V Gogolově petrohradské povídce Nos ztratí přísedící Kovaljov z čista jasna svůj nos, kterým se celý život holedbal. Hlavní postava se však sveřepě snaží předstírat, že se nic zásadního nezměnilo, ačkoliv se mu všichni pošklebují — až do momentu, kdy se z ničeho nic nos vrátí zpátky a Kovaljov se tváří, že ona příhoda se nikdy neodehrála.

Gogolova alegorická povídka o ztrátě identity a symbolu byrokratické moci ruského úředníka až nápadně připomíná chování americké Demokratické strany, která svůj nos ztratila v poslední dekádě hned několikrát. Nejviditelněji však ve dvojích prezidentských volbách, kde jim ho uzmul Donald Trump.

Symbol někdejší moci si však neustále znovu nasazuje a snaží se přede všemi tvářit, že se vlastně nic nestalo a že středová politika vstřícná k americkým korporacím je vlastně správný směr, kterým je možné porážet autoritáře Trumpova typu. Ačkoliv však je tento proud schopen dočasně zvítězit, nedokáže nástupu autoritářů čelit dlouhodobě. Viděli jsme to u Bidena a dnes to v přímém přenosu vidíme na klesajících preferencích Starmerových labouristů v Británii.

Je jistě ku prospěchu věci, že tentokrát demokratickému establishmentu ozdobu tváře rázně utrhl lidový a důsledně levicový kandidát Zohran Mamdani. A to v primárkách na starostu New Yorku, kde se střetl s typicky establishmentovým politikem Andrewem Cuomem.

Ačkoli se většina amerických médií i někteří čeští novináři tváří, jako kdyby byl Mamdaniho program v podstatě kopií severokorejské diktatury, ve skutečnosti by to v evropském politickém prostoru byl spíše program odvážné sociálně demokratické strany. Každopádně důležitější je, co Mamdaniho vítězství může znamenat pro obrodu americké Demokratické strany i pro boj proti autoritářům celého světa.

Organizováním proti penězům

Není třeba podléhat přehnané euforii z Mamdaniho úspěchu. Zda se skutečně jednalo o přelomový okamžik, ukáže až čas. Mamdani musí nejprve na podzim získat křeslo starosty New Yorku a posléze kompetentně zastávat svůj úřad, což je jiný odlišný druh politické schopnosti, kterou mladý Američan ještě neprokázal.

Přece jenom jsem podobných levicových euforií ve svém životě pár zažil, a většinou se jednalo spíše o zklamání. Hollandovo vítězství v prezidentských volbách ve Francii, Syriza v Řecku, Obama ve Spojených státech nebo Jan Keller v Evropském parlamentu. Všechny tyto euforické momenty se brzy přetavily v trpké zklamání.

Přesto Mamdani, silně ideově propojený s hnutím probuzeným senátorem Berniem Sandersem a živeným političkou Alexandriou Ocasio-Cortézovou, má větší předpoklady pro úspěch. Už jen tím, že oproti svým předchůdcům cíleně usiluje o propojení s občanskou společností a využívá metody organizování moci zezdola, které v rámci naší práce v organizaci Re-set propagujeme i my.

Mamdani hledal cesty ke spojenectví s odbory i s newyorskými nájemníky, kteří trpí vysokými nájmy. Nepokoušel se je přitom pouze zastupovat a slibovat jim nemožné, ale dát jim také prostor, aby se stali součástí jeho projektu změny. Díky tomu si — podobně jako kdysi Bernie Sanders — dokázal získat srdce amerických demokratických voličů a stovky dobrovolníků, kteří mu k úspěchu pomohli.

Právě tohle nadšení propojené s chytrým strategickým organizováním amerických komunit v součtu s Mamdaniho charismatem a politickým nadáním zajistilo, že se stane favoritem voleb na starostu New Yorku. Stává se to málokdy, ale právě tady vidíme krásný příklad hesla, že organizovaná síla lidí porazí organizovanou sílu peněz.

Demokratům chybí nos

Ačkoli je předčasné mluvit o Mamdanim jako o úspěchu důsledné demokratické levice, už dnes můžeme říct, že je to rázný argument do debaty o podobách boje proti pravicovým autoritářům Trumpova typu. Establishment Demokratické strany za poslední roky nikdy nedokázal probudit takové nadšení, jaké dnes probouzí obrodné hnutí kolem Mamdaniho, Ocasio-Cortézové a Sanderse.