Pátrání po baťovácích

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík čte Beránkovo Pátrání po Silvestrovi v kontextu vzpomínkové Dělnické knihy svého „taty“ Ludvíka. Reflektuje při tom nejen rekonstrukci fenoménu baťovské výchovy mládeže, ale také archeologií individuálních osudů.

Kdyby měl Silvestr Němec ve svých devatenácti letech méně dobrodružnou povahu, mohl obrazně řečeno s tatou hrát ve smyčcovém orchestru a mohl se stát „baťovákem“, což bylo pro další desetiletí označením pro velice schopné lidi s organizačními zkušenostmi, kteří našli dobré uplatnění všude, ačkoli povětšině nebyli komunisty. Přístav v Singapuru. Foto Archiv Emila Máčela
Kdyby měl Silvestr Němec ve svých devatenácti letech méně dobrodružnou povahu, mohl obrazně řečeno s tatou hrát ve smyčcovém orchestru a mohl se stát „baťovákem“, což bylo pro další desetiletí označením pro velice schopné lidi s organizačními zkušenostmi, kteří našli dobré uplatnění všude, ačkoli povětšině nebyli komunisty. Přístav v Singapuru. Foto Archiv Emila Máčela

Silvestr Němec se narodil v roce 1919 a od sedmnácti let pracoval u firmy Baťa jako prodavač. V prosinci 1938 byl touto firmou vyslán do Singapuru jako pedikér.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jan Antonín Baťa byl ještě podnikavější než jeho nevlastní bratr Tomáš, slavný zakladatel firmy, který zemřel při leteckém neštěstí v roce 1932. Firma pronikala nejen na americký kontinent, známé jsou aktivity Baťů v Kanadě i Brazílii, ale také do Asie. Své pobočky měla v třiatřiceti státech světa. V roce 1934 Jan Antonín založil ve městě Batanagar v indickém Západním Bengálsku výrobní podnik a osadu, podobně pak v Kanadě známější Batawu.

Baťův koncern měl továrnu a firemní prodejnu také v Singapuru, což byl již tehdy strategicky významný přístav a také levný zdroj přírodního kaučuku zejména ze sousední Malajsie. Domorodci tam chodili bosi a Baťa je hodlal obout.

Pro společensky výše postavené lidi, zejména pro Brity, kteří Singapuru vládli, byla přímo v prodejně obuvi také pedikúra, součást kultury obouvání, a péče o nohy.

Silvestr patrně přímo neabsolvoval Baťovu školu práce, kam přicházela patnáctiletá děcka, a stávala se Mladými muži (MM) a Mladými ženami (MŽ). Musel se však ve firmě různě školit, učit se angličtinu.

Při otevření své odborné školy Tomáš Baťa v roce 1925 pronesl: „Vykročte s odvahou do světa. Nermuťte se tím, že vaši rodiče nemohou nebo nechtějí vás vydržovati na školách. Celý svět je škola, nejlepším učitelem jest práce a nejlepším pomahačem jest chudoba. Velikost naší doby jest v tom, že i ta nejvyšší místa v republice jsou dostupna chudému muži. Záleží jen na něm, na jeho schopnostech a vytrvalosti, aby jich dosáhl.“

Tím oslovoval takové, jakým byl i Silvestr, který vyrazil do světa netuše, že se už nevrátí a že jeho konečným posláním nebude ošetřovat nohy a obouvat domorodce, ale se zbraní v ruce bojovat proti Japoncům v Útvaru singapurských dobrovolníků. Podle nejpravděpodobnější verze byl brutálně zabit v Singapurské Alexandřině nemocnici, masakrované japonskými vojáky. K tomu došlo 14. února 1942 (od 15. 2. byl Silvestr veden už jako nezvěstný); nebylo mu ani dvacet tři let.

Britové do posledních týdnů a dní nepočítali s tím, že Japonci se odváží v této části Asie rozpoutat válku, a také je jako válečníky podceňovali. Japonské vojsko v bleskové válce 8. prosince 1941 napadlo nejprve Malajsii, a přes ni velice rychle proniklo do Singapuru. Když Singapur 15. 2. 1942 kapituloval, vyšlo v tamních novinách, přejmenovaných již japonsky na Syonan Shimbum, zvláštní prohlášení: „Zničení Hongkongu a Singapuru v této válce je pomstou nebes za drzost Britů, kteří tvrdili, že z vůle Boží bylo každé britské dítě předurčeno k nadvládě dalších sedmi barev pleti a k jejich zotročení.“

Kapitalistický socialismus

Pro Jana Beránka byl Silvestr Němec prastrýcem, o jehož osudu jeho rodina, žijící ve Vémyslicích poblíž Moravského Krumlova, mnoho nevěděla ani nemluvila.

V první části Pátrání po Silvestrovi se Beránek často zaobírá podnikatelským fenoménem Baťa, protože Baťováci tvořili v Singapuru početnější skupinu asi padesáti zaměstnanců, včetně jejich žen. Povětšinou se i vzájemně znali, mnozí spolu kamarádili.

Proto jsem souběžně začal číst i Knihu dělnickou z trilogie mého tatínka, Ludvíka Vaculíka, Milí spolužáci. Ta je totiž sestavena z dodatečně komentovaného deníku, který si tata po nástupu k Baťům v roce 1941 vedl.

Zastihl fenomén Baťa vlastně na počátku rozpadu, což ovšem nevěděl, protože všechny baťovácké způsoby výchovy i organizace výroby přetrvávaly, ba pokračovaly podle Tomáše Bati: „Tito čtrnáctiletí hoši (Mladí muži) musí se státi hospodářsky úplně neodvislými dříve, než na ně dolehne tíha rodinného života se svými nehodami. Musíme se starati o to, aby každý z nich zahospodařil do svého 24. roku Kč 10000.“ („Mladé ženy“ dostaly u Baťů příležitost až později.)

Baťa v rámci své firmy zavedl jakýsi kapitalistický socialismus. Vydělané peníze, v době učení kapesné, o jehož výši rozhodovali kapitáni světnic podle chování členů jejich „mužstva“, šly na osobní konto MM (popř. MŽ), a získat je k úhradě jakéhokoli nutného vydání nebylo snadné. Když tata potřeboval zimník za 500 K, dostal místo peněz poukázku na jeden zimník Baťa v ceně 500 K, který si mohl pořídit v obchodním domě Baťa. (Bude-li Babiš opět premiérem, mohl by nám něco podobného zavést také, ale radit mu nechci.)

Baťova škola práce však dávala zejména chudým MM a MŽ neobyčejné možnosti uplatnění a vzdělání — obchod, ekonomie, kromě angličtiny bylo možno studovat francouzštinu, španělštinu, italštinu, ba i holandštinu. S tím, že nadaní baťováci půjdou dělat díru do světa, se počítalo.

Když Silvestr vycestovával do Singapuru, Jan Antonín Baťa již pobýval v zahraničí, a podstatnou část akcií v obavě před konfiskací továrny Němci převedl na vdovu po Tomáši Baťovi Marii, a dále na ředitele Čiperu, Hlavničku, Malotu a Vavrečku.

Ukázalo se, že tatovu Dělnickou knihu jsem četl celkem zbytečně, protože podstatnější část Pátrání po Silvestrovi už se týká spíše jen baťováků v Singapuru, ale nikoli baťováckého fenoménu; zvláště poté, kdy britské vojenské velení nechalo Baťovu továrnu zlikvidovat, aby ji nezískali Japonci.

Archeologie

Druhá část Pátrání po Silvestrovi je ještě zajímavější, protože Jan Beránek velmi systematicky a doloženě proniká do poměrů tehdejšího Singapuru (i celé jihovýchodní Asie) — historických, hospodářských, etnických, politických, vojenských, sociálních, ba i klimatických… Má poznatky o urbanismu i architektuře.

Posléze také Singapur navštíví a podívá se na místa s pomyslným Silvestrovým otiskem. Než se tam ovšem dostane, obrací se v pátrání po jeho stopách na různé tuzemské i světové archivy a muzea, studuje dobové dokumenty a noviny a seznamuje se alespoň s nepřímými svědky Silvestrova singapurského angažmá. Oslovil desítky institucí.

Snaží se poznat a dovodit nejen to, co mohl Silvestr prožívat a vidět, ale jde dále za horizont jeho zmarněného života: dopátrává se poznatků, jichž by se Silvestrovi, pokud by tu příležitost měl, nejspíše dostalo také.

Jan Beránek, „pouhý“ prasynovec, jako by tím odčiňoval zmar Silvestrova života, zpřítomňuje ho, ba oživuje. Někteří přeživší baťováci, což byla naštěstí většina, a další krajané, se po porážce dostali do japonských zajateckých a trestaneckých táborů, v krutých podmínkách pracovali spolu s dalšími, např. australskými válečnými zajatci na budování tzv. železnice smrti z thajského Bangkoku na západní pobřeží Barmy. Tam se umíralo vysílením, na malárii i tropickou nemoc beri-beri. Poslední zajatci byli ze zajateckého tábora propuštěni 13. 8. 1945 v souvislosti s japonskou kapitulací.

Beránek se neuchyluje k fabulacím, tři sta padesát stran knihy je doložených studiem archivů a důsledným pronikáním k pramenům. Emoce jsou toliko v jeho osobním vztahu k Silvestrovi, což je motivem k vytvoření osobně angažovaného díla většího rozsahu i významu.

Na budově velitelství SSVF (Straits Settlements Volunteer Force) v Singapuru, jedné z mála původních budov, Beránek objevil pamětní desku: „Na památku singapurských dobrovolníků všech hodností, kteří v letech 1941—1945 přišli o život během boje o Malajsko i během válečného zajetí. Nevedlo je nepřátelství vůči jiným mužům, ale bojovali proti temným silám, které se oněch mužů zmocnily.“ Vojenské síly byly velice rozběsněné, japonští vojáci obzvláště krutí.

Beránek, Jan: Pátrání po Silvestrovi. Praha: Mystery Press 2020, 400 s. Snímek obálky Mystery Press
Beránek, Jan: Pátrání po Silvestrovi. Praha: Mystery Press 2020, 400 s. Snímek obálky Mystery Press

Díky tatově deníku jeho Knihy dělnické víme, co se v té válečné době dělo přímo v Baťově Zlínu. Protektorát Čechy a Morava byl v Evropské a později světové válečné vřavě územím relativního klidu. A Baťův Zlín byl v protektorátu přímo oázou. V továrně panovaly téměř normální poměry, strava pro zaměstnance byla až do konce války sice skromná, ale dostatečná. Organizovaly se a pořádaly kulturní a společenské akce, jako by světové války ani nebylo.

U Baťů se tak mohlo zdát, že podle Emanuela Moravce „sjednocená Evropa pod německou nadvládou“ může přinést politickou stabilitu a prosperitu. Na továrnu sice dohlíželi dva němečtí pohlaváři, ale patrně dosti laxně. Také Kuratorium pro výchovu mládeže bylo spíše organizační než ideologickou platformou. (Tata pro literární soutěž Kuratoria, již ale vyhlásila správa Baťovy školy, napsal povídku Cáry, ta se však ztratila.)

„Kulturní odbor Baťovy školy práce“, tvořený kulturními referenty ze všech družin, pořádal přednášky, divadelní vystoupení s autorskými skeči, recitační soutěže, koncerty vlastního hudebního tělesa (tata ve smyčcovém orchestru hrál čtvrté, později druhé housle), v němž zvláště po heydrichiádě sílila vlastenecká nota. Na začátku koncertu se zahrál Wágner, a pak už Smetana, Dvořák, Suk…

Tata psal také básničky, ba skládal i písničky. Proto na rozdíl od mamy, která ve Zlíně v Baťově škole práce rovněž byla, považoval zlínskou zkušenost za více než snesitelnou. Před vrstevníky si ověřil své nadání a schopnosti, takříkajíc se uvedl na scénu, získal sebevědomí. Zdokonalil se v němčině a ve hře na housle, naučil se anglicky. Měl velkou vůli a ctižádost.

Nejdramatičtější válečnou událostí bylo toliko bombardování Zlína americkým letectvem 20. listopadu 1944, které baťováci pozorovali z nedalekého lesa. Bylo dosti pustošivé, i když trvalo jenom tři minuty; zahynulo při něm dvacet jedna lidí. Pak se Baťova výroba stěhovala do jiných měst a tata i mama přešli do Zruče nad Sázavou, kde se teprve seznámili.

Kdyby měl Silvestr Němec ve svých devatenácti letech méně dobrodružnou povahu, mohl obrazně řečeno s tatou hrát ve smyčcovém orchestru a mohl se stát „baťovákem“, což bylo pro další desetiletí označením pro velice schopné lidi s organizačními zkušenostmi, kteří našli dobré uplatnění všude, ačkoli povětšině nebyli komunisty. Baťováků už ale není…

Představuji si také, jak si Silvestr hází mincí, jestli má, nebo nemá jet. Pak kéž by mu místo panny padl orel!

Pátrání po Silvestrovi jsem nečetl pouze jako historicky důsledný a velice dobře napsaný vhled do dobových poměrů, v nichž Silvestr a baťováci v Singapuru žili a působili, ale jako reflexi konkrétního osudu, která mi zvláštní silou pronikala až k srdci.

Jan Beránek: Pátrání po Silvestrovi (Válečné osudy baťovců v Singapuru.) Vydal MYSTERY PRESS v roce 2020, s přispěním Nadace Tomáše Bati. IVF Czech Republic s. r. o., Hotel Tomášov, Baťovka 1897, tým projektu Pacific Panzer General.