O polidštění zlého komunistického režimu

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík pokračuje ve svém příspěvku k polemice o povaze minulého režimu. V této části se zabývá především interpretací vzpomínek na prožitky své vlastní perzekuce.

Je až bizarní, kolik až dojemné péče — z peněz daňových poplatníků, jak se dneska říkává — bezpečnostní orgány věnovaly pouhému zedníkovi. Komunistický režim při nezbytném hledání svých vzpurníků musel v době tzv. normalizace jít do detailů. Řečeno s nadsázkou: Už neměl koho žalářovat a věšet. Zdroj Ústav pro studium totalitních režimů / ABS

Při pořádání dokumentů po rodičích padl mi zrak také na dopis z ministerstva vnitra z 29. 8. 1999 ve věci Zpřístupnění svazků bývalé StB ve smyslu zák. č. 140/1996 Sb. V něm pracovník odboru archivní a spisové služby tatínkovi — Ludvíku Vaculíkovi - sděluje, že k jeho osobě Ministerstvo vnitra eviduje osobní svazek, „který však již není v současné době k dispozici, neboť byl v minulosti zničen“. Nicméně k jeho osobě „byl Ministerstvem vnitra evidován vyšetřovací spis“, a ten mu může být k dispozici.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vím, že táta se těmito záležitostmi nechtěl zabývat, žádal-li o to (až) v roce 1999, pak patrně kvůli někomu jinému.

Desky s tímto dopisem dále obsahovaly fotokopie tzv. „sledovaček“ z období 1975—76, zachycující L. V. při setkáních s různými lidmi (většinou na ulici) nebo i to, jak jen někde někam jde. Pracovníci StB mu přidělili přezdívku Mistr, popisovali, s kým a kde se setkal: vznikl tak docela systematicky vedený časosběrný dokument, z nějž sledovačka 75—76 byla jen dílčí. Překvapilo mě ale, že jednotlivé sledovací čety si nepředávaly dostatečně informace, takže například objekt, v němž jedna četa rozpoznala Jiřího Hanzelku, byl pro následující četu opět „objektem neznámým“.

Dále mě překvapilo, že jsem nikoli nahodile byl sledování i já s přezdívkou Mistr 6. (Kdo byli těmi předchozími „pěti mistry“, netuším.) Ani trochu jsem nebyl disidentem, naopak chlapi mě u zedníků nazývali „pilířem socialismu“. A ještě více mě překvapilo, že také sledovali dívku, s níž jsem chodil, kamarádil. Ta byla kadeřnicí. Ona si tehdy i povšimla, že za mnou někdo chodí, ba stál i před dveřmi jejího bytu, když jsem u ní byl na návštěvě. Měl jsem to za pouhé náhody.

V té době, domnívám se, nebylo bezvýznamnějšího člověka, než jsem byl já, a u zedníků nebylo možná ani vzornějšího budovatele socialistické vlasti. Nikdy jsem nepřišel do práce pozdě, nepil jsem žádný alkohol, dodržoval pracovní dobu a práce mi šla od ruky — docela mě i bavila. Domnívám se, že také zásahem StB mi od této dívky, bývalé spolužačky, přestaly docházet na vojnu dopisy, a naopak ona se divila, že jí nepíšu já. (Ale to jsme si vysvětlili až po pětačtyřiceti letech, kdy jsme se poprvé zase setkali.) Že byla sledována i ona, nevěděla. Tak jsem jí ukázal, jak ji měli pěkně vyfotografovanou, a že vskutku byla hezká i černobílá a xeroxovaná.

Další mé psaní je osobní vzpomínkou na tzv. normalizaci. Nijak si nestěžuju, natož abych žehral na osud, toliko konstatuji. Laskavý čtenář může kurzívou psanou pasáž přeskočit, aniž by to následujícímu textu uškodilo, možná naopak.

Asi jsem byl „znormalizovaný“ více a dříve než ostatní. Už v učení, v roce 1970: V prvním ročníku jsme vyplňovali dotazník nějakého sociologického průzkumu. Byl anonymní a byla v něm také otázka: Máš raději maminku, nebo tatínka? — Mně se to zdálo hloupé už proto, že v naší pracovní skupině bylo dosti kluků z dětského domova, nebo se o ně starala babička, učeň Vanocha s krásnými černými vlasy přebýval u různých „tet“. Odpověděl jsem, že nemám nikoho rád, pouze pana mistra.

Přestože anketa byla anonymní, zavolali moji maminku k řediteli učiliště, a kvůli té odpovědi s ní projednávali mé vyloučení z učiliště. Naštěstí toliko jako podmínečné. Maminka se vrátila domu málem brečíc — tak ty se, kluku hloupá, ani nevyučíš. Propříště se svého blbého humoru zdrž. Dlouho to netrvalo, a byla v ředitelně zas: Se spoluučněm Vencou Kadeřábkem jsme v pátek dostali od mistra za úkol něco samostatně dobetonovat, protože on už musel jet s rodinou na chalupu, „a na vás, hoši, se přece mohu spolehnout“.

O zdaru našeho díla jsme mu napsali zprávu a zatížili ji na jeho stole lahví od becherovky, kterou měl pod stolem. Zpráva začínala slovy: „Becherovku jsme dopili…“ Následující pondělí nás střídala jiné skupina a ráno na šatnu přišel na kontrolu vrchní mistr a ten vzkaz si přečetl… Maminka se vrátila od ředitele učiliště a už opravdu brečela: Já jsem tě prosila… (Zbabělý mistr nebyl schopen vrchnímu mistrovi vysvětlit, že lahev byla prázdná.)

Vyloučení bylo naštěstí opět podmínečné. Opravdu nikdy jsem nepřišel do práce pozdě, ba i zednickou lžíci jsem měl po pracovní době vždy vzorně umytu. Od blbého humoru jsem se téměř už oprostil.

Na vojně na každé rotě byl u dozorčího seznam všech vojáků. Jména některých byla v zeleném rámečku s vysvětlivkou, že jde o „nervově labilní“. Několik jedinců bylo v rámečku červeném jako „psychicky narušení“. Ti měli zpřísněný režim. Pouze mé jméno bylo rámováno zeleně i červeně. Díky tomu jsem byl neustále v nějakém bojovém rozdílení a jako zřejmě „pilíř obrany vlasti“ jsem byl za celou vojnu na vycházce asi šestkrát.

Konečně jsem se odvážil jít na hlášení k veliteli útvaru a tázal se, proč jsem nervově labilní a psychicky narušený. Proč jediný já mám dva rámečky. Velitel odkudsi vytáhl mou složku, chvíli v ní listoval: „To si nepamatujete, vojíne Vaculíku, jak jste už v učilišti vypil mistrovi Becherovku? Psychicky narušený jste díky vašemu alkoholismu.“

O tom, jak někdo na politicko-výchovné světnici nakreslil sádrovému Leninovi v rudém koutku na temeno hákový kříž, už jsem někde psal, tedy krátce. Podezřelým jsem byl já, prohrabali mi skříňku, odebrali dopisy, bulletin československého fonoklubu zabavili jako protistátní tiskovinu; kolegové vojáci na rotě si mysleli, že jsem se čmáráním na Lenina zbláznil, nebo že jsem takový debil. Vyhýbali se mně.

Moji maminku kvůli tomu předvolali do Litoměřic k veliteli útvaru — no kéž by s ní projednával mé vyloučení z vojny! Naopak, šlo o zpřísnění režimu. A protože byla jistota, že z Litoměřic se hned tak nevrátí, StB vnikla do našeho bytu v Praze ve Veletržní a prohledala ho.

Zvykli jsme si mluvit a psát o komunistech jako o hegemonu zlé či méně zlé povahy, který nyní podrobujeme zkoumání s nutkavou potřebou revizionismu (ošklivý, protože normalizační výraz), nebo naopak konzervativně lpíme v antikomunistických pozicích.

Je to mnohem složitější: Komunistický hegemon historicky obsahoval nejen komunisty gottwaldovského ražení, ale také levicově smýšlející lidi, jimž šlo už od dob Ladislava Zápotockého a Josefa Boleslava Pecky především o sociální spravedlnost, nikoli o převzetí moci a nastolení diktatury. V roce 1948 byli sociální demokraté pohlceni komunistickou stranou, a od té doby u nás žádné jiné strany s nějakým vlivem nebylo. (Národní frontu vynechme.)

Původní ideje české sociální demokracie, nebo socialistického demokratismu nejen nezavrhli, ale snažili se je uplatnit či prosazovat v rámci KSČ. Oni tou násilnou „fúzí“ s KSČ nezanikli, tito soudruzi-bratři v ní vždy byli jakýmsi reverzním proudem, jenž v nižších stranických pozicích a v našem prostředí, více méně proti politbyru, tlumil jeho mocenskou agresivitu a zvůli. Kurzívou vlastní zkušenost:

Všude pak, také na vojně, vždy byl nějaký „komunista“, který cítil potřebu utlačovaným pomáhat. Tu možnost povětšině měli toliko straníci, ti byli ve vedoucích nebo vlivnějších pozicích. Na vojně mně nadporučík Bednář vyzradil, co to bylo za „hru“: Že hákovým křížem Lenina poskvrnili sami tzv. kontráši v rámci akce StB, jejímž hlavním důvodem byla právě prohlídka bytu ve Veletržní. Pak dodal: „Vaculík, vydržte to, oni by si strašně přáli, abyste se nějak potentoval, čímž by potrestali i vašeho tátu. A každá vojna má svůj konec.“ A dost se mi pak snažil pomáhat.

Podobně také u zedníků parťák Antonín Malý, komunista, šel vysvětlit řediteli podniku, že není možné, abych v jakési klatbě — po Chartě 77 — pracoval jako zedník sám, mimo partu, neboť zedničina je svou povahou kolektivní. Díky jeho zásahu jsme mohli být alespoň tři. Týž parťák naléhal na ředitele, aby mně konečně poskytli doporučení ku studiu na vysoké škole, protože kdo jiný má už studovat, než mladý a osvědčený pilíř socialismu. (To se nepodařilo.)

Po převratu jsem Antonína Malého našel v Cibulkových seznamech jako spolupracovníka StB. Dostal se tam kvůli mně. (Ostatně do těchto seznamů se dostala celá řada spolupracovníků, z nichž mnozí ledaskomu více pomohli, než uškodili.)

Tu čtenáře asi napadá, kolik až dojemné péče — z peněz daňových poplatníků, jak se dneska říkává — bezpečnostní orgány věnovaly pouhému zedníkovi, který provinil-li se něčím, tak toliko hloupou odpovědí v anonymním dotazníku. Jinak jsem nebyl ničím a nikým, pouze nositelem určitého jména.

Kolik tedy komunistický režim musel věnovat své diskriminační a perzekvující pozornosti lidem, kteří skutečně upozorňovali na dodržování zákonů, tázali se a chtěli něco napravovat, brojili proti nespravedlnosti, vyžadovali slušné jednání a zacházení a projevovali elementární občanskou statečnost?

To není jen skupina známých disidentů, ale stovky a tisíce lidí (možná i třetina té tzv. šedé zóny), kteří každý podle svých možností, sil a odvahy revidovali „už za provozu“ režim komunistického zla. (Proti nim já byl strašnej srab.) Kdo nyní zreviduje jejich osudy a vliv na polidštění nelidského, když mnozí už ani nežijí? Je na to nějaká objektivní výzkumná metoda?

A pak také komunistický režim se už v padesátých letech minulého století vypořádal se všemi svými skutečnými i domnělými politickými protivníky, zlikvidoval továrníky i rolníky, vykynožil i nezávislou inteligenci, hrdiny odboje, po orientaci Izraele na Ameriku decimoval Židy atd. Tu zkázu vykonal vskutku v těch prvních urputných létech po únorovém puči. Co mohl, tak vymlátil.

A po šedesátém osmém už mu toho mnoho nezbylo. I Brežněv prý byl zaskočen tím, jak jsme docela vzorně na kolenou, na rozdíl třeba od Poláků. Jedno „poučení z krizového vývoje“ celkem postačilo, a dál už komunistický režim při hledání svých vzpurníků musel jít více méně po individuích, nebo do takových detailů, jako jsem byl například já. Řečeno s nadsázkou: Už neměl koho žalářovat a věšet a už si to ani nemohl dovolit. Byl tím snad lepší?

Uvádím závěrem definici posledního předsedy exilové České strany sociálně demokratické Karla Hrubého, podle níž společným znakem pro komunistický systém vlády byla „struktura moci soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice“.

Diskuse