Minule jsem se podrobně věnoval hlavní hypotéze o Silvestrově smrti, a sice že zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici.

V reakci na anglicky psanou verzi blogu mi před několika dny přišel email z Austrálie od paní Heleny Starobové. Její otec, František Staroba, byl rovněž jedním z baťovců na Dálném Východě: z indického Batanagaru byl před válkou i s rodinou vyslán na Jávu. Odtud se jim pak před japonskou okupací podařilo uniknout na jedné z evakuačních lodí jménem Deucalion, jež sice byla během plavby zasažena a pronásledována japonskou ponorkou, ale nakonec se jí podařilo doplout ke břehům Austrálie.

Helenina sestra Líba se vdala za Antonína Jugase, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa (od něj máme jeden z poválečných dopisů Silvestrově rodině). Manželé Starobovi pak udržovali blízký přátelský vztah s Jaroslavem Kvapilem, baťovcem ze Singapuru, který rovněž úspěšně uniknul do Austrálie.

Paní Helena o něj pak ve stáří pečovala a během dlouhých chvil vyslechla řadu příběhů, které vyprávěl. Píše mi, že si jasně vzpomíná, jak jí pan Kvapil povídal i o mladém chlapci z firmy Baťa, který byl ubodán Japonci v Alexandřině nemocnici. Jeho jméno si už bohužel nevybavuje, ale je zřejmé, že to nemohl být nikdo jiný než nebohý Silvestr. Jde tak o další potvrzení vzpomínek Ladislava Kvapila, které jsem měl již dříve dokumentováno úryvkem z knihy paní Marie Bohmanové.

V dnešním psaní se ale zaměřím na další, byť méně pravděpodobnou možnost. Tou je, že Silvestr padl krátce před kapitulací Singapuru během bojů na kopcích Pasir Panjang na jihozápadním pobřeží ostrova. (Třetí hypotézou je, že zde mohl být zajat. K ní se dostanu příště.)

Hlavním vodítkem pro dnešní hypotézu je dopis Josefa Vyhnálka adresovaný Silvestrově mamince a datovaný dne 21. srpna 1947: „Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr] byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu Gap blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží, a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl."

Ze vzpomínek Viktora Koše víme, že ke dni 12. února bylo ze singapurských Baťových zaměstnanců v aktivní službě u dobrovolnických sborů celkem jedenáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jedovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matúš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek a Vojtěch Zamara. K nim můžeme s jistotou připočítat i Karla Vítka, jednoho z nešťastného tria Němec-Janeček-Vítek, které, nejspíše o rok dříve, narukovalo do dobrovolnických sborů společně.

Podle prvního poválečného svědectví, publikovaného v podnikových novinách Batanagar News v říjnu 1945, bojovalo nakonec těchto dvanáct dobrovolníků v následujících vojenských oddílech:

• Ambrož, Bohman, Kožušníček, Matúš a Jedovnický u kulometné jednotky
• Čepka a Mráz u odminovávací jednotky
• Němec, Janeček, Vítek a Vyhnálek u pěchoty vybavené puškami
• Zamara u těžkého dělostřelectva

Bojů u hřebene Pasir Panjang se podle dochovalého svědectví nepochybně účastnil Vyhnálek, ale pravděpodobně sem byli přesunuti i další singapurští dobrovolníci, aby posílili malajské jednotky. Obranu před postupující divizí generála Mutagučiho tady totiž měly na starost pouhé dva prapory malajského pluku, rozšířené o malajské dobrovolnické sbory a části 44. indické brigády. Celkem měli v tomto úseku spojenci k dispozici asi čtrnáct set vojáků, čelili tady ale obrovské přesile třinácti tisíc Japonců.

Boje o Pasir Panjang provázely stejné problémy, jaké znesnadňovaly celkovou obranu Singapuru: ovzduší nejistoty a zmatku, nerozhodnost či chaotické povely vrchního vedení, narušená komunikace mezi jednotkami v důsledku cíleného ostřelování spojovacích linek i jejich sabotáží. Obránci byli také demoralizováni proudem dezertérů, který se z fronty neustále valil směrem do města. V jednom z válečných deníků, které jsem z této oblasti četl, například plukovník MacKenzie vzpomíná, jak na něj během cesty na frontu odtud prchající vojáci pokřikovali: „Pokračovat dál je čirá sebevražda."

Předsunuté jednotky obránců v jihozápadním sektoru se dostaly do kontaktu s nepřítelem za úsvitu 10. února, hlavní boje o hřeben Pasir Panjang ale nastaly ve dnech 12. až 14. února. Během celé noci z 11. na 12. února probíhalo intenzivní ostřelování a bombardování pozic obránců. Právě při něm mohl Silvestr utrpět šok nebo zranění , se kterým byl 11. února ošetřen - to sedí časově i lokačně s tím, co jsme dokumentovali minule.

Účastníci bojů vzpomínají také na to, že obloha byla ztemnělá černým dýmem z hořících naftových zásobníků nedaleko odtud. Ty byly zasaženy už 10. února a ropa, která z nich vytékala, byla od té doby v plamenech. Umím si představit, že taková kulisa atmosféře zkázy a beznaděje jen přidávala na síle.

Další den, 12. února, se obraně podařilo odrazit několik útoků. Po setmění se však na základě rozkazu stáhla kus zpět na linii, která procházela kótou Gap - strategickou mezeru v hřebeni, jíž se vinula silnice otevírající přístup na předměstí, včetně areálu Alexandřiny nemocnice.

Právě o kótu Gap se vedly následující den, 13. února, nejlítější boje. Jejich předzvěstí bylo opět soustředěné bombardování a ostřelování. K navádění japonské střelby sloužil mimo jiné výzvědný balón vypuštění předchozího dne v západní části ostrova. Plukovník MacKenzie ve svém válečném deníku vzpomíná, že „minometná a dělostřelecká palba byla tak intenzivní, že spíš připomínala střelbu z kulometu".

Po nebývale koncentrované dělostřelecké přípravě přišel ve dvě odpoledne hlavní frontální útok podporovaný tanky a letectvem. Obránci bojovali sveřepě, ale po asi dvou hodinách se Japoncům podařilo frontu prolomit a nastal boj muže proti muži. Většina roty B malajského pluku zde byla zajata - mezi nimi podle všeho i Josef Vyhnálek, k jehož podrobné vzpomínce na tento boj se dostaneme o něco níže.

K večeru 13. února se linie obrany stáhla opět blíž k městu, a to bezprostředně do oblasti Alexandřiny nemocnice - na to již navazuje náš příběh z minule.

Z vojenského hlediska byly boje o Pasir Panjang prakticky bezvýznamné: ani úspěch obránců by nemohl otočit průběh války a odvrátit kolaps obrany Singapuru. Také proto se patrně tyto lokální boje nedostaly do „velkých dějin“ bojů o Singapur. Pro místní Malajce jsou ale dodnes legendárním příběhem, jehož tragický stejně jako heroický konec se odehrál 14. února na kopci Bukit Chandu (v překladu z malajštiny to znamená Opiový vrch).

Rota C, složená z asi padesáti Malajců pod vedením charismatického a statečného plukovníka Adnana Bina Saidiho, se tu ocitla odříznuta od ústupové cesty a rozhodla se bránit do posledního muže. Krátce před bojem Adnan změnil motto své roty na „Biar putih tulang, jangan putih mata" (v překladu to znamená „Raději smrt než potupu").

Japonci se nejprve pokusili o úskok. Skupina jejich vojáků se převlékla do ukořistěných indických uniforem a vydala se pochodem ke kopci, předstíraje, že přicházejí jako posily na pomoc. Malajci ale jejich lest prohlédli. Japonci se totiž prozradili tím, že pochodovali v trojstupu jako běžné britské jednotky, Indové ale měli ve zvyku pohodovat ve čtyřstupu.

Poté, co je nechali přijít na dostřel, zahájili Malajci palbu z kulometů Lewis. Nejméně dvaadvacet Japonců zastřelili; zbylí se odplazili zpět do bezpečí.

Rozzuření Japonci po asi dvou dalších hodinách zahájili útok ztečí - proslulý japonský útok na bodáky s pokřikem „Banzai!" - s mnohonásobnou přesilou a podporou několika tanků, takže nakonec obránce po lítém souboji muže proti muži rozdrtili. Velitele Adnana, jenž byl během boje zraněn, poté brutálně zbili a ubodali bajonety.

Tělo pak pověsili v pytli vzhůru nohama ze stromu (podle jiné verze jej ubodali teprve visícího ze stromu) a nedovolili nikomu ani v následujících dnech jeho mrtvolu odříznout a pohřbít. Japonci, vzteklí nebývale sveřepým odporem obránců a smrtí svých kamarádů, povraždili i mnoho dalších zajatců. Pouze pěti Malajcům pod vedením plukovníka Abbase se nakonec podařilo uniknout, přičemž ale museli proskočit ohnivou stěnou hořící ropy - dva z nich se přitom ošklivě popálili.

MacKenzie se připlížil zahradami v kopcích vpřed a samopalem Thomson sám zlikvidoval nepřátelské kulometné hnízdo. Když se mu samopal zasekl, podařilo se mu i s majorem Richardsem utéct zpět.

K poslednímu úspěchu - a nepochybně také aspoň drobné, sladké pomstě - se obráncům naskytla šance v podvečer 14. února. Krátce po šesté hodině se k pozici roty D, ukryté poblíž křizovatky na Alexandra Road a Pasir Panjang Road, po silnici začaly nic netušíce blížit dvě japonské roty pochodující v útvaru.

MacKenzie si zapsal do deníku: „Představte si náš úžas i radost, když se na silnici objevili Japonci pochodující ve čtyřstupu a mířili přímo k nám. Nechali jsme je dojít asi na sto metrů a pak spustili palbu z kulometů, následovanou minomety. Skoro každý voják z japonské první roty byl na místě mrtev a trefili jsme i řadu jiných, kteří šli dál vzadu. Jeden z našich důstojníků napočítal devadesát čtyři těl na té části silnice, kam měl výhled.“

Tento incident se odehrál v bezprostřední blízkosti Alexandřiny nemocnice. Mohl tak podnítit zlobu Japonců a masakr jejich zajatců následujícího rána.

V rámci výzkumu se mi podařilo shromáždit několik válečných deníků, psaných osobními účastníky bojů o Singapur. Několik z nich jsem si okopíroval při návštěvě britského Národního archivu v londýnském Kew, o pár dalších se se mnou podělil Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků.

Je to veskrze fascinující čtení. Nejen tím, že abstraktní boje najednou dostávají podobu konkrétních osobních dramat, ale i zajímavými, sugestivními detaily, díky kterým si člověk udělá mnohem bližší obrázek o situaci, ve které se obránci nacházeli. V neposlední řadě mne občas pobaví ironická poznámka nebo komentář, jež textu dodají ještě další rovinu.

Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na deník kapitána americké armády Josepha Sladena z roku 1872, vydaný knižně pod názvem Making Peace with Cochise - kromě úžasného osobního svědectví o vyjednávání míru s nejmocnějším apačským náčelníkem mne v ní zaujal právě dodnes svěží jazyk a jemný smysl pro humor, který autentickým, 150 let starým deníkem prostupuje.

Podělím se s vámi ještě o jedno svědectví, které dokresluje situaci, v níž se dost dobře mohl ocitnout i Silvestr - a to včetně paralyzující nepřátelské dělostřelecké palby. Zaznamenal je Hugo Hughes z malajského pluku.

Ten byl dne 13. února byl v bojích o Pasir Panjang vážně raněn: přišel o nohu a byl odvezen do Alexandřiny nemocnice. Tam patřil mezi ty šťastnější a masakr přežil.

Hughes píše: „Zbývající letci RAF to zabalili zhruba v době, kdy se Japonci začali vyloďovat na Singapuru. Japonská letadla pak byla o poznání agresivnější, nezastrašily je ani naše protiletecké kanóny Bofors. Cestou z vesnice jsem se musel plížit mezi keři, protože jedno nízko letící letadlo vypadalo, že mne pronásleduje. Když jsem se dostal k naší četě na pravém křídle, zalehl jsem a dal se do řeči s malajským důstojníkem.

Jeho kulometný oddíl byl připraven k akci, Japonci už byli nedaleko. Atmosféra byla hodně napjatá: granáty a miny vybuchovali na svahu za našimi zády, letadla nad námi přelétávala neskutečně nízko, z dálky se ozývaly zvuky probíhajícího boje. Výbuchy se přiblížily ještě víc.

Mí zkušenější parťáci říkají, že japonské střely nadělají hodně rámusu, ale málokdy opravdu zasáhnou. Mně připadala jejich koncentrace děsivá - dobrých padesát explozí během dvou minut, všechny ve vzdálenosti do dvou set metrů ode mne.

Nedokážu říct, který z nich mě nakonec trefil, nedokážu popsat ani ten pocit. Nebyla to bolest, odehrávalo se to jakoby mimo mne. Krev se mi hrnula z rány na noze, roztržené svaly a šlachy mi visely z kalhot. Bylo mi jasné, že takhle brzy vykrvácím, takže jsem Malajci řekl o kus provazu a vyrobil si improvizované škrtidlo.

Dělostřelecká palba neustávala, Malajec se zoufale tisknul k mé zdravé noze, v obličeji výraz šoku. Bylo to peklo na zemi! Nedokážu říct, jak dlouho to trvalo, možná pár minut, než se objevil sanitář. Ihned mi upravil škrtidlo a krvácení se snížilo. Nedaleko se prohnal transportér, ale na jeho výkřiky nereagoval.

Sanitář zaklel a přinutil pár Malajců kolem, aby vstali, a pomohli mi dovléct se k silnici. Zanedlouho jelo kolem auto s nějakým důstojníkem, naložili mne dozadu, na plný plyn projel pár ulicemi a zastavil před Alexandřinou nemocnicí. Museli jsme projet úplně blízko japonské linie, ne-li přímo skrz ni."

Konečně také Josef Vyhnálek ve svých pozdějších vzpomínkách uvádí o bitvě na Pasir Panjang řadu detailů: „Úsek, který naše jednotka měla bránit, byl Gap Hill, poměrně dosti strategický úsek. 12. února v noci slyšeli jsme nad našemi pozicemi silný hukot létadel.

Světlomety protileteckého dělostřelectva začli flankovat a my jsme zjistili, že jde o velikou akci japonských parašutistů. Několik létadel naše dělostřelectvo sestřelilo. Boje na našem úseku začaly však až ráno, když se rozednívalo. Zjistili jsme, že jsme obklíčeni ze všech stran. Po boji, který trval téměř čtyři hodiny, naše jednotka byla zahnána do gumovníkové plantáže. Další náš odpor byl bezvýznamný. Náš velitel, kapitán Hunter-Grey dal rozkaz, abychom se vzdali. Naše ztráty raněných a padlých byly okolo padesáti procent.

Co následovalo? Kompletní odzbrojení. Jeden za druhým byli jsme přivazováni provazy ke gumovníkovým stromům. Byli jsme mučeni bez jídla a bez vody až do 15. února, kdy přišla kapitulace Singapuru.

Několik Japončíků se samopaly mělo u nás službu. Kapitulace Singapuru byla snad pro nás, kteří jsme byli již v japonských rukách, štěstím. Později jsme zjistili, jak tvrdý osud potkal zajatce, kteří byli zajati dříve. Mučení hladem a žízní a nakonec ještě byli bajonetem probodáni, aby stráž mohla postoupit s armádou kupředu."

Zkušení historikové mne už několikrát varovali, že osobní vzpomínky jsou často ošidné a nelze je brát jako spolehlivý zdroj, pokud nejdou potvrzeny alespoň někým dalším. K jednotlivým svědectvím je proto potřeba přistupovat opatrně a kriticky.

V tomto případě se například Vyhnálek zjevně mýlí v tom, když popisuje akci parašutistů - během bojů v Malajsku a v Singapuru Japonci žádné letecké výsadky nepodnikali. V dalších bodech ale jeho popis vypadá věrohodně, včetně správného datování boje o Gap Hill (13. února) a jména velitele Huntera-Graye (až na pochopitelnou chybu v psaní jeho jména).

Hunter-Gray pocházel z londýnské čtvrti Woolwich, v Singapuru pak pracoval jako vysoce postavený policejní inspektor, oženil se tam (a později zase rozvedl) s automobilovou závodnicí a ve 30. letech dokonce vedl policejní kapelu. Je tedy dost dobře možné, že byl coby policejní intendant znalý Singapuru v některou chvíli pověřen velením jednotky singapurských dobrovolníků.

Správně také Vyhnálek popisuje, jak Japonci běžně zacházeli se zajatci v bitevním poli, včetně toho, že většina z nich skončila ubodána bajonety. Vyhnálek a jeho spolubojovníci měli vskutku velké štěstí - patrně je zachránila kapitulace, která přišla už dva dny po jejich zajetí.

Ve shora citovaném dopise do Vémyslic Vyhnálek uvádí, že naposledy Silvestra viděl v boji o Gap Hill. Pokud se Vyhnálek nemýlí, znamenalo by to, že Silvestr se po ošetření dne 11. února vrátil ke své jednotce, protože popsané boje nastaly teprve 13. února 1942.

Z hlediska dokumentované diagnózy shell-shock, nebo-li post-traumatické stresové poruchy, není návrat do boje již o dva dny později pravděpodobný, nicméně Vyhnálkovo svědectví to naznačuje. Odpovídala by tomu i zmínka o tom, že Silvestr byl v té chvíli „velmi bledý“ - to mohlo být následkem šoku utrpěného dva dny předtím.

Jestli se Silvestr bojů o Pasir Panjang skutečně zúčastnil, mohl být právě tady buď zraněn, zabit, nebo zajat. Byl-li zraněn, podobně jako Hughese jej odvezli do Alexandřiny nemocnice, kde jej záhy zavraždili Japonci - viz náš první scénář. Scénáři případného zajetí se budu věnovat zase příště.