Chci přispět X

Pátrání po Silvestrovi: Japonská invaze do Malaje, Baťovci ve válce

V dalším pokračování příběhu svého pátrání po předkovi, který zahynul za války jako dobrovolník při obraně Singapuru, autor popisuje, jak se Japoncům podařilo bleskově ovládnout Malaj a dostat se Singapuru na dohled.

Jberanek

Jan Beránek

15.07.2018 08:53

Související

Japonsko se počátkem čtyřicátých let definitivně rozhodlo expandovat na jih, kde mělo jako strategický cíl ovládnout ropné vrty v holandských koloniích na Borneu a Sumatře. Klíčovým místem pro úspěch Japonců byl právě Singapur - odtud ze své pevnosti Britové kontrolovali jak sousedící Borneo a Sumatru, tak i Malacký průliv směřující k Barmě a k Indii.

Nedostatky ve své přípravě na válku v Asii i slabiny v obraně Singapuru si Britové nepochybně uvědomovali, koncem třicátých let o nich sepsali několik podrobných zpráv. Jedna z nich ale naneštěstí padla do rukou Japonců, když německý křižník Atlantis v listopadu 1940 potopil severně od Sumatry britskou loď Automedon převážející patnáct poštovních vaků včetně přísně tajných vojenských plánů a hlášení.

Z nich se Japonci dozvěděli, že Britové své letecké síly v Malaji jen předstírají a že v případě nouze na pomoc Singapuru žádné pořádné loďstvo nepřipluje, protože není k dispozici. Tyto poznatky Japonce překvapily i povzbudily, protože do té doby považovali pozice Britů v Malaji a v Singapuru za výrazně silnější.

Britská přepravní loď Automedon, z jejíž paluby koncem roku 1940 získali Němci přísně tajné informace o slabinách v obraně Malaje a Singapuru. Archiv JB

Anglická propaganda, která tvrdila opak, ale běžela naplno. Pod jejím vlivem se Britové sami utvrzovali v tom, že Japonci nejsou nepřítelem, kterého by se měli obávat.

Jeden z Baťových zaměstnanců v Singapuru, pan Viktor Koš, píše ve svých vzpomínkách: „Jak si pamatuji, nebezpečí války s Japonskem bylo asi dvakrát na vlásku během roku 1940 a 1941, pokud jsme se to mohli z našich novin dovědět - to je, co z toho nám daly na vědomí. Venku však o situaci asi věděli více, poněvadž si pamatuji, že jeden z našich zaměstnanců dostal jednou dopis od svého přítele z Ameriky, ve kterém se ho přítel ptal 'Zda nám ti Japonci tam dají pokoj?'. Nikdo jsme však nebrali vážně, že by Japonsko mohlo si dovolit troufnout na Anglii."

Dokonce i mezi vojáky hojně kolovaly zvěsti o tom, že „křivonozí Japonci se svýma šikmýma očima nedokážou ani pořádně pilotovat, ani vidět ve potemnělé džungli“ (Britové si v prvních dnech války dokonce mysleli, že japonská letadla suverénně vítězící nad RAF musejí snad řídit němečtí piloti).

Pod dojmem toho, že Japonsko ani za čtyři roky nedokázalo uspět proti méněcenné čínské armádě a že bylo drtivě poraženo mongolsko-sovětským vojskem ve střetu u Nohomhanu/Chalcinu, si spojenci věřili, že v boji s nimi nemají Japonci šanci. Dokonce i Churchill prohlásil: „Je celkem jisté, že Japonci nemohou obstát ve střetu s energií a vitalitou anglicky mluvící rasy.“

Tento pocit vlastní převahy byl jedním z důvodů, proč britská armáda podcenila přípravu. Ostatně její bojové nasazení doposud spočívalo maximálně v potlačování občasných rebelií místních obyvatel.

Nezatěžovala se průzkumem divokého terénu, který měla bránit, a veškerá její taktika spočívala v obraně vybraných míst na liniových komunikacích, podél Malajského poloostrova (většina z nich vedla ze severu na jih, protože poloostrov je podélně rozdělen vysokým pohořím).

V rozporu s dojmem, který Britové poměrně úspěšně vyvolávali, bylo na Dálném východě slabé i jejich letectvo. Podle vlastních analýz potřebovali k obraně Malaje 336 až 600 letadel, avšak v prosinci 1941 jich měli k dispozici pouze sto padesát. Většinou šlo o zastaralé stroje včetně dvouplošníků. To nejlepší, čím RAF mohla létat, byla těžkopádná letadla Brewster Buffalo.

Těžkopádný Brewster Buffalo byl tím nejlepším, čím RAF v Malaji disponovala. Foto Australian War Memorial

Žádosti singapurského velení o dodávku nové techniky v potřebných počtech byly marné. Britové byli nuceni svou nejlepší techniku soustředit v Evropě a pokud jde o zasílání letadel a tanků, jež mohli sami postrádat, východní fronta v Rusku měla před Dálným východem prioritu.

Na druhé straně Japonci pro svůj letecký útok na Malaj vyčlenili šest set moderních strojů, včetně legendárního, mimořádně obratného Zera. To do výzbroje zařadili teprve v roce 1940, takže o něm a jeho bojových schopnostech západní spojenci v té době neměli ani tušení - měli naopak za to, že japonské letectvo disponuje pouze druhořadými stroji.

Japonci pro svůj letecký útok na Malaj vyčlenili šest set moderních strojů, včetně legendárního, mimořádně obratného Zera. Foto WmC

Británii a jejím spojencům v Malaji od května 1941 velel generál Arthur Percival. Vyznamenal se sice už v 1. světové válce, ale na nově svěřený úkol podle všeho nestačil. Ačkoliv na rozdíl od mnoha jiných hrozbu ze strany Japonců nepodceňoval, v několika klíčových situacích se ukázal jako nerozhodný.

Vyznačoval se také tím, že odmítal budovat masivnější obranná postavení s argumentem, že by to zbytečně vyvolávalo defétismus a podlomilo morálku vojska. Percival nedokázal zareagovat na překvapivou taktiku Japonců, ani prosadit svou autoritu vůči australským oddílům.

Těm velel proslulý egomaniak generál Gordon Bennett, který se s Percivalem často ocital ve sporu. Vzájemná řevnivost a nedůvěra mezi Brity a Australany se pak během deklasujících válečných neúspěchů ještě víc vyostřila. Jejich soudržnosti nepomohlo ani to, že ve světle zoufalých ústupových bojů v Malaji ztratil australský premiér důvěru ve schopnost Britů ubránit Austrálii a otevřeně se obrátil s prosbou o pomoc na Spojené státy.

Vlevo na snímku je johorský sultán při setkání s generálem Percivalem; ten stojí zcela vpředu. Foto Australian War Memorial

Úkolem dobýt Britskou Malaj byl v listopadu 1941 pověřen japonský generál Tomojuki Jamašita. Doma byl uznáván jako jeden z nejtalentovanějších vojevůdců, protože ale sympatizoval s frakcí Kodoha, po její likvidaci roku 1936 upadl v nemilost a byl přeřazen do Koreje jako velitel místní brigády. Roku 1940 byl díky své znalosti němčiny vzat na milost a vyslán do Berlína na tajnou misi, kde během setkání s Hitlerem vyjednával vzájemnou výměnu nových vojenských technologií.

Jamašita byl hluboce přesvědčen, že úhlavním nepřítelem Japonska je Rusko. Ve světle amerických sankcí a hrozby, že Japonsko kvůli nim přijde o území tak těžce dobytá v Číně, však nakonec akceptoval preventivní útok na Spojené státy a Británii jako nezbytnou sebeobranu své vlasti. Šéfem jeho štábu se stal brilantní plukovník Cudži, který ale už během své kariéry v Číně nechvalně proslul svou brutalitou vůči poraženým.

Spojencům sice v listopadu a počátkem prosince 1941 neuniklo shromažďování většího vojska na ostrově Hainan v Jihočínském moři, ale Japonsko tvrdilo, že jde o součást jejich operace v Číně. Dokonce ani když výzvědné letadlo spatřilo 6. prosince velký japonský konvoj směřující do Thajska, spojenci k žádné akci nepřikročili. Ačkoli Britové měli pro takový případ vypracovaný plán protiútoku směrem do neutrálního Thajska, které s Malají sousedilo, s jeho zahájením váhali tak dlouho, až bylo pozdě.

Začátek války o Malaj
Dne 8. prosince krátce po půlnoci místního času spatřila indická vojenská posádka na pobřeží Kota Bharu v severovýchodním cípu Malaje blížící se výsadkové lodě - bezprostřední předzvěst vylodění Japonců. První vlnu invaze zahájil výsadek pěti tisíc vojáků a nastala v jednu hodinu ráno. Bylo to asi čtyřicet minut před útokem na Pearl Harbor, který se běžně považuje za začátek války spojenců s Japonskem.

Pláž u Kota Bahru, kde 8. prosince časně ráno začala japonská invaze. Foto Australian War Memorial

Když generál Percival další den sdělil zprávu o vylodění Japonců na severu Malaje singapurskému guvernérovi Thomasovi, ten bez známky znepokojení reagoval větou ilustrující tehdejší nálady: „Předpokládám, že ty trpaslíky rychle smetete." Počáteční útok se sice podařilo odrazit, ale další vlna pobřežní obranu prolomila a už po poledni byla britská obrana zatlačena do vnitrozemí.

Po upevnění pozic v okolí Kota Bharu japonští vojáci vyrazili podél východního pobřeží Malaje na jih. Souběžně s tím se další část japonského vojska vylodila v Thajsku a prošla jeho vnitrozemím na západ, odkud zaútočila na protilehlé pobřeží Malaje.

Japonci současně s vyloděním zahájili masivní letecký úder na všechna letiště v severní Malaji. Posádky RAF zaskočili vyspělou technikou i přesným bombardováním. Už během prvního dne vyřadili šedesát letadel, tedy celé dvě pětiny britského letectva - většina z nich ani nestačila vzlétnout. Do týdne pak Japonci vzdušný prostor nad Malají zcela ovládli, což mimo jiné znamenalo, že oddíly britské pěchoty byly vydány jejich leteckým útokům napospas, bez jakékoliv vzdušné obrany.

Začátek války nemohl ujít ani obyvatelům Singapuru, kde Japonci podnikli hned 8. prosince nad ránem první nálet. Již výše citovaný Viktor Koš o tom píše: „V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve čtyři hodiny ráno probudil mne nějaký hluk, a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel.

Klidně, bez pocitu nějakého strachu jsme se na to, co nám později tak často nahánělo hrůzu, dívali z okna. Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu. Teprve po dlouhé době, až již bombardování skončilo, zahoukaly sirény na poplach, ale světla v ulicích svítila dále.

Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Dále, že byla u něj paní Červinková, která se chce z dosavadního bytu přestěhovat, poněvadž prý bomba dopadla blízko jejich bytu, a že to u nich nebude bezpečné při dalším bombardování. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe.“

Nálety na Singapur: „Žapani jsou tady!“
První nálet byl zatím spíše symbolický, ale od poloviny ledna, kdy Japonci začali kontrolovat letiště i v jižní části Malaje, se Singapur dostal do přímého dosahu jejich bombardérů i stíhacích letounů. Začalo pravidelné bombardování dvakrát až třikrát denně, zaměřené bylo především na tamní letiště, přístavy a doky.

Takto je prožívali singapurští baťovci: „Bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci. Zjistil jsem, že mnoho kanceláří různých firem se přestěhovalo z města do soukromých domů v zahradních čtvrtích, kde předpokládali klid a bezpečí. Mimo to se povídalo, že na severu Malajska Japonci shazovali letáky, ve kterých doporučovali domorodcům odstěhovat se dále od veřejných budov v zájmu své vlastní bezpečnosti.

Poněvadž naše budova ve městě byla prakticky v úplné blízkosti veřejných budov a mimo to byla taková stará rachotina, necítili jsme se tam moc v bezpečí. Jednou bomby padaly do moře na lodě hned naproti naší budovy, a tak se všechno třáslo, že jsme kvapem utíkali do přízemí. Hodlal jsem proto účtárnu umístit do svého bytu, a všichni naši zaměstnanci to nadšeně uvítali - v naší budově se velmi báli [...]

Brzy po 8. prosinci se k nám nastěhovali Plhoňovi, poněvadž tam, kde bydleli, se báli a můj dům byl v zahradní čtvrti, kde nebezpečí se zdálo být menší. Martincovi se nastěhovali k Jugasům, kteří bydleli ve stejné ulici jako my, jen několik domů vedle. Některé rodiny se nastěhovaly ke slečně Aničce a podobně [...]

Během doby vznikla náhle horečka stavění krytů. Před 8. 12. 1941 bylo stavění krytů čas od času doporučováno úřady, ale málo kdo se o to staral. Teď však nastala taková situace, že ceny písku, dřeva a dalšího stavebního materiálu náhle stouply a bylo těžko sehnat řemeslníky. Postavení krytů bylo nařízeno všem firmám a zaměstnavatelům. Postavili jsme také jeden v přízemí naší budovy a každý se snažil kryt postavit ve vlastním domě. [...]

Obvykle poplachy začínaly skoro denně pravidelně ráno mezi osmou a devátou hodinou až do čtyř hodin odpoledne – někdy to bylo jen s několika krátkými přestávkami klidu – v noci pak nepravidelně, ale také hodně často. Byl-li poplach ve dne, někdy trvalo hodinu až dvě, než byl vyhlášen konec poplachu.

Také v noci byl poplach několikrát. Častokrát nás však probudilo napřed dunění výbuchů a pak byl teprve vyhlášen poplach. Z počátku jsme hned po vyhlášení poplachu běželi do krytu (ložnice byla nahoře – dům byl dvoupatrový), já jsem vzal syna, paní Plhoňová naši dceru, žena podušky a deky pro děti, pan Plhoň s jejich Zdenkem pozorovali, kde jsou.

Když se to opakovalo několikrát za noc, byli jsme tak rozespalí, že se nám ani dolů nechtělo. Někdy, když jsem syna bral několikrát za noc dolů, probral se ze spánku a ptal se: 'Co je?' A na moje: 'Žapani jsou tady,' odpověděl: 'Už zase?' a spal dál i v krytu.

Později jsme však ani do krytu hned po vyhlášení poplachu nechodili – Plhoňovi vždy byli vzhůru a dávali pozor. Letěla-li letadla směrem k našemu domu, rychle nás vzbudili a my jsme rychle seběhli všichni do krytu. V noci to byla v určitém smyslu „krásná podívaná“ - to když spousta letadel letěla vysoko, mnoho reflektorů je osvětlovalo ze všech možných stran a protiletadlová děla po nich střílela. Letadla bez ohledu na střelbu letěla majestátně dále.

Jednou jsme je pozorovali v noci ode dveří domu a najednou v ulici před našim domem (od našeho domu k ulici byla velká zahrada), následovaly za sebou tři výbuchy. Nikdo si nedovede představit náš úlek. Ale protože jsme nebyli hned smeteni dolů, ba naopak jsme slyšeli zvuk stoupat nahoru, zjistili jsme, že vystřelilo pojízdné protiletadlové dělo, které právě postavili před našim domem. Toto dělo ovšem střílelo dále a bylo zajímavé, že po výstřelu jsme slyšeli, jak šrapnel letí nahoru, a pak vysoko na obloze jsme spatřili výbuch."


Potopení britské flotily
Největší fiasko, které dále otřáslo sebevědomím obránců i důvěrou obyvatel Singapuru v bezpečí této „nedobytné pevnosti“, ovšem potkalo Brity na moři. Protože si vláda nemohla dovolit vyslat do Singapuru svoji flotilu, jak s tím počítaly všechny její válečné plány, odvelela tam navzdory námitkám námořnictva alespoň tři velké válečné lodě, označované společně jako „Z Force".

Skládala se z pýchy britského námořnictva, bitevní lodě Jejího veličenstva Prince of Wales, křižníku Repulse a zbrusu nové letadlové lodě Indomitable. Bitevní loď Prince of Wales se předtím v květnu 1941 účastnila slavného a úspěšného lovu na Bismarck, vlajkovou loď Německa; Prince of Wales ji v námořním souboji zasáhl třikrát. Na jeho palubě také proběhlo v srpnu 1940 legendární jednání mezi americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem.

Legenda a pýcha britského námořnictva, bitevní loď Prince of Wales, přijíždí dne 2. prosince 1941 do Singapuru. Už o týden později ji Japonci během první akce potopí. Foto Imperial War Museum

Znalcům sice bylo jasné, že navzdory slávě nejde v případě „Force Z“ o žádnou velkou sílu, ale větší námořní nasazení na Dálném východě si v dané chvíli britská vláda nemohli dovolit. Churchill se dokonce pokoušel přesvědčit Spojené státy, aby do Singapuru vyslaly vojenskou flotilu ony, americké velení to ale odmítlo s tím, že jejich absolutní prioritou je Atlantik a boje v Evropě.

„Force Z" nakonec do Singapuru dne 2. prosince dorazila v neúplné sestavě, protože Indomitable navzdory svému jménu, které v překladu znamená Nezkrotná, uvízla cestou na mělčině v Karibiku. Příjezd dvou impozantních válečných lodí nicméně vyvolal v místních novinách i mezi obyvateli obrovské nadšení.

Pro obránce Singapuru šlo v předvečer války s Japonskem o velkou morální vzpruhu. Řada lidí byla přesvědčená, že teď, když jsou v Singapuru tak slavné válečné lodě, si proti nim Japonsko nic nedovolí.

Už v den, kdy Japonsko zahájilo invazi, tedy 8. prosince, vyplula „Force Z" směrem ke Kota Bharu s cílem napadnout japonský konvoj a zabránit dalšímu vyloďování. Obě válečné lodě doprovázely čtyři torpédoborce. Absence vzdušné obrany, kterou měla poskytnout chybějící Indomitable, se ale záhy ukázala osudnou.

Obranyschopnost britské mini-flotily byla dále oslabena tím, že vlivem velké topické vlhkosti přestal fungovat analogový počítač, který řídil palbu z protileteckých kanónů na palubě Prince of Wales, a před vyplutím do boje se jej nepodařili uvést do provozu.

Když si admirál Phillips, který flotile velel, uvědomil, že japonské loďstvo nezastihne včas, rozhodl následující večer o návratu zpět do Singapuru. Krátce po půlnoci však jeho flotilu zpozorovala japonská ponorka, která zprávu o přítomnosti nepřátelských lodí signalizovala japonskému štábu.

Příští ráno vyslali Japonci z letiště u Saigonu letku bombardérů, které po krátkém střetu obě válečné lodi pomocí svých torpéd potopily. Japonští piloti byli sami překvapeni, že se nesetkali se žádnými nepřátelskými letadly.

Nejvyšší japonský generál Jamamoto přijal tuto zprávu se širokým úsměvem: za cenu ztráty pouhých tří strojů se mu podařilo zničit celou existující britskou tichomořskou flotilu. A protože v tu chvíli ležela část americké tichomořské flotily vyřazená v Pearl Harboru a její zbytek se stáhnul do Kalifornie, celý Pacifik na příštích několik měsíců patřil pouze Japoncům.

Poslední okamžiky lodi Prince of Wales, která se právě potápí. Ke dnu šla i s admirálem Phillipsem, jenž zůstal na můstku a odmítl potápějící se loď opustit. Foto AWM

Japonský blitzkrieg
Pro britskou armádu to byla drtivá zpráva. Po ztrátě letectva přišla i o veškerou svou námořní sílu. Obrana Malaje a Singapuru teď spočívala už jen na pěchotě. V Malaji měla k dispozici asi devadesát tisíc mužů, v Singapuru dalších padesát tisíc.

Jednalo se o smíšené sbory: polovinu tvořili Indové, čtvrtinu Britové, šestinu Australané a zbytek místní národnosti. Jak už jsme se zmiňovali, z velké části šlo o nezkušené vojáky, často narychlo odvedené rekruty.

Proti nim útočilo sedmdesát tisíc Japonců, z nichž polovina byla nasazena na frontě a zbytek tvořil zálohu. Japonská armáda měla zkušenosti z válčení v Číně a japonské velení navíc připravilo instruktáž o podmínkách boje v džungli, kterou si každý voják musel přečíst během plavby na jih. Japonci do bojů o Malaj také nasadili dvě stovky lehkých tanků, kterým na britské straně v nerovném boji čelily pouze lehké pancéřované vozy.

Ačkoliv japonští vojáci bojovali proti dvojnásobné přesile, dovedli proti britským obranným pozicím na silnicích mistrně kombinovat různé složky vojska v drtivé taktice. Nejprve proti zátarasům zaútočila ze vzduchu letadla, poté přišel frontální úder podporovaný tanky. Když se nepodařil obranu prolomit přímo, Japonci obrannou pozici prostě obešli džunglí zboku a tím donutili obránce, aby se stáhli dřív, než budou zcela obklíčeni. Pokud se jim nepodařilo je obejít džunglí, vylodili se v jejich týlu obchvatem z moře.

Obránce frustrovalo i to, že se často museli stáhnout úplně bez boje - stačilo, aby přišla zpráva, že se v týlu objevila japonská jednotka, a celá síla včetně dělostřelectva musela chvatem opustit obrannou linii. Ačkoliv měli Britové v plánu aplikovat při ústupu taktiku spálené země, často za sebou museli k radosti Japonců zanechat i nedotčenou bojovou techniku a zásoby, které ve spěchu zničit nestihli. Rychle postupujícím Japoncům se tyhle zásobárny náramně hodily a začali jim posměšně přezdívat „Churchillovy samoobsluhy“.

Dobytí Malaje trvalo Japoncům necelé dva měsíce. Od 8. prosince 1941 do 31. ledna 1942 urazili vzdálenost přes tisíc kilometrů - v průměru tedy postupovali dvacet kilometrů denně. Mapa Francis Pike

Zatímco Japonce jejich úspěchy povzbudily, morálka obránců po třech týdnech porážek a chvatných ústupů zkolabovala. Britští vojáci, ačkoliv měli početní převahu, začali Japoncům připisovat až nadpřirozené schopnosti.

Jednotky směřující na frontu potkávali vyděšené vojáky, kteří prchali zpět - někteří z nich se stali svědky japonské brutality, se kterou dobíjeli raněné a stínali nebo upalovali zajatce. Japonci díky rychlému postupu vpřed nedovolili Britům konsolidovat pozice k solidnější obraně.

Viktor Koš to zaznamenal takto: „Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali. Dojížděli vlakem nebo i svými auty. Všechno se hrnulo do Singapuru jako do 'nedobytné' pevnosti."

Pro generála Jamašitu byl bleskový postup základem jeho strategie, protože vzhledem k omezeným zásobovacím možnostem neměl kapacitu vést s Brity dlouhou, vyčerpávající válku. V zájmu maximální mobility se spokojil jen se třemi divizemi, ačkoliv mu jich armáda pro malajskou operaci nabízela pět.

Japonská pěchota se pohybovala na bicyklech konfiskovaných během invaze. Díky nim byli vojáci schopni rychlých přesunů po silnicích i v terénu a zároveň s sebou mohli vézt větší množství proviantu, než by unesli na zádech.

Další událostí, která otřásla morálkou i pověstí Britů, byl jejich úprk z ostrova Penang dne 17. prosince. Na přistavených lodích se směli evakuovat jen běloši, místní lidé zoufale namačkaní na molech měli vstup na palubu zakázán a byli ponecháni svému krutému osudu v rukou Japonců. Tato zrada vyvolala mezi místními velkou hořkost, někteří z nich se proti Britům obrátili a nezapomněli jim to ani po válce, kdy odmítli znovu přijmou jejich nadvládu.

I tenhle moment Koš ve svých pamětech zaznamenal: „Pár dní po 10. prosinci přijel Zelníček z Penangu současně s ostatními uprchlíky. Bylo to tam strašné. Protiletecká obrana žádná, anglická letadla žádná, japonská letadla si dělala, co chtěla. Bombardovala z nevelkých výšek, do lidí střílela za nízkého letu z kulometů. Penangská policie se rozutekla, jejich angličtí důstojníci však první. Nastal zmatek, loupení a vraždění."

Dne 31. ledna, necelé dva měsíce od vylodění Japonců v severní Malaji, se poslední britská vojska stáhla z pevniny do Singapuru a vyhodila za sebou do vzduchu most před Johorskou úžinu. Během bojů v Malaji spojenci přišli o 50 tisíc mužů, zatímco ztráty Japonců byly desetkrát menší.

Baťovci vprostřed války
Zdeněk Plhoň - syn Klementa Plhoně, který v Singapuru pro Baťu pracoval a stal se jednou z obětí války - později napsal: „Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi [v malajském Klangu] a v létech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští baťovci se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu."

Tato naděje však koncem roku 1941 vzala za své. Už v předvečer války, dne 1. prosince vyhlásili Britové mobilizaci, která se týkala i dobrovolnických sborů. Koš si o tom poznamenal, že: „Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo sedm našich zaměstnanců a čtyři bývalí zaměstnanci.“

Vzhledem k tomu, že Koš byl pečlivý účetní a své vzpomínky sepsal začerstva už v roce 1943, můžeme tuto informaci považovat za věrohodnou. Silvestr byl zcela jistě mezi těmito jedenácti dobrovolníky a vzhledem k tomu, co víme o jeho sporech s vedením firmy Baťa, dost možná patřil do kategorie „bývalých zaměstnanců“.

V ústupových bojích britská vojska zničila Baťovy podniky v Klangu poblíž Kuala Lumpur, aby nepadly do rukou Japonců. Z pohledu Viktora Koše se situace vyvíjela takto: „Když se fronta stále více přibližovala k Singapuru, začali jsme uvažovat o odvolání zboží z prodejen, které byly nejblíže frontě. K tomu jsme však museli dostat povolení od našeho ředitelství [míněna britská koloniální správa - poznámka JB].

Povolení nám nechtěli dát s odůvodněním, že takovým odvoláním bychom způsobili paniku mezi obyvatelstvem, jelikož tím bychom naznačili, jak fronta je tam slabá. Po několika dnech však fronta znovu značně postoupila – a pak jsme dostali povolení na to, co jsme žádali před několika dny. To však již zase bylo pozdě - dotyčný distrikt byl již zabraný.

S postupující frontou jsme se začali zabývat otázkou, co s Klangem. První názor přirozeně byl, že naši chlapci tam musí zůstat – ženy mohou přece poslat k nám do Singapuru. Jednoho dne jsme však dostali příkaz od tamních představitelů, že továrna se musí zničit.

Chlapci tam již tedy nemohli zůstat, a to ani v tom případě, kdyby továrna nebyla úplně zničena. Měli by totiž ohromné potíže s okupačním vojskem, které by bylo velmi rozezlené, kdyby takové průmyslové objekty byly svévolně ničeny. Mezi tím jsme žádali naše ředitelství o povolení k odvezení strojů a materiálu z Klangu do Singapuru, alespoň část kolik vůbec bude možné. A zase povolení nechtěli dát, že to prý není potřeba, že se fronta udrží a podobně.

Ten den, co měli ustoupit, došli do naší továrny v Klangu vojáci a žádali, abychom továrnu zničili a podpálili. Tamní ředitel Sokol o tom uvažoval a nakonec to odepřel. Řekl, že jako vedoucí této továrny to neudělá, ať to zničí sami.

Dostal tedy rozkaz, aby se svým družstvem zničil jinou továrnu na obuv v Klangu a vojáci že zničí naši továrnu. Naše i konkurenční továrna byla podpálena, zboží bylo polito benzinem a vše zapáleno. Pak hned odjeli autem do Singapuru, poněvadž japonské přední hlídky byly již velmi blízko Klangu."

Snímky zničené továrny v Klangu. Reprodukce z publikace firmy Baťa "Malaya 1931 - 1951: 20 Years Of Progress" Archiv JB

Další Baťův singapurský zaměstanec Josef Varmuža ve svých vzpomínkách zaznamenal: „Po Pearl Harbour a pádu Hong-Kongu do rukou Japonců jsme si plně uvědomovali blízkost nepřítele, neuvěřitelně rychlý postup Japonců, jejich vítězství nad celou jihovýchodní Asií. Singapur byla nedobytná pevnost, nejdůležitější přístav. Najednou v prosinci 1941 stáli Japonci před Johorskou úžinou, šestnáct mil od našeho města [ve skutečnosti to bylo na konci lenda 1942 - poznámka JB]. Padaly bomby, bitvy letadel se odehrávaly přímo nad našimi hlavami. Nastala panika – překotné evakuování žen, dětí a mužů-civilistů."

Japonci teď stanuli přímo naproti Singapuru, od kterého je odděloval kilometr široký průliv, a začali se chystat na poslední fázi své operace. Nebohému Silvestrovi zbývaly poslední dva týdny života. O horečné evakuaci některých Čechoslováků a o posledních dnech bojů o Singapur počátkem února 1942 budeme psát příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.