V Gogolově petrohradské povídce Nos ztratí přísedící Kovaljov z čista jasna svůj nos, kterým se celý život holedbal. Hlavní postava se však sveřepě snaží předstírat, že se nic zásadního nezměnilo, ačkoliv se mu všichni pošklebují — až do momentu, kdy se z ničeho nic nos vrátí zpátky a Kovaljov se tváří, že ona příhoda se nikdy neodehrála.

Gogolova alegorická povídka o ztrátě identity a symbolu byrokratické moci ruského úředníka až nápadně připomíná chování americké Demokratické strany, která svůj nos ztratila v poslední dekádě hned několikrát. Nejviditelněji však ve dvojích prezidentských volbách, kde jim ho uzmul Donald Trump.

Symbol někdejší moci si však neustále znovu nasazuje a snaží se přede všemi tvářit, že se vlastně nic nestalo a že středová politika vstřícná k americkým korporacím je vlastně správný směr, kterým je možné porážet autoritáře Trumpova typu. Ačkoliv však je tento proud schopen dočasně zvítězit, nedokáže nástupu autoritářů čelit dlouhodobě. Viděli jsme to u Bidena a dnes to v přímém přenosu vidíme na klesajících preferencích Starmerových labouristů v Británii.

Je jistě ku prospěchu věci, že tentokrát demokratickému establishmentu ozdobu tváře rázně utrhl lidový a důsledně levicový kandidát Zohran Mamdani. A to v primárkách na starostu New Yorku, kde se střetl s typicky establishmentovým politikem Andrewem Cuomem.

Ačkoli se většina amerických médií i někteří čeští novináři tváří, jako kdyby byl Mamdaniho program v podstatě kopií severokorejské diktatury, ve skutečnosti by to v evropském politickém prostoru byl spíše program odvážné sociálně demokratické strany. Každopádně důležitější je, co Mamdaniho vítězství může znamenat pro obrodu americké Demokratické strany i pro boj proti autoritářům celého světa.

Organizováním proti penězům