Dva ze scénářů toho, jak můj nešťastný prastrýc v Singapuru zahynul, jsme již probírali: mohl být zavražděn jako pacient v Alexandřině nemocnici, nebo také padnout v boji někde v kopcích Pasir Panjang. Třetí možností je, že Silvestr pád Singapuru přežil a padl do zajetí.

Je to méně pravděpodobné než předchozí dvě varianty, ke kterým existují alespoň nějaká svědectví. Vzhledem k nedostatku jednoznačného důkazu o místě a chvíli jeho úmrtí ale nelze zcela vyloučit ani scénář, v němž Silvestr zahynul teprve pár dní - možná týdnů nebo snad i měsíců - po kapitulaci Singapuru.

Jistě to muselo být předtím, než Japonci provedli identifikaci všech zajatců, protože v jejich záznamech se jeho jméno neobjevuje - na rozdíl od třeba Vyhnálkova. Jeho zajateckou kartu se mi podařilo dohledat online:

Vyhnálkova karta byla sepsána dne 15. srpna sedmnáctého roku éry císaře Hirohita, což odpovídá roku 1942 evropského kalendáře - tedy právě šest měsíců po kapitulaci Singapuru. Jako datum Vyhnálkova zajetí je pak uveden 17. únor.

O Silvestrovi v japonských seznamech žádný záznam nenajdeme - pokud se tedy do zajetí vůbec dostal, dokončení evidence zajatců se nedožil. Nikdo také nezaznamenal, že by Silvestra v zajetí spatřil: pokud se v něm ocitnul, muselo to být v odloučení od zbytku československé komunity, ve které se rozšířil příběh o Silvestrově ubodání japonským vojákem v nemocnici.

Existuje však jeden dokument, podle kterého Silvestr nebyl považován za nezvěstného, ale za válečného zajatce. Tento záznam je unikátní nejen svou informační hodnotou, ale i svým vlastním příběhem.

Jedná se o tak zvaný „Jeyes List“ - Jeyesův seznam tajně sepsaný někdy během roku 1942 jistým Jackem Bennettem - obchodníkem exportní firmy z Bornea, který byl zadržován v singapurském internačním táboře Changi. Bennett tam sestavil seznam všech známých Evropanů z Malajska, kteří v dané chvíli mezi internovanými civilisty v táboře Changi nepobývali, takže byli buď nezvěstní, nebo se stali válečnými zajatci. Informace shromažďoval od dalších lidí, kteří v táboře pobývali, nebo tudy procházeli před transportem do jiných věznic.

Bennett svůj unikátní seznam zkompiloval a sepsal mikroskopickým písmem na osmnáct malých listů toaletního papíru - jiný neměl k dispozici a v táboře bylo zakázáno uchovávat jakékoliv písemné záznamy. Ke každému jménu připojil poslední známé informace o osudu dané osoby: písmeno „M“ znamenalo nezvěstný („missing“), zkratka „POW“ pak kategorii válečného zajatce („prisoner of war“).

Kopii dokumentu jsem, stejně jako řadu jiných cenných dokladů, získal od Jonathana Moffatta ze Spolku přátel malajských dobrovolníků. Abyste si udělali představu, takto vypadá jeden z osmnácti listů onoho Jeyesova seznamu:

Tady je detail, sice na hranici čitelnosti, ale přece je to jednoznačný záznam o Silvestru Němcovi. Uvádí doslova toto: „NEMEC - CZECH - BATA — POW“:

Silvestr tedy opravdu mohl padnout do zajetí živ, byť možná zraněn. Podle historiků, s nimiž jsem dokument konzultoval, se Bennettův seznam vyznačuje vysokou spolehlivostí - zhruba pětadevadesát procent záznamů bylo později potvrzeno jako správných. Může ale samozřejmě také jít o chybnou informaci či omyl Jacka Bennetta, protože žádné jiné svědectví o případném Silvestrově zajetí nemáme.

Čechoslováci v zajetí

Z komunity Čechoslováků žijících v Singapuru se některým podařilo včas evakuovat - ženy a děti tamních pracovníků firmy Baťa se šťastně dostaly do Indie, další skončili v Austrálii. Několik jich ale při bombardování evakuačních lodí zahynulo na moři. (Hypotéza evakuace je nejméně pravděpodobným, ale stále možným scénářem Silvestrova osudu - proto se k tomuto tématu ještě podrobněji vrátím v příštím pokračování.)

Starší nebo ženatí baťovci, kteří nebyli odvedeni do vojska na frontu spolu s dobrovolníky, sloužili v domobraně a měli to štěstí, že se těsně před kapitulací na výzvu svého velitele vrátili do civilu. Jako civilisté pak měli volnější režim, ačkoliv i tak po nějaké době skončili v internačním táboře Changi. Navzdory tamním těžkým podmínkám na tom byli pořád lépe než vojáci, ze kterých se stali váleční zajatci.

Tento šťastný okamžik v celkovém neštěstí popisuje nám již déle známý článek publikovaný v říjnu 1945 v podnikovém časopise indické pobočky firmy Baťa Batanagar News (z anglického originálu přeložil historik Emil Máčel): „Velitel dobrovolnických jednotek svolal Čechoslováky a řekl jim: 'Není jisté, zda mezi Japonci nejsou i němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní v ruce, budete pokládáni za velezrádce, jelikož vaše vlast byla okupována Němci. Jako takoví budete bez milosti pověšeni. Vezměte si své vojenské knížky, běžte domů a převlečte se do civilních oděvů. Bude to pro vás bezpečnější.'

Když baťovci přišli domů, našli své byty vypleněné zloději. Na štěstí v troskách správní budovy firmy našli zavazadla spolupracovníků, kteří byli evakuování do Indie a nemohli sebou vzít své věci. Převlékli se do jejich šatů, pak si lehli na zem a dlouho spali.“

Článek je založený na vzpomínkách dvou baťovců čerstvě se navrátivších z internačního tábora po jeho osvobození. Popisují v něm i peklo, které následovalo po kapitulaci: „Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly rozbity a po ulicích tekly odpadky. Byl to nepopsatelný obraz zkázy [...] Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.“

Na chaos a brutalitu první dnů po pádu Singapuru, v nichž mohl zajatý nebo raněný Silvestr najít smrt, vzpomíná i Vyhnálek. On sám se coby vojín zajatý v bitvě o Pasir Panjang stal japonským válečným zajatcem.

„[Pro nás, kteří jsme již byli zajatci v japonských rukou] nastal pochod smrti do soustřeďovacího tábora Changi Barracks. Proč pochod smrti? U každé křižovatky, když jsme procházeli městem v nekonečných řadách, byl japonským důstojníkem vytažen jeden zajatec, uvázán ke sloupu nebo k židli a probodán bajonetem před očima svých kamarádů. Toto zvěrstvo po válce Japonci zdůvodňovali, že to dělali pro výstrahu ostatním zajatcům a aby domorodci si taktéž uvědomili, že bílí nejsou už pány ostrova.“

Historikové zprávu o „pochodu smrti“ odmítají, protože žádné další podobné svědectví o zabíjení bílých zajatců během pochodu do Changi neznají. Jisté ale je, že v prvních dnech až týdnech po kapitulaci panoval chaos a násilí, během nějž umírali ranění a byli zabíjeni další civilisté i spojenečtí vojáci.

Další drobnou indicií, jež možná naznačuje Silvestrovo krátké přežití pádu Singapuru, je datum jeho úmrtí uváděné v online registru Britské komise pro válečné hroby (Commonwealth War Graves Commission, CWGC). Na rozdíl od oficiálního úmrtního listu, podle nějž Silvestr zahynul „kolem 15. února“, uvádí konkrétní datum 17. února 1942 - tedy dva dny po kapitulaci.

Moje snahy získat od CWGC původní zdroj tohoto data zatím přišly vniveč, takže netuším, odkud je převzato. Originální dokument z jejich archivu by možná přinesl nové informace, ale zatím jsem se k němu bohužel nedostal.

Původní britská koloniální věznice v Changi později sloužila Japoncům jako internační tábor pro asi tři tisíce evropských civilistů, zatímco váleční zajatci byli soustředěni do bývalých britských kasáren Selarang v jejím sousedství. Odtud byli odváženi na nucené práce nejprve přímo v Singapuru.

Tohle zažil Vyhnálek: „První naše práce byla odklízení trosek a pohřbívání mrtvol. V tropickém podnebí rozklad mrtvoly postupuje velmi rychle, v diametru jednoho kilometru byl cítit příšerný puch a teprve když jsme k mrtvole přišli, úplná hejna much [...] Strava rýže a zase rýže. Příděly byly malé, naprosto nedostačující. Sůl jsme si dělali z mořské vody. Polévku jsme si vařili z trávy, bylo to dobré jenom pro silné žaludky [...] Při práci venku se nám podařilo sehnat divoké zelené citrony nebo kokosové ořechy, kterých je všude v Malaji plno. Občas se nám podařilo při práci najít nějaké šneky, tyto jsme potom vařili a kombinovali s rýží, ovšem zase ne každý to snášel."

Poměry, ve kterých zajatci v táboře v Selarangu - dnes je spíše známý pod jménem sousední věznice Changi - živořili, byly docela tvrdé. O podmínkách, které mezi nimi panovaly, vypráví i legendární film Král krysa z roku 1965, který je příběhem sobeckého kápa a zkorumpovaného systému, který si vězni sami mezi sebou vytvoří.