Po ústupu Britů a jejich spojenců z Malaje dne 31. ledna 1942 si japonská armáda vzala čas na oddech a přípravu finálního úderu.

Viktor Koš, jeden z Baťových zaměstnanců, který o válečných událostech v Singapuru a o svém následném zajetí sepsal poměrně podrobné paměti, vzpomíná na den, kdy ustupující britská armáda za sebou vyhodila most spojující Singapur s pevninou: „Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi 1 km. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod. Přirozeně násep nemohli vyhodit celý, a tedy jej přerušili na dvou místech."

V tu chvíli už i Churchillovi docházelo, jaká pohroma se chystá. Po přijetí situační zprávy od generála Wawella, který byl vrchním velitelem tichomořského okruhu a nadřízeným generála Percivala, reagoval slovy: „Musím se přiznat, že jsem tímto telegramem ohromen. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že... Singapur není kompletně opevněný proti útoku ze severní strany.“

Wawellovi pak odpověděl: „Vaší zprávou jsem byl jsem krajně znepokojen. Chci se vyjádřit naprosto jasně: očekávám, že budete bránit každý centimetr půdy, že každý jeden kus vybavení zničíte předtím, než padne do rukou nepřátel. A ať Vás ani nenapadne zvažovat kapitulaci, dokud nepředvedete sveřepé boje v sutinách singapurských ulic."

Unavení Japonci, demoralizovaní obránci

Japonské vojsko bylo unavené a zbývaly mu už jen velmi omezené zásoby munice a dalšího materiálu. Na druhé straně Johorského průlivu na ně ale čekala demoralizovaná spojenecká vojska.

Byla to armáda o nominální síle pětaosmdesát tisíc mužů složená z různých celků, které se mezi sebou úplně dobře nesnášely a jejichž velení navzájem spolupracovalo jen s obtížemi. Z celkem pětačtyřiceti praporů pěchoty jich bylo jednadvacet indických, třináct britských, šest australských, dva malajské a tři složené ze singapurských dobrovolníků.

Do konečného útoku proti Singapuru Jamašita nasadil třicet tisíc japonských vojáků - přesila obránců tedy byla skoro trojnásobná. Vzhledem k tomu, že klasické vojenské učebnice pro útok vyloděním doporučují, aby útočník měl nejméně dvojnásobek sil než obránce, úspěch Japonců zdaleka nebyl jistý.

Velitel obránců generál Percival ale čelil stejnému problému jako předtím v Malaji. Nedokázal předvídat pohyb nepřítele a vzhledem k obrovské rozloze území, které musel bránit, nemohl vojáky soustředit na žádné určité místo, ale naopak je musel rozptýlit po celém obvodu Singapuru.

Ostrov sice není příliš velký, ale i tak jeho pobřeží měří bezmála dvě stě kilometrů. To dávalo velkou výhodu útočníkům, kteří naopak mohli veškerou svou sílu nasadit do jimi vybraného úseku, kde pak snadno prorazili tenkou linii obrany.

Percival byl přesvědčen, že Japonci se pokusí o invazi ze severovýchodu, kde bylo dobře přístupné pobřeží. Soustředil zde proto své nejlepší jednotky i vojenskou techniku. Japonci tady skutečně prováděli manévry s několika stovkami mužů, kteří se dostali na ostůvek Pulau Ubin.

Byla to ale lest na odlákání pozornosti. Ve skutečnosti se připravovali k vylodění na severozápadním sektoru, kde je průliv nejužší a kde pobřežní mangrovové porosty, bažiny a ústí několika řek představovaly pro jejich pohyb dobré krytí.

Britové měli ze stejných důvodů tuto část ostrova nejméně prozkoumanou: komu by se do takových pobřežních bažin chtělo! Japonská invaze navíc probíhala v období monzunových dešťů, které britská doktrína považovala pro boj či případný útok za nejméně vhodné, což byl další důvod, proč obránci tuto eventualitu brali na lehkou váhu.

Percival do této části ostrova vyslal australské jednotky. Příliš jim nedůvěřoval a neměl s nimi dobré vztahy.

Brigadýr Ballentine, který velel indickému sboru na levém (jižním) křídle Australanů, ve své zprávě uložené v Národním britském archivu píše, že velení třeba poslalo do zarostlého pobřeží jednotku 250 Číňanů prostě jen proto, že automaticky předpokládalo, že se coby Asiati v džungli vyznají. Poznamenává k tomu ironicky, že šlo o městské Číňany, kteří se v životě dostali k džungli jen tak daleko, kam až je přivezl místní autobus.

Britské velení dokonce ignorovalo zprávy australských jednotek o velké koncentraci japonské armády na protějším břehu. Stejně tak nedostali ostnatý drát, jehož bylo ve skladech nazbyt a se kterým by bývali mohli vybudovat aspoň provizorní pobřežní zátarasy.

Zatímco se Percival nechal školácky oklamat, Jamašita měl o postavení obránců díky leteckému průzkumu i zprávám svých špionů infiltrovaných mezi obyvatele poměrně přesné informace. Po intenzivní dělostřelecké přípravě a náletech, které mimo jiné významně narušily spojení předsunutých jednotek s velením a vyřadilo i část pobřežních světlometů, pak Japonci 8. února s příchodem tmy zahájili na malých člunech vylodění na pobřeží bráněné nepočetnými australskými oddíly (měly celkem tři tisíce mužů).

Japonci pod příkrovem tmy snadno procházeli jejich řídkou linií, vpadávali jim do zad, obkličovali a likvidovali skupinky Australanů. Percival odmítl do tohoto úseku poslat posily, protože byl stále přesvědčen, že hlavní útok přijde odjinud. Australské oddíly, marně čekající na posily, se pochopitelně cítily svým velením zcela zrazeny.

V australském sektoru se ještě během noci vylodilo třináct tisíc Japonců a dalších deset tisíc následovalo po rozednění. Po prvním dni intenzivních bojů se jim podařilo zatlačit obránce do vnitrozemí.

Nepříčetný Churchill, nekompetentní Percival