Asie po první světové válce

Jan Beránek

Autor se v dnešním pokračování příběhu pátrání po osudech svého předka, který jako zaměstnanec Baťových závodů a dobrovolník domobrany zahynul za druhé světové války v Singapuru, popisuje meziválečnou situaci v Asii.

V dnešním pokračování se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda - v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další, ve které se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění — to jest britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru — v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.

Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.

Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes. Asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.

Kolik o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věcí. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.

Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů - tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil.

Srovnatelné je také to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionu vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony. Percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.

Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.

Hlavními účastníky tohoto velkolepého geopolitického konfliktu byly Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.

Americká expanze

Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze třinácti britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa: jeho hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.

Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění indiánů (Indian Removal Act).

Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.

Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu.

Na Havaji se do pětasedmdesáti let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75 procent a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč."

Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Akce byla ospravedlňována tím, že je potřeba poskytnout pomoc chudým utlačovaným Kubáncům.

V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny.

„Filipíny jsme nechtěli, ale přece je nepředáme Francii nebo Německu, našim rivalům. Přitom nejsou schopny se samy spravovat," prohlásil americký prezident McKinley na začátku pacifikace, která tamní domorodce stála více než sto tisíc životů.

To byl ale poslední americký koloniální výboj. Poté se zahraniční politika Spojených států namísto přímého podrobení cizích území zaměřila na ovládnutí jejich trhů. Obrovská Čína, z Filipín takřka na dosah, byla vnímána jako prioritní obchodní oblast.

Roku 1903 Roosevelt podpořil povstání separatistů v Panamě, kteří se odtrhli od Kolumbie. Výměnou za to dostaly USA právo vybudovat a kontrolovat kanál napříč panamskou šíjí, který byl klíčový pro zahraniční obchod, ale také umožnil americkému loďstvu pružněji operovat jak v Tichém, tak v Atlantském oceánu.

Ne tak úplně zamýšleným obsazením Filipín se ale USA staly regionálním sousedem a bezprostředním rivalem Japonska — a to včetně střetu ambicí, které obě velmoci měly vůči rozpadající se Číně. Toto napětí se mělo plně projevit v následujících dekádách a vyvrcholit během 2. světové války.

Japonská expanze

Také Japonsko procházelo během 19. století obrovskou proměnou. Po mnoho staletí, kdy zemi vládli šógunové a císař byl jejich pouhou loutkou, byla tato ostrovní říše zcela uzavřená sama do sebe. S okolním světem nejenže nijak neobchodovala, ale cizinci měli přísně zakázáno na její území byť jen vstoupit — a ti, kteří se tam ocitli úmyslně, jako třeba křesťanští misionáři, nebo i čirou náhodou či omylem, byli pronásledováni a krutě trestáni.

Pouze Holanďané měli výsadu vzájemného obchodu, který probíhal v přístavu k tomu vyhrazenému na ostrůvku poblíž Nagasaki. Holanďané si tuto výsadu zasloužili tím, že v roce 1637 pomohli šógunovi potlačit takzvané šimabarské povstání vyvolané křesťanskými Japonci, které podporovali jejich souvěrci z Evropy. To je i důvod, proč se všechny křesťanské státy s výjimkou Holandska následně ocitly — na více než dvě stě let — na černé listině.

Poměry v izolované říši kostnatěly a upadaly postupně, ale jejich náhlou změnu si vynutili právě Američané dychtiví proniknout na lákavé, a přitom zapovězené japonské trhy. Roku 1853 se v tokijském zálivu objevily čtyři moderní americké válečné lodě pod vedením komodora Matthewa Perryho.

Ocelové dýmající lodě byly samy o sobě pro Japonce, žijící ve středověkých poměrech, zjevením jako z jiného světa. Aby udělaly ještě větší dojem, spustily palbu tříštivými granáty na dřevěné domy podél pobřeží.

Perry poté předal Japoncům dopis od amerického prezidenta Fillmora, který je vyzval k uzavření obchodní dohody. Když se o rok později Perry vrátil s dvojnásobným počtem lodí, Japoncům nezbývalo než souhlasit.

Takový tedy byl historický začátek americko-japonských vztahů. Zároveň přinesl konec středověkého tradičního Japonska, jehož zastaralý režim nepřežil následující nápor průmyslové revoluce ani o jednu další generaci. Dynasticky vedený šógunát se zhroutil a počátkem roku 1868 proběhly radikální reformy Meidži, které proměnily celou zemi včetně toho, že vrátily reálnou moc do rukou zbožštěného císaře.

Japonsko se otevřelo světu a povzbuzeno modernizací a zrychleným rozvojem svého vlastního hospodářství, začalo v něm spatřovat nové příležitosti. První japonská kolonizace proběhla, podobně jako v případě Spojených států, směrem do stávajících, ale dosud řídce osídlených území — v tomto případě to bylo směrem na sever, na ostrov Hokkaidó, do té doby obývaný přírodním národem Ainiů.

Těch typicky rychle ubylo, ale počet obyvatel ostrova se do začátku 20. století zvýšil z původních několika desítek tisíc na téměř 1,5 milionu. Obsazení nepřívětivého Hokkaida mělo pro Japonce i strategický důvod, protože tím odpověděli na kolonizační tlak ze strany Ruska, které se na Japonsko tlačilo ze severu a své ambice ovládnout východ potvrzovalo stavbou transsibiřské železnice.

Rychle se rozvíjející Japonsko pak roku 1894 vytáhlo na sousední Čínu, kterou porazilo k překvapení všech, kteří ji do té doby považovali za největší asijskou mocnost. Nenápadný a postupný vnitřní rozklad Číny urychlily i koncese, které v 19. století v podobě obchodních dohod a vyhrazených přístavů (Šanghaj, Hong Kong a řada dalších) udělila západním velmocem. Ostrov Formosa — dnešní Taiwan — který několik let předtím anektovala Čína, se stal prvním zahraničním japonským územním ziskem.

Do situace se vložily tři západní mocnosti — Rusko, Francie a Německo. Ty byly vojenským úspěchem Japonska zaskočeny a ve vyjednávání, které Japonsku a Číně nabídly, nakonec donutily Japonsko vzdát se většiny jeho nároků, včetně strategického přístavu Port Arthur, který připadl Rusku.

Japonci, kteří už předtím považovali Rusko za hlavní hrozbu, odpověděli zanedlouho „preventivním“ útokem přímo proti němu. V bitvě u Cušimy roku 1905 Japonci rozdrtili nejen carské loďstvo, ale vyhráli i u Mukdenu v bojích o železnici, která strategicky spojovala Vladivostok s přístavem Port Arthur.

Na následující mírové konferenci uspořádané pod záštitou USA se však Japonsko opět muselo vzdát velké části svých nároků. Jeho hlavním územním ziskem se nakonec stala jen jižní polovina ostrova Sachalin.

Mezi Japonci se začal šířit pocit křivdy. Už podruhé — a zdaleka ne naposled, jak ještě uvidíme — bylo západními velmocemi poníženo a zrazeno. Zatímco ostatní, evropské státy mohly rozšiřovat svá území a kolonie pomocí vojenské síly, Japonsku to dovoleno nebylo. Chuť na rozšiřování území je ale nepřešla a roku 1910 anektovalo Koreu. Aby své nové území uchránilo před Čínou, přibralo k tomu i sousedící oblast Číny: jižní Mandžusko.

Američanům, kteří v Číně viděli strategicky důležitého obchodního partnera, se to pranic nelíbilo: vzestup Japonska začal ohrožovat jejich zájmy. Anexi Koreje a části Mandžuska sice přijali — výměnou za to Japonci uznali americký nárok na Filipíny, Havaj i jejich obchodní zájmy v Číně — ale od té chvíle se pro ně Japonsko stalo úhlavním potenciálním vojenským soupeřem. Vojenské strategické plány se začaly soustředit právě na ně, což japonská strana rychle opětovala.

Přesvědčivé vítězství Japonska nad Ruskem roku 1905 však mělo další, mnohem širší dopady. Bylo to vůbec poprvé, co jiný, neevropský národ napadl a porazil evropskou velmoc. To, že se z vítězství Japonců nad Ruskem není dobré moc radovat, si rychle uvědomili i jeho evropští soupeři a brzy se ozvaly hlasy, že „nešlo o porážku nepřátelského Ruska, ale nás jako celé Evropy“.

Byl to dobrý postřeh, protože řada asijských národů začala v této události spatřovat naději, že evropští kolonizátoři jsou přece jen porazitelní. O inspiraci z vítězství u Cušimy se zmiňovali i Gándhí a Nehrú, kteří sami toužili po svržení britské nadvlády v Indii. Britská koloniální správa pak v obavě o šíření ideologické nákazy mimo jiné omezila výjezdy indických studentů do Japonska.

Ve vojenských úspěších Japonska dokonce nějakou dobu viděl naději i čínský vůdce Sunjatsen, který roku 1911 svrhl císařskou dynastii a založil moderní čínský stát. Prohlásil, že „pro Japonce určitě krev není voda“, a že se proto s nimi dá počítat jako se spojenci v boji proti skutečnému nepříteli, kterým jsou bělošští kolonizátoři v Asii. Jak už dnes víme, ošklivě se v Japoncích spletl.

Sunjatsen mezitím během 20. let konsolidoval svoji moc v chaotické Číně, rozpadlé mezi soupeřící provinční vojevůdce. Už v té době ho podporovalo sovětské Rusko, které si přálo silnější Čínu jako nárazník proti ambicióznímu Japonsku.

První světová válka a německé kolonie v Tichomoří

Sjednocení a vznik Německé říše pod pruským kancléřem von Bismarckem a císařem Vilémem I. nastalo až roku 1871. Německo kvůli tomu oproti jiným evropským mocnostem zaostalo v budování zámořských kolonií. Muselo se proto soustředit především na dosud neobsazená území.

Kromě části Afriky se zaměřilo právě na oblast Tichomoří, kde mu začaly patřit východní Nová Guinea (pojmenovaná jako „Země císaře Viléma"), Šalamounovy ostrovy, Palau, Mariany, Marshallovy ostrovy, Samoa a další.

Když se pak v Evropě rozhořela 1. světová válka, Japonsko se přidalo na stranu budoucích vítězů a hrálo významnou roli v zajištění Tichomoří a Indického oceánu proti německému námořnictvu. Využilo tak náhlé změny situace, obsadilo většinu tamních německých kolonií a už roku 1915 také vzneslo nové nároky vůči Číně, které však k dalšímu jeho hořkému zklamání Británie ani USA neuznaly.

Bývalé německé kolonie nakonec oficiálně připadly z velké části Japonsku, jen východní Nová Guinea byla přidělena Austrálii. Když se pak roku 1919 vyjednávala smlouva ve Versailles, Japonsko stálo po boku čtyř vítězných západních velmocí (Británie, USA, Francie a Itálie). Jeho rozčarování z jednání západních spojenců se však dále prohloubilo, když prezident Wilson odmítl schválit článek o rasové rovnoprávnosti.

Ukázalo se, že Japonsko sice bylo vítězem, ale jen jakési druhé kategorie. Cítilo se nepochopeno, ohroženo, poníženo a bez opravdových spojenců.

Japonsko versus Spojené státy v meziválečném období

Jedna z dalších, pro náš příběh klíčových dohod vítězných velmocí byla uzavřena na námořní konferenci ve Washingtonu roku 1922. Jejím cílem bylo ukončit závod ve zbrojení a omezit počet válečných lodí na Dálném Východě.

Výsledkem byla dohoda, která jednak stanovila maximální povolenou velikost bitevních lodí, jednak určila závazný poměr sil v podobě jejich souhrnného výtlaku podle formule USA 5 : Británie 5 : Japonsko 3 : Itálie 1,75 : Francie 1,75. Britský plán byl původně takový, aby její loďstvo dokázalo současně čelit USA i Japonsku, ale Angličané nakonec přistoupili na kompromis: nepřipustit, aby kterákoliv z těchto zemí měla nad nimi převahu.

Smlouva také zakázala opevňování ostrovů v prostoru Tichomoří, právě Singapur ale dostal zvláštní výjimku. Britové tam plánovali obrovskou základnu schopnou pojmout větší část loďstva, které by tam v případě napadení asijských kolonií bylo vysláno na pomoc z Evropy.

Díky smlouvě měly Spojené státy spolu s Británií nárok na více válečných lodí než celý zbytek světa. Netušily přitom, že už za necelých dvacet let utrpí právě na moři těžkou prvotní porážku.

V Japonsku vzbudila Washingtonská námořní dohoda mezi významnou částí politiků, novinářů, vojenských kruhů i veřejnosti rozčarování a odpor. Ve světle velkolepého námořního vítězství u Cušimy, které se mezitím stalo národní legendou, byla vnímána jako další facka Japonsku. V jejich očích se tím potvrzovalo, že Západ ve skutečnosti s Japonskem nepočítá — chce je udržet slabé a závislé, aby mohl v Asii dál panovat sám.

Nepříjemný pocit závislosti plynul i z toho, že japonský průmysl byl v rozhodující míře odkázán na suroviny, které Japonsko nemělo: železnou rudu, kovy, kaučuk, ropu a další životně důležité zdroje muselo dovážet. S tím, jak ve 20. letech dále rostlo jeho národní hospodářství a s ním i spotřeba těchto surovin, se Japonsko cítilo čím dál zranitelnější.

Diskriminace Japonska se ale netýkala jen námořních omezení. Spojené státy, které na jedné straně vítaly přistěhovalce z Evropy, přijaly už roku 1790 zákon zapovídající udělování amerického občanství nebělošským imigrantům. Přitom přistěhovalci z Asie — zejména z Číny — hráli důležitou roli v kolonizaci západu, například při výstavbě železnice napříč kontinentem. Když v roce 1882 USA zapověděly vstup dalším Číňanům na své území, zčásti je nahradili právě Japonci.

Veřejná nevole se vzápětí obrátila i proti nim a v novinách se objevovaly titulky jako „Bude americký západ bílý, nebo žlutý?" Po první světové válce pak Američané přijali zákon Alien Land Law, který zakazoval Japoncům vlastnit ve Spojených státech půdu. K tomu přišly i diskriminační daně na dovážené japonské zboží. Z pohledu Japonců se jednalo o porušení obchodních dohod a principů rovnosti hlásaných Ligou národů.

Místo nich totiž naráželi na to, co vnímali jako rostoucí diskriminaci a rasismus — a to nejvíc ze strany svého souseda, Spojených států, který se naopak sám u ostatních domáhal otevřených trhů a neomezeného obchodu. Ekonomická krize na konci 20. let přinesla ze strany USA další ochranná ekonomická opatření, což ještě více přililo do ohně nedůvěry, frustrace a rostoucího nepřátelství Japonska.

V poválečných letech se Spojené státy a Británie zaměřovaly čím dál více na svoje vlastní problémy, což se ještě více umocnilo během hospodářské krize 30. let. Tím však vyklidily světovou scénu Německu, Rusku, Itálii a Japonsku. Tyto státy, a to bez rozhodné reakce světového společenství, v meziválečných letech začaly krok za krokem budovat svá vlastní impéria. Vše směřovalo k válce.

    Diskuse
    Známá marxistická poučka říká, že "dějiny jsou dějinami třídních bojů". Tento krátký, ale velmi živý a plastický přehled vývoje v Asii nám jednoznačně ukazuje, že dějiny jsou především neustálým zápasem mocností - velkých i malých - o jejich vlastní zájmy. Tomuto vlastnímu mocenskému zájmu je podřízeno všechno ostatní, bojuje se víceméně jakýmikoli prostředky, takové záležitosti jako morálka a fair play tady víceméně nemají místo.

    Ovšem, v jednom ohledu zde přece jenom marxismus dochází svého potvrzení: totiž v jeho zcela základní tézi, že veškerá "společenská nadstavba" (tedy i včetně politiky) je nakonec určována "materiální základnou". Tedy ryze materiálními zájmy. Naprosto jednoznačně se to ukazuje především na případě Japonska, které díky tomu že nemělo žádné vlastní zdroje průmyslových surovin bylo za dané situace víceméně "předprogramováno" k tomu, si tyto zdroje zajistit vojenskou a územní expanzí.
    July 7, 2018 v 8.59
    Války o ovládnutí světa byly skutečně zdůvodňovány nutností zajistit impěriu zdroje. Je ale zajímavé, že vítězství ve válce nutně prosperitu nepřináší. Velká Británie vyhrála dvě světové války a z každé se vynořila chudší. Naopak Německo a Japonsko utrpěly definitivní porážku a následoval hospodářský boom. Sovětský svaz dosáhl ohromného mocenského a teritoriálního vzestupu, ale nezbohatl.

    Dříve Španělsku jeho imperium také prosperitu nepřineslo a ohromné množství stříbra proudící do země z kolonii jeho ekonomiku zruinovalo.

    Rusko je dnes opět mocensky na vzestupu, ale jeho obyvatelům musí vědomí, že patří k mocnému národu stačit jako útěcha za to, že se jim ekonomicky příliš nevede.
    Ty paradoxy z vítězství/porážky a následného hospodářského vzestupu/sestupu po druhé světové válce měly své specifické příčiny.

    Až do první světové války platilo víceméně jednoznačně pravidlo, že "vítěz bere vše". A že se tedy ekonomicky sanuje respektive obohatí na účet poraženého.

    Jenže: z totálně rozbitého Německa po druhé světové válce bylo už jen velmi málo co ukořistit. Anglie sice odvezla z Porúří - přes rozhořčený odpor místního obyvatelstva - velmi moderní kovací soupravu; ale pak z ní Anglie neměla téměř žádný ekonomický prospěch. Celkově z poraženého Německa nejvíce ukořistil Sovětský svaz, pro kterého byly německé stroje a zařízení stále ještě velice cenné. Ale nakonec i on byl nucen z ideologických důvodů socialistické východní Německo začít podporovat, aby příliš nezaostalo za Německem západním.

    Takže: Anglie nemohla svým vítězstvím příliš získat; a naopak postupem času ztratila své kolonie. A - navíc sama měla u USA velký válečný dluh.

    Sovětský svaz jak řečeno určitou válečnou kořist v Německu udělal; ta dozajista přispěla k obnovení jeho ekonomiky, ale celkově díky svému plánovanému typu hospodářství velké prosperity dosáhnout nemohl.

    Německo a Japonsko: ano, tady se zdá být paradoxem, že z prohrané války vyústil ekonomický boom. Na jedné straně je to zřejmě důsledek právě toho, že tyto poražené národy veškerou svou energii a kreativitu přesměrovaly z militarismu do mírové ekonomiky - s velmi pozitivním efektem. K tomu přistupuje i to, že jim byla uložena omezení ohledně jejich armád - takže nebyly zatíženy vojenskými výdaji.

    A za další se ukázalo, že v moderní ekonomice je opravdu rozhodující know-how, nikoli materiální stránka ekonomiky. Tu poničenou infrastrukturu se podařilo obnovit během několika let; a v určité míře i to byl pozitivní efekt války, že namísto poničených produkčních struktur starých byly obnoveny moderní a efektivní.

    Takže to byly ty důvody, proč ve válce poražení se stali nakonec ekonomickými profitéry poválečného vývoje, a proč leckterý vítěz po válce neuspěl.
    Do jaké míry byl ten Marshallův plán skutečně idealistický, to je ovšem dodnes předmětem sporů; nelze přehlédnout že přinejmenším z velké části motivací pro jeho spuštění byl strach USA ze silného komunistického hnutí v západní Evropě. A Stalin nakonec měl opravdu dobré důvody ke svému striktnímu zákazu pro tehdejší Československo tuto americkou pomoc přijmout.
    JP
    July 8, 2018 v 11.27
    Přítomnost třídního boje v dějinách
    Uvedl jsem, že - na rozdíl od klasické marxistické téze o dějinách jakožto "dějinách třídních bojů" tím prvotním motivem a hnací silou světových dějin byly především zájmy mocných, a zájmy velmocí.

    Tím ovšem nijak nechci zlehčovat principiální relevanci toho marxistického pojetí.

    Například už v sumerském Uruku - jednom z nejstarších měst lidské civilizace vůbec - byly učiněny nálezy, které s určitou pravděpodobností nechají usuzovat, že byly důsledkem sociálních střetů. Tedy - třídního boje. Svou logiku by to mělo - v Mezopotámii díky úrodné (zavlažované) půdě byl přebytek produkce nad bezprostřední spotřebou. To znamená: mohlo se zde vytvářet bohatství, které ovšem bylo nestejnoměrně přivlastňováno. Na jedné straně dělníci udržující ten závlahový systém, pracující prakticky jenom za stravu - a na straně druhé nová oligarchie. Takže pro vypuknutí - dost možná prvního - sociálního, respektive třídního střetu v dějinách tu byly dány všechny základní podmínky.

    Kteréžto podmínky pak objektivně existují všude kde dochází k silné sociální stratifikaci. Takže jak řečeno, ta marxistická téze o "dějinách třídních bojů" je sice ve svém znění poněkud příliš zabsolutizovaná, ale to neznamená že by neměla určitý reálný základ.
    July 8, 2018 v 16.12
    Panu Poláčkovi
    Třídní boj je jen projev napětí mezi ekonomickými třídami (které nemusí být něčím nutným); není to něco, co pohání svět kupředu. Skutečným motivem vývoje jsou lidské potřeby. Vývoj bude existovat i v posttřídní společnosti.
    JP
    July 9, 2018 v 11.35
    Beztřídní společnost?
    Pokud ovšem taková "posttřídní společnost" vůbec může reálně existovat.

    Možná až někdy v budoucnosti, kdy už by opravdu všechnu - těžkou - práci za člověka dělali roboti, a lidé by to všechno jenom řídili. Ale obávám se, že i za těchto okolností bude nevyhnutelně docházet k nějakému rozčlenění: na ty kteří budou usazeni v těch nejvyšších patrech toho řízení a rozhodování, a na ty kteří budou v "nižších patrech". A kteří tedy budou řízeni, a o kterých bude rozhodováno. A podle toho budou i rozdíly v odměňování, respektive v bonusech a jiných výhodách. Takže nějaký ten objektivní základ pro sociální, a tedy i třídní konflikty tu bude vždycky.

    Jde jenom o to, jak velké tyto rozdíly budou - a především, budou-li většinou zúčastněných pociťovány jako zasloužené a legitimní, anebo ale naopak.
    July 9, 2018 v 11.58
    Tak zatím známe jen tři formy třídní společnosti, pane Poláčku. Podle vztahu k výrobním prostředkům (což je marxistická definice třídy), rozeznáváme výrobní způsob otrokářský, feudální a kapitalistický. Všechno, co bylo před vznikem těchto ekonomických systémů, je beztřídní společnost. Někdy se vyskytovala souběžně s třídní společnosti. Například indiánské kmeny žijící v beztřídní společnosti (otroctví u nich nebylo) existovaly docela dlouho. Lidé tam měli stejný vztah k výrobním prostředkům - tedy k půdě. Při kontaktu s moderní civilizací se to pochopitelně narušilo.
    V budoucnu záleží na tom, jaký pohled se prosadí na vlastnictví půdy a taky na tom, jak dalece dostupné budou výrobní prostředky pro výrobu životně důležitých věcí.
    JP
    July 10, 2018 v 10.5
    Asijský výrobní způsob budoucnosti
    Ta marxistická teorie tříd je mi celkem známá, paní Hájková. ;-)

    K těm Vámi vyjmenovaným třem formám bych připojil ještě tu čtvrtou, kterou Marx sám považoval jenom za jakousi specifickou, mimo té hlavní vývojové řady: totiž co on nazval "asijským výrobním způsobem".

    Jak řečeno on to považoval jenom za formu výjimečnou; ale mně se čím dál tím více zdá, že právě tohle by se mohlo stát hlavní formou třídního konfliktu budoucnosti.

    Připomeňme si: výchozí stav je ten, že všichni jsou si víceméně rovni, co se týče jejich postavení ke - společným - výrobním prostředkům. Jenže - pak se ukáže že je nutné aby někdo (skupina specialistů) všechny ty práce na zavlažovacích systémech řídil. Vytváří se tedy ta skupina těch specialistů - původně ještě ne třída, nýbrž jenom jakýchsi "manažerů". Kteří tedy řídí ve jménu a ve prospěch všech.

    Jenže: ten kdo řídí druhé a nakazuje jim co mají dělat - ten má nakonec vždycky prioritní, privilegované postavení. Ten už není "jeden z nich". To je prostě fakt, s kterým se nedá hnout.

    A - s tímto privilegovaným postavením je také zcela pravidelně spojen stav, kdy dotyční pobírají vyšší odměny, případně další výhody. Jak jsem to už zmínil minule.

    Takže tu zase máme ten typický třídní stav: jedni pracují, vytvářejí svou prací hodnoty - ale jejich odměny jsou menší, nežli těch, kteří (bezprostředně) nepracují, ale jenom řídí. A ty vyšší odměny či bonusy těch řídících - ty nemohou pocházet z ničeho jiného, nežli z nadhodnoty vytvořené těmi pracujícími.

    Čili jak řečeno: vzniká nám tu naprosto klasický třídní protiklad. Přesně podle tohoto vzorce to fungovalo v reálném socialismu - kde také ta vrstva privilegovaných tvrdila, že oni jsou přece součástí "dělnické třídy", že oni jenom všechno organizují a spravují ve jménu a ve prospěch té třídy pracujících. Faktický stav ale byl ten, že oni byli "ti nahoře", a ta dělnická třída byla "dole".

    A jak už jsem napsal minule: do určité míry by ten třídní konflikt bylo možné otupit tím, kdy už by všechnu hrubou a fyzicky namáhavou práci za lidi dělali stroje. Respektive roboti. Ale i tak - z výše uvedeného vyplývá, že i za těch okolností by zase došlo k té stratifikaci, že jedni by v té řídící hierarchii byli výše, a měli by i s tím spojené výhody, materiální i jiné.

    Jestli bychom to chtěli či nechtěli nazvat "třídním protikladem" je opravdu jenom otázkou definice.

    Ale zase platí: pokud by "ti nahoře" měli mnohem vyšší příjmy než "ti dole", a jestli by ty jejich vyšší příjmy byly důsledkem toho, že by si přivlastňovali nadhodnotu vytvořenou "těmi dole" - pak i podle marxistických měřítek by se jednalo o naprosto klasický třídní protiklad.
    July 10, 2018 v 10.31
    Takový systém samozřejmě byl, pane Poláčku. Byla to zvláštní forma otrokářství či feudalismu, která se vytvořila v některých oblastech.
    Jenže Bůh (ten náš židovsko-křesťanský) takový systém neschvaluje. Je to patrné už ve Starém zákoně (útěk Božího lidu z Egypta).
    + Další komentáře