Nádech — výdech. Každý z nás se každý den nadechne průměrně dvacettisíckrát. Běžně o této životně důležité činnosti ani nevíme, nepostřehneme ji, naše tělo dýchá takřka samo a vzduch ve svých plicích bereme jako něco, co tady zkrátka a dobře je. Jako kdyby vzduch nestál žádnou námahu.

Jenomže vůbec. Atmosféra, kterou dýcháme, je výsledkem společné, miliony let trvající činnosti nespočtu rostlin a stromů, podílí se na ní mnohé chemické, fyzikální a klimatické procesy — zkrátka a dobře to, že dýcháme, není žádná samozřejmost.

Dýchatelný vzduch patří k základním podmínkám života na planetě Zemi v takové podobě, jak jej známe. Mezi takové podmínky můžeme zařadit například i koloběh vody nebo stabilní klimatický systém. Posledních několik staletí jsme na tyto podmínky měli štěstí. Naši předkové žili v tom, co klimatická věda nazývá holocénním optimem — relativně teplejší, ale především stálé klimatické období.

To dalo vzniknout i prvním lidským civilizacím se zemědělstvím a společenskými strukturami. Podle výzkumů týmu Johana Rockströma ale lidská činnost planetární systém posouvá mimo toto optimum a tím i z toho, co nazývá „bezpečným operačním prostorem pro lidstvo“.

Podle vědců lze identifikovat několik klíčových klimatických systémů a ekosystémů, na kterých dobré podmínky pro život na planetě závisejí. Pro atmosféru jsou důležité lesní ekosystémy, především deštné pralesy kolem rovníku jako například v Amazonii, pro globální teplotu má zásadní roli oceánské a atmosférické proudění, a dostatek pitné vody závisí na ledovcích pokrývající velká pohoří, jako Himálaje, jejichž sněhové pokrývky napájí vodou řeky v rozsáhlých oblastech Asie.

Bez těchto systémů a jejich služeb v podobě dýchatelného vzduchu, čisté vody nebo stálé teploty si těžko lze existenci lidských společností představit. „Pokud narušení základních planetárních systémů a procesů překročí kritickou mez, mohou nastat nevratné změny v jejich stavu s potenciálně hrozivými důsledky pro život na Zemi,“ stojí v Rockströmově studii. Autoři navrhují, aby se uvedené planetární systémy, na nichž lidstvo na světě závisí jako celek, měly začít vnímat jako takzvaná „planetární občina“.

Minulost patřila občinám

Slovo občina zní jako pozdrav z dávných časů. Dlouhá staletí šlo přitom o něco takřka neoddělitelného od zemědělství a ekonomické aktivity vůbec. V klasickém případě se jednalo o půdu, na které určitá komunita společně hospodařila. Taková půda byla spravována příslušným společenstvím a minimálně v Evropě tvořila pilíř samozásobitelské produkce venkova po celá staletí. Do občiny ale mohlo spadat i obcí spravované náčiní, stroje či dobytek.

S procesem zabírání půdy v Evropě v 17. století, v anglickém případě známém rovněž pod názvem ohrazování, však nastalo rozšíření modelu soukromého vlastnictví a k nástupu takzvaného hospodaření s půdou. Občinová správa byla rozvrácena a vznikaly soukromé statky zásobující svými produkty již nejen vesnice, ale především vzdálené trhy s motivem tvroby zisků. Lidé, kteří společnou půdu obdělávali, byli mobilizováni pro práci ve městech a ve vznikajících továrnách v rámci rozbíhající se průmyslové revoluce.