Nádech — výdech. Každý z nás se každý den nadechne průměrně dvacettisíckrát. Běžně o této životně důležité činnosti ani nevíme, nepostřehneme ji, naše tělo dýchá takřka samo a vzduch ve svých plicích bereme jako něco, co tady zkrátka a dobře je. Jako kdyby vzduch nestál žádnou námahu.

Jenomže vůbec. Atmosféra, kterou dýcháme, je výsledkem společné, miliony let trvající činnosti nespočtu rostlin a stromů, podílí se na ní mnohé chemické, fyzikální a klimatické procesy — zkrátka a dobře to, že dýcháme, není žádná samozřejmost.

Dýchatelný vzduch patří k základním podmínkám života na planetě Zemi v takové podobě, jak jej známe. Mezi takové podmínky můžeme zařadit například i koloběh vody nebo stabilní klimatický systém. Posledních několik staletí jsme na tyto podmínky měli štěstí. Naši předkové žili v tom, co klimatická věda nazývá holocénním optimem — relativně teplejší, ale především stálé klimatické období.

To dalo vzniknout i prvním lidským civilizacím se zemědělstvím a společenskými strukturami. Podle výzkumů týmu Johana Rockströma ale lidská činnost planetární systém posouvá mimo toto optimum a tím i z toho, co nazývá „bezpečným operačním prostorem pro lidstvo“.

Podle vědců lze identifikovat několik klíčových klimatických systémů a ekosystémů, na kterých dobré podmínky pro život na planetě závisejí. Pro atmosféru jsou důležité lesní ekosystémy, především deštné pralesy kolem rovníku jako například v Amazonii, pro globální teplotu má zásadní roli oceánské a atmosférické proudění, a dostatek pitné vody závisí na ledovcích pokrývající velká pohoří, jako Himálaje, jejichž sněhové pokrývky napájí vodou řeky v rozsáhlých oblastech Asie.

Bez těchto systémů a jejich služeb v podobě dýchatelného vzduchu, čisté vody nebo stálé teploty si těžko lze existenci lidských společností představit. „Pokud narušení základních planetárních systémů a procesů překročí kritickou mez, mohou nastat nevratné změny v jejich stavu s potenciálně hrozivými důsledky pro život na Zemi,“ stojí v Rockströmově studii. Autoři navrhují, aby se uvedené planetární systémy, na nichž lidstvo na světě závisí jako celek, měly začít vnímat jako takzvaná „planetární občina“.

Minulost patřila občinám

Slovo občina zní jako pozdrav z dávných časů. Dlouhá staletí šlo přitom o něco takřka neoddělitelného od zemědělství a ekonomické aktivity vůbec. V klasickém případě se jednalo o půdu, na které určitá komunita společně hospodařila. Taková půda byla spravována příslušným společenstvím a minimálně v Evropě tvořila pilíř samozásobitelské produkce venkova po celá staletí. Do občiny ale mohlo spadat i obcí spravované náčiní, stroje či dobytek.

S procesem zabírání půdy v Evropě v 17. století, v anglickém případě známém rovněž pod názvem ohrazování, však nastalo rozšíření modelu soukromého vlastnictví a k nástupu takzvaného hospodaření s půdou. Občinová správa byla rozvrácena a vznikaly soukromé statky zásobující svými produkty již nejen vesnice, ale především vzdálené trhy s motivem tvroby zisků. Lidé, kteří společnou půdu obdělávali, byli mobilizováni pro práci ve městech a ve vznikajících továrnách v rámci rozbíhající se průmyslové revoluce.

Sociolog a filozof Karl Polanyi, který nahlédl tento proces rozvratu občiny a jeho význam pro vznik moderního kapitalismu snad nejpronikavěji, ve své Velké transformaci z roku 1944 napsal: „Ohrazování lze po právu nazvat revolucí bohatých proti chudým. Páni a šlechtici narušovali společenský řád, bořili staré právo a zvyky, někdy násilím, často však nátlakem a zastrašováním.“

Polanyi píše, že „byla rozvrácena sama tkáň společnosti; zpustošené vesnice a trosky lidských obydlí svědčily o zuřivosti, s jakou revoluce vzplála, ohrožovala obranu země, pustošila města, decimovala obyvatelstvo, měnila půdu v prach, dopadala na obyvatele a měnila je ze slušných hospodářů v lůzu žebráků a zlodějů.“ Občina jako princip správy zemědělské půdy a dalších základních prostředků produkce tak byla nahrazena soukromým vlastnictvím.

Dodnes však existují různé modely spravování nemovitostí, půdy nebo věcí, které se vymykají logice soukromého vlastnictví a upřednostňují společnou správu. Jde o celou škálu družstevních, komunálních nebo veřejných strategií, kde je primárním cílem uspokojení potřeb všech zúčastněných, a nikoliv dobývání stále větších výnosů.

Jak upozorňuje profesor historie Daniel Curtis z Erasmovy univerzity v Rotterdamu, pospolité spravování zemědělské půdy nebo prostředků produkce v předindustriální Evropě samo o sobě nemuselo zajišťovat větší rovnost. Záleželo na konkrétní oblasti — kdo byl jejím pánem nebo jak intenzivní byl obchod.

Konec občiny přesto znamenal zásadní přelom. Právě kolaps pospolitého spravování produkce v rurálních oblastech přivodil přesun obrovských mas lidí hledajících práci do měst. Historik Edward Palmer Thompson na tom dokumentuje vznik industriální společnosti v Anglii, a tím tedy i položení základů současných evropských sociálních struktur.

Z minulosti tak můžeme vyvozovat, že útok na veřejně prospěšné statky za účelem jejich zprivatizování vedl k zásadní proměně společenských struktur a znamenal to, co Polayni popisuje jako „revoluci bohatých proti chudým“. Nejsme svědky něčeho podobného, když vidíme, jak fosilní korporace útočí na veřejný statek jménem klimatický systém planety Země?

Útok na planetární systémy

Tým Johana Rockströma tvrdí, že „v planetárním systému Země existují biofyzikální limity toho, co si mohou lidé svými politickými, ekonomickými a jinými společenskými systémy od planety přivlastnit.“ Překročení těchto limitů má přitom za následek zásadní změny v planetárních systémech s nedozírnými dopady na životní prostředí, globální rovnost a život současných i příštích generací. „Ochrana klíčových planetárních systémů je ve společném zájmu lidstva,“ píší ve svém článku.

Klíčové je přitom tato vědecká tvrzení zasadit do kontextu. Limity, o nichž Rockström a jeho tým mluví, si neuzurpují všichni lidé a jejich „politické, ekonomické a jiné společenské systémy“ rovnoměrně. Existují zde flagrantní nerovnosti.

Mluvíme-li o klimatickém systému Země jako o jedné z několika klíčových planetárních občin, je třeba vzít v potaz, že na spalování fosilních paliv a z nich vzniklých emisích skleníkových plynů založily svůj blahobyt především země globálního Severu, které právě tím ohrožují stabilitu klimatu. Podle dat o kumulativních emisích oxidu uhličitého jsou historicky největšími znečišťovateli Spojené státy a Evropa, následováni stále rostoucími emisemi Číny.

Tvrdit ale, že obyvatelé Evropy a Severní Ameriky mohou za klimatickou krizi, by bylo hluboce zjednodušující. Organizace Oxfam zveřejnila minulý rok studii zabývající se vztahem majetkových a příjmových nerovností s množstvím emisí. Podle ní má deset procent nejbohatších lidí na planetě na svědomí více než padesát procent globálních emisí ročně. Více než polovina nejbohatších přitom pochází z bohatých zemí.