↗

Je až bizarní, kolik až dojemné péče — z peněz daňových poplatníků, jak se dneska říkává — bezpečnostní orgány věnovaly pouhému zedníkovi. Komunistický režim při nezbytném hledání svých vzpurníků musel v době tzv. normalizace jít do detailů. Řečeno s nadsázkou: Už neměl koho žalářovat a věšet. Zdroj Ústav pro studium totalitních režimů / ABS

Při pořádání dokumentů po rodičích padl mi zrak také na dopis z ministerstva vnitra z 29. 8. 1999 ve věci Zpřístupnění svazků bývalé StB ve smyslu zák. č. 140/1996 Sb. V něm pracovník odboru archivní a spisové služby tatínkovi — Ludvíku Vaculíkovi - sděluje, že k jeho osobě Ministerstvo vnitra eviduje osobní svazek, „který však již není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen“. Nicméně k jeho osobě „byl Ministerstvem vnitra evidován vyšetřovací spis“, a ten mu může být k dispozici.

Vím, že táta se těmito záležitostmi nechtěl zabývat, žádal-li o to (až) v roce 1999, pak patrně kvůli někomu jinému.

Desky s tímto dopisem dále obsahovaly fotokopie tzv. „sledovaček“ z období 1975—76, zachycující L. V. při setkáních s různými lidmi (většinou na ulici) nebo i to, jak jen někde někam jde. Pracovníci StB mu přidělili přezdívku Mistr, popisovali, s kým a kde se setkal: vznikl tak docela systematicky vedený časosběrný dokument, z nějž sledovačka 75—76 byla jen dílčí. Překvapilo mě ale, že jednotlivé sledovací čety si nepředávaly dostatečně informace, takže například objekt, v němž jedna četa rozpoznala Jiřího Hanzelku, byl pro následující četu opět „objektem neznámým“.

Dále mě překvapilo, že jsem nikoli nahodile byl sledování i já s přezdívkou Mistr 6. (Kdo byli těmi předchozími „pěti mistry“, netuším.) Ani trochu jsem nebyl disidentem, naopak chlapi mě u zedníků nazývali „pilířem socialismu“. A ještě více mě překvapilo, že také sledovali dívku, s níž jsem chodil, kamarádil. Ta byla kadeřnicí. Ona si tehdy i povšimla, že za mnou někdo chodí, ba stál i před dveřmi jejího bytu, když jsem u ní byl na návštěvě. Měl jsem to za pouhé náhody.

V té době, domnívám se, nebylo bezvýznamnějšího člověka, než jsem byl já, a u zedníků nebylo možná ani vzornějšího budovatele socialistické vlasti. Nikdy jsem nepřišel do práce pozdě, nepil jsem žádný alkohol, dodržoval pracovní dobu a práce mi šla od ruky — docela mě i bavila. Domnívám se, že také zásahem StB mi od této dívky, bývalé spolužačky, přestaly docházet na vojnu dopisy, a naopak ona se divila, že jí nepíšu já. (Ale to jsme si vysvětlili až po pětačtyřiceti letech, kdy jsme se poprvé zase setkali.) Že byla sledována i ona, nevěděla. Tak jsem jí ukázal, jak ji měli pěkně vyfotografovanou, a že vskutku byla hezká i černobílá a xeroxovaná.

Další mé psaní je osobní vzpomínkou na tzv. normalizaci. Nijak si nestěžuju, natož abych žehral na osud, toliko konstatuji. Laskavý čtenář může kurzívou psanou pasáž přeskočit, aniž by to následujícímu textu uškodilo, možná naopak.

Asi jsem byl „znormalizovaný“ více a dříve než ostatní. Už v učení, v roce 1970: V prvním ročníku jsme vyplňovali dotazník nějakého sociologického průzkumu. Byl anonymní a byla v něm také otázka: Máš raději maminku, nebo tatínka? — Mně se to zdálo hloupé už proto, že v naší pracovní skupině bylo dosti kluků z dětského domova, nebo se o ně starala babička, učeň Vanocha s krásnými černými vlasy přebýval u různých „tet“. Odpověděl jsem, že nemám nikoho rád, pouze pana mistra.