Dnešní díl pátrání věnuji první a nejpravděpodobnější hypotéze o Silvestrově smrti. Podle ní se stal jednou z asi dvou set padesáti obětí masakru v singapurské Alexandřině nemocnici.

O této variantě se v různých materiálech mluví nejčastěji, celkem pětkrát. Tady je řadím chronologicky, podle data jejich napsání:

1. Vyprávění The story of Batamen in Malaya, které vyšlo v říjnu 1945 v podnikových novinách Batanagar News, obsahuje tuto informaci: „Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“ Text článku sepsal šéfredaktor novin Jan Baroš na základě vyprávění, které slyšel od prvních dvou singapurských baťovců, jimž se po osvobození podařilo dostat se do Indie - Bohmana a Jedovnického.
2. Dopis Pavla Ambrože, Silvestrova kolegy rodině, jenž je datován 21. prosince 1945, uvádí: „Asi tři dny před okupací Singapore Japoncama byl raněn a převezen do polní nemocnice. Po pádu Singapore (15. 2. 1942) jsem jej hledal ve všech nemocnicích, ale nenašel jsem jej. Nyní, když Angličani znovu okupovali Singapore, shledal jsem ve vojenských seznamech, že je veden v seznamu jako nezvěstný.“
3. Dopis Antonína Jugase rodině datován 22. ledna 1946 uvádí: „Jen od ostatních našich lidí dozvěděli jsme se až po kapitulaci, že Váš syn byl raněn a odvezen do nemocnice. Od té doby již o něm nikdo více neslyšel, peklo se v tu dobu převalilo přes Singapur."
4. Josef Vyhnálek, Silvestrův kolega a přítel, ve svých vzpomínkách sepsaných dlouho po válce, v říjnu 1966, zmiňuje toto: „Silva Němec, rodák od Brna, při bombardování našich pozic na začátku války byl zraněn. Byl převezen do nemocnice na Alexandra Road. Za několik dní Japonci obsazovali tuto nemocnici. Veškerý personál, ošetřovatelé, lékaři a i pacienti byli postříleni. Silva Němec mezi nimi.“
5. Marie Bohmanová, dcera Matěje Bohmana, jednoho ze singapurských Baťovců, v nevydané pasáži svého životopisu Sakra saheb píše: „Larry Kent [dřívějším jménem Ladislav Kvapil - poznámka JB], někdejší obyvatel Singapuru, vzpomínal na to, že mezi pacienty chladnokrevně zavražděnými na jejich lůžkách byl i český chlapec.“

Krajané na Dálném východě

Na podobné informace o smrti Silvestra v singapurské nemocnici můžeme kromě toho narazit v několika článcích, které pro Zlínský deník napsal v 90. letech dnes již zesnulý historik Emil Máčel. I on však, podobně jako Procházka, čerpal z již uvedených původních pramenů. Jím publikované informace tedy této hypotéze nepřidávají na váze.

Docela zásadní dokument, který mi původně poskytl Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků, je tato strana ze seznamu nezvěstných vojáků ze Singapuru. Je na ní unikátní záznam o Silvestrovi!

Dočítáme se, že Silvestr byl ošetřen nebo hospitalizován 11. února 1942, když utrpěl shell-shock, a že se stal nezvěstným před 15. únorem 1942.

Shell-shock není přímé tělesné zranění, ale posttraumatická stresová porucha způsobená blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu. Chudák Silvestr, který do Singapuru odjížděl ve svých devatenácti letech, patrně v Československu ani neabsolvoval základní vojenskou službu.

Jeho jedinou přípravou na válku tak byla cvičení dobrovolnických singapurských sborů. Soustředěná dělostřelecká palba, kterou Japonci v únoru zasypávali pozice obránců Singapuru, musela pro něj být děsivá. Informace nalezené v tomto záznamu jsou v souladu s výše citovanými svědectvími, totiž že Silvestr byl zraněn několik dní před pádem Singapuru, když byly dobrovolnické oddíly SSVF vystaveny těžké dělostřelecké palbě.

Nevíme, jestli kromě šoku utrpěl ještě i další zranění. Po ošetření 11. února se pak mohl obratem vrátit ke své jednotce - to v případě posttraumatického šoku není příliš pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá, zvlášť když Vyhnálek vzpomíná, že spolu se Silvestrem útočili na kopcích Pasir Panjang, kde hlavní boje probíhaly teprve 12. a 13. února. Pokud tam pak utrpěl další zranění, je prakticky jisté, že by byl odvezen právě do Alexandřiny nemocnice, protože ta se nacházela této lokalitě nejblíž.

Alexandřina nemocnice

Ať už byl ale Silvestr hospitalizován s jakýmkoliv zraněním, s největší pravděpodobností by v Alexandřině nemocnici skončil v každém případě. Tehdy se ještě jmenovala Britská vojenská nemocnice a byla vyhrazena raněným právě z britských oddílů (kromě ní v Singapuru byly ještě nemocnice indická, australská a další).

A pokud byli, jak vyprávějí svědkové, spolu se Silvestrem v bojích zraněni i Kožušníček a Vítek, umístěni by v ní byli společně. To také do příběhu celkem zapadá, protože právě tihle dva se tam pak mohli stát očitými svědky Silvestrovy vraždy během masakru. Od nich se to poté v zajateckém táboře dozvěděl celý zbytek československé komunity.

Britská vojenská nemocnice byla dokončena roku 1938, tedy krátce před válkou a stojí dodnes. Je to velkorysá koloniální stavba, která ve své době nabízela moderní prostředí a vybavení. Nachází se na vyvýšeném místě, obklopená zahradou a menšími budovami, které patří k jejímu komplexu.

Masakr podle Petera Brutona

Musím se vám svěřit s tím, že tahle kapitola je jednou ze tří, s nimiž jsem se dosud nejvíc potýkal. V tomto případě proto, že mě od přečtení podrobného popisu masakru pronásleduje hrůzný pocit, že něcím takovým možná chudák Silvestr musel projít.

Jedním z nesmírně užitečných dokumentů, které mi poskytl Jonathan Moffatt, je práce Petera Brutona z roku 1989. Do dnešního dne jde patrně o nejlepší publikovanou rekonstrukci masakru.

Bruton vycházel z vyprávění asi dvou desítek pacientů, kteří události i celou válku přežili. V úvodu ale sám přiznává potíže, na které narážel: veškerá původní dokumentace byla ztracena při pádu Singapuru a svědectví těch, kdo přežili 3,5 roků tvrdého věznění a nucených prací, se v mnohém rozcházejí a protiřečí si.

Následuje mnou zkrácené převyprávění rekonstrukce, jak ji Peter Bruton ve své publikaci „Případ masakru“ sepsal.

„Civilní personál se během posledních dní bojů vytrácel a v pátek 13. února 1942 vedení nemocnice přikázalo zbývajícím osmi místním sestrám opustit areál v obavě, že by je mohlo postihnout násilí, jaké proběhlo krátce předtím při japonském obsazování nemocnice v Hong Kongu. Ten den se také řada pacientů přesunula z vyšších pater do přízemí. V patrech zůstávali důstojníci a část personálu, která tam i nocovala.

V nemocnici v tu chvíli bylo přes devět set pacientů - většinou Britů, ale i dalších národností (Australané, Indové, Malajci). Na příjmu se průběžně objevovali noví pacienti, přiváželi je zejména v noci, kdy se tolik nebombardovalo. Personál nemocnice pak čítal dalších 180 lidí.

Na jedno oddělení, původně zařízené pro čtyřiadvacet lůžek, v té době připadalo dvaasedmdesát pacientů. Do prostoru mezi lůžky byla položena lehátka, ta byla i vprostřed místností a podélně i na chodbách.

Nemocnice byla zvenku výrazně označena červenými kříži: visely na žerdi a z oken, byly rozprostřeny na střeše i na trávníku před nemocnicí, kde byl velký znak sestavený z bílých a červených lůžkovin.

Večer 13. února se výběžek japonské fronty zaříznul do obranné linie a nemocnice se najednou ocitla v území nikoho. Další den dopoledne přes její areál probíhala dělostřelba, kterou na sebe obě strany mířily.

Kolem jedné odpoledne se k nemocnic začal blížit útvar japonských vojáků, ten v čele nesl prapor. Když se jeden z pěšáků objevil u vchodu, britský vojenský lékař mu vyšel vstříc, ukázal na svůj odznak červeného kříže a řekl: „Hospital".

Chvíli na sebe hleděli, potom Japonec strhl z ramene pušku a vystřelil - možná proto, že britský kapitán měl na sobě helmu s maskovací síťkou, si Japonec mohl myslet, že je v ohrožení. Naštěstí minul a kapitán utekl zpět do budovy. Japonský voják ho už dál nepronásledoval.

Po druhé hodině pak areálem nemocnice prošla skupinka indických vojáků, kteří na chvíli našli útočiště i na její střeše, odkud stříleli na japonské pozice. Pacienti později uvedli, že někde v budově slyšeli palbu z lehkého kulometu.

Ať už to dotyční vojáci udělali v panice nebo z hlouposti, lidem v nemocnici se to stalo osudným. O něco později pacienti v chodbě v přízemí viděli, jak Indové utíkají ven hlavním vchodem a zanedlouho se v jejich patách objevily tři roty japonských vojáků, kteří do nemocnice vtrhli z několika stran.

Zjevně to byli vojáci, kteří strávili delší čas na frontě. Byli prý špinaví, neoholení a upocení, v plné polní, vyzbrojeni puškami s bajonety, na hlavách helmy s kamufláží z trávy a větviček.

Jedna rota, která se blížila od železnice, vystrašila personál v přilehlé budově laboratoře. Když se lékaři rozběhli směrem k nemocnici, Japonci spustili palbu a dva z nich zastřelili, třetí raněný se doplazil k hlavnímu vchodu a volal tam o pomoc.

Druhá rota vrazila do budovy ve směru, odkud původně přišla skupina indických vojáků - Japonci patrně šli v jejich stopách. V hlavní chodbě pak nejdřív narazili na improvizovanou přijímací místnost, ve které ležela asi stovka pacientů. Jeden z japonských vojáků vzal koště a začal jeho násadou raněné bít po hlavách.

Poručík Weston, který měl místnost na starost, vzal bílé povlečení jako známku kapitulace a držel je nad hlavou u dveří do místnosti. Jeden z japonských vojáků ho ale vzápětí probodl bajonetem a zabil.

Možná právě tento okamžik spustil krvavou orgii vraždění. Do místnosti vtrhli další vojáci a stříleli a bodali pacienty natěsnané v místnosti na lehátkách a nosítkách.

Někteří z nich se snažili z místnosti utéct a vybelhali se do chodby a odtud k východu, kde ale mnohé z nich zkosila palba z kulometů. Jiní prchali chodbou dozadu, kde zase narazili na jinou japonskou jednotku, která je rovněž začala střílet nebo probodávat bajonety.

Několik vojáků vešlo do dvou nemocničních pokojů, kde zabili pár pacientů a ostatní donutili vstát a shromáždit se venku na chodbě. Třetí rota Japonců vyšplhala na verandu mezi dvěma operačními odděleními. Službu zde mělo šest lékařů, kteří se krátce po půl třetí rozhodli zahájit jednu z operací navzdory tomu, že budova byla ostřelována.

Aby byli lépe krytí před palbou zvenku, operovali v chodbě před operačním sálem. Ve chvíli, kdy se tam dostali Japonci, lékaři právě dokončili jednu operaci a čekali na přivezení dalšího pacienta.

Japonci začali střílet a lékaři vběhli do operačního sálu, kde pak stáli uprostřed místnosti s rukama nad hlavou. Vojáci vešli dovnitř a přikázali jim vyjít v řadě zpět do chodby. Tam na ně čekal tucet Japonců a když procházeli, začali je bodat bajonety a většinu z nich zavraždili. Během toho některý z nich probodl také pacienta, který tam po operaci stále ležel v narkóze.

Mezitím někteří další vojáci z této roty vtrhli do dvou pokojů chirurgického oddělení, kde byli umístněni pacienti po operacích. Začali je bít a bavit se jejich týráním: kroutili jejich obvázanýma rukama a nohama a rozhoupávali závaží, na kterých ve fixované poloze visely jejich končetiny. Vojáci pak šli dál do hlavní chodby, kde náhodně stříleli a probodávali stojící i ležící pacienty.

Do jednoho z pokojů, ve kterém dva vojáci právě obírali pacienty o hodinky a další cennosti, u čehož několik z nich probodli, záhy vešel jeden japonský důstojník. Kopanci vyhnal své vojáky ven a lámanou angličtinou se přítomným omluvil: 'Omlouvám se, ale moji muži jsou vyčerpaní a hladoví - bojovali bez odpočinku už mnoho dní'.

Běsnění na chodbách a na pokojích trvalo necelou půl hodinu. Padlo mu za oběť asi padesát lidí, zčásti pacientů a zčásti vojenského personálu nemocnice. Řada dalších byla raněna, ležela na zemi a krvácela. Japonské jednotky se pak poněkud uklidnily, ale to nejhorší ještě mělo přijít.

Vojáci shromáždili něco asi dvě stovky personálu i pacientů schopných chůze do zástupu. Šlo o pacienty z přízemních pokojů, hlavní chodby a z přijímací místnosti u vchodu. Japonci jim všem spoutali ruce za zády, potom je svázali do skupinek a přikázali jim vypochodovat ven z nemocnice. Pacienti šli v nemocničních pyžamech, někteří s obvazy na hlavách.

Zástup svázaných a často belhajících „zajatců“ pak pod dohledem vojáků pochodoval pryč od nemocnice. Cestou byli několikrát vystaveni dělostřelecké palbě a museli se krýt, protože v okolí pořád probíhaly boje. Asi o půl kilometru dál je pak Japonci všechny namačkali do budovy bývalé ubytovny pro sestry, která byla rozdělena na tři malé místnosti.

Do největší, která měřila asi tři krát tři metry, bylo vměstnáno vestoje asi sedmdesát zajatců; do té menší o půdorysu tři krát tři metry sedmapadesát. Vojáci pak okna místností zatloukli prkny a zatarasili i vchodové dveře. Zvenku u budovy pak umístili dva kulomety a hlídky.

Chudáci uvnitř byli tak namačkaní, že se sotva mohli pohnout a většina musela stát, protože nebylo místo ani k sednutí. Když si pacienti potřebovali ulevit, neměli kam a nakonec močili na sebe. Japonci jim ani neuvolnili pouta, ani neposkytli vodu - všichni měli strašnou žízeň, protože už v předchozích dnech, po přerušení vodovodu 11. února, se v nemocnici voda vydávala jen v malých množstvích - stanovený příděl byl půl litru na osobu denně.

Ve vedru k zalknutí, smradu a vestoje museli strávit celou noc. Ze všech místností se ozýval nářek a volání o vodu. Muži kolabovali, někteří nemocní se dostali do deliria a jen v největší ze tří místnosti jich během té noci sedm zemřelo.

Foto: Schéma místa masakru podle Petera Brutona. Budova se třemi místnostmi, cesta k popravišti a přerušovanou čárou směr útěku pěti šťastlivců, kteří využili příležitost k úniku.

Další den před polednem se dveře konečně otevřely a jeden japonský důstojník jim řekl, že odejdou dál od fronty a cestou dostanou vodu. Po dvou nebo po třech je pak začali Japonci vyvádět ven, za roh sousední budovy. Venku se po celou dobu ozývala střelba a výbuchy, takže zpočátku nikdo ze zajatců nezpozoroval nic podezřelého.

Teprve po chvíli někteří z nich zaslechli výkřiky „Ó bože!“, „Mámo!“ nebo „Ne, ne!" Podezření, že je Japonci po skupinkách venku vraždí, se potvrdilo, když se do budovy vrátil jeden z vojáků a otíral krev z bajonetu. Hrůza mezi zajatci způsobila, že někteří se narychlo pokusili zabít: oběsit se na pruhu látky nebo se podřezat.

Několik jiných pak využilo příležitosti, kdy jeden z dělostřeleckých granátů zasáhl roh budovy a kus zdi se tam sesypal. Vyšplhali se ven a rozběhli se pryč. Většina z nich byla záhy smetena střelbou z kulometu od rohu sousední budovy, ale pěti z nich se podařilo přes prostranství prokličkovat a najít skrýš, kde je Japonci už nenašli.“

Z odhadovaných padesáti zabitých přímo v nemocnici se Brutonovi podařilo identifikovat jména osmadvaceti. Ze dvou stovek dalších, kteří byli zmasakrováni po hrůzné noci poblíž, dokázal rekonstruovat jména devadesáti. Většina obětí tak zůstává dodnes bezejmenná, takže mezi nimi snadno může být i náš Silvestr.

Následujícího dne, v pondělí 16. února 1942, navštívil nemocnici generál Mutaguči, který japonské divizi velel. Přítomným pacientům se omluvil za hrubé chování vojáků a jako symbolické gesto některé z nich osobně nakrmil lžící z plechovky broskvového kompotu. Podle jednoho z pozdějších svědectví, které ale nebylo potvrzeno, byl masakr nařízen jedním z nižších důstojníků, který byl pak exemplárně Japonci samými popraven.

Po vítězství spojenců byl masakr vyšetřován Tribunálem pro válečné zločiny. Jeho Sedmý vyšetřovací tým zveřejnil v dubnu 1946 závěrečnou zprávu, podle které nešlo o válečný zločin, za který by měli být jeho původci odsouzeni a potrestáni. Nepodařilo se identifikovat konkrétní pachatele, ačkoliv víme, že šlo o příslušníky 18. divize japonské císařské armády.

Hlavně ale vyšetřovatelé ve světle nesporných důkazů toho, že z budovy nemocnice předtím na Japonce stříleli indičtí vojáci, klasifikovali událost jako nezamýšlenou tragédii, která se odehrála v zápalu probíhajícího boje. V úvahu vzali i projevenou lítost a omluvu divizního velitele Mutagučiho.

Nové informace od Iana Richardsona

Dalším člověkem, se kterým jsem navázal kontakt a který je největším mně známým expertem na masakr v Alexandřině nemocnici, je Ian Richardson. Jeho otec sloužil jako dobrovolník u malajského praporu a byl rovněž hospitalizován v Alexandřině nemocnici. Měl to štěstí, že řádění Japonců přežil.

Ian navázal kdysi na práci Petera Brutona z konce 80. let. Od něj jsem se dozvěděl, že Bruton se výzkumu věnoval zejména proto, že chtěl zjistit něco víc o osudu svého strýce Johna Brutona. Případu se přestal věnovat krátce po sepsání své publikace - snad to bylo pro něj emocionálně vyčerpávající, snad byl příliš frustrován z toho, jak moc si různá svědectví protiřečí. Ian tvrdí, že se mu podařilo sehnat další prameny a chystá se o události vydat svou práci tiskem někdy roku 2019.

Ianovi se podařilo sestavit jmenný seznam 342 osob, které v nemocnici osudný den byly - to je asi třetina. Silvestr mezi nimi není, což ale nic neznamená, protože dodnes bezejmenná zůstává většina pacientů. Původní dokumentace se nedochovala žádná, pár dní před pádem Singapuru totiž vedení nemocnice zničilo všechny kartotéky a o zbytek se později postarali sami Japonci. Upřesněný odhad obětí podle Iana Richardsona je 56 osob během běsnění v nemocnici a dalších 160 až 170 lidí během masakru následujícího dne.

Na základě informací, o které jsem se s Ianem podělil, také on usuzuje, že Silvestr patří mezi bezejmenné oběti masakru. Pokud byl do nemocnice přivezen 11. února v posttraumatickém šoku, byl patrně pod vlivy sedativ a coby pacient s relativně lehkým zraněním umístěn na lehátku nebo nosítkách přímo na chodbě, protože pokoje už byly přeplněné. Tím pádem pak byl běsnícím Japoncům přímo na ráně.

Když Japonci do nemocnice vtrhli a pacienti dostali příkaz zvednout ruce nad hlavu, omámený Silvestr toho možná nebyl schopen, nebo naopak pod vlivem šoku začal panikařit - to by obojí dalo Japoncům příčinu ho na místě zastřelit nebo probodnout.

* * *

Příště se zaměřím na druhou hypotézu, kterou je Silvestrova smrt v bojích u Pasir Panjangu. Nebude to o moc pěknější čtení, protože i tam řadu zajatců, kteří nepadli v boji, Japonci následně pozabíjeli bajonety.