Stoletý Švejk nemůže umřít

Ondřej Vaculík

Haškův román Švejk začátkem měsíce oslavil sto let od svého prvního vydání. Jaká je Švejkova pozice mezi dalšími prvoválečnými texty českého původu? A jaký význam Švejkova postava nese? Toho se ve svém textu dotýká Ondřej Vaculík.

Dneska je Švejk možná víc Ladův než Haškův. Foto FB Švejk restaurant original Franchising

„Za čtyřletého vojákování jsem Švejka vůbec nepotkal,“ napsal Karel Poláček, narozen 1892. Sám prošel celou první světovou válkou, byl na ruské i italské frontě, až nakonec utekl do srbského zajetí. Válečným útrapám v druhé polovině třicátých let věnoval tři díly ze své zamýšlené pentalogie (Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno, pátý díl v jeho pozůstalosti nebyl nalezen, možná ho ani nenapsal). V té době se Haškův Švejk, jehož první část vyšla sešitově ještě za Haškova života, už dobíral jak literární slávy, tak i zatracení.

Úvodní Poláčkův výrok je velice případný. Žádný opravdový člověk Švejk totiž neexistuje, Hašek ho sestrojil, stvořil, a to nikoli jako obraz skutečné osoby, skutečné osobnosti. Poláček k němu dodává: „Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli až do úpadu těla.“

Poláčka máme zavedeného jako humoristu; na záložce jeho Vyprodáno, které vydal Československý spisovatel v roce 1961, se dočítáme, že jde o „směšnohrdinský románový epos“ a že „v ironickém odmítání vojny je Karel Poláček nejednou obdobou Haškovou“.

Víme však, že obdobou Haškovou, zvláště pak jeho Švejka, není nic. I ta Poláčkova ironie je jiné povahy — nikoli jazykové, nýbrž syžetové. Poláčkův děj není tragikomický, ale tragický.

Spisovatelů postižených první světovou válkou ve velmi mladém věku, je více, přiřaďme Jaroslava Havlíčka, jenž rovněž rukoval jako osmnáctiletý. Kromě Petrolejových lamp rozvíjí vojenské téma také v nedopsaném díle Vlčí kůže. Spisovatel Edvard Valenta, narozen v roce 1901, měl štěstí neplnoletosti; ve vzpomínkové knize Život samé psaní ale popisuje, jak z gymnaziálních lavic mizeli na vojnu jeho spolužáci, jen o něco starší sextáni a septimáni, a jeho třída se dosti vyprázdnila.

Máme tu tři spisovatele téměř vrstevníky a tři naprosto odlišné literární reflexe jedné společné válečné pohromy a v podstatě i podobné zkušenosti. Havlíčkův psychologizující, Poláčkův spíše karikaturní a Haškův — jaký?

Tragický román

Haškův válečný román Švejk je tragický. Možná o to tragičtější, oč směšnější se jeví sama hlavní postava i situace, do nichž se dostává. Jeho strastiplné putování z Prahy přes České Budějovice, Budapešť, Nové Město pod Šiatorem, Humenné až do Lvova se skládá z různých situací, v nichž Švejk nějak musí jednat a nějak se přizpůsobit.

Cestou na frontu je ve Felštýně zajat, protože si jen tak pro radost oblékl ruskou uniformu, má být oběšen, zastřelen, v Zóltance u Lvova se znovu přidává ke své „ztracené“ kumpanii. (Na haličské frontě Hašek byl.) Co by se dělo dále si můžeme jen domýšlet. Podle mého Hašek zachránil Švejkovi život tím, že ho nedopsal, a zemřel sám. Švejk se stal věčným, může žít jako v dobrém slova smyslu monstrum, které už nemůže podlehnout žádné zkáze.

Švejkem by v dnešní pokročilé době mohla být i žena, a proto nemluvme o Švejkovi-monstru jako o muži, ale jako o člověku bez minulosti, bez budoucnosti, bez emocí, bez ambicí, bez určitého charakteru. On není integrální osobností, nemá světonázor. Vypadá a chová se sice dobrotivě, což neznamená, že je dobrý, ale asi není ani zlý. Dokonce ani sám Hašek úplně nevěděl, jestli je Švejk chytrý, nebo hloupý.

Srše optimismem i v těch nejhorších situacích se jeví jako pitomec, který nevnímá souvislosti, vážnost situací, ba ani ohrožení vlastní existence. Svému osudu čelí důvtipnými historkami, nebije se za žádnou pravdu. Neočekává vítězství, ale ani prohru. Může takový člověk vůbec existovat?

A přesto se stal příkladnou osobností, vyvěšovanou v každé druhé hospodě v Ladově plošném, dvourozměrném výtvarném pojetí. (Švejk by po Zemanovi mohl kandidovat na prezidenta a jistě by uspěl.) Švejkově postavě jako by vskutku chyběl třetí rozměr, který by mu dal lidskou duši, ale tím by ho zároveň zbavil jeho okouzlující naivity. Dneska je Švejk možná víc Ladův než Haškův — kdo Švejka čte?

Pouze člověk bez třetího rozměru lidské duše může naivně jako pitomec snášet osudovou odevzdanost vojenské mašinerii, bezvýchodnost situací, téměř absolutní nesvobodu a totální ponížení v pozici burše, sluhy, pucfleka. Ponížení člověka den co den nějak pokořovaného, s jakou nadějí světlejší budoucnosti? Co bude nazítří nebo za hodinu? Jaké krutosti se ještě dočká?

Komický román

Hašek válečné útrapy nelíčí jako hekatomby mrtvých a raněných. Úsporně je zprostředkuje téměř gagem: například když frontový mazák vykládá spolubojovníkům, jak se při dělostřeleckém útoku většina vojáků v zákopech podělá do kalhot. A stalo se prý, že jednomu vojákovi granát urazil hlavu, ta spadla do zákopu a bezhlavý voják se v tu chvíli ještě podělal, čímž si nasral do vlastní lebky. Nic strašnějšího, krutějšího už ani nemůže být.

A Švejk tím prochází jako naprogramovaný klaun. Kam se na Haška se svým výtečným válečným realismem hrabe Ernest Hemingway, který rovněž prošel těžkými boji na řece Piavě v Itálii.

Švejk ovšem také může nudit. Nikdy jsem ho nepřečetl celého v jednom zátahu, ale vždy se k němu po čase, po letech vracel. A čím je člověk starší, tím je Švejk lepší, a čtenář má pro Haška stále větší pochopení — byl geniální! (Podobně jako Babička, to ale není čtení pro náctileté.)

Proto mě mrzí, že ženy, až na výjimky, nemají Švejka rády. Stále v tom vidím nějakou naši genderovou nedostatečnost a úkol pro nás muže, abychom ženy naučili mít Švejka rády. A aby se už přestaly obávat, že jim tento budižkničemný mameluk se sklony k alkoholismu jednoho dne vnikne do ložnice jako partner.

Začátek I. světové války měl povahu až válečné selanky (viz Švejk rukující na kolečkovém křesle). Zdálo se, že císař František Josef I. to vzpurným Srbům natře během tří čtyř týdnů. A ona se během tří čtyř týdnů ve válečném stavu ocitla skoro celá Evropa. Ke konci té strašné války už na žádné straně nebylo ani bojovníků.

Vojtěch Rakous, židovský spisovatel, humorista, o generaci starší než Hašek, v povídce „Modche před odvodem“ popisuje situaci, kdy rukovat na frontu měli všichni muži ve věku šedesát až sedmdesát let. A Modchemu bylo šedesát sedm.

A tak ho jeho kamarád Špánek, stará vojna, učil execírku, kterou „znal jako otčenáš“. Učil ho všechny kvérgrify, hapták i kopvenduňk, nýdr i auf. Modchemu to vůbec nešlo a posteskl si, že odvod tak starých mužů se jistě vztahuje pouze na židy. Naštěstí odvod se nekonal, překazil ho vznik republiky.

Nebýt Švejka, už bychom neznali ani to rakousko-uherské vojenské pojmosloví ještě z dob Marie Terezie.

Diskuse
JP
March 25, 2021 v 10.33
Tragický Švejk?

Nevím, jestli je to v poslední době nějakou módou, interpretovat Haškova "Švejka" jako román cílený na tragiku či brutalitu války. Před několika dny obdobně v "Právu" tvrdila Věra Míšková, že prý se jedná o "satiru na válečnou brutalitu". Přičemž sama Míšková naprosto správně poukazuje na to, že prapůvodní kořeny románové postavy Švejka byly naprosto jiné. A že tato postava vznikla už v roce 1911 - tedy stále ještě v době snad nejdelší mírové epochy v lidských dějinách. Jak Míšková, uvádí, tento původní Haškův Švejk byl doslovně "idiot od kompanie", naprostý blb, zelený mozek který "žral" vojnu.

Jinak řečeno: prapůvodním smyslem Haškova Švejka je satirické znázornění naprosté tuposti c. a k. vojenské mašinérie; respektive rakouského byrokratického myšlení vůbec. A na tomto základním smyslu Haškova Švejka se naprosto nic nemění ani v pozdější, románové podobě, kdy tento upadá do zmatků první světové války.

Samozřejmě, v románu je několik míst, které skutečně mají tragické, brutální vyznění; ale nedá se nic dělat, to jsou jenom jednotlivé momenty. Profilující smysl celého díla (a tedy i samotné postavy Švejka) zůstává stejný: satirickou formou demaskovat naprostou tupost militaristického myšlení.

Mezi Švejkem prvních Haškových povídek a mezi Švejkem románové podoby ale přece jenom existuje jeden naprosto zásadní rozdíl. Ten prvotní Švejk demaskuje tupost rakouské vojenské mašinérie tím, že - se slepou poslušností - plní její nařízení. Ona tupost rozkazů se pak projevuje sama, jako víceméně vedlejší efekt. Tento prvotní Haškův Švejk tedy vůbec nemyslí; pouze koná.

Zatímco románový Švejk - ten už je někde naprosto jinde. Genialita postavy románového Švejka spočívá právě v tom zásadním rozdílu, že tohle je už v ě d o u c í Švejk. Ano, on tupost c. a k. vojenské a válečné mašinérie stále demaskuje tím, že její příkazy provádí ad absurdum - ale on na rozdíl od onoho prvotního Švejka už má naprosto jasné vědomí, že se jedná o rozkazy pitomé. Jenže - on toto své vědění nikdy nemůže dát najevo, protože tím by zničil veškerý efekt. Právě v tom je genialita Haškova Švejka, ale zároveň obtížnost jeho pochopení čtenářem: tento Švejk ví, ale nikdy to nesmí přiznat. On prohlédl tupost vojenské mašinérie; ale přitom musí stále konat tak, jako by byl tím původním Švejkem, s hlubokým vnitřním přesvědčením slepě plnícím jemu dané příkazy.

O. Vaculík Švejkovi vytýká, že prý je pouze "dvojrozměrnou postavou". Jistě: tento Švejk nemůže dávat najevo žádné přirozené lidské emoce; protože tak by nemohl splnit svůj základní úkol, totiž provádět své činy s naprostou vnitřní distancí. Ale - za jeho demaskováním vojenské tuposti se v každém okamžiku skrývá hluboký cit pro humanismus. Bez pochopení tohoto zakódovaného humanistického sdělení Haškova románu nikdy není možno pochopit jeho Švejka. Jestliže tedy tato románová postava Švejka snad nemá "třetí (tedy přirozeně lidský) rozměr", pak v každém případě má rozměr čtvrtý - totiž neustálé, byť skryté poukazování na nepodmíněné hodnoty univerzálního humanismu.

-------------------------------------

Mimochodem: ten klasický "český" Švejk (tedy ten jak se traduje v lidovém podání) - ten je v naprosté většině založen právě na naprostém nepochopení a nevnímání této skryté dimenze pravého Haškova Švejka.

Přesně tak, pane Poláčku.

Švejk by přiznáním toho, že prohlédl naprostou tupost a ohavnost válečného masomlejnku, nejen zničil "veškerý efekt" knihy, on by totiž byl tímto masomlejnkem zlikvidován dřív, než by stačil cokoliv zažít a nebylo by o čem psát.

Tím, že Hašek zplošťuje Švejka na popis jeho jednání, ale zcela vynechává jeho motivaci a v dobrém slova smyslu heroismus (nenechá se zlomit jako Katz, ani nezblbne jako Dub, ani nekličkuje jako Lukáš), tím víc a plastičtěji vynikne militarizovaná brutalita války. A to ne v zákopech a přímém boji, tam se román ani nedostane. Ale v bezpečí zázemí, i tam válka poznamenává a devastuje všechno.

Řekl bych až s monstrózní plastičností, která v protiválečné literatuře nemá moc konkurence.

Hašek byl génius a Švejk je jeden z nejúžasnějších protiválečných románů všech dob.

JP
March 26, 2021 v 11.00

Co se Švejkova přiznání (respektive nepřiznání) jeho vnitřního vědění týče: Věra Míšková ve zmíněném článku vytýkala filmovému Švejku v podání Jana Hrušínského, že prý tento až příliš nápadně "pomrkává" na diváka, že je tedy na něm prý vidět že to všechno nebere nijak vážně, a že tím se tedy původní příběh o brutalitě války stává jenom jakousi nezávaznou komedií.

Já jsem na to V. Míškové napsal (ona na to pak ovšem nijak nereagovala), že především právě filmové ztvárnění postavy Švejka je proto tak obrovsky obtížné, že on tady musí v jediné osobě, v jednom jediném gestu musí vyjádřit tyto dvě o sobě naprosto protikladné polohy: na jedné straně musí (zdánlivě) s vážnou tváří provádět pitomé rozkazy či jiné akty c. a k. vojensko-byrokratické mašinérie - ale na straně druhé musí přece jenom dát poznat, že ve skutečnosti on sám je nad věcí, že on je právě tím kdo to všechno prohlédl. Napsal jsem V. Míškové, že si opravdu nedokážu představit jak by toto tajné vědění Švejka bylo možno vyjádřit jinak, nežli právě tímto "pomrkáváním".

Samozřejmě, bylo by možno diskutovat o tom, jestli se Hrušínského Švejk přece jenom netváří či neusmívá až trochu příliš přihlouple-nasládce, ale v zásadě musím zopakovat, nevím jak nějak principiálně jinak by bylo možno vyjádřit tuto zásadní podvojnost, či přímo rozpolcenost postavy Švejka.

Právě v této dvojznačnosti, skryté významovosti je Haškův Švejk skutečně geniální a jedinečný; a ani já neznám v protiválečné literatuře nic, co by se mu mohlo nějakým způsobem rovnat.

PM
March 27, 2021 v 18.38
Hašek byl od srdce anarchista

a jeho pojetí humanismu rezonuje pojetí Bakunina - kde je stát tam není svoboda.

Jeho texty cílí na subverzi veškeré státnosti jak KUK, tak i buržoazního republikánství, či bolševické beztřídní společnosti.

Kritika ze státotvorných pozic tak musí mít s interpretací mnohdy pocit nestravitelnosti ba zavrženíhodnosti.

A to jak z prava tak i z leva ....bych dodal.

JP
March 28, 2021 v 10.49
Hašek anarchista?

Tak tím bych si nebyl tak zcela stoprocentně jist, pane Petrasku.

Jistě - Hašek se choval anarchisticky; ale byl skutečně programovým anarchistou? Připomeňme si: při svém pobytu v revolučním Rusku se přidal na stranu bolševiků; a jeden čas byl dokonce vojenským velitelem města Bugulmy. Takový počin sotva svědčí ve prospěch téze, že by Hašek byl programový anarchista.

Nejsem žádný velký znalec Haškovy osoby a jeho ideových přesvědčení; ale soudil bych, že Hašek ve svém nitru hluboce toužil po pravém, pravdivém, humánním a pospolitém uspořádání lidské společnosti. A tady bych zdůraznil: uspořádání, tedy ne jenom jeho individualistickou negaci. Jenže - bohužel měl tu smůlu, že v reálném světě tento krásný humánní a pravdivý svět nikde nemohl najít. (A nakonec musel zjistit, že ten nelze nalézt ani u bolševiků, kteří ho výslovně slibovali.)

Hašek na tento maloměšťácký, zkostnatělý, nepravý svět reagoval tím, že ho provokoval kde mohl. Proto se choval anarchisticky. Ne tedy z programové anarchie; ale z pocitu zhnusení nad reálně přítomným světem, jako reakce na jeho bytostnou faleš.

PM
March 28, 2021 v 17.08
Anarchista pouze od srdce nikoliv od hlavy

jako Pjotr Kropotkin a jeho teoretické texty

Etické principy anarchismu nebo Spravedlnost a mravnost.

Byl ale humorným politikem - za hlas pro svou čerstvé založenou stranu nabízel kapesní akvárium.