Emancipační hnutí po celém světě právem slavila vítězství Zohrana Mamdaniho v newyorských volbách. Ukázalo se, že dnešní populistická pravice nemá monopol na masovou mobilizaci a není jedinou platformou, která dovede přitahovat nové či zklamané voliče. Demokratičtí socialisté to dokážou též.

Mamdani si je dobře vědom toho, že po jeho vítězství přijdou pokusy o ekonomickou a finanční sabotáž jeho úřadování. Americký politický establishment — jak republikánský, tak demokratický hlavní proud — má totiž zásadní zájem na tom, aby Mamdaniho starostování skončilo fiaskem. Ostatně americký prezident Donald Trump také vyzval Newyorčany, aby volili Mamdaniho hlavního protivníka, bývalého demokratického guvernéra státu New York Andrewa Cuoma.

Trumpovští populisté a mainstreamoví demokraté po Mamdaniho úspěchu najednou nalézají společný jazyk a hodlají udělat vše, co bude v jejich silách, aby neuspěl. Trump se možná dokonce pokusí o vyhlášení dalšího „nouzového stavu“, aby mohl nasadit Národní gardu.

Pro levici je tedy nyní nejlepší čas k akci, nesmí přitom ovšem zapomínat na širší souvislosti. Spojené státy se mění z politického systému dvou stran na systém, který tvoří hned čtyři proudy: establishmentoví republikáni a demokraté, populisté z „alternativní“ pravice a demokratičtí socialisté. Už nyní můžeme pozorovat vznik nových koalic, které překračují vymezení starých stranických linií.

Už roku 2020 naznačoval Joe Biden, že by mohl za svého viceprezidenta navrhnout některého umírněného republikána. Na druhé straně bývalý Trumpův hlavní stratég Steve Bannon poté, co Demokratická strana nominovala Bidena, vyzýval příznivce nezávislého demokratického socialisty a senátora ze státu Vermont Bernieho Sanderse, aby volili Trumpa.

Zásadní rozdíl tu však je. Zatímco Trumpův populismus v republikánském hnutí snadno zaujal hegemonní pozici, což je samo o sobě jasným důkazem, že Trumpův „zájem o obyčejné pracující“ byl prachsprostou přetvářkou, tak naproti tomu rozkol uvnitř Demokratické strany se stále prohlubuje. Zápas mezi zkostnatělým establishmentem Demokratické strany a Sandersovým křídlem je proto dnes ve Spojených státech jediným skutečně zásadním politickým střetem. Trefně to vyjádřila Emma Brockesová v deníku The Guardian: „Největší hrozbou pro Mamdaniho není Donald Trump, ale stará garda Demokratické strany.“

Rozkvět radikálně levicového hnutí

Čelíme dvěma antagonismům: jednomu mezi Trumpem a liberálním establishmentem a druhému mezi křídlem demokratů okolo Bernieho Sanderse a všemi ostatními politickými silami. Snahy o odvolání Donalda Trumpa — takzvaný impeachment — během jeho prvního funkčního období byly zoufalými pokusy establishmentu získat zpět morální autoritu a důvěryhodnost. Vše se ale změnilo ve frašku plnou pokrytectví, protože se přitom naplno odhalily i nedostatky establishmentu. Trumpovo nepokryté hulvátství v mnohém jen naplno obnažilo podstatu, která tu už dávno byla přítomná.

Sandersův tábor to chápe velmi dobře. Ví, že není cesty zpět a že americký politický život je třeba vystavět od základu znovu. Mamdani uspěl proto, že na levici udělal totéž, co Trump na pravici: jasně formuloval své radikální stanovisko, aniž by se přitom obával, že přijde o středové voliče.

Jenže čtyři síly, které dnes v americké politice působí, nemají srovnatelnou sílu ani dynamiku. Dvě skomírající strany — staří mainstreamoví republikáni a demokraté — uvízly v zajetých kolejích a postrádají jakoukoli přesvědčivou vizi pro budoucnost země. Naproti tomu trumpovští populisté a demokratičtí socialisté představují skutečná politická hnutí. Za takovýchto okolností by skutečný politický smysl měla jedině volba mezi Trumpem a demokratickým socialistou.

Takže — měli by se demokratičtí socialisté oficiálně odtrhnout od Demokratické strany? Doporučoval bych spíše zásadový pragmatismus: soustředit se na dílčí cíle, které jsou zásadní pro jejich další existenci. A současně usilovat o vše, co by mohlo naplnit jejich cíle hlavní. To znamená spoléhat se na zastupitelskou demokracii, pokud funguje, ale nebát se ani masové mobilizace, či dokonce radikálnějších metod, pokud to okolnosti vyžadují.

V důsledku neexistuje žádná principiální odpověď na otázku, jakou strategii zvolit je nejlepší. Někdy se vyplatí pokusit se ovládnout dominantní stranu; jindy je naopak potřeba se od ní odtrhnout. Domnívám se, že Mamdani jednal správně, když prozatím zůstal u Demokratů, protože mu to umožnilo mobilizovat širokou podporu proti establishmentu. Kdyby se pokusil čelit třem ostatním politickým silám sám, prohrál by.

Nyní, když zvítězil, by Mamdani měl rozhodně a cíleně postupovat k převzetí kontroly nad Demokratickou stranou ve státě New York a zároveň budovat vazby na demokratické socialisty po celých Spojených státech. A v duchu Sandersovy rady krůček po krůčku oslovovat zklamané nízkopříjmové zaměstnance a zemědělce, kteří volili Trumpa.

Budoucnost projektu, který Mamdani reprezentuje, spočívá v získávání zklamaných Trumpových voličů, nikoli ve snaze oslovit zkostnatělý střed. Pouze radikálně levicový politik může oslovit pracující třídu podporující Trumpa — voličskou skupinu, jejíž nedůvěra k establishmentu je zcela oprávněná.

Z anglického originálu Mamdani’s Big Bet publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.