V Gogolově petrohradské povídce Nos ztratí přísedící Kovaljov z čista jasna svůj nos, kterým se celý život holedbal. Hlavní postava se však sveřepě snaží předstírat, že se nic zásadního nezměnilo, ačkoliv se mu všichni pošklebují — až do momentu, kdy se z ničeho nic nos vrátí zpátky a Kovaljov se tváří, že ona příhoda se nikdy neodehrála.

Gogolova alegorická povídka o ztrátě identity a symbolu byrokratické moci ruského úředníka až nápadně připomíná chování americké Demokratické strany, která svůj nos ztratila v poslední dekádě hned několikrát. Nejviditelněji však ve dvojích prezidentských volbách, kde jim ho uzmul Donald Trump.

Symbol někdejší moci si však neustále znovu nasazuje a snaží se přede všemi tvářit, že se vlastně nic nestalo a že středová politika vstřícná k americkým korporacím je vlastně správný směr, kterým je možné porážet autoritáře Trumpova typu. Ačkoliv však je tento proud schopen dočasně zvítězit, nedokáže nástupu autoritářů čelit dlouhodobě. Viděli jsme to u Bidena a dnes to v přímém přenosu vidíme na klesajících preferencích Starmerových labouristů v Británii.

Je jistě ku prospěchu věci, že tentokrát demokratickému establishmentu ozdobu tváře rázně utrhl lidový a důsledně levicový kandidát Zohran Mamdani. A to v primárkách na starostu New Yorku, kde se střetl s typicky establishmentovým politikem Andrewem Cuomem.

Ačkoli se většina amerických médií i někteří čeští novináři tváří, jako kdyby byl Mamdaniho program v podstatě kopií severokorejské diktatury, ve skutečnosti by to v evropském politickém prostoru byl spíše program odvážné sociálně demokratické strany. Každopádně důležitější je, co Mamdaniho vítězství může znamenat pro obrodu americké Demokratické strany i pro boj proti autoritářům celého světa.

Organizováním proti penězům

Není třeba podléhat přehnané euforii z Mamdaniho úspěchu. Zda se skutečně jednalo o přelomový okamžik, ukáže až čas. Mamdani musí nejprve na podzim získat křeslo starosty New Yorku a posléze kompetentně zastávat svůj úřad, což je jiný odlišný druh politické schopnosti, kterou mladý Američan ještě neprokázal.

Přece jenom jsem podobných levicových euforií ve svém životě pár zažil, a většinou se jednalo spíše o zklamání. Hollandovo vítězství v prezidentských volbách ve Francii, Syriza v Řecku, Obama ve Spojených státech nebo Jan Keller v Evropském parlamentu. Všechny tyto euforické momenty se brzy přetavily v trpké zklamání.

Přesto Mamdani, silně ideově propojený s hnutím probuzeným senátorem Berniem Sandersem a živeným političkou Alexandriou Ocasio-Cortézovou, má větší předpoklady pro úspěch. Už jen tím, že oproti svým předchůdcům cíleně usiluje o propojení s občanskou společností a využívá metody organizování moci zezdola, které v rámci naší práce v organizaci Re-set propagujeme i my.

Mamdani hledal cesty ke spojenectví s odbory i s newyorskými nájemníky, kteří trpí vysokými nájmy. Nepokoušel se je přitom pouze zastupovat a slibovat jim nemožné, ale dát jim také prostor, aby se stali součástí jeho projektu změny. Díky tomu si — podobně jako kdysi Bernie Sanders — dokázal získat srdce amerických demokratických voličů a stovky dobrovolníků, kteří mu k úspěchu pomohli.

Právě tohle nadšení propojené s chytrým strategickým organizováním amerických komunit v součtu s Mamdaniho charismatem a politickým nadáním zajistilo, že se stane favoritem voleb na starostu New Yorku. Stává se to málokdy, ale právě tady vidíme krásný příklad hesla, že organizovaná síla lidí porazí organizovanou sílu peněz.

Demokratům chybí nos

Ačkoli je předčasné mluvit o Mamdanim jako o úspěchu důsledné demokratické levice, už dnes můžeme říct, že je to rázný argument do debaty o podobách boje proti pravicovým autoritářům Trumpova typu. Establishment Demokratické strany za poslední roky nikdy nedokázal probudit takové nadšení, jaké dnes probouzí obrodné hnutí kolem Mamdaniho, Ocasio-Cortézové a Sanderse.

Ve skutečnosti demokratický establishment tráví více času potíráním lidí, jako je Mamdani, než reálným bojem proti Trumpovi a všem oligarchům na něj napojeným. Středová a na korporace orientovaná politika nedokáže Trumpovi čelit. Stejně jako Gogolův Kovaljov už dávno ztratila svůj nos, ale snaží se za peníze amerických miliardářů tvářit, že se nic zásadního nestalo. Ale my — stejně jako všechny ostatní postavy Gogolovy povídky — si pamatujeme, že návrat k původnímu statu quo už není možný.

Že lidé jako Mamdani představují pro autoritáře větší riziko než establishmentoví demokrati, ostatně ukazuje už sám fakt, že americký prezident a jemu poplatná média útočí na Mamdaniho mnohem více, než jak v posledních měsících útočili na vyčpělý demokratický establishment. I americká krajní pravice si je vědomá, kdo skutečně může ohrozit její rostoucí moc.

Milion Mamdaniů pro demokracii

Takřka po celém světě slýcháme výzvy k obraně demokracie. Nejhlasitěji však od proponentů politiky, která krajně pravicové autoritáře přivedla k moci — u nás exemplárně od zástupců stran sdružených v projektu SPOLU. Případně od lidí, kteří si obranu demokracie představují jen jako snahu ubránit před útokem současné instituce, bez vnímání ekonomické a sociální dimenze celého problému.

Budoucnost však patří politikům, kteří dokáží ve spolupráci s obyčejnými lidmi vytvořit odvážnou vizi spravedlivé a ekologicky fungující společnosti, principiálně bojující proti moci autoritářů a oligarchů. Kteří za takovou vizí dokáží zorganizovat lidi a dát jim pocítit jejich moc nejen u voleb, ale také na svých pracovištích, při střetech s pronajímateli a v dalších problémech, kterým lidé běžně čelí.

V opačném případě nás čeká postupný propad do krajně pravicového autoritářského barbarství, který budou provázet desítky marných bojů o demokratické instituce. Zkrátka potřebujeme, aby takových Mamdaniů pro demokracii bylo po celém světě milion. A aby ti přesvědčili další miliony lidí, že společně dokáží oligarchii porazit a že má smysl se pro změnu poměrů angažovat. Tohle současný establishment Demokratické strany ani většiny levicových stran v Evropě dnes nedokáže.

Jelikož u nás parlamentní levice už zřejmě skutečně dosáhla svého dna, přišel čas toto pole nezorané osadit. I zde je však potřeba mít na paměti, že taková politika musí vycházet zdola, od občanů, ve spolupráci s nimi a způsobem, který je a jejich potřeby vtáhne do centra dění.

Při pohledu na americké dění je nám, demokratickým socialistům, jasné, že v celospolečenském marasmu svitla jiskřička naděje. Zda se ji podaří rozšířit, nebo ji někdo utne v samém zárodku, se ještě dozvíme. Nicméně i za tu naději a ukázání cesty se Zohranu Mamdanimu sluší poděkovat. A držet mu palce na podzim i v příštích letech.