Minule jsem se podrobně věnoval hlavní hypotéze o Silvestrově smrti, a sice že zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici.

V reakci na anglicky psanou verzi blogu mi před několika dny přišel email z Austrálie od paní Heleny Starobové. Její otec, František Staroba, byl rovněž jedním z baťovců na Dálném Východě: z indického Batanagaru byl před válkou i s rodinou vyslán na Jávu. Odtud se jim pak před japonskou okupací podařilo uniknout na jedné z evakuačních lodí jménem Deucalion, jež sice byla během plavby zasažena a pronásledována japonskou ponorkou, ale nakonec se jí podařilo doplout ke břehům Austrálie.

Helenina sestra Líba se vdala za Antonína Jugase, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa (od něj máme jeden z poválečných dopisů Silvestrově rodině). Manželé Starobovi pak udržovali blízký přátelský vztah s Jaroslavem Kvapilem, baťovcem ze Singapuru, který rovněž úspěšně uniknul do Austrálie.

Paní Helena o něj pak ve stáří pečovala a během dlouhých chvil vyslechla řadu příběhů, které vyprávěl. Píše mi, že si jasně vzpomíná, jak jí pan Kvapil povídal i o mladém chlapci z firmy Baťa, který byl ubodán Japonci v Alexandřině nemocnici. Jeho jméno si už bohužel nevybavuje, ale je zřejmé, že to nemohl být nikdo jiný než nebohý Silvestr. Jde tak o další potvrzení vzpomínek Ladislava Kvapila, které jsem měl již dříve dokumentováno úryvkem z knihy paní Marie Bohmanové.

V dnešním psaní se ale zaměřím na další, byť méně pravděpodobnou možnost. Tou je, že Silvestr padl krátce před kapitulací Singapuru během bojů na kopcích Pasir Panjang na jihozápadním pobřeží ostrova. (Třetí hypotézou je, že zde mohl být zajat. K ní se dostanu příště.)

Hlavním vodítkem pro dnešní hypotézu je dopis Josefa Vyhnálka adresovaný Silvestrově mamince a datovaný dne 21. srpna 1947: „Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr] byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu Gap blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží, a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl."

Ze vzpomínek Viktora Koše víme, že ke dni 12. února bylo ze singapurských Baťových zaměstnanců v aktivní službě u dobrovolnických sborů celkem jedenáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jedovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matúš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek a Vojtěch Zamara. K nim můžeme s jistotou připočítat i Karla Vítka, jednoho z nešťastného tria Němec-Janeček-Vítek, které, nejspíše o rok dříve, narukovalo do dobrovolnických sborů společně.

Podle prvního poválečného svědectví, publikovaného v podnikových novinách Batanagar News v říjnu 1945, bojovalo nakonec těchto dvanáct dobrovolníků v následujících vojenských oddílech:

• Ambrož, Bohman, Kožušníček, Matúš a Jedovnický u kulometné jednotky
• Čepka a Mráz u odminovávací jednotky
• Němec, Janeček, Vítek a Vyhnálek u pěchoty vybavené puškami
• Zamara u těžkého dělostřelectva

Bojů u hřebene Pasir Panjang se podle dochovalého svědectví nepochybně účastnil Vyhnálek, ale pravděpodobně sem byli přesunuti i další singapurští dobrovolníci, aby posílili malajské jednotky. Obranu před postupující divizí generála Mutagučiho tady totiž měly na starost pouhé dva prapory malajského pluku, rozšířené o malajské dobrovolnické sbory a části 44. indické brigády. Celkem měli v tomto úseku spojenci k dispozici asi čtrnáct set vojáků, čelili tady ale obrovské přesile třinácti tisíc Japonců.

Boje o Pasir Panjang provázely stejné problémy, jaké znesnadňovaly celkovou obranu Singapuru: ovzduší nejistoty a zmatku, nerozhodnost či chaotické povely vrchního vedení, narušená komunikace mezi jednotkami v důsledku cíleného ostřelování spojovacích linek i jejich sabotáží. Obránci byli také demoralizováni proudem dezertérů, který se z fronty neustále valil směrem do města. V jednom z válečných deníků, které jsem z této oblasti četl, například plukovník MacKenzie vzpomíná, jak na něj během cesty na frontu odtud prchající vojáci pokřikovali: „Pokračovat dál je čirá sebevražda."

Předsunuté jednotky obránců v jihozápadním sektoru se dostaly do kontaktu s nepřítelem za úsvitu 10. února, hlavní boje o hřeben Pasir Panjang ale nastaly ve dnech 12. až 14. února. Během celé noci z 11. na 12. února probíhalo intenzivní ostřelování a bombardování pozic obránců. Právě při něm mohl Silvestr utrpět šok nebo zranění , se kterým byl 11. února ošetřen - to sedí časově i lokačně s tím, co jsme dokumentovali minule.

Účastníci bojů vzpomínají také na to, že obloha byla ztemnělá černým dýmem z hořících naftových zásobníků nedaleko odtud. Ty byly zasaženy už 10. února a ropa, která z nich vytékala, byla od té doby v plamenech. Umím si představit, že taková kulisa atmosféře zkázy a beznaděje jen přidávala na síle.

Další den, 12. února, se obraně podařilo odrazit několik útoků. Po setmění se však na základě rozkazu stáhla kus zpět na linii, která procházela kótou Gap - strategickou mezeru v hřebeni, jíž se vinula silnice otevírající přístup na předměstí, včetně areálu Alexandřiny nemocnice.

Právě o kótu Gap se vedly následující den, 13. února, nejlítější boje. Jejich předzvěstí bylo opět soustředěné bombardování a ostřelování. K navádění japonské střelby sloužil mimo jiné výzvědný balón vypuštění předchozího dne v západní části ostrova. Plukovník MacKenzie ve svém válečném deníku vzpomíná, že „minometná a dělostřelecká palba byla tak intenzivní, že spíš připomínala střelbu z kulometu".