Letošní jaro je varováním pro celý svět
Jiří PeheKlimatické projevy letošního jara jako by předznamenávaly závažnost roku 2024. Čelíme několika globálním krizím, stojíme na prahu nové éry. Abychom uspěli, je třeba opustit ustrnulá politická schémata a začít respektovat mladé.
Na jaro 2024 se bude jednou možná vzpomínat podobně jako na jaro 1968. Před 56 lety se lámaly politické a civilizační ledy, měnil se „zeitgeist“. Na Západě to bylo nepokoji zmítané vykročení do nové éry postindustriálního věku, boje za lidská práva a rovnost, širší chápání svobody. V čele „revoluce“ stáli studenti.
V sovětském bloku tehdy vzpoura proti nesvobodě v několika zemích, které sovětský režim nakonec dokázal v Československu uhasit jen s pomocí vojenské intervence, fakticky spustila proces, který o jednadvacet let později vedl k pádu komunistických režimů. Ukázalo se, že sovětský komunismus nelze humanizovat bez toho, aby se zhroutil. Udržovat ho šlo jen brutální silou a lží.
Jaro 2024 začíná jaro roku 1968 v lecčems připomínat. Už způsob, jímž se coby roční období ohlásilo, jako by nám chtěl poslat varování, že klimatická krize, k níž lidstvo dál přispívá svojí industriální činností, může nabývat stále hrozivějších podob. Navzdory varováním vědců a neefektivním politickým snahám katastrofický vývoj zvrátit.
Nejteplejší únor a březen v historii přešly na začátku dubna do letního počasí. Záplava rozkvetlých stromů a keřů však v sobě měla cosi apokalyptického. Jako by se příroda vymkla sama sobě, její cyklický rytmus byl narušen. Stromy, které rozkvetly všechny naráz, nestačily včely ani opylovat. Celá ta krása tak v sobě měla cosi neživého. V polovině dubna pak přišly mrazy, aby v předčasné rozkvetlé přírodě spálily, co se dá.
Pouštní emiráty, kde obvykle zaprší dvakrát třikrát ročně, pro změnu čelily katastrofálním záplavám. Stejně jako celé oblasti Pákistánu a Číny, a před nimi i obvykle vyprahlá Kalifornie. Všichni přitom tušíme, že tyto jevy jsou jen ochutnávkou toho, co přijde v létě a na podzim: devastující sucho, požáry spalující tisíce kilometrů čtverečných lesů po celém světě, hurikány a tornáda svojí silou opět lámající rekordy.
Jaro politické krize
Reakcí části politických elit v mnohých zemích je, že musíme být „realisty“. Změny je třeba dělat pomalu a s rozvahou, aby se neohrozila naše „konkurenceschopnost“, míní i někteří pravicoví politici u nás. Evropský „green deal“ je prý ideologicky motivovaná fantazie, kterou je třeba přepracovat, nebo rovnou odpískat.
Tento postoj stojí za zmínku. Proto, že je symptomatický pro bezradnost a populistické uvažování současných politických elit — a to nejen u nás. Mnozí politici se evidentně dál domnívají, že věci lze takříkajíc vysedět. Utěšují se, že dopady počasí nebudou tak hrozné, jak varují vědci a experti a karavana zkrátka půjde dál.
Klimatická krize přitom není jedinou, nýbrž jednou z více velkých kalamit, s níž si nynější lidstvo neví rady. Z těch dalších lze jmenovat (se změnou klimatu související) masovou migraci, technovědu unikající politické kontrole, globální epidemie, rostoucí nerovnosti mezi globálním „Severem“ a „Jihem“ nebo novou vlnu válek, v nichž si někteří autoritáři pohrávají s možností použití jaderných zbraní.
Ve srovnání s minulostí se v globalizovaném světě tyto různé krize slévají dohromady, mají planetární povahu. Politika ale dál funguje převážně jen v lokálních měřítcích národních států, na globální výzvy nestačí. Nadnárodní organizace, které mají zajišťovat globální správu, jsou v současnosti paralyzované.
To, co ještě zbývá z mezinárodního řádu vzniklého po 2. světové válce, který nepochybně zajišťoval určitou stabilitu, se aktivně snaží zbořit Rusko a Čína, jimž sekunduje smečka menších autoritářských a teokratických režimů. Západ se přitom těmto pokusům nedokáže aktivně postavit, protože je ochromený svojí vnitřní politickou rozpolceností, k níž paradoxně přispívá jeden z velkých vynálezů západní technovědy — nové komunikační prostředky.
Například sociální sítě vznikly s představou, že zdemokratizují komunikační prostředí a přístup k informacím. Jenže tato „demokratizace“ zároveň posílila takzvané dezinformátory a vytváří prostředí, v němž je těžké odlišit pravdu a lež. Demokracie zatím nenašly účinný způsob, jak se před tím bránit. To, co je stvořilo — tedy na argumentaci a uměřenosti postavený diskurz — se nám bez nadsázky rozpadá před očima.
Právě toto prostředí v mnohých zemích stvořilo nebezpečné karikatury demokratické politiky, jako je třeba Donald Trump. Tito politici těží ze zmatení a nejistoty západních společností tváří v tvář globálním výzvám. Nabízí vyděšeným masám silnou ruku a ochranu, představu návratu do bezpečí národních států.
Útok na zavedené pořádky
Psychopatický Trump se přitom může v listopadu stát znovu prezidentem USA. Součástí jeho politické nabídky, stejně jako i jiných nacionálních populistů a autoritářů, je útok na zavedené pořádky a elity. Funguje to. Proto, že se těmito útoky na „establishment“ nacionální populisté a extrémisté dotýkají něčeho, co správně cítí i spousta „obyčejných“ lidí. Tedy toho, že politika nefunguje, jak by měla.
V demokratických zemích totiž zamrzla v jistém typu uvažování a setrvačnosti, které na řešení výzev působených globalizací zjevně nestačí. A neumí se dokonce ani postavit hrozbám, které jsou ještě bezprostřednější. Jako příklad lze vzít ruský útok na Ukrajinu. Západní politici sice jasně formulují, jaké nebezpečí tento útok představuje, a chápou, co by znamenalo ruské vítězství, přesto však nejsou schopní rozhodné akce.
Konají se bilaterální schůzky a summity, na nichž se napadené zemi, „která přece bojuje i za nás“ slibuje pomoc všeho druhu, ale skutek z větší části utek. Ukrajina nemá dost munice, zbraní a lidí, přičemž Západ dál víceméně jen přihlíží. Potenciál ekonomických sankcí vůči Rusku je omezený.
Studenti na scéně
Setrvačnost či bezradnost vidíme i v tom, jakým způsobem většina západních politiků reaguje na konflikt mezi Izraelem a Hamásem, obecněji pak na konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Mnozí příslušníci starší generace, i mezi politiky, vnímají tento konflikt skrze traumatizující prizma holokaustu. Bezmezně na straně Izraele jsou ale spíš instinktivně. Nejen kvůli historii židovského národa, ale i kvůli tomu, že Izrael je „jedinou demokracií v regionu“.
Americkými univerzitami se mezitím žene vzpoura proti tomu, co studenti, jejichž historická paměť je už jiná, vidí jako zjevnou nespravedlnost ve vztahu Izraele a obecně Západu k Palestincům. A to nejen kvůli zavírání očí nad zřetelným porušováním mezinárodních smluv v podobě osidlování dalších a dalších částí palestinského území židovskými osadníky, ale také kvůli tomu, co studenti vidí jako nedostatečnou mezinárodní reakci na násilí proti civilní populaci v Gaze.
I v roce 1968 poháněl studentskou vzpouru odpor proti válečnému násilí — americkému vojenskému angažmá ve Vietnamu. A ačkoliv média nebyla tehdy ještě tak globální a informace tak bezprostředně dostupné jako dnes, i tehdy rozdmýchávaly studentskou revoltu obrazy ukazující páchání brutálního násilí na bezbranných civilistech.
Nijak nepomáhalo, že američtí politici ospravedlňovali válku bojem s komunistickým nebezpečím. Obrazy dětí a žen zasažených napalmem byly prostě silnější.
A podobné obrazy pohánějí i současnou revoltu. Mnozí z revoltujících studentů dobře chápou a neskrývají, že důvodem pro útok na Gazu byl brutální teroristický útok Hamásu, který se Izrael nyní snaží eliminovat. Tento útok většinově odsuzují, zároveň ale nedokážou, jak to činí mnozí západní politici, omlouvat izraelské prostředky a metody. Tedy to, že v uzavřené enklávě, z níž lidé nemají kam utéct, izraelská armáda bombarduje civilní cíle, a že hlad a nemoci rozpoutaly humanitární katastrofu.
Jak tomu v situacích, kdy masové protesty ovládají emoce, bývá, mohou na studentských demonstracích parazitovat různé militantní skupiny i antisemité. Což se bohužel děje. Přesto je možné, ba pravděpodobné, že studenti zase jednou vidí zjevné nespravedlnosti a impotenci politiků vyzývajících k realismu ostřeji než starší generace, a jejich kritika je plně oprávněná. Máme s tím z roku 1989 ostatně vlastní zkušenost.
Ať už ale vnímáme izraelsko-palestinský konflikt a s ním související dění na amerických univerzitách jakkoliv, jisté je, že se toto dění brzy přelije i do Evropy. A stejně jako v roce 1968 by politici a komentátoři zformovaní jinou dobou udělali dobře, kdyby studentskou revoltu neodbývali šmahem z pozic „moudrých“ a „poučených“ jako projev nezralosti, davového pomatení smyslů, manipulování studenty bůhví kým, nebo dokonce prvoplánového antisemitismu.
Ve spojení s ostatními krizemi jde zjevně o víc. Studenti cítí, nejen v případě dění v Gaze, že současný svět jednoduše není v pořádku. Revoltují především proti neochotě politiků s tím něco dělat. Gaza je svým způsobem jen rozbuškou — stejně jako jí před 56 lety byl Vietnam. Násilí a militantní rétorika, které se v některých protestech ukazuje, snad nahrávají nepřátelům západní demokracie, možná ale mohou přispět k její katarzi a posílení.
Jisté je, že rok 2024 může stejně jako rok 1968 přinést změnu „zeitgeistu“. Jsme na hranici dvou ér. Rozsah této změny bude určen nejen reakcí na akcelerující klimatické změny či tím, zda dokážeme regulovat riskantní vývoj technovědy. Důležitý bude i vývoj na středním Východě a dynamika války na Ukrajině, jakož i výsledek amerických prezidentských voleb a s tím spojená míra ochoty Západu čelit autoritářským režimům nebo se seriózně zabývat výše zmíněnou klimatickou krizí a výzvami moderních technologií.
Důležitá však bude ochota starších naslouchat těm mladším.
Takto nazval svou knihu vzpomínek jeden z protagonistů reformního "pražského jara" Ota Šik. Zdá se skutečně, že se vždy napřed až do krajnosti musejí naakumulovat neřešitelné (respektive neřešené) systémové problémy, aby se najednou probudila odvaha zpochybnit stará dogmata a nahlížet na věci zcela novým způsobem.
A tak po celých desetiletích nekritické adorace politického systému liberální demokracie se najednou "smí" začít veřejně přiznávat alespoň některé její vady, limity, nedostatky a deformace. Přičemž ještě zcela nedávno se ten, kdo se odvážil takovouto kritiku vyslovit, byl vzápětí okamžitě denuncován jakožto antidemokrat a zastánce totalitních forem vládnutí. A teď tedy náhle dochází k "probouzení", kdy i ti kteří doposud neochvějně stáli na pozicích tohoto politického uspořádání najednou začínají objevovat, že pokračovat prostě stále tím samým směrem (to jest: na půdě standardní liberální demokracie) by také mohlo znamenat cestu do zkázy. Anebo přinejmenším k restauraci právě oněch politických totalit nebo přinejmenším diktatur, před nimiž se tato liberální demokracie domnívala být neochvějnou baštou.
Už řadu let opakuji, že jestli může něco mít potenciál alespoň poněkud pohnout tímto zkostnatělým, zdogmatizovaným systémem standardní (nebo konvenční?...) liberální demokracie, pak to nebude síla argumentů, nýbrž jenom globální klimatická krize. "Už jenom nějaký bůh nás může zachránit," konstatoval rezignovaně ke sklonku svého života filozof Heidegger, při pohledu na svět zdánlivě svobodný, ale ve skutečnosti ovládaný bezduchou komercí a stejně tak bezduchou technovědou. Téměř by se mohlo zdát, že nějaký bůh (či Bůh?...) přece jenom zasáhl svou mocí, a katastrofálním řáděním živlům poslal současnému lidstvu poslední varování, jako když svého času na mravně zkažené lidstvo seslal potopu.
Tak tedy poznamenejme si s ulehčením a s určitým zadostiučiněním, že dnes už je zase povolené a společensky přijatelné kritizovat liberální demokracii, a nebýt přitom vzápětí vyobcován ze "slušné společnosti". Neklamným znamením této - dost možná skutečně převratné - změny je fakt, že i ti kteří dlouhá léta sami byli součástí systému se nyní odváží zpochybňovat alespoň některé jeho klíčové aspekty.
Ovšem - i tato nově probuzená kritika má své limity. Ocitujme si jednu pasáž z textu Jiřího Pehe: "Demokracie zatím nenašly účinný způsob, jak se před tím (tj. před dezinformátorskou scénou sociálních sítí) bránit. To, co je stvořilo — tedy na argumentaci a uměřenosti postavený diskurz — se nám bez nadsázky rozpadá před očima."
Tímto líčením se opět sugeruje obraz, jako by na počátku všech věcí - v jakési "zlaté éře" - stála čistá, ryzí, neposkvrněná demokracie, kde se seriózně a odpovědně rozvažovalo o tom, co bude pro danou zemi nejlepší. A že je to jenom a pouze vinou sociálních sítí, že se nám tento krásný obraz naší demokracie rozbil, a že tyto demokracie jsou nyní paralyzovány iracionálními vášněmi a nesmiřitelnými protiklady.
Totiž - možná kdysi dávno tento idylický obraz liberální demokracie byl skutečně realitou. Je ovšem velmi záhodno podívat se blíže na konkrétní podmínky, za jakých se tak dělo. V souvislosti s útokem rozvášněných trumpovských tlup na americký Kapitol a očividnou neschopností vládních míst se s touto revoltou adekvátně vypořádat konstatoval jeden z komentátorů, že americká ústava byla svého času konstruována pro "vzdělané bohaté bílé muže, kteří se mohli scházet ve svých klubech a poklidně diskutovat o záležitostech řízení země".
Tato původní demokracie mohla tedy pouze proto fungovat napohled tak bezproblémově, natolik "uměřeně", protože z ní byli eliminováni všichni, kdo by v ní mohli představovat nějaký rušivý element. Nebyla samozřejmě ničím pro otroky, respektive vůbec pro černý lid, ale vedle toho existovala ještě celá řada restrikcí, které velkým částem americké populace fakticky (či přímo právně) znemožňovaly reálnou účast na této demokracii. Jinak řečeno: tato "uměřená" a "rozumně argumentující" demokracie byla zřízením pouze pro vládnoucí třídu, jejíž členové prošli víceméně stejnou výchovou, měli stejné majetky, stejné zájmy, stejný způsob myšlení. Za těchto okolností nebylo obtížné vystupovat "uměřeně a rozmyslně". (Dalo by se také říci: tato demokracie mohla pouze potud fungovat relativně bezproblémově, dokud byla dostatečně nedemokratická.)
V kontinentální Evropě tato "uměřenost" skončila víceméně spolu s prosazením všeobecného volebního práva; kdy tedy ona třídní homogenita vládnoucí vrstvy byla dramaticky narušena vpádem třídy jiné, se zcela protichůdnými materiálními zájmy. A ještě za naší První republiky zasedání parlamentu leckdy ze všeho nejspíše připomínalo docela ordinérní hospodskou bitku.
Zkrátka: politický systém liberální demokracie je pouze ve své fikci místem pro nějaký "uměřený" dialog, založený na výměně myšlenek a konfrontaci racionálních argumentů. Ve skutečnosti se zde střetávají ve věčném zápase navzájem neslučitelné zájmy materiální, tak stejně tak nekompatibilní světonázorová přesvědčení a dogmata. Liberální demokracie je tak trvale paralyzována v těchto antinomiích, protože ze své vlastní podstaty není schopna je překonat nějakým pozitivním způsobem. A ona toho není schopna proto, že se od samého počátku omezuje pouze na vnější formu tvorby státní vůle, tedy právě na onen holý fakt že v parlamentech se sejde určité množství poslanců, kterým bude poskytnuta volná možnost ventilovat zájmy společenských skupin které za nimi stojí, a v tomto smyslu také hlasovat.
Zásadní systémový limit liberální demokracie spočívá v tom, že ona nikdy nešla do hloubky, nikdy se neponořila do samotných obsahů ze kterých pramení společenská a politická pnutí; ona se domnívala že všechny tyto hluboké společenské konflikty dokáže eliminovat, nebo přinejmenším dostatečně utlumit svým zdánlivým neutralismem, a z něj pramenícím formalismem. Jistě, ono to za určitých okolností může po jistý čas fungovat; jak řečeno může to docela dobře fungovat za homogenní vlády "bílého bohatého muže", a může to relativně úspěšně fungovat i v dobách prosperující ekonomiky, to jest v dobách kdy většina populace uvěří tomu, že neustále expandujícím konzumismem může v dostatečné míře naplnit (nebo přehlušit?...) svou touhu po smysluplném naplnění svého života.
Jenže jakmile se v tomto bezduchém koloběhu produkce a konzumu něco zadrhne, jakmile se na povrch proderou skutečně akutní existenční (a s tím i existenciální) problémy, ukazuje se rychle, jak málo je tato demokracie - fixovaná a drezírovaná na neustálé kompromisnictví mezi konkurenčními mocenskými a zájmovými bloky - jak málo je schopná jednat tam, kde by bylo zapotřebí rozhodného činu a zásadního počinu.
Nicméně, Jiří Pehe má plnou pravdu v tom, že pod tlakem současných krizí se čím dál tím více ukazuje nutnost nejen vyřešit akutní problémy, ale zároveň i zásadním způsobem transformovat samotný systém liberální demokracie. Jedno je jisté: jestli tato demokracie skutečně má být schopna zásadním způsobem řešit společenské problémy a konflikty, pak především musí překonat svůj inherentní formalismus. Tedy svou víru v to, že už jenom přidělením hlasovacího práva každému občanu bylo pro blaho společnosti učiněno maximum možného, a že dále jdoucími problémy a otázkami není nutno se nijak zabývat.
ze snu který způsobuje vytrvalá rezignace před liberální doxou, postavenou na stejně tak bezpodmínečné jako naivní víře, že lákadlo profitu může nahradit jakékoliv jiné lidské úsilí a samo osobě může zajistit ke komplexní sociální organizaci nutně potřebnou duchovní energii.
Souhlasím se závěrem autora. Možnost probudit se z noční můry bych očekával spíše od jiné než mojí generace. Sen je i klíčem k porozumění našemu pravému já .......bych dodal.
"Sen je i klíčem k porozumění našemu pravému já" - pane Petrasku, svým způsobem něco podobného napsal už starý Hérakleitos. Podle něj ve snech člověk získává přístup ke vhledům do jinak našemu bdělému vědomí skrytých tajemství našeho i vesmírného bytí. (Bohužel právě tato pasáž o snech patří k těm nejkryptičtějším z už tak velmi obtížných Hérakleitových textů, takže je zde možná celá řada výkladů.)
Ovšem - je nutno si uvědomit, že existují v zásadě dvě různé formy snění. Na jedné straně stojí snění plané - to je takové snění ve kterém si sugerujeme že se jediným okamžikem můžeme dobrat všech svých přání a cílů, aniž bychom pro to museli vynakládat jakoukoli námahu. Do tohoto druhu snění patří to osobní, ve kterém se nám zjevuje jak jsme rázem bohatí, slavní a obdivovaní; ale také snění společenské, například Vámi jmenovaný sen liberalismu o tom jak natolik nekonečně složitý útvar jako je lidská společnost je možno v dostatečné míře regulovat, a dokonce k zářným zítřkům vést jenom na základě všeobecné motivace ziskem.
Vedle tohoto planého snění pak ale existuje i snění kreativní (a právě to měl zřejmě Hérakleitos na mysli); to je takové snění které nám umožňuje překročit hranice konvenčního, standardizovaného světa, a objevovat nové, nečekané možnosti jeho uspořádání.
Vzhledem k našemu tématu by se tedy dalo říci: současný svět se začíná probouzet z plytkého snu (ziskově orientovaného) liberalismu; jako druhý krok by teď ale bylo zapotřebí odvážit se onoho snění kreativního, které by nám umožnilo překročit omezený rámec tohoto společenského uspořádání, a hledat principiálně jiné, obsáhlejší a komplexnější možnosti řešení jeho problémů.
Podívejme se teď ještě blíže na zmíněný problém komplexity. Jak sám píšete, model liberalismu není schopen "zajistit ke komplexní sociální organizaci nutně potřebnou duchovní energii".
Připomeňme si o čem jsme hovořili v jiném diskusním vlákně: myšlenková limitovanost principu liberalismu jde ruku v ruce s metodologickým empirismem. Jejich společným jmenovatelem je především lineární způsob myšlení, tedy hledání v zásadě pouze lineárních kauzalit, a zároveň pouze lineárních řešení. Pro problém A se hledá řešení B - co možná nejjednodušší, nejsnadněji dosažitelné.
Základní myšlenka liberalismu zní: napřed je nutno zabezpečit materiální potřeby společnosti - a proto veškerou společenskou produkci postavíme na princip zisku, ten se už sám postará o to že se bude produkovat maximum možného. Tomuto simplicistně lineárnímu myšlení v oblasti materiální odpovídá stejně tak nesložitě lineární úvaha v oblasti politiky: každý má právo prostřednictvím politiky usilovat o svůj vlastní zájem. Politické partaje mají právě takovýto nesložitě lineární účel a charakter: prosazovat (materiální a ideologické) zájmy těch či oněch skupin. Na první pohled takovýto koncept vypadá naprosto přesvědčivě, a po určitý čas může také relativně úspěšně fungovat; ale časem se ukáže principiální limitovanost takto až triviálně jednoduchých, myšlenkově lineárních modelů.
V oblasti ekonomiky si linearita zisku podrobuje všechny ostatní sféry lidské činnosti, potenciálně komplexní lidská kreativita je fixována pouze na službu maximalizaci zisku. Ale i samotná společenská produkce časem dospěje ke stadiu, že namísto uspokojování (legitimních, přirozených) lidských potřeb si ona sama naopak podřizuje všechno lidské, a tato triviální maximalizace zisku může vést až k celoplanetárnímu klimatickému kataklyzmatu.
V oblasti politické pak tato linearita politických zájmů a ideologií pak - namísto k vysněnému "rozumnému dialogu" - vede ke všeobecné paralýze, kdy navzájem konkurující politické proudy ustrnou v neustálém zápolení o moc.
Pane Petrasku, shodou okolností mi právě dnes projela hlavou myšlenka týkající se vztahu společenské komplexity a lineárního myšlení. V minulosti - když jsem podroboval kritice principiální omezenost systému liberální demokracie - mi bylo vzápětí předhazováno, že jakékoli jiné uspořádání by nutně opět znamenalo diktát nějaké ideologie, kdy by se jako závazné společnosti oktrojovaly ty či ony ideje, ideové obsahy.
Má myšlenka z dnešní rána byla taková: něčeho takového by fakticky vůbec nebylo zapotřebí. Naprosto by stačilo, kdyby si stávající (liberální) společnost dokázala zvnitřnit onen princip komplexity, komplexního myšlení, kdyby dokázala sama sebe pochopit jako vysoce komplexní útvar, který natrvalo nesnese zjednodušená, lineární řešení. Už jenom tento přechod od lineárního ke komplexnímu myšlení by byl sám o sobě revolučním počinem; vše další by z něj pak už vyplývalo samo sebou.
Není tedy nijak zapotřebí zavádět nějaké nové ideologie; pokud ovšem za "ideologii" nebudeme považovat postulát nutnosti od triviálně lineárního myšlení konečně pokročit k vyšším, komplexnějším formám myšlení a tvoření.
Od mládí hauzíruji s nápadem vymanit křesťanskou teologii z radikálního dualismu a rozšířit tak rukuvruce s ateisty synenergetický prostor analyticky široce založeného inovativního humanismu Pokud jsem mohl oslovit teoretiky křesťanského bohosloví došlo vždy k následujícímu závěru: Dát zkoumání lidského dobra zaštítěného bohem stejný význam, jako zkoumání lidského zla, by znamenalo obohatit křesťanství o boha zla. A to by se neobešlo bez revize substance křesťanského pojetí deismu.
Má námitka, že by mohlo jít o jednu z mnoha a tentokráte diskrétní reformaci, je dokonce i odbývaná podezřením z lobbyingu pro bezbožnou psychoanalýzu.......bych si povzdechl.
"Základní myšlenka liberalismu zní: napřed je nutno zabezpečit materiální potřeby společnosti - a proto veškerou společenskou produkci postavíme na princip zisku, ten se už sám postará o to že se bude produkovat maximum možného."
Jsme svědky stvoření panáka vybaveného jakousi odpudivou teorií. Autor ho pojmenoval "liberalismus". Následně do něj může vehementně bušit.
Říká se tomu straw man.
"napřed je nutno zabezpečit materiální potřeby společnosti"
Tohle platí jako devíza nejen v naší liberální současnosti. Velmi charakteristické, až enblematické to bylo i za socialistických pořádků. Také mi to zní dost čínsky.
Pane Petrasku, svou zmínkou (křesťanského) náboženství jste mě tak trochu předběhl, já sám jsem měl v úmyslu ho uvést do souvislosti s postulátem komplexního myšlení, komplexního nazírání skutečnosti.
Ano, na rozdíl od onoho lineárního vnímání světa, lineárního myšlení které je ze své podstaty partikularistické, náboženství respektive teologie má tu přednost že náš svět, veškerou skutečnost vnímá komplexně, jako jeden jediný celek - navzájem spojený a vnitřně provázaný božským momentem ("přítomností Boha ve světě").
Ovšem - na straně druhé je tento komplexní pohled na svět vzápětí nabourán právě tím, že veškerá skutečnost je nahlížena prizmatem jenom a pouze Boha-Stvořitele. To jest: ona výchozí komplexita pohledu je vzápětí zúžena na jednu jedinou perspektivu, na jeden jediný úhel pohledu, na jeden jediný kauzální vztah - což jsou všechno atributy právě toho lineárního myšlení, které by zde mělo být překonáno.
Současné křesťanství je tedy neorganickou směsicí dvou naprosto protichůdných, navzájem nekompatibilních principů; a jsou jen velmi malé naděje na to, že křesťanství jako takové by mohlo mít potenciál tento protimluv pozitivně vyřešit.
K takovémuto pozitivnímu překonání (a to zároveň znamená, k autenticky komplexnímu způsobu myšlení) je totiž zapotřebí jedna zcela specifická forma myšlení, totiž myšlení dialektické, které jediné ze své samotné podstaty má jak potenciál, tak vůbec intenci spojovat, syntetizovat i ty navzájem nejméně slučitelné protiklady.
Křesťanství - ano tam je (kromě jiného) protiklad mezi dobrem a zlem principiálně neřešitelný, Bůh stvořil svět jakožto veskrze dobrý, a přitom tento jsoucí svět je reálně vším jiným nežli ztělesněním tohoto božského dobra. A tak se vina za tento fakt připisuje jednou ďáblovi (jak vůbec mohl ďábel vzniknout v dokonalém božím světě?...), podruhé opět údajné "svobodné vůli" člověka (zde je ovšem nemálo zvláštní, že člověk svou svobodu může realizovat prakticky jenom prostřednictvím hříchu, tedy vzpoury proti Boží vůli).
Zkrátka, pane Petrasku, aby křesťanství mohlo dokázat tento svět vnímat skutečně v jeho celé komplexitě, pak by si muselo osvojit toto umění důsledně dialektického myšlení - ale k tomu by napřed muselo dokázat přeskočit svůj vlastní (teologický) stín.
Jistě, velký dialektik Hegel tvrdil že je to právě křesťanství které je teologickou inkarnací principu dialektiky; ovšem základní vadou Hegelova systému dialektiky bylo právě to, že konec konců měla taktéž pouze lineární charakter, víceméně taktéž jednosměrně probíhající od výchozího (metafyzicko-božského) principu k jevícímu se světu.
Krátce řečeno, pane Petrasku: v současném světě který je zcela propadlý onomu plochému lineárnímu myšlení si křesťanství nadále udržuje svou vysokou hodnotu tím, že vůbec poukazuje na nutnost a potřebnost celistvého, komplexního pohledu na skutečnost; ale dovést tento postulát všezahrnující komplexity ke skutečně důslednému uplatnění, na to nemá současné křesťanství ani potenciál, ale zřejmě ani ambice.
Na další cestu vpřed je zapotřebí nového koně.
(Abych trochu pozlobil V. Bělohradského: nového koně na kterého by mohl znovu usednout znovu probuzený "světový duch", o kterém Bělohradský tvrdí že z koně světových dějin definitivně spadl.)
Mimochodem, pane Petrasku, principiálně stejné potíže jako Vy s představiteli křesťanské teologie jsem já prožíval s vyznavači teologie marxistické, když jsem se je snažil přesvědčit o tom že marxistická teorie komunistické společnosti nijakým způsobem neřeší fundamentální protiklad mezi společností ("Dobrem") a latentně vždy egoistickým individuem ("Zlem"). Oni zarytě popírali že by zde (v komunistické společnosti) protiklad tohoto druhu vůbec mohl vzniknout; vše bude přece spojeno v bezrozporném světě jednolité komunistické pospolitosti (Boží obce?...).
Ano, pane Horáku, (ekonomický) liberalismus je fakticky realizací marxismu. Respektive je dokladem správnosti centrální marxistické téze, že produkční sféra (tedy tzv. "materiální základna") je prioritní, určující vůči všem ostatním sférám společenského tělesa.
jsou mezi námi tací, kteří fundamentální teologii považují za vědní disciplínu v prostoru mezi mezi empiricku vědou a teologii. A vydávají se tak na pouť - ba kalvárii - k současnosti, za sebeidentifikací umožňující myslit radikální pluralitu a rozšířit základnu metafyziky ku schopnosti křesťana vnímat svět v jeho celé komplexitě. Viz publikace "Dialektika mysli a činů" 2013 kolektivu autorů k příležitosti symposia filosof Karel Říha.
Pane Petrasku, musím přiznat že o fundamentální teologii nemám příliš hluboké znalosti, a ona Vámi zmíněná publikace "Dialektika mysli a činů" je mi bohužel zcela neznámá.
Nicméně v obecné rovině je možno říci: sotva kdo se důkladněji a důsledněji pokusil o - dialektickou - syntézu křesťanské víry a (metafyzicky fundovaného) rozumu nežli Hegel. Nelze popírat, v tomto ohledu vytvořil monumentální dílo; nicméně tato syntéza se mu mohla podařit jenom díky tomu, že onen "rozum" má v jeho pojetí velmi specifické rysy. A to sice takové, které se a priori nacházejí v souladu se základními výpověďmi křesťanské teologie.
A je nutno se obávat, že i současná fundamentální teologie - jakkoli její deklarovanou snahu spolu navzájem smířit víru a rozum je nutno pozdravit - že i ona pracuje se značně specifickým pojetím "rozumu", které by asi sotva mělo reálné šance dobrat se všeobecné akceptace, jmenovitě ze strany vyznavačů racionalistického pojetí rozumu.
Ostatně, už sám název oné publikace "Dialektika mysli a činů" nutně budí nemalé pochybnosti o šířce a potenciálu jejího záběru. Dialektika v pravém smyslu je dána výhradně tam, kde proti sobě stojí dva zcela protikladné, protichůdné principy, které se - v bezprostředním vztahu - navzájem naprosto vylučují. A které teprve ve svém dalším sebevývoji "poznají", že přesto patří k sobě navzájem, že oba společně vytvářejí komplexní entitu vyššího řádu. (Jsme tedy opět u oné komplexity.)
V daném případě tedy dialektickým vztahem v nejvlastnějším slova smyslu nemůže být nic jiného nežli vztah - a protiklad - mezi vírou a ateismem, mezi fideismem a skeptickým racionalismem. A teprve až poté až by obě tyto mezní kontrapozice prošly výhní své vlastní kritické sebereflexe, kdy tedy víra by doznala principiální vratkost svých teologických východisek a racionální rozum by doznal omezenost svého lineárně-racionalistického vnímání skutečnosti - tak tedy až teprve poté by bylo možno nastoupit cestu dialektické syntézy obou těchto protichůdných pozic, protikladných principů.
Zatímco "dialektika činu a mysli" - pokud je obojí a priori chápáno v rámci křesťanského výkladu světa, pak zde autentický dialektický protiklad vůbec nikdy nemůže vzniknout.
„... v uzavřené enklávě...“
Gaza není enkláva.
Víte, čím se liší extrémní pravičák od levicového idealisty?
Extrémní pravičák chce problémy státu vyřešit vládou pevné ruky, zatímco levicový idealista chce problémy světa vyřešit naprosto opačně – sjednocením celého světa tak, aby se celý svět pod vládou pevné ruky konečně mohl ubírat správným směrem.
Z toho důvodu staví fundamentální teologie hodnotu lidské svobody nad hodnotu lidského selhání („hříchu“).
Chce to nového koně, pane Poláčku?
Nějaký nový velký příběh?
Ale nejsou už velké příběhy pasé?
Co když už je moderní, blahobytní Evropané nechtějí? Protože pochopili, že v jádru všech velkých příběhů je válka? Válka mezi armádami Beránka a Pána Zla. Co když po zkušenostech už nechtějí Boží ani Třetí ani žádné jiné Říše??? Co když jsou si jistí, že nic víc než tenhle život nemáme. A tak jim na něm velmi záleží. A stali se lidmi malých příběhů, ty velké nechávají plátnům kin***. Chtějí se mít dobře, najít si někoho blízkého, dělat něco zajímavého, ale věnovat se i sobě a něco si užít a zažít. Mladá generace už zase myslí plně identitárně a zčásti zase kmenově. Ano, přehnaný konzum je vlastně viditelná patologická část tohohle posunu. Ale zdá se mi, že z něj spíš vyvěrá, než že by to byl mustr, který by zadupával do země tu "touhu po smysluplném naplnění svého života", jak píšete.
Rusko začalo zase věřit na velké příběhy a snaží se s jejich pomocí překonat úpadek. A nakonec to zcela názorně skončilo tím, čím muselo -- válkou. Nám na Západě je z té války špatně, bojíme se jí a nechceme ji zažívat.
Liberalismus vychází této už sto let běžící proměně vstříc. I socialisté a konzervativci museli velice zliberálnět, aby zůstali ve hře.
No, vlastně nevím, kam tím mířím...
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
*** Proč se vlastně Pán Prstenů zabývá válkou se Sauronem, a ne stoletou historií stolování veselého a pracovitého nárůdku hobitů ze Středozemě?
Teď mě napadlo -- ten nový velký příběh by asi musel fungovat jako nad-příběh složený z mnoha malých příběhů. Jako komiksové universum nebo britská Premier League -- tu sleduje miliarda lidí. Velký přiběh, jehož velikost určuje složení z živých malých příběhů je jiný než klasický velký příběh, který lze svázat do posvátné knihy a tou pak umlátit bezvěrce k smrti. Když připluli Španělé do střední Ameriky, šířili náboženství Lásky s nepopsatelnou krutostí...
"Nový kůň" bude muset být takový nad-příběh. Bude muset oslovit různorodé skupiny, klany, kmeny, mnohdy vzájemně protikladné, a spojit je v různosti, jak hlásá naše EU.
P.P.S. A je nějaká naděje, že ten nový příběh povstane zezdola? Že nějakým způsobem vydestiluje z částečných příběhů ekologických aktivistů, sociálních hnutí, nejrůznějších menšinových hnutí, profesních organizací, odborů, vědeckých institucí atd?
Pane Morbicere, položil jste tu celou řadu zcela zásadních otázek; ovšem - a to je nutno ocenit - jste zároveň (i když možná tak trochu mimochodem) našel správné odpovědi na leckteré z nich.
Jako první krok musím ale odkázat na můj diskusní příspěvek "Inženýři versus idealisté" který jsem napsal v rámci jiné diskuse https://denikreferendum.cz/clanek/36306-macron-zatrasl-evropou-aby-sepostavila-nanohy , kde jsem se věnoval velmi podobným tématům.
Především se jedná o tu zásadní Vámi položenou otázku, zda současný svět (a jmenovitě mladá generace) vůbec cítí touhu, cítí potřebu obnovit nějaký "velký příběh". - Ano, bezpochyby je tomu tak že současná technicko-liberalistická civilizace má "inženýrský" charakter, že lidskou mysl fixuje výhradně na bezprostředně předmětný, materiální svět (v prvé řadě neustálou maximalizaci zisku). Zároveň jsem ale v onom příspěvku vyložil, že tato technicko-inženýrská forma existence nikdy nemůže natrvalo potlačit otázku pro smyslu. Tato otázka zde zůstává, i když pouze vytěsněná do okrajových částí vědomí (či nevědomí); ale tento deficit plynoucí z její absence se projevuje znovu a znovu, kromě jiného vzrůstající afinitou k populistickým identitárním hnutím.
Je to vždy ten samý efekt: když se nepodaří do společnosti implantovat "dobrý velký příběh", pak si tato fundamentální touha po velkém příběhu nalezne cesty náhražkové, pokřivené. Takže výsledkem je pak "špatný velký příběh".
-------------------------------
Podívejme se teď blíže na samotný vztah "velkého příběhu" a "malého příběhu". Je tomu už řada let, už to prakticky zcela vypadlo ze společenské paměti, ale svého času (tuším v druhé polovině sedmdesátých let minulého století) disident Milan Šimečka napsal svůj tehdy značně proslulý esej o "velkých a malých dějinách". On zde psal samozřejmě z perspektivy bojovníka proti totalitnímu režimu - tedy někoho kdo je svým osobním životem plně účasten "velkých dějin", komu vlastně vůbec není umožněno prostě žít svůj vlastní osobní život, své "malé dějiny", protože v každém okamžiku svého života musí počítat s náhlým atakem, s nějakou další šikanou ze strany vládní moci.
Nicméně přesto tento disident - a to činilo jeho počin natolik výjimečným - se dokázal vymanit z této mentality "velkého příběhu" neustálého boje s hydrou režimu, a uznal že mimo to existují (a to i za podmínek politicky totalitního režimu) napohled docela obyčejné "malé příběhy, které ale pro dotyčné jedince mohou mít naprosto eminentní osobní význam. (On sám uvedl jako příklad jistou jihoamerickou rostlinu, který i tento totalitní režim dovážel přes půl planety, protože se z ní vyráběl lék na oční nemoci, z čehož pak měl užitek i sám disident Šimečka.)
Šimečkovo poselství tedy znělo: nestavme "velké dějiny" (respektive dnešní terminologií: velký příběh) proti dějinám zdánlivě malým. Obojí tvoří součást naší lidské existence, součást principiálně stejně významnou.
Tady je ovšem nutno si uvědomit jednu zásadní věc: jak se totalitní režim snažil sevřít, polapit nás všechny do svého - časem zdogmatizovaného a zkostnatělého - velkého příběhu (příběhu o definitivní emancipaci pracující třídy od vykořisťování), pak současný liberální režim nás zase neustále připravuje a okrádá o naše právo být účasten nějakého velkého příběhu, velkého vyprávění, velkých dějin. Tento liberální režim nám sděluje: uzavřete se všichni do svého soukromého osobního světa, do svého osobního pachtění se za penězi, kariérou a úspěchem - pak budete šťastni! Žádného dále jdoucího, velkého životního smyslu vám není zapotřebí.
Nenechme se tedy oklamat a obelhat ani ideology "velkých příběhů", ale ani apologety krátkodechých "malých příběhů"; skutečná pravda je přesně uprostřed, mezi těmito oběma mezními pozicemi, mezi těmito dvěma ideologiemi.
Ke konkrétnímu poměru obou těchto složek ale blíže zase až příště.
Minule jsme si ujasnili, že k úplnosti lidského žití a bytí je stejnou měrou zapotřebí jak "malých dějin", tedy bezprostředního spontánního konání člověka jako konkrétního jednotlivce, tak i "velkých dějin", tedy velkého dějinného rámce, který konání a podnikání oné masy jednotlivců propůjčí nadindividuální smysl a význam, kdy se tedy ony individuální akty stanou součástí jednoho společného směřování k určitému cíli.
Ptáte se, pane Morbicere, jak by bylo možno nějaký nový velký příběh složit z mnoha malých příběhů. Tedy dejme tomu složením, spojení ekologických, sociálních a jiných občanských aktivit.
Právě takto si aktivní občanskou společnost představuje V. Bělohradský - veškerá občanská aktivita má vyrůstat výhradně zdola, spontánní a nijak nevázanou činností jednotlivců, kteří se ad hoc spojují do občanských sdružení, která (po splnění jejich úkolů a cílů) zase svobodně opouštějí. - Zde se plně projevuje (ultra)liberální smýšlení V. Bělohradského, pro kterého je nejvyšší hodnotou a nejvyšší potřebou absolutní autonomie individua, nevázaného a nespoutaného jakýmikoli hodnotami, idejemi, "velkými příběhy" přicházejícími seshora, ze sfér vyššího řádu, kde by tedy hrozilo nebezpečí že by se pro toto absolutně autonomní individuum mohly stát nějakým způsobem závaznými.
Nicméně i sám Bělohradský nedávno napsal (myslím že jsem to ve zdejších diskusích už zmínil), že jestliže Hegel argumentoval s "námahou pojmu" (tedy s nutností se z obecných pojmových určení, obecných zákonitostí propracovat až k bezprostředně jsoucímu světu a životu), pak že naopak dnes by byla zapotřebí "námaha směrem k pojmu", tedy od tohoto konkrétního jsoucího světa se propracovávat k poznatkům, entitám vyššího řádu.
K tomu jsem připojil můj komentář, že tuto námahu s výstupem vzhůru (tedy k "pojmu", nebo naší zdejší terminologií k "velkému příběhu") si nikdo nedá, pokud tady ten pojem či velký příběh nebude dán předem. Pokud nebude vést svou vlastní alespoň zčásti autonomní existenci, pokud nebude mít právo vést svůj vlastní život, a pokud tedy nebude alespoň do určité míry závazný.
Právě v tomto spočívá základní omyl liberalismu: stále to nezlomné přesvědčení, že prý naprosto postačí dál člověku politickou, občanskou svobodu, a že už toto povede k tomu aby člověk okamžitě začal plně rozvíjet všechny své humánní potenciály. Je to principiálně ten samý omyl jako komunistická víra, že k tomu samému účelu (tedy k plnému rozvoji všech humánních potenciálů člověka) naprosto postačí odstranit kapitalistické vykořisťování a zavést společné vlastnictví výrobních prostředků.
Přes všechnu vzájemnou protikladnost jsou si tyto dva ideové a politické směry příbuzné v povrchnosti, v bezmyšlenkovitosti jimi nabízených řešení.
Takže, co tedy dělat? - Ono by se obrovsky mnoho získalo už jenom tím, kdyby se lidé přestali oddávat iluzím, že postačí jenom jedno nebo druhé. Že tedy postačí zkonstruovat, zfabulovat nějaký nový "velký příběh" (například návrat k Matce přírodě je dnes velmi populárním narativem) - anebo že postačí veškerou aktivitu přenechat konání "svobodných" jednotlivců.
Především je nutno si uvědomit: nějaký opravdu přesvědčivý nový "velký příběh" není možno uplést prostě spojením všech těch "malých příběhů". I když ty mohou být samy o sobě zcela úctyhodné, jako ekologické aktivity a boj za sociální práva. Obojí má ale pouze omezený dosah. Co když se lidstvu skutečně podaří celou svou produkci převést na ekologický způsob? - Pak veškerý ekologismus ztratí svůj fundament. Co když jednou budou za člověka pracovat roboti, což umožní zavést nepodmíněný základní příjem pro všechny? Pak i sociální angažovanost přijde o své hlavní téma.
Zkrátka: všechny tyto občanské aktivity - jakkoli chvályhodné - nemají potenciál lidskému konání, lidskému životu dodat smysl který by přesahoval jejich bezprostřední účel.
Pane Morbicere, píšete že onen potenciální nový velký příběh by musel být zcela jiný nežli "klasický velký příběh, který lze svázat do posvátné knihy a tou pak umlátit bezvěrce k smrti". Na jedné straně máte ovšem naprostou pravdu v tom, že jakákoli univerzální idea která přesahuje onu spontánní aktivitu jednotlivců je vždy spojena s nebezpečím že ustrne, že se stane nedotknutelným posvátným dogmatem, modlou. Jenže - na straně druhé nějaké takovéto "knihy" je bezpodmínečně zapotřebí.
Pokud zde takováto velká "kniha moudrosti" není přítomna, pak se člověk nevyhnutelně ztratí v omezené perspektivě své pouhé individuality. On pak nejenom že ztratí cit pro vyšší smysl vlastního konání - ale on tím zároveň ztratí možnost své vlastní konání vůbec smysluplně koordinovat s ostatními členy společnosti. A tak každý poběží naslepo jiným směrem, podle svých vlastních - většinou náhodně vzniklých - představ a přesvědčení. Takže místo svobodné kreativní činnosti zde nastane chaos, všeobecná paralýza, kde různorodé názory se budou blokovat a potírat navzájem.
Znovu připomenu nedávný výrok filozofa Hausera (a ten by se vlastně měl tesat do zdí "demokratických" parlamentů): tento liberalismus pluralitní demokracie se nakonec utápí v neřešitelných antinomiích, protikladech které se - právě z hrůzy před nějakým novým společným, a tedy obecně závazným narativem - nikdo neodváží spojit společnou ideou, i kdyby to byla jediná možnost jak zachránit tento svět.
Ještě jednou tedy: řešení není ani pouze spontánní iniciativa zdola ("malé příběhy"), ani od reálného života odtržený "velký příběh"; ale je nutno hledat cesty, jak propojit obojí navzájem, velké dějiny s malými dějinami, spontánní aktivity jednotlivců se společně sdílenou dějinnou ideou.