Nevím, jestli je to v poslední době nějakou módou, interpretovat Haškova "Švejka" jako román cílený na tragiku či brutalitu války. Před několika dny obdobně v "Právu" tvrdila Věra Míšková, že prý se jedná o "satiru na válečnou brutalitu". Přičemž sama Míšková naprosto správně poukazuje na to, že prapůvodní kořeny románové postavy Švejka byly naprosto jiné. A že tato postava vznikla už v roce 1911 - tedy stále ještě v době snad nejdelší mírové epochy v lidských dějinách. Jak Míšková, uvádí, tento původní Haškův Švejk byl doslovně "idiot od kompanie", naprostý blb, zelený mozek který "žral" vojnu.

Jinak řečeno: prapůvodním smyslem Haškova Švejka je satirické znázornění naprosté tuposti c. a k. vojenské mašinérie; respektive rakouského byrokratického myšlení vůbec. A na tomto základním smyslu Haškova Švejka se naprosto nic nemění ani v pozdější, románové podobě, kdy tento upadá do zmatků první světové války.

Samozřejmě, v románu je několik míst, které skutečně mají tragické, brutální vyznění; ale nedá se nic dělat, to jsou jenom jednotlivé momenty. Profilující smysl celého díla (a tedy i samotné postavy Švejka) zůstává stejný: satirickou formou demaskovat naprostou tupost militaristického myšlení.

Mezi Švejkem prvních Haškových povídek a mezi Švejkem románové podoby ale přece jenom existuje jeden naprosto zásadní rozdíl. Ten prvotní Švejk demaskuje tupost rakouské vojenské mašinérie tím, že - se slepou poslušností - plní její nařízení. Ona tupost rozkazů se pak projevuje sama, jako víceméně vedlejší efekt. Tento prvotní Haškův Švejk tedy vůbec nemyslí; pouze koná.

Zatímco románový Švejk - ten už je někde naprosto jinde. Genialita postavy románového Švejka spočívá právě v tom zásadním rozdílu, že tohle je už v ě d o u c í Švejk. Ano, on tupost c. a k. vojenské a válečné mašinérie stále demaskuje tím, že její příkazy provádí ad absurdum - ale on na rozdíl od onoho prvotního Švejka už má naprosto jasné vědomí, že se jedná o rozkazy pitomé. Jenže - on toto své vědění nikdy nemůže dát najevo, protože tím by zničil veškerý efekt. Právě v tom je genialita Haškova Švejka, ale zároveň obtížnost jeho pochopení čtenářem: tento Švejk ví, ale nikdy to nesmí přiznat. On prohlédl tupost vojenské mašinérie; ale přitom musí stále konat tak, jako by byl tím původním Švejkem, s hlubokým vnitřním přesvědčením slepě plnícím jemu dané příkazy.

O. Vaculík Švejkovi vytýká, že prý je pouze "dvojrozměrnou postavou". Jistě: tento Švejk nemůže dávat najevo žádné přirozené lidské emoce; protože tak by nemohl splnit svůj základní úkol, totiž provádět své činy s naprostou vnitřní distancí. Ale - za jeho demaskováním vojenské tuposti se v každém okamžiku skrývá hluboký cit pro humanismus. Bez pochopení tohoto zakódovaného humanistického sdělení Haškova románu nikdy není možno pochopit jeho Švejka. Jestliže tedy tato románová postava Švejka snad nemá "třetí (tedy přirozeně lidský) rozměr", pak v každém případě má rozměr čtvrtý - totiž neustálé, byť skryté poukazování na nepodmíněné hodnoty univerzálního humanismu.

-------------------------------------

Mimochodem: ten klasický "český" Švejk (tedy ten jak se traduje v lidovém podání) - ten je v naprosté většině založen právě na naprostém nepochopení a nevnímání této skryté dimenze pravého Haškova Švejka.

Přesně tak, pane Poláčku.

Švejk by přiznáním toho, že prohlédl naprostou tupost a ohavnost válečného masomlejnku, nejen zničil "veškerý efekt" knihy, on by totiž byl tímto masomlejnkem zlikvidován dřív, než by stačil cokoliv zažít a nebylo by o čem psát.

Tím, že Hašek zplošťuje Švejka na popis jeho jednání, ale zcela vynechává jeho motivaci a v dobrém slova smyslu heroismus (nenechá se zlomit jako Katz, ani nezblbne jako Dub, ani nekličkuje jako Lukáš), tím víc a plastičtěji vynikne militarizovaná brutalita války. A to ne v zákopech a přímém boji, tam se román ani nedostane. Ale v bezpečí zázemí, i tam válka poznamenává a devastuje všechno.

Řekl bych až s monstrózní plastičností, která v protiválečné literatuře nemá moc konkurence.

Hašek byl génius a Švejk je jeden z nejúžasnějších protiválečných románů všech dob.

Co se Švejkova přiznání (respektive nepřiznání) jeho vnitřního vědění týče: Věra Míšková ve zmíněném článku vytýkala filmovému Švejku v podání Jana Hrušínského, že prý tento až příliš nápadně "pomrkává" na diváka, že je tedy na něm prý vidět že to všechno nebere nijak vážně, a že tím se tedy původní příběh o brutalitě války stává jenom jakousi nezávaznou komedií.

Já jsem na to V. Míškové napsal (ona na to pak ovšem nijak nereagovala), že především právě filmové ztvárnění postavy Švejka je proto tak obrovsky obtížné, že on tady musí v jediné osobě, v jednom jediném gestu musí vyjádřit tyto dvě o sobě naprosto protikladné polohy: na jedné straně musí (zdánlivě) s vážnou tváří provádět pitomé rozkazy či jiné akty c. a k. vojensko-byrokratické mašinérie - ale na straně druhé musí přece jenom dát poznat, že ve skutečnosti on sám je nad věcí, že on je právě tím kdo to všechno prohlédl. Napsal jsem V. Míškové, že si opravdu nedokážu představit jak by toto tajné vědění Švejka bylo možno vyjádřit jinak, nežli právě tímto "pomrkáváním".

Samozřejmě, bylo by možno diskutovat o tom, jestli se Hrušínského Švejk přece jenom netváří či neusmívá až trochu příliš přihlouple-nasládce, ale v zásadě musím zopakovat, nevím jak nějak principiálně jinak by bylo možno vyjádřit tuto zásadní podvojnost, či přímo rozpolcenost postavy Švejka.

Právě v této dvojznačnosti, skryté významovosti je Haškův Švejk skutečně geniální a jedinečný; a ani já neznám v protiválečné literatuře nic, co by se mu mohlo nějakým způsobem rovnat.

a jeho pojetí humanismu rezonuje pojetí Bakunina - kde je stát tam není svoboda.

Jeho texty cílí na subverzi veškeré státnosti jak KUK, tak i buržoazního republikánství, či bolševické beztřídní společnosti.

Kritika ze státotvorných pozic tak musí mít s interpretací mnohdy pocit nestravitelnosti ba zavrženíhodnosti.

A to jak z prava tak i z leva ....bych dodal.

Tak tím bych si nebyl tak zcela stoprocentně jist, pane Petrasku.

Jistě - Hašek se choval anarchisticky; ale byl skutečně programovým anarchistou? Připomeňme si: při svém pobytu v revolučním Rusku se přidal na stranu bolševiků; a jeden čas byl dokonce vojenským velitelem města Bugulmy. Takový počin sotva svědčí ve prospěch téze, že by Hašek byl programový anarchista.

Nejsem žádný velký znalec Haškovy osoby a jeho ideových přesvědčení; ale soudil bych, že Hašek ve svém nitru hluboce toužil po pravém, pravdivém, humánním a pospolitém uspořádání lidské společnosti. A tady bych zdůraznil: uspořádání, tedy ne jenom jeho individualistickou negaci. Jenže - bohužel měl tu smůlu, že v reálném světě tento krásný humánní a pravdivý svět nikde nemohl najít. (A nakonec musel zjistit, že ten nelze nalézt ani u bolševiků, kteří ho výslovně slibovali.)

Hašek na tento maloměšťácký, zkostnatělý, nepravý svět reagoval tím, že ho provokoval kde mohl. Proto se choval anarchisticky. Ne tedy z programové anarchie; ale z pocitu zhnusení nad reálně přítomným světem, jako reakce na jeho bytostnou faleš.