Ve věku nedožitých šedesáti let odešla z tohoto světa odborová organizátorka a spisovatelka Jane McAleveyová. Než její život předčasně ukončila choroba, stihla svým mimořádným životním dílem přinést naději tisícům pracujících lidí ve Spojených státech a inspirovat novou generaci organizátorů v odborech i dalších sociálních hnutích po celém světě.

Přestože v české veřejné debatě je v podstatě neznámá a dosud nebyla přeložena žádná její kniha, pro mě i celou řadu mladých lidí na levici bylo setkání s jejím dílem přelomové. V životní etapě pochybností o naší schopnosti čelit znepokojivému stavu světa nám pomohla najít odpověď na otázku: jak? Chci jí proto vzdát poslední hold a doporučit její dílo všem, které tahle otázka trápí.

Od aktivismu k organizování

McAleveyová se narodila v roce 1964. Rodiče ji už jako dítě brávali na pochody za občanská práva a proti válce ve Vietnamu. Když se otec stal komunálním politikem a prosazoval výstavbu sociálního bydlení, přístupného i chudším Afroameričanům, stala se terčem šikany. „Chodila jsem do školy a rodiče ostatních dětí na mne iracionálně křičeli: ‚Tvůj táta nám sem tahá černochy!‘,“ vzpomínala později. „Bylo dobře naučit se brzy, že se má člověk držet zásad, umět se trochu podívat do tváře strachu a neuhnout.“

Na univerzitě se McAleveyová zapojila do úspěšných studentských mobilizací proti apartheidu v Jižní Africe a do kampaní proti ozbrojeným intervencím Spojených států ve Střední Americe. Tento zájem ji nakonec přivedl k ekologickému aktivismu: přes projekt zabývající se ekologickými dopady americké imperiální politiky ve Střední Americe našla práci v Earth Island Institute u slavného ochranáře a bývalého ředitele Sierra Clubu i Přátel Země Davida Browera.

Nespokojenost se skromnými výsledky kampaní, jež byly často zaměřené především na shromažďování informací a snahy o jejich „prodávání“ médiím a politikům, ji přivedla k odborům. Když se jí před rokem v Jacobinu ptali, proč si ze všech různých možností společenského angažmá nakonec vybrala právě odbory, vysvětlila to takto:

„Pro pána krále, no protože to jinak nejde. Veškerá práce, kterou na levici děláme, je důležitá, ale žijeme v něčem, čemu se říká kapitalismus. Trvalo mi deset let, které jsem strávila v hnutí za ekologickou spravedlnost, v studentském hnutí, v mírovém hnutí, než jsem si uvědomila, že v zemi bez skutečné demokracie je jen jedna věc, na kterou třída zaměstnavatelů musí reagovat: když pracující prostě přestanou pracovat a vyvolají tím krizi. To je nakonec ten vůbec nejúčinnější způsob, jak čelit neomezené moci korporací. Takže i když si myslím, že na všech otázkách záleží, základem moci, která je nezbytná pro úspěch všech ostatních našich tematických hnutí, je silné hnutí pracujících.“

Tato slova silně rezonují s mou vlastní zkušeností. Podobně jako McAleveyová jsem se narodil do politicky angažované rodiny, zažil kvůli postojům rodičů ústrky některých učitelů a spolužáků, stejně jako ona jsem prošel studentským hnutím proti školnému a reformám Nečasovy vlády i ekologickým aktivismem.

Když jsem před několika lety kriticky hodnotil neschopnost našich kampaní zapojit trvale větší počty lidí a tápal v hledání nástrojů, jak to dělat lépe, kamarád, který tehdy nastupoval na pozici odborového organizátora, mi doporučil její knihu No Shorcuts (Žádné zkratky). Změnila život nejen mně, ale i řadě lidí kolem mě. Přestal nás zajímat „aktivismus“ — nebo aspoň to, co jím většina lidí u nás rozumí. Začalo nás zajímat organizování.