Když Silvestr do Singapuru dorazil — tedy počátkem roku 1939 — Japonsko už dva roky bojovalo v Číně a válka byla na spadnutí i v Evropě. Předpoklad, že právě Japonsko představuje pro britské kolonie v Asii hlavní hrozbu, se potvrdil v září 1940, kdy se tato země přidala do vojenského trojspolku s Německem a Itálií.

O tom, že Singapur bude hlavním opěrným bodem Británie na Dálném východě, se v Londýně rozhodlo už krátce po 1. světové válce. Ostrov Singapur mohl díky své strategické poloze bránit případnému postupu Japonska jak na Indii, tak na Austrálii — tedy dvě klíčové části britského impéria v Asii a Tichomoří.

Hlavní válečný plán Britů pro Asii byl postaven na tom, že v případě napadení Japonskem se Singapur dokáže bránit tak dlouho, než dorazí na pomoc britská flotila z Evropy. Ta by pak v případě potřeby vyplula dál osvobodit Hong Kong (v případě jeho obklíčení nebo obsazení) a nakonec by mohla i zahájit námořní blokádu Japonska, které by v jejím důsledku dřív nebo později muselo kapitulovat.

V rámci této strategie Britové na ostrově Singapur vybudovali masivní opevnění z jeho východní a jižní strany, které byly otevřené směrem na moře a odkud předpokládali úder Japonců. S útokem vedeným po pevnině napříč Malají Britové nepočítali jednak proto, že Malajský poloostrov měli pod vlastní kontrolou, jednak se (chybně) domnívali, že přes jeho neproniknutelnou džungli by stejně žádná armáda neprošla.

Součástí obrany proti nepřátelskému loďstvu pak byly dělostřelecké baterie disponující pěti impozantními děly ráže 38 cm a větším počet menších kanónů. Angličané v rámci sebevědomé propagandy o Singapuru mluvili jako o „nedobytné pevnosti“ a o „Gibraltaru východu“.

Druhou součástí plánu byla obrovská námořní základna schopná pojmout velkou část britského loďstva. Británie po 1. světové válce nedisponovala východně od Malty ve Středozemním moři žádným větším přístavem se suchým dokem, který by umožnil opravovat velké válečné lodě. Další varianty postavit takovou základnu v Hong Kongu nebo v Sydney neuspěly a volba padla na Singapur — přesněji jeho severní pobřeží v úžině mezi ostrovem a johorským královstvím.

Výstavba základny stála tehdy státní pokladnu závratných 60 milionů liber (dnes to odpovídá zhruba 2,5 miliardy liber). Areál o rozloze 50 km2 byl dokončen roku 1938 a jeho součástí byl v té době největší suchý dok na světě i zásobníky na naftu v takovém objemu, aby pokryly spotřebu kompletního britského loďstva po dobu nejméně půl roku.

Britové rovněž podél trasy předpokládané plavby své flotily z Evropy vybudovali síť zásobovacích stanic a další velké sklady nafty (mimo jiné proto, že válečné lodě s velkým ponorem musely Suezským průplavem proplouvat s poloprázdnými nádržemi).

Nezbytná doba, po kterou měl být Singapur schopen odolat případnému útoku, než na pomoc dorazí loďstvo z Evropy, byla stanovena na 42 dnů. V roce 1938, kdy se začala komplikovat situace v Evropě a ve Středomoří, byla přehodnocena na 105 a o rok později prodloužena dokonce už na 180 dní. Adekvátní posílení obranných opatření se proto začalo řešit až na konci 30. let. Jenže to už na pořádnou přípravu před japonskou invazí, k níž došlo v prosinci 1941, nezbyl ani čas, ani prostředky. Británie v té době musela většinu svých zdrojů soustředit na životně důležitou obranu v Evropě.

Zároveň si ale nemohla dovolit nechat padnout ani Singapur. Kromě jiných důvodů to bylo i kvůli tlaku australské vlády, která výměnou za to, že posílala vlastní vojáky do bojů v severní Africe a na Blízkém východě, po Británii požadovala garance, že s pomocí její základny v Singapuru uchrání před případným útokem také Austrálii.

Britové se tak v Malaji a na Singapuru na poslední chvíli snažili mobilizovat, co se dalo. Do Singapuru mířily desetitisíce vojáků, převážně z Indie a z Austrálie. Většinu z nich ale představovali čerství odvedenci a nováčci bez potřebného výcviku a zkušeností. Vhod jim přišli i ti, kteří se do ozbrojených složek hlásili dobrovolně.

Singapurští dobrovolníci

Z hlediska Silvestrova příběhu nás samozřejmě nejvíce zajímají jednotky dobrovolníků, ke kterým se přidal spolu s některými dalšími Čechoslováky.

Silvestr byl zaregistrován jako vojín číslo 13779 a do dobrovolnického oddílu podle všeho vstoupil někdy počátkem roku 1941. Učinil tak v trojici se dvěma dalšími kamarády a kolegy z firmy Baťa: Karlem Vítkem a Rudolfem Janečkem. (Usuzuji tak z toho, že jim byla přidělena sousední čísla — Vítek 13777, Janeček 13778.) Ani jeden z těchto tří kamarádů válku bohužel nepřežil. Musela to být opravdu nešťastná trojice, protože celkově ze stovky singapurských Čechoslováků přišlo o život jen pět dalších.

Ozbrojené složky dobrovolníků měly v britských koloniích dlouhou tradici. Útvar singapurských dobrovolníků (Singapore Volunteer Corps, SVC) vznikl v roce 1854 v souvislosti s nepokoji vyvolanými během Krymské války tajnými čínskými spolky. Na jejich zvládnutí tehdy policie potřebovala pomoc armády a ozbrojení osadníci přišli vhod. Dobrovolníci z řad anglických obyvatel byli vyzbrojeni především puškami a procházeli občasným výcvikem.

V roce 1888 přišla reorganizace jejich útvaru, v jejímž rámci dostali do výzbroje kulomety Maxim a vytvořili svůj oficiální znak s heslem „In Oriente Primus“, což se dá přeložit jako „První na východě“. Během 1. světové války pak roku 1915 pomáhali potlačit vzpouru několika stovek indických vojáků (takzvaných sepojů) a ve 20. letech se znovu přeskupili, tentokrát do dvou praporů Straits Settlements Volunteer Force (SSVF).

Koncem 30. let se pod vlivem potřeby získat více mužů ve zbrani oddíly singapurských dobrovolníků rozrůstaly nejen o další evropské národnosti, ale i některé Číňany a Malajce.

Vláda se totiž potýkala s nedostatkem bílých dobrovolníků. To bylo dáno malým počtem Evropanů v Singapuru obecně. Od vypuknutí války v Evropě nastal navíc jejich odliv, takže jich bylo čím dál tím méně. Mnoho z nich také vykonávalo takzvaná strategická povolání, takže byli nezbytní pro plné nasazení ve svém civilním zaměstnání.

Potenciální zájemci také naráželi na problémy se zaměstnavateli. Dobová dokumentace zmiňuje, že singapurské firmy neměly rády, když jejich pracovníci museli trávit část času v armádě — mimo jiné proto, že jim stále běžel regulérní plat. Ukazuje se, že firma Baťa ve svých tahanicích s pracovníky—dobrovolníky nebyla výjimkou.

Před vypuknutím bojů s Japonci měly sbory SSVF nakonec asi 2800 mužů. Ti byli rozděleni do čtyř praporů pěchoty, převážně vyzbrojené puškami a kulomety. K nim byly přidruženy podpůrné dobrovolnické oddíly dělostřelectva, ženistů, pancéřových vozů a ještě tři zdravotnické jednotky.

Podle Pavla Ambrože, který napsal v prosinci 1945 dopis rodině do Vémyslic, byl Silvestr zařazen oddílu obrněných automobilů (Ambrož sám byl u kulometné jednotky). Totéž napsal v lednu 1946 rodičům i Antonín Jugas, šéf firmy Baťa — ten upřesnil, že šlo o rotu B prvního praporu SSVF.

Naproti tomu Silvestrův přítel Josef Vyhnálek ve svém dopise ze srpna 1947 píše o tom, že tři dny před kapitulací Singapuru spolu se Silvestrem útočil na kótu Gap na hřebeni Pasir Panjang — v tom případě musel být Silvestr, minimálně v danou chvíli, součástí pěchoty.

Podobnou informaci najdeme také v článku z Batanagar News, který sepsal jejich šéfredaktor Jan Baroš na základě poválečného svědectví Bohmana a Jedovnického:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

To, že Silvestr nakonec bojoval s pěchotou, se zcela nevylučuje s tím, že byl původně přiřazen k obrněným vozům. Tato jednotka byla totiž v prosinci 1941 rozpuštěna a její personál převelen k pásovým transportérům (Universal Carrier). Je dost možné, že s postupující invazí Japonců a úbytkem provozuschopných transportérů byl Silvestr dále převelen k pěchotě. Britové během bojů o Singapur takto celkem běžně kombinovali zbytky jednotek s jinými.

Silvestrův výcvik

Mladí muži, kteří se přihlásili a byli přijati do singapurských dobrovolnických oddílů, pokračovali ve svém civilním zaměstnání. Jejich pravidelný výcvik pak probíhal po večerech a o víkendech. Výzvy ke cvičením pravidelně publikovaly singapurské noviny, tady je jedna ukázka:

Výcvik probíhal většinou na hlavním štábu SSVF na Beach Road, v jehož blízkosti bylo také cvičiště. K tréninku se zbraněmi sloužila střelnice Bukit Timah, větší soustředění a víkendová cvičení pak našla prostor v táboře Telok Paku.

jednomu ze sporů

O tom, jak takové soustředění probíhalo, si můžeme trochu udělat představu na základě novinového článku z dubna 1941 — popisuje soustředění, kterého se Silvestr dost možná účastnil. Reportér The Straits Times mimo jiné píše, že v rámci jednoho ze cvičení se „celý prapor vydal na několik kilometrů dlouhý pochod, po kterém následovala tříhodinová cvičná bitva mezi ananasovými palmami a gumovníky, načež se vojáci v terénu najedli a pak se vrátili zpět na základnu“.

Z jiné zprávy The Straits Times dne 9. ledna 1941 se dozvídáme, že tento intenzivní výcvik probíhal od 15. ledna do 15. dubna a dobrovolníci se jej účastnili průběžně podle svých možností — paušální účast po celou dobu nebyla nutná. Povinné pro všechny dobrovolníky během těchto tří měsíců ale byla víkendová cvičení, jež začínala v sobotu ve 14 hodin a končila v pondělí ráno v 8 hodin, a večerní přehlídky, které začínaly po páté hodině odpolední a trvaly zhruba jednu hodinu.

Obrněné vozy

Dobrovolnické oddíly měly většinou jen lehkou výstroj, převážně pušky. Některé specializované roty dostaly i kulomety nebo malá, poměrně zastaralá děla. Jedna rota se ale vyjímala, protože obsluhovala obrněné vozy. Právě k té byl Silvestr podle dobových svědectví přiřazen.

Jednalo se o pancéřované automobily Lanchester. Ty se už předtím Britům osvědčily během ofenzívy v Egyptě a v Libyi. Se dvěma kulomety ráže 0,303 palce a kanónem ráže 0,5 palce měly slušnou palebnou sílu, která z nich v kombinaci s rychlostí a mobilitou dělala vhodnou vojenskou techniku do předsunutých pozic, kde také mohly fungovat jako výzvědná vozidla. Jejich velkou výhodou, na rozdíl od lehkých tanků nebo pásových transportérů, byl tichý provoz, díky čemuž se mohly pohybovat poměrně nenápadně.

Singapurští dobrovolníci, kteří těmito Lanchestery disponovali od roku 1932, jim přezdívali „pece“ (ovens) — právě takové v nich totiž bylo horko. V tropickém podnebí, a zvláště pak na otevřených prostranstvích, kde byly vozy vystaveny přímému slunci, se teplota uvnitř často vyšplhala nad 50 stupňů Celsia. Posádka to nejenže musela snášet v uzavřených a těsných prostorách, ale navíc byla vystavena nárazům a otřesům při rychlé jízdě po nerovném terénu. Umím si představit, že několikahodinová mise v takových podmínkách dala zabrat i celkem otrlým lidem.

Podle dostupných informací byla rota obrněných vozů SSVF dne 16. prosince 1941 rozpuštěna z důvodu stáří automobilů a personál, který v té době čítal 39 dobrovolníků — mezi nimi byl s velkou pravděpodobností Silvestr — byl převelen k nově vytvořené četě SSVF obsluhující obrněné transportéry.

Rasová diskriminace v dobrovolnických oddílech

Během výzkumu jsem v dobovém tisku narazil i na větší počet publikovaných článků a dopisů, které řešily problém nerovných odměn mezi dobrovolníky. Ti totiž dostávali za čas strávený na výcviku nebo v boji plat stejně jako normální vojáci. Na rozdíl od vojáků ale jeho výše záležela na původu daného dobrovolníka.

Noviny Malaya Tribune v říjnu 1941 otiskly dopis jistého E. T. Huanga. Z něj se dozvídáme, že Indové a Asiati dostávali několikrát nižší žold: například dobrovolník-Evropan dostával odměnu ve výši 1,06 dolaru za den — to bylo víc než asijský četař, zatímco evropský četař měl 3,68 dolaru.

Britský guvernér ale na opakované stížnosti reagoval prohlášením, že jde o „strašlivě komplikovaný problém“, který se nedá vyřešit jen tak. Hlavním problémem pro něj bylo, že zvýšení žoldu Asiatů na úroveň Evropanů by vyvolalo tlak na to, aby se jejich odměny dorovnaly i v dalších službách a v civilním zaměstnání. A to bylo něco, co si guvernér nemohl nebo nechtěl dovolit.

Pocit křivdy a diskriminace Indové a Číňané nijak neskrývali. Muselo to pro ně být frustrující: ačkoliv měli stejné povinnosti, prošli stejným výcvikem a v případě nasazení by museli čelit stejným rizikům, dostávali jen zlomek toho, co jejich bílí spolubojovníci. Tato do očí bijící nespravedlnost měla bohužel celkem jistě negativní dopad na jejich loajalitu a motivaci.

Vojenské přehlídky, které nebyly

Z archivu singapurských novin jsem se také dozvěděl, že v půli června 1940 byla plánovaná velká vojenská přehlídka u příležitosti narozenin anglického krále. Měly se jí účastnit oddíly námořníků a vojáků i jednotky s bojovou technikou: děly, transportéry a pancéřovanými vozy. Obrněné vozy dobrovolníků dokonce měly jet v samém čele. Akce ale byla ráno v den svého konání zrušena kvůli přívalové bouřce.

Nebyla to jediná přehlídka, která se nakonec nekonala. The Straits Times dne 7. prosince 1941 oznamují na další den „největší pochod“, a sice pět kilometrů dlouhou kolonu vojáků impéria doprovázenou vojenskou technikou. V následujících vydáních novin už jsem o ní neviděl žádnou zmínku a usuzuji, že byla zrušena, neboť v den jejího konání zahájilo Japonsko překvapivé a drtivé útoky na Pearl Harbor, Filipíny a samu Malaj.

Spolek malajských dobrovolníků

Poměrně záhy jsem při svém pátrání na internetu narazil na webové stránky Spolku přátel Malajských dobrovolníků. Je to jeden z mála webů, kde se dají najít podrobné online informace o dobrovolnických sborech v Malaji a Singapuru a o jejich osudech během 2. světové války.

Napsal jsem tehdy na jejich kontaktní adresu a záhy mi přišly odpovědi jednak od tajemnice spolku paní Rosemary Fell, jednak od jejich dvorního historika Jonathana Moffatta.

Zaujala mne nabídka, abych se stal členem spolku, a vyplnil jsem proto přihlášku, kterou mi Rosemary poslala. Krátce na to mi pošta doručila dojemný uvítací balíček, který obsahoval také dlouhý, ručně psaný dopis — to se dnes už jen tak nevidí!

Jonathan, se kterým jsem se později setkal i osobně během pátrání v londýnských Národních archivech (k tomu se ještě dostanu později), je k problematice bojů o Malaj a Singapur snad nejerudovanější osobou, jaká se dá najít. Sám coby syn britského důstojníka vyrůstal na ostrově Penang, později vystudoval a učil historii. Během řady let nashromáždil z různých zdrojů úctyhodný archiv dokumentů a informací, a to zejména o osudech jednotlivých lidí, kteří v řadách dobrovolníků bojovali.

Dnes je Jonathan v důchodu a má díky tomu ještě víc času věnovat se bádání i odpovídání na dotazy příbuzných tehdejších vojáků. K tomu píše texty jak pro čtvrtletní zpravodaj spolku, tak i pro rozsáhlejší tematické publikace: je autorem nebo spoluautorem několika faktografických knih. Jednu z nich s názvem „Moon Over Malaya“, zaměřenou na osobní svědectví o průběhu obrany Malaje, mi daroval s věnováním (a ode mne dostal na revanš láhev výborného moravského vína).

V následujících pokračováních se s vámi podělím o některé dokumenty, které mi Jonathan poskytl: můžete se těšit, několikrát se v nich nachází tolik hledaný Silvestr!