Ve věku nedožitých šedesáti let odešla z tohoto světa odborová organizátorka a spisovatelka Jane McAleveyová. Než její život předčasně ukončila choroba, stihla svým mimořádným životním dílem přinést naději tisícům pracujících lidí ve Spojených státech a inspirovat novou generaci organizátorů v odborech i dalších sociálních hnutích po celém světě.

Přestože v české veřejné debatě je v podstatě neznámá a dosud nebyla přeložena žádná její kniha, pro mě i celou řadu mladých lidí na levici bylo setkání s jejím dílem přelomové. V životní etapě pochybností o naší schopnosti čelit znepokojivému stavu světa nám pomohla najít odpověď na otázku: jak? Chci jí proto vzdát poslední hold a doporučit její dílo všem, které tahle otázka trápí.

Od aktivismu k organizování

McAleveyová se narodila v roce 1964. Rodiče ji už jako dítě brávali na pochody za občanská práva a proti válce ve Vietnamu. Když se otec stal komunálním politikem a prosazoval výstavbu sociálního bydlení, přístupného i chudším Afroameričanům, stala se terčem šikany. „Chodila jsem do školy a rodiče ostatních dětí na mne iracionálně křičeli: ‚Tvůj táta nám sem tahá černochy!‘,“ vzpomínala později. „Bylo dobře naučit se brzy, že se má člověk držet zásad, umět se trochu podívat do tváře strachu a neuhnout.“

Na univerzitě se McAleveyová zapojila do úspěšných studentských mobilizací proti apartheidu v Jižní Africe a do kampaní proti ozbrojeným intervencím Spojených států ve Střední Americe. Tento zájem ji nakonec přivedl k ekologickému aktivismu: přes projekt zabývající se ekologickými dopady americké imperiální politiky ve Střední Americe našla práci v Earth Island Institute u slavného ochranáře a bývalého ředitele Sierra Clubu i Přátel Země Davida Browera.

Nespokojenost se skromnými výsledky kampaní, jež byly často zaměřené především na shromažďování informací a snahy o jejich „prodávání“ médiím a politikům, ji přivedla k odborům. Když se jí před rokem v Jacobinu ptali, proč si ze všech různých možností společenského angažmá nakonec vybrala právě odbory, vysvětlila to takto:

„Pro pána krále, no protože to jinak nejde. Veškerá práce, kterou na levici děláme, je důležitá, ale žijeme v něčem, čemu se říká kapitalismus. Trvalo mi deset let, které jsem strávila v hnutí za ekologickou spravedlnost, v studentském hnutí, v mírovém hnutí, než jsem si uvědomila, že v zemi bez skutečné demokracie je jen jedna věc, na kterou třída zaměstnavatelů musí reagovat: když pracující prostě přestanou pracovat a vyvolají tím krizi. To je nakonec ten vůbec nejúčinnější způsob, jak čelit neomezené moci korporací. Takže i když si myslím, že na všech otázkách záleží, základem moci, která je nezbytná pro úspěch všech ostatních našich tematických hnutí, je silné hnutí pracujících.“

Tato slova silně rezonují s mou vlastní zkušeností. Podobně jako McAleveyová jsem se narodil do politicky angažované rodiny, zažil kvůli postojům rodičů ústrky některých učitelů a spolužáků, stejně jako ona jsem prošel studentským hnutím proti školnému a reformám Nečasovy vlády i ekologickým aktivismem.

Když jsem před několika lety kriticky hodnotil neschopnost našich kampaní zapojit trvale větší počty lidí a tápal v hledání nástrojů, jak to dělat lépe, kamarád, který tehdy nastupoval na pozici odborového organizátora, mi doporučil její knihu No Shorcuts (Žádné zkratky). Změnila život nejen mně, ale i řadě lidí kolem mě. Přestal nás zajímat „aktivismus“ — nebo aspoň to, co jím většina lidí u nás rozumí. Začalo nás zajímat organizování.

Organizovat se. Ale jak?

Výzva k organizování patří k levicovým klišé: „Organizujte se! Musíme se organizovat!“ V České republice ale donedávna nebylo vůbec jasné, co to má vlastně znamenat. Obvyklé způsoby společenské angažovanosti, jak jsem je měl možnost poznat během dospívání, jsou u nás dva.

Na jedné straně je institucionální politika, kterou dělají profesionálové v občanských organizacích nebo politických stranách. Zanedbatelné počty zapojených lidí jsou kompenzovány expertními nebo „insiderskými“ znalostmi, reálná moc vycházející ze společenské většiny je nahrazována mediální prací a lobbingem. V kultuře takzvané občanské společnosti, jak se u nás utvořila po sametové revoluci, se účast širší veřejnosti obvykle omezuje na podpis elektronické petice a drobný pravidelný dar.

Tento model, který sociologové pojmenovali jako transakční aktivismus, snadno vede k tomu, že instituce vydávané za „občanskou společnost“ ve skutečnosti zastupují její poměrně úzkou menšinu. To je problém — v rozpočtech na lobbing a PR totiž nikdy občanské organizace nemohou korporacím konkurovat. Také politické strany jsou nepočetné, a tím snáze se stane, že je ovládnou klientelistické sítě oligarchů a korporací nebo kariérní zájmy jejich profesionálních aparátů.

Druhý model u nás rozvíjela zejména sociální hnutí, tak či onak inspirovaná porevolučním anarchismem. Ta se veřejnost ve větší míře zapojovat snaží, kvůli přehnanému odporu k institucím to ale dělají často málo strukturovaně. Mobilizují na akce a demonstrace. Když je mobilizace spojená s aktuálním afektem nějaké společenské skupiny, může být i masová. Často ale chybí struktury schopné z ní něco udržet. Když momentum opadne, schází se na shromážděních jen obvyklí podezřelí.

McAleveyová pojmenovává tato dvě paradigmata jako „advokacii“ a „mobilizování“ a staví je do kontrastu právě k organizování, jehož rozvíjením strávila po svém obratu k odborům zbytek života. I v samotných odborech kritizovala McAleveyová právě tendenci k profesionalizaci jejich aparátů a zaměření na mediální práci a lobbing.

Na stáži v legendárním výcvikovém středisku pro odbory a hnutí za občanská práva Highlander Center v americkém Tennessee objevila metodické příručky pro odborové organizátory z třicátých let, tedy z doby největší slávy amerických odborů, kdy v éře velké hospodářské krize zvládly během několika let zorganizovat statisíce lidí v celých nových odvětvích. Metody z nich začala ve své odborové kariéře znovu sama používat — vedla zejména úspěšné stávky zdravotních sester — a později i učit.

Návrat k zapomenutému řemeslu

Základní myšlenka rozdílu mezi advokacií či mobilizováním a organizováním jako dvěma odlišnými metodami politické práce je ve skutečnosti jednoduchá. Zatímco první dvě zapojují především už přesvědčené — jako individuální petenty a dárce, nebo jako účastníky demonstrativních veřejných akcí — organizování jde za lidmi tam, kde jsou.

Zatímco první dvě metody nejčastěji jako kritérium pro zapojování lidí uplatňují takzvaný samovýběr („podepiš naši petici, přijď na naši otevřenou schůzku“), organizování je většinou naopak takzvaně strukturální: obrací se na lidi v rámci struktur, do nichž je již zorganizovaly jiné společenské síly — na pracovištích, v sousedstvích nebo třeba ve farnostech.

Přestože v českém prostředí zní slovo „organizování“ dosud exoticky, také jeho základní nástroj je ve skutečnosti jednoduchý. Je jím osobní rozhovor „jeden na jednoho“. Jeho cílem je otázkami a aktivním nasloucháním pochopit problémy, motivace i vztahy člověka s jeho spolupracovníky či sousedy a prozkoumat společně možnosti, jak může kolektivní jednání vést k řešením.

Osobní rozhovor se používá také k hledání a získávání takzvaných „organických lídrů“ — tedy osob, které jsou již na pracovištích či v jiných komunitách spontánními organizátory, požívají přirozenou důvěru, a mohou tedy do organizace přivést rovnou větší skupiny lidí.