V Číně se děje něco závažného, co musí přidělávat vrásky na čele politickým představitelům země. Mladí Číňané stále častěji zaujímají postoj pasivní rezignace, vyjádřený novým populárním výrazem „paj lan“ („nechat to vyhnít“). Fenomén „paj lan“ se zrodil z rozčarování z ekonomické situace a všeobecné frustrace z dusivých kulturních norem. Jeho podstatou je odmítání honby za kariérou a důraz na to, aby člověk v práci vykonával jen to nejnutnější. Osobní blaho má přednost před kariérou.

Stejný trend odráží i další módní slovo poslední doby: „tchang-pching“ („ležet na zádech“), slangový neologismus označující pocit rezignace tváří v tvář neúprosné společenské a profesní konkurenci. Oba výrazy vyjadřují odmítání společenského tlaku na úspěch a ve snaze prosadit se ve společnosti vidí jen bláhové úsilí se stále klesajícími výnosy.

V červenci loňského roku přinesla CNN zprávu, že mnoho čínských zaměstnanců opouští práci v kanceláři, kde jsou na ně kladeny mimořádně vysoké nároky, a raději odchází do flexibilnějších manuálních profesí. Jak vysvětlila sedmadvacetiletá žena z Wu-chanu: „Ráda uklízím. S tím, jak se v celé zemi zlepšuje životní úroveň, roste i poptávka po úklidových službách… Díky změně práce už netrpím závratěmi. Cítím menší psychický tlak. A každý den jsem plná energie.“

Tyto postoje jsou prezentovány jako apolitické, jelikož jejich součástí není ani násilný odpor proti moci, ani jakýkoli dialog s těmi, kdo jsou u moci. Jsou tohle ovšem jediné možnosti, jak vyjádřit odpor vůči odcizení?

Politicky motivovaná apolitičnost

Masové protesty, které právě probíhají v Srbsku, naznačují další způsob. Protestující nejenže vnímají, že je cosi shnilého ve státě srbském, ale trvají rovněž na tom, že je třeba s prohnilostí skoncovat.

Protesty začaly v listopadu loňského roku v Novém Sadu po zřícení střechy nedávno zrekonstruované železniční stanice. Tragédie si vyžádala patnáct mrtvých a dva těžce zraněné. Od té doby se demonstrace rozšířily do dvou set srbských měst a obcí, přilákaly do ulic statisíce lidí a staly se tak největším studentským hnutím v Evropě od roku 1968.

Zřícení střechy bylo zjevně jen jiskrou, jež zažehla požár nahromaděné občanské nespokojenosti. Protestující vyjadřují frustraci z řady problémů, od rozbujelé korupce a ničení životního prostředí (vláda plánuje těžbu lithia) až po přezíravý přístup, jaký srbský prezident Aleksandar Vučić projevuje vůči obyvatelstvu.

To, co vláda prezentuje jako plán, jak proniknout na světové trhy, považují mladí Srbové za lest, která má zakrýt korupci, rozprodat národní bohatství zahraničním investorům za pochybných podmínek a postupně zlikvidovat opoziční média.

V čem jsou však současné demonstrace výjimečné? Protestující opakují: „Nemáme žádné politické požadavky a držíme si odstup od opozičních stran. Žádáme jen, aby srbské instituce pracovaly v zájmu občanů.“ Proto striktně trvají na transparentnosti rekonstrukce nádraží v Novém Sadu, přístupu ke všem dokumentům o nehodě, zrušení obvinění proti osobám zatčeným během prvního protivládního protestu v listopadu a trestním stíhání těch, kteří napadli protestující studenty v Bělehradě.

Protestující chtějí zastavit proces, v rámci něhož drží vládnoucí strana stát jako rukojmí a ovládá všechny instituce. Vučićova vláda na demonstrace reaguje jak násilně, tak způsobem, který připomíná klinč v boxu, kdy boxer obepne rukama soupeře, aby mu zabránil volně udeřit.

Čím více Vučić panikaří, tím zoufaleji se snaží dosáhnout dohody s protestujícími. Ti však jakýkoli dialog odmítají. Své požadavky upřesňují a trvají na nich bezpodmínečně.

Už žádné barevné revoluce?

Masové protesty jsou tradičně — přinejmenším implicitně — založeny na hrozbě násilí v kombinaci s otevřeností k vyjednávání. V tomto případě však pozorujeme pravý opak: srbští protestující nehrozí násilím, odmítají ovšem také jakýkoli dialog. Tato jednoduchost působí zmatečně, stejně jako absence jakýchkoli zřejmých vůdců protestujících. V tomto smyslu mají protesty jistou podobnost s čínským postojem „paj lan“.

V určitém okamžiku bude samozřejmě muset do hry vstoupit organizovaná politická práce. Zatím však „apolitický“ postoj protestujících vytváří podmínky pro novou politiku, nikoli pro další verzi téže staré hry. Aby byl nastolen zákon a pořádek, je nejprve třeba zbavit se starého nepořádku.

Pro zbytek světa by to měl být dostatečný důvod, aby protesty bez okolků podpořil. Ukazují, že prosté a přímé volání po právu a pořádku může být podvratnější než anarchické násilí. Srbové chtějí právní stát bez všech nepsaných pravidel, která nechávají otevírají prostor pro korupci a autoritářství.

Protestující jsou na hony vzdáleni staré anarchistické levici, která dominovala demonstracím v Paříži a na celém Západě v roce 1968. Poté, co na čtyřiadvacet hodin zablokovali most přes Dunaj v Novém Sadu, se mladí demonstranti rozhodli prodloužit své shromáždění o tři hodiny, během nichž uklízeli okolí. Lze si představit, jak by Pařížané házející kameny v roce 1968 udělali něco podobného?

Ačkoli by někdo mohl považovat politicky motivovanou apolitičnost srbských protestujících za pokryteckou, je lépe ji chápat jako projev jejich radikalismu. Odmítají hrát politiku podle stávajících — většinou nepsaných — pravidel. Usilují o zásadní změny ve fungování klíčových institucí.

Největším pokrytcem v tomto příběhu je Evropská unie, která se zdržuje jakéhokoli tlaku na Vučiće z obavy, že by se přiklonil k Rusku. Zatímco předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vyjádřila podporu gruzínskému lidu „bojujícímu za demokracii“, k povstání v Srbsku — zemi, která je od roku 2012 oficiálně kandidátem na členství v Evropské unii — pozoruhodně mlčí. Vučićovi všechno prochází, protože slíbil stabilitu a export lithia, klíčové suroviny pro výrobu elektromobilů.

Absentující kritika ze strany Evropské unie — a to i v případě obvinění z volebních podvodů — nechává srbskou občanskou společnost opakovaně na holičkách. Nemůžeme se proto divit, že evropských vlajek vidíme nad hlavami protestujících tak málo. Představa „barevné revoluce“ podobné té, jakou před dvaceti lety zažila Ukrajina, aby se „připojila k demokratickému Západu“, ztratila své opodstatnění. Evropská unie klesla na nové politické dno.

Z anglického originálu The New Face of Protest publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.