Chci přispět X

Pátrání po Silvestrovi: Pád Singapuru a nezvěstný Silvestr

Autor se v dalším díle vyprávění po osudu dostává ke klíčovému bodu: obsazení Singapuru Japonci, jež se často označuje za nejostudnější porážku v dějinách britské armády. V textu se dovíte proč.

Jberanek

Jan Beránek

22.07.2018 10:36

Související

Po ústupu Britů a jejich spojenců z Malaje dne 31. ledna 1942 si japonská armáda vzala čas na oddech a přípravu finálního úderu.

Viktor Koš, jeden z Baťových zaměstnanců, který o válečných událostech v Singapuru a o svém následném zajetí sepsal poměrně podrobné paměti, vzpomíná na den, kdy ustupující britská armáda za sebou vyhodila most spojující Singapur s pevninou: „Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi 1 km. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod. Přirozeně násep nemohli vyhodit celý, a tedy jej přerušili na dvou místech."

V tu chvíli už i Churchillovi docházelo, jaká pohroma se chystá. Po přijetí situační zprávy od generála Wawella, který byl vrchním velitelem tichomořského okruhu a nadřízeným generála Percivala, reagoval slovy: „Musím se přiznat, že jsem tímto telegramem ohromen. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že... Singapur není kompletně opevněný proti útoku ze severní strany.“

Wawellovi pak odpověděl: „Vaší zprávou jsem byl jsem krajně znepokojen. Chci se vyjádřit naprosto jasně: očekávám, že budete bránit každý centimetr půdy, že každý jeden kus vybavení zničíte předtím, než padne do rukou nepřátel. A ať Vás ani nenapadne zvažovat kapitulaci, dokud nepředvedete sveřepé boje v sutinách singapurských ulic."

Unavení Japonci, demoralizovaní obránci
Japonské vojsko bylo unavené a zbývaly mu už jen velmi omezené zásoby munice a dalšího materiálu. Na druhé straně Johorského průlivu na ně ale čekala demoralizovaná spojenecká vojska.

Byla to armáda o nominální síle pětaosmdesát tisíc mužů složená z různých celků, které se mezi sebou úplně dobře nesnášely a jejichž velení navzájem spolupracovalo jen s obtížemi. Z celkem pětačtyřiceti praporů pěchoty jich bylo jednadvacet indických, třináct britských, šest australských, dva malajské a tři složené ze singapurských dobrovolníků.

Australští dělostřelci u protitankového kanónu sledují z břehu Singapuru protější pevninu státu Johore. Foto Australian War Memorial

Do konečného útoku proti Singapuru Jamašita nasadil třicet tisíc japonských vojáků - přesila obránců tedy byla skoro trojnásobná. Vzhledem k tomu, že klasické vojenské učebnice pro útok vyloděním doporučují, aby útočník měl nejméně dvojnásobek sil než obránce, úspěch Japonců zdaleka nebyl jistý.

Velitel obránců generál Percival ale čelil stejnému problému jako předtím v Malaji. Nedokázal předvídat pohyb nepřítele a vzhledem k obrovské rozloze území, které musel bránit, nemohl vojáky soustředit na žádné určité místo, ale naopak je musel rozptýlit po celém obvodu Singapuru.

Ostrov sice není příliš velký, ale i tak jeho pobřeží měří bezmála dvě stě kilometrů. To dávalo velkou výhodu útočníkům, kteří naopak mohli veškerou svou sílu nasadit do jimi vybraného úseku, kde pak snadno prorazili tenkou linii obrany.

Ostrov Singapur a rozložení vojenských jednotek obránců. Oranžově je dispozice nejsilnějších britských sil. Červeně je vyznačena pozice dobrovolnických jednotek SSVF včetně směru jejího pozdějšího přesunu do kopců u Pasir Panjang. Modrá šipka ukazuje směr útoku Japonců. Mapa Archiv Jana Beránka


Percival byl přesvědčen, že Japonci se pokusí o invazi ze severovýchodu, kde bylo dobře přístupné pobřeží. Soustředil zde proto své nejlepší jednotky i vojenskou techniku. Japonci tady skutečně prováděli manévry s několika stovkami mužů, kteří se dostali na ostůvek Pulau Ubin.

Byla to ale lest na odlákání pozornosti. Ve skutečnosti se připravovali k vylodění na severozápadním sektoru, kde je průliv nejužší a kde pobřežní mangrovové porosty, bažiny a ústí několika řek představovaly pro jejich pohyb dobré krytí.

Britové měli ze stejných důvodů tuto část ostrova nejméně prozkoumanou: komu by se do takových pobřežních bažin chtělo! Japonská invaze navíc probíhala v období monzunových dešťů, které britská doktrína považovala pro boj či případný útok za nejméně vhodné, což byl další důvod, proč obránci tuto eventualitu brali na lehkou váhu.

Percival do této části ostrova vyslal australské jednotky. Příliš jim nedůvěřoval a neměl s nimi dobré vztahy.

Brigadýr Ballentine, který velel indickému sboru na levém (jižním) křídle Australanů, ve své zprávě uložené v Národním britském archivu píše, že velení třeba poslalo do zarostlého pobřeží jednotku 250 Číňanů prostě jen proto, že automaticky předpokládalo, že se coby Asiati v džungli vyznají. Poznamenává k tomu ironicky, že šlo o městské Číňany, kteří se v životě dostali k džungli jen tak daleko, kam až je přivezl místní autobus.

Britské velení dokonce ignorovalo zprávy australských jednotek o velké koncentraci japonské armády na protějším břehu. Stejně tak nedostali ostnatý drát, jehož bylo ve skladech nazbyt a se kterým by bývali mohli vybudovat aspoň provizorní pobřežní zátarasy.

Zatímco se Percival nechal školácky oklamat, Jamašita měl o postavení obránců díky leteckému průzkumu i zprávám svých špionů infiltrovaných mezi obyvatele poměrně přesné informace. Po intenzivní dělostřelecké přípravě a náletech, které mimo jiné významně narušily spojení předsunutých jednotek s velením a vyřadilo i část pobřežních světlometů, pak Japonci 8. února s příchodem tmy zahájili na malých člunech vylodění na pobřeží bráněné nepočetnými australskými oddíly (měly celkem tři tisíce mužů).

Japonci pod příkrovem tmy snadno procházeli jejich řídkou linií, vpadávali jim do zad, obkličovali a likvidovali skupinky Australanů. Percival odmítl do tohoto úseku poslat posily, protože byl stále přesvědčen, že hlavní útok přijde odjinud. Australské oddíly, marně čekající na posily, se pochopitelně cítily svým velením zcela zrazeny.

Pohled na město Singapur v lednu 1942. Vzadu stoupá dým z hořící námořní základny na severním pobřeží. Foto Australian War Memorial

V australském sektoru se ještě během noci vylodilo třináct tisíc Japonců a dalších deset tisíc následovalo po rozednění. Po prvním dni intenzivních bojů se jim podařilo zatlačit obránce do vnitrozemí.

Nepříčetný Churchill, nekompetentní Percival
V severovýchodním cípu ostrova se pevně uchytili, začali sem převážet lehké tanky a celkem nerušeně se zde připravovali k dalšímu postupu. Churchill byl nepříčetný, protože nedokázal pochopit, jak může poměrně malá japonská armáda tak rychle postupovat proti britským silám.

9. února poslal Wawellovi telegram: „Je zjevné, že obránci vysoce přečíslují japonské jednotky, kterým se na Singapuru podařilo vylodit, a proto vám přikazuji je v odhodlaném boji zničit. Ať vás v tuto chvíli ani nenapadne snažit se šetřit životy vojáků nebo civilistů. Boj se musí vést za každou cenu až do trpkého konce, velitelé ať padnou spolu s vojáky. Jde o čest Britského impéria a naší armády. Když teď i Rusové předvádějí, jak se dokážou odhodlaně bránit, je v sázce pověst naší země a našeho národa."

První dva dny se spojencům dařilo bojovat o vzdušný prostor také díky tomu, že v půli ledna dorazil konvoj s padesáti moderními letadly Hurricane na palubě. Jejich výkon ale zůstal daleko za očekáváním, především vinou nezkušenosti pilotů s tímto typem letadla - několik jich dokonce sami zničili při nehodách.

Japonské letectvo, stejně jako předtím v Malajsku, brzy většinu nových letadel zničilo. Masivní nálety až 130 bombardérů současně také rychle vyřadily hlavní singapurskou leteckou základnu Tengah. Nakonec se už 3. února spojenecké velení, ve snaze uchránit zbytky svého letectva od úplného zničení, rozhodlo piloty z marného boje odvolat na Sumatru.

Do bojů s Japonci se zapojily také dělostřelecké baterie s obřími děly ráže 38 cm, která se vojákům podařilo otočit od moře směrem do vnitrozemí. Jejich podpora byla ale spíše symbolická, protože byla vybavena protipancéřovou municí určenou proti válečným lodím, jejichž účinnost proti pozemním cílům a pěchotě byla ale velmi omezená (pro takový účel by se více hodily tříštivé střely, kterých ale Britové na ostrově měli jen málo).

Tato děla vystřelila stovky střel, hlavně mezi dny 10. až 12. února, kdy je pak Britové sami zničili, aby se nestala kořistí Japonců.

Výstřel z patnáctipalcového děla v dělostřelecké baterii na Singapuru. Mělo dostřel čtyřiatřicet kilometrů, ale vzhledem k nevhodné munici mezi Japonci mnoho škody nenapáchalo. Foto Archiv Jana Beránka

Detaily vynechám, ačkoliv zájemcům o ně mohu doporučit k přečtení několik skvělých dokumentů a publikací. Celkový obrázek byl takový, že navzdory několika tvrdším bojům v místech, kde obránci našli odhodlání čelit nepříteli, se fronta rychle posouvala směrem na město v jihovýchodním cípu ostrova.

Jedním ze zlomů situace se stal 11. únor, kdy Japonci obsadili další klíčovou kótu: skladiště potravin a munice u Bukit Timah. Vzhledem k tomu, že jim už obojí docházelo, byla to pro ně velká vzpruha (a pro spojence naopak těžká ztráta).

Tentýž den Japonci za britskými liniemi z letadel shodili v devětadvaceti dřevěných tubusech opatřených červenobílou stuhou výzvu ke kapitulaci. V tu chvíli ji ale generál Percival ještě odmítl.

Další dva dny, 12. a 13. února, probíhaly větší boje o udržení poslední obranné linie kolem města. Pro nás je zásadní, že na jižní části fronty, u vesnice Buona Vista a na hřebeni Pasir Panjang, byly do bojů nasazeny i dobrovolnické oddíly SSVF. Právě tady byl podle jednoho ze svědectví naposledy spatřen Silvestr, a to během jednoho z pokusů o protiútok.

Postup Japonců při dobývání Singapuru (modré šipky). Silná zelená čára ukazuje poslední obrannou linii při kapitulaci dne 15. února 1942. Mapa je uložena v UK National Archives. Foto Jan Beránek

O den později, 14. února, se tady navzdory úporné obraně Japoncům podařilo frontu prolomit a postoupit k Alexandřině nemocnici na předměstí. Tady pak odpoledne a následující den spáchali nechvalně známý masakr více než tří stovek lékařů a raněných vojáků, během něhož byl podle nejčastěji uváděných zpráv zabit i Silvestr Němec.

Pozice obránců už byla zoufalá: přerušeny byly dodávky vody, docházela munice i nafta. Začaly také narůstat počty raněných i zabitých civilistů v důsledku toho, že zhruba milion obyvatel Singapuru byl zatlačen do malé oblasti o ploše několika málo kilometrů, vystavené neustálé dělostřelecké palbě.

15. února ráno na schůzi svého štábu nastínil Percival dvě možnosti: okamžitý protiútok s cílem zmocnit se zpět vodních nádrží a zásobáren u Bukit Timah, nebo kapitulaci. Jeho tým se jednoznačně vyslovil pro druhou možnost a po krátkém vyjednávání s Jamašitou pak britská armáda oficiálně kapitulovala v pět hodin odpoledne. V souladu s ujednáním pak v osm večer veškeré boje ustaly.

Generál Percival (vpředu napravo) podepisuje 15. února navečer v japonském štábu provizorně umístěného v továrně Ford v Singapuru, bezpodmínečnou kapitulaci britských sil. Generál Jamašita sedí naproti němu, na snímku vzadu vlevo. Foto Australian War Memorial

Percival netušil, že Jamašita hrál do poslední chvíle vabank. Ten ráno 15. února dostal od svého náčelníka štábu Cudžiho zprávu, že japonští vojáci už mají v průměru jen sto nábojů na osobu a stav munice do těžkých kulometů je ještě bídnější.

Jamašita si později zaznamenal: „Můj útok na Singapur byl blaf - blaf, který vyšel. Měl jsem třicet tisíc mužů a stál jsem proti trojnásobné přesile. Kdyby se obrana držela delší dobu, neměl bych proti ní šanci. Věděl jsem, že kapitulace musí být prakticky okamžitá. Celou dobu jsem se proto obával, že Britové zjistí, jak je nás málo a jak nám docházejí zásoby, a vtáhnou nás do pouličních bojů, které by nás jistě zničily."

Není divu, že Winston Churchill označil pád Singapuru na nejostudnější porážku Británie všech dob. Spolu s Malají tady Japonci zajali celkem 130 tisíc spojeneckých vojáků. Obsazení „nedobytné pevnosti“ jim navzdory trojnásobnému přečíslení trvalo přesně jeden týden a přišli přitom pouze o pět tisíc vojáků (z toho třetina mrtvých, dvě třetiny raněných).

Dobytí Singapuru z pohledu obyvatel
Poslední dva týdny před pádem Singapuru musely být pro obyvatele příšerným zážitkem. Město bylo opět vystaveno náletům, za den jim za oběť padlo až pět set lidí. V přeplněných civilních nemocnicích byly tisíce raněných, lékaři namísto složitých operací končetim museli provádět jejich amputace.

Scéna z následků bombardování Singapuru, dvě malajské ženy bědují nad mrtvým dítětem v sutinách. Snímek byl pořízen 3. února 1942. Foto Australian War Memorial

Na bombardování Singapuru vzpomíná několikrát Viktor Koš:
„Jeden Holanďan měl u svého bytu kryt – takovou vykopanou jámu, ve které se ještě s jednou paní při náletu schoval. Bomba spadla přímo na kryt, vše vyrvala, vyvrátila velký strom rostoucí vedle – a hlavu toho Holanďana našli v koruně vyvráceného stromu – jinak z něho a té paní nenašli nic [...]

Jednou, když byl Zdeněk Plhoň v bance, byl nálet. V budově banky si však byl docela jistý. Byla to pevná budova a při náletu jak zaměstnanci banky, tak přítomní zákazníci šli do sklepů. Tehdy právě bomby padaly kolem banky, takže ve sklepě jasně slyšeli výbuchy. Hned po ukončení poplachu jel domů a jak jeli po ulici, nedaleko banky leželo ještě na zemi mnoho mrtvých, ruce i nohy byly rozházeny po celé ulici. Byl z toho tak vyděšený, že již nikdy do banky, to je do města, nechtěl jet a raději již u nás přestal pracovat."

Pro Baťovce pak bylo zvlášť traumatizujícím zážitkem vybombardování jejich továrny na koženou obuv v Singapuru. Stalo se to 30. ledna 1942 a Viktor Koš je popisuje takto:

„Pan Plhoň hned po dvanácté hodině jako obvykle nepřijel a ani jsme si v tom shonu toho nevšimli. Přijel asi až k jedné hodině, celý černý a umazaný. K našemu překvapení nám sdělil, že továrna byla bombardována.

Když byl nálet ohlášen a bylo zjištěno, že letadla letí směrem na továrnu, všichni zaměstnanci byli upozorněni, aby odešli do krytu. Jen jeden z domorodých dělníků dělal hrdinu a zůstal stát venku u krytu. Když vybuchla bomba, utrhla mu ruku. Jeden z našich chlapců - snad to byl Lebloch - také dělal hrdinu a stál venku opodál. Najednou ale začal rychle utíkal do krytu.

Sotva do krytu vpadl, bomba vybuchla. Jakmile bombardování skončilo, všichni utíkali z krytu ven do továrny. Domácí zaměstnanci, hlavně děvčata, běžela s pláčem dovnitř, posbírala pár svých osobních věcí a utíkala domů. Od té doby již nikdo nechtěl v továrně pracovat.

Celkem budova továrny dostala tři zásahy, jeden asi uprostřed budovy nad manipulací a dva nad skladem obuvi. Tato budova byla ze železné konstrukce, při dopadu všechny tři bomby narazily na některou železnou traversu a vybuchly, rozmetaly střechu a způsobily škodu dole.

Ve střeše byly velké díry, a proto bylo zboží přikryto plachtami. Auta našich zaměstnanců, která byla zaparkována u továrny, byla dost poškozena střepinami. Z místních zaměstnanců se po bombardování většina rozutekla a již se nevrátili. Poněvadž v továrně již nikdo nechtěl pracovat, začalo se ševcovat ručně v prvním poschodí budovy naší firmy."

Snímky zničené Baťovy továrny v Singapuru, která byla vybombardována a následně vyhořela 30. ledna 1942 během jednoho z japonských náletů. Batanagar News, říjen 1945 Archiv Jana Beránka

Od 7. února pak město začala zasahovat i dělostřelecká palba: „7. února 1942 dopoledne jsme slyšeli v blízkosti mého bytu několik výbuchů v krátkých intervalech. Vyšel jsem s několika jinými ven a jak jsme stáli, slyšeli jsme nedaleko hvízdot a pak „prásk“. Nad hlavami nám lítaly první granáty. Byla to první dělostřelba na město.

Ostřelování trvalo asi půl hodiny [...] V pondělí 9. února ráno začaly granáty létat nad mým bytem ještě před půl sedmou. Jakmile střelba utichla, volali mne od Jugasů, že jeden granát je zasáhl. Když jsem k nim přišel, byl jsem překvapen, co ten jeden granát způsobil.

Před jejich domem na přední straně stál strom, na jednu jeho větev granát narazil, vybuchl a po explozi všechny střepiny vletěly šikmo do domu. Střepiny hodně poničily nábytek a vybavení. Ve stole, u kterého pracoval pan Heim, byla velká díra a to zrovna v místě na kterém obvykle psal. Na štěstí se nikomu nic nestalo - nikdo nebyl doma."

Mezi lidmi vypukla panika. Čechoslováky zvláště děsily zvěsti, že s postupující armádou jdou také Němci. Koš navíc vzpomíná na to, že „...naši domorodí zaměstnanci v kanceláři hovořili, že prvních deset až čtrnáct dnů budou Japonci střílet každého na potkání... Číňané zakopávali mnoho šperků v zahradách a jinam, poněvadž japonské vojsko, které se dostalo na ostrov již v prvních únorových dnech, rychle postupovalo."

Strach z toho, že se v Singapuru může zopakovat hrůzné japonské běsnění již dříve veřejnosti známé z čínského Nankingu, byl všudypřítomný. Paniku mezi obyvateli jistě vyvolávalo i to, že ulicemi se potulovali dezertéři, často opilí tím, co vyrabovali z obchodů a hospod.

Podle odhadů v posledních dnech zoufalých bojů dezertovala asi třetina vojáků (a například většina Indů se po kapitulaci obrátila proti Britům a vstoupila do národně osvobozenecké armády). Míru dezerce dokresluje poznámka brigadýra Ballentina, že k příslušnosti k oddílu, v němž reálně bojovalo dvě stě vojáků, se po kapitulaci a v následném zajetí přihlásilo celkem 700 vojáků.

I to Viktor Koš popisuje poměrně barvitě: „Po odjezdu našich žen jsme jeden večer, asi tak 7. února, zašli do kina - Strangfeld, Plhoň a já. V kině to bylo zajímavé. Bylo tam totiž plno vojáků, kteří tam však přišli proto, že tam byla restaurace. Všichni byli strašně opilí [...]

Po městě se potulovalo mnoho vojáků, sami nebo v menších skupinách - byli to desertéři. Většinou byli bez pušek a zdržovali se kolem přístavu, kde se chtěli dostat na nějakou loď. Jednou přišli dva takoví do mého bytu, již opilí, a žádali jídlo a pití.

Nabídl jsem jim nějaký salám, ale jídlu moc nedali. Přestože byli opilí, stále chtěli jen pít a pít a nakonec jsme měli s nimi potíže, abychom je dostali z domu ven [...]

Heim poslal jednou své auto se šoférem někam něco vyřídit a za nějakou dobu se šofér vrátil pěšky. Prý ho zastavili dva vojáci a žádali po něm auto, když jim ho nechtěl vydat, vytáhli na něj revolver. Ovšem, že jim auto nechal.

Takových případů se stávalo stále více. Dělali to desertéři, kteří se chtěli mít ještě těch pár dní, než bude konec, dobře... Byl jsem jednou svědkem toho, jak jeden z vojáků si puškou prostřelil ruku, aby nemusel na vojnu."


Během únorových dnů se kdekdo snažil Singapur opustit. Evakuace probíhala prakticky na jakýchkoliv plavidlech, která byla k dispozici. I odjezd byl ale sázkou na nejistotu a představoval značné riziko: penangské rádio ovládané Japonci hlásilo, že všechny lodi, které v tuto dobu odplouvají ze Singapuru, budou potopeny - a řada lodí skutečně potopena byla.

Poslední vlna uprchlíků dostala příležitost v noci ze 13. na 14. února, kdy ostrov opustila flotila čtyřiačtyřiceti lodí, jež se snažily dostat na Jávu. Polovina z nich byla během cesty Japonci potopena, řada cestujících utonula a ti přeživší byli až do konce války internováni (což byl osud, který potkal i některé Čechoslováky včetně zmiňovaného Koše).

Vojáci na palubě lodi Empire Star se snaží opustit Singapur. Na její palubě odplulo 2500 lidí a navzdory tomu, že loď byla poškozena bombardováním, šťastně dopluli do holandské Batávie (dnešní Indonésie). Snímek je datován 12. února 1945. Foto Australian War Memorial

Čtyři hypotézy o Silvestrově smrti
V následujících několika kapitolách budu podrobněji analyzovat a dokumentovat, co jsem doposud zjistil o smrti mého prastrýce Silvestra Němce. Ten se v posledních dnech bojů stal nezvěstným a po válce byl prohlášen za mrtvého. Úřady coby datum jeho úmrtí oficiálně zaznamenaly „kolem 15. února 1942“.

Nabízejí se myslím celkem čtyři varianty, jak Silvestr - bylo mu pouhých třiadvacet let - přišel o život. V následujícím výčtu je uvádím v pořadí podle pravděpodobnosti:

  1. Silvestr zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici 14. nebo 15. února.
  2. Silvestr zahynul během bojů na kopcích Pasir Panjang.
  3. Silvestr byl zajat a zahynul během pochodu do zajateckého tábora nebo tam, a to ještě předtím, než Japonci provedli podrobnou identifikaci všech zajatců (protože v dochovaných seznamech jeho jméno není).
  4. Silvestrovi se podařilo na poslední chvíli dostat na některou z lodí odplouvajících ze Singapuru a zahynul, když byla následně potopena.
Příštích několik týdnů se budeme věnovat jednotlivým možnostem, což náš příběh i moje vyprávění téměř uzavře.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.