Zhoubným rysem globální klimatické politiky je její rozpolcenost. Ačkoli OSN každý rok vydává stále ostřejší varování, že lidstvo v důsledku pokračujících investic do fosilních paliv vstoupilo do období „klimatického chaosu“, vlády od Řecka po Guyanu a od USA po Spojené arabské emiráty nepřestávají opakovat ohrané fráze o „energetické bezpečnosti“ či „tržní dynamice“ a dál rozšiřují fosilní infrastrukturu jako nikdy v dějinách.

První krok: uznat skutečný rozsah klimatické katastrofy

Pravice se čím dál tím víc uchyluje k ultralibertariánským, protivědeckým a konspiračním teoriím, jimiž ospravedlňuje svůj odpor ke klimatické politice. Progresivisté včetně sociálních demokratů a zelených se však nezmohou na přesvědčivou reakci. Dosavadní klimatická opatření — která rozhodně nejsou redistributivní, nezabývají se (uhlíkovými) nerovnostmi a neuplatňují mezioborový přístup — se prosazují stále obtížněji.

S postupujícím prohlubováním socioekonomických rozdílů dochází trpělivost voličům i ve vyspělých demokraciích, jako je Německo nebo Švédsko. Vzestup německé Alternative für Deutschland (AfD) je částečně spojen s odporem vůči zákonu o vytápění budov, stěžejnímu návrhu Zelených, o nějž se vedly ostré spory i v rámci vládnoucí koalice.

Krajní pravice ale nemluví o extrémní uhlíkové nerovnosti, která je jednou z příčin probíhajícího klimatického kolapsu. A není to žádná náhoda: navzdory explicitnímu protisystémovému vystupování nejsou totiž fašisté a jejich ideologie produktem ničeho jiného než (pozdní fáze) kapitalismu — od hitlerovského Německa až k Trumpovi či Bolsonarovi.

Čím blíže jsme sociálním a klimatickým bodům zlomu, tím méně zabírají centristická a reformistická řešení ve stylu osmdesátých let. Občané, po nichž se žádá, aby zásadně změnili způsob vytápění svých domovů, dojíždění do práce či stravování, budou těžko akceptovat jen mírné uhlíkové zdanění soukromých letadel, která by měla být zcela zakázána, nebo jednorázové solidární daně na ropné společnosti s miliardovými obraty, které by měly být znárodněny a zrušeny.

Vlády musí začít čelit rozsahu klimatické katastrofy v celého jeho šíři. Musí otevřeně přiznat, že klimatické modely s body zlomu nepočítají a že „bezpečný“ uhlíkový rozpočet je v kontextu nejnovějších vědeckých poznatků o klimatu ve skutečnosti mnohem omezenější, než se dosud předpokládalo. Vyspělé země musí radikálně zintenzivnit snižování emisí a dosáhnout uhlíkové neutrality do poloviny třicátých let a záporné uhlíkové bilance do čtyřicátých let, chtějí-li zachovat alespoň trochu fungující společnost.

Globální oteplování zrychluje takovou měrou, že se vědecké klimatické modely, které byly ještě před časem pokládané za přemrštěné a katastrofické, ukazují jako slabý odvar toho, co nás ve skutečnosti čeká. Opatření, jež byla ještě před dvěma lety považována za radikální — například apel na ukončení veškerého využívání fosilních paliv v přelomové zprávě IEA z roku 2021 —, se mezitím stala naprosto nedostatečnými.

Ve skutečnosti musí většina — tj. šedesát procent — zásob fosilních paliv zůstat pod zemí. Jen tak máme aspoň padesátiprocentní šanci, že se globální oteplení omezí na 1,5 °C. Ve zprávě IEA ze září 2023 se už správně zdůrazňuje, že stávající naleziště a doly musí být uzavřeny mnohem dříve, než se ještě nedávno plánovalo.

Sociálně spravedlivou klimatickou politiku

Řešení této krize si žádá odvážný a pevný postoj. Před vládami tak stojí nesmírně náročný úkol: musí začít všem, kdo nesou vinu za současnou situaci, měřit stejným metrem. Nevyhnou se proto konfrontaci s vojensko-průmyslovým komplexem, s fosilními korporacemi ani s průmyslovou a zemědělskou lobby.

Stejně tak nevyhnutelné je odmítnout nihilismus umírněných politiků, kteří posledních třicet let dokázali jen slibovat a potřebné kroky soustavně odkládali. Možná se tím ocitneme mimo hřiště seriózní politiky, ale populistická a zároveň radikálně realistická rétorika, která nadchne a inspiruje, je cestou k široké lidové podpoře.