Budova univerzity v Novém Pazaru, stopadesátitisícovém městě na jihozápadě Srbska, je podobně jako jiné univerzity v zemi pokrytá transparenty jako „Ztracené životy nejsou statistika“ nebo „Už nikdy vám nedopřejeme pohodlí našeho ticha“.

Univerzity představují centrum srbského prodemokratického hnutí, které se zmobilizovalo v reakci na tragédii z loňského 1. listopadu, kdy se v Novém Sadu na severu země zřítil betonový přístřešek na čerstvě zrekonstruovaném vlakovém nádraží a zabil šestnáct lidí. Občanské hnutí ze ztráty životů viní zkorumpovanou státní správu, kterou třináct let ovládá Srbská pokroková strana prezidenta Aleksandara Vučiće.

Vloni 22. listopadu provládní chuligáni napadli studenty a studentky, kteří před bělehradskou Fakultou dramatických umění drželi šestnáct minut ticha za oběti tragédie. Studenti se následně postavili do čela protestů a začali veřejné univerzity napříč zemí okupovat. Studenti z Nového Pazaru obsadili svou univerzitu až 26. ledna — jako poslední.

Dnes Státní univerzita Novi Pazar představuje poslední plně blokovanou univerzitu v Srbsku — na ostatních vzdělávacích institucích již byla výuka více či méně obnovena. Vchod do univerzity zvenčí blokuje řada školních lavic, na nichž jsou zvednuté židle, symbol dočasného přerušení školní výuky. Další řada lavic se o prosklený vchod opírá zevnitř. A stejně tak drtivá většina studentů bojkotuje online výuku a zkoušky.

Aby moje sestry mohly vyrůstat ve funkčním systému

Šestnáctého října dopoledne jsou ale dveře odblokované. Do budovy i ven z ní se trousí studenti a studentky ve sportovní obuvi a pohodlném oblečení s batůžkem na zádech a kufrem na kolečkách. Kufr později nakládají do auta, které je bude následujících šestnáct dní doprovázet a poveze zavazadla, jídlo či osoby se zdravotními komplikacemi.

Žena v šeříkově barevném hidžábu otevírá batůžek své dcery, studentky psychologie s blonďatým melírem, a dovnitř jí vkládá obří balení kapesníčků, igelitový sáček plný sladkých tyčinek a do papíru zabalené sendviče.

Jiná žena s vlnitými, sytě oranžovými vlasy pohnutě objímá svou dceru v černém hidžábu s univerzitní vlajkou přehozenou přes ramena. Když její dcera vchází do budovy, nahlíží dovnitř s rukama úzkostlivě založenýma na hrudi. Viditelně zadržuje slzy. „Čeká je tolik kilometrů a ani jeden den si nebudou moct dát pauzu,“ mumlá.

Zatímco ve výrazech rodičů se mísí starost s hrdostí a dojetím, jejich děti se shodují, že dnes cítí především vzrušené nadšení. „Myslím si, že naše cesta bude víc náročná psychicky než fyzicky. Šestnáct dní budeme s týmiž lidmi celé dny jen pochodovat!“ podotýká Emina, studentka chemie v triku s potiskem vodního melounu, symbolu propalestinského hnutí. K nesnadné cestě jí prý motivují především životy jejích mladších sester: „Přeju si, aby mohly dospívat ve funkčním systému.“

Nejdelší pochod v historii prodemokratického hnutí

Ať je zima nebo bláto, studentské pochody představují zásadní součást srbského prodemokratického hnutí. V každém městě studentský pochod radostně vyhlížejí místní, kteří studenty ochotně vítají, krmí a ubytovávají.

Díky pochodům se o existenci a požadavcích prodemokratického hnutí dozvědělo i obyvatelstvo venkova či maloměst, které je často informačně závislé na propagandě provládní televize — a ta se informováním o protestech příliš nezatěžuje. Zároveň se osvědčily jako prostředek propojování lidí napříč zemí, identitami a socioekonomickým zázemím.

V neposlední řadě pochody dokládají studentské odhodlání účastnit se demonstrací napříč zemí stůj co stůj — přestože vždy těsně před velkou demonstrací jako mávnutím kouzelného proutku přestane do města, kde se má demonstrace konat, jezdit veřejná doprava.

Ještě před rokem mí rodiče neměli tuto zemi rádi

Pochod novopazarských studentů se do historie srbského hnutí zapíše jako ten zatím nejdelší. Pochodovat hodlají symbolických šestnáct dní — za šestnáct obětí — a překonat mají čtyři sta kilometrů, aby se 1. listopadu v Novém Sadu zúčastnili masového pietního shromáždění na výročí tragédie, kvůli níž už rok protestují.

Přicházejí další rozhořčení občané: studenti, otcové, matky, přátelé, souputníci. Všichni se objímají a líbají na tváře jako jedna velká rodina. Ještě než se studentský pochod dá do pohybu, budou držet sedmnáct minut ticha — tedy o jednu minutu déle než ve zbytku země. Takto to dělají den co den posledních deset měsíců.

Sedmnáctá minuta ticha patří památce Ernada Bakana, studenta z Nového Pazaru, kterého v roce 2019 v Bělehradu jako devatenáctiletého přejelo rychle jedoucí auto na přechodu pro chodce. Vyšetřování se táhlo dva roky a další dva roky se případem zabýval soud. Ten nakonec vynesl rozsudek pěti měsíců odnětí svobody pro bezohledného řidiče. Veřejnost v Novém Pazaru považuje proces za zdlouhavý a rozsudek za příliš shovívavý.

„Vyfoť nás! Toto je historický okamžik!“ volá na mě několik aktivistů a aktivistek. V rukou třímají dvě vlajky: napravo vlajku srbskou, nalevo vlajku Bosňáků z historického regionu Sandžak, který zahrnuje území na jihozápadě Srbska a na severovýchodě Černé Hory.

Právě tím jsou protesty v Novém Pazaru výjimečné: jde o město s osmdesátiprocentním podílem bosňáckého obyvatelstva. „Všichni od Chorvatska a Černé Hory přes Bosnu až po Srbsko jsme de facto jeden lid, ač si z generace na generaci předáváme stereotypy o ‚těch druhých'. Přitom všichni používáme takřka stejný jazyk. Hlavní rozdíl spočívá v náboženství,“ podotýká s širokým úsměvem profesor a právník Senad Ganić, s nímž se potkávám v centru města, na náměstí Isa-bega Ishakoviće.

Na potvrzení svých slov mi Ganić ukazuje kulatou kovovou desku zasazenou do dlažby náměstí, která kromě světových stran vyznačuje směr Káby, tedy nejposvátnějšího místa islámu, směrem k němuž se muslimové modlí. „Právě tady v dubnu naši studenti přivítali studenty ze zbytku Srbska. Bylo to snad poprvé od první světové války, kdy se příslušníci těchto dvou národů sešli a navzájem mávali svými vlajkami,“ doplňuje.

Když se později vydávám na večeři s právníkem a aktivistou Esadem Ekem Duljevićem, jeho ženou Adélou a jejich dcerou Mari, cestou mi hrdě ukazují svůj balkón. Kromě transparentů na podporu studentského hnutí jej krášlí tři vlajky: srbská, bosňácká a palestinská. „Ještě před rokem by si srbskou vlajku rodiče na balkón nedali. Neměli tuto zemi rádi. Jenže studentské hnutí nás sjednotilo. Díky studentům jsme si uvědomili, že my všichni jsme tato země,“ vysvětluje Mari.

Duljević odpoledne při loučení se studentským pochodem plakal. Později se od jeho starší dcery Mari dozvídám, že nikdy předtím tatínka plakat neviděla.

Půvabný, leč zanedbaný

Centru Nového Pazaru dominují nízké domky s cihlovými střechami ve stylu ottomanské architektury, zpoza nichž čouhá tu betonová pýcha brutalistních výškových budov, tu minaret mešity. V ulicích panuje od brzkých hodin podmanivý ruch. Lidé všech generací vysedávají po kavárnách a mžourají do šedivého rána. Starci trpělivě upíjejí z turecké kávy, teenageři se usmívají na milkshaky ověnčené čepicí šlehačky, z níž stékají čůrky čokolády. Čaj se zde pije černý turecký, servírovaný v týchž malých skleničkách ve tvaru „ideálu ženských křivek“ jako v Turecku.

Za vyřezávanou dřevěnou fontánou na centrálním náměstí se vine řada žlutě natřených dřevěných stánků, v nichž místní prodávají med. Ulici lemují obchůdky s praženou kukuřicí, želatinovými sladkostmi, baklavou či oříšky. Pouliční prodavač balónků s motivy bytostí z animovaných pohádek chroupe pečené kaštany, jejichž vůně v ulicích ohlašuje brzký příchod zimy.

O svébytném kulturním charakteru Novi Pazar, jenž město odlišuje od většiny Srbska, svědčí i názvy místních podniků jako Taksim či Šeherezáda. Neplatím ani za ranní kávu, ani za odpolední čaj — a pak ještě za mnoho dalších věcí… Místní se chovají vřele a pohostinně, jak už to v muslimských krajích bývá. Pálí ostré slunce, jemné chomáčky oblak na nebi připomínají králičí ocásky. Pro Novi Pazar prý typické říjnové počasí.

„Každý, kdo sem přijede, si Novi Pazar zamiluje. Jak dlouho se tu zdržíš? Čtyři noci? To je až až! Na pár dní to tu je úžasné. Ale lidé to tu mají těžké… Však vidíš, že je tu všeho nedostatek, ne?“ ptá se mě ještě ve výtahu novinář Ishak Slezović, zatímco mě vede do nenápadné kanceláře Radia Sto Plus. „Naše rádio nikdy nikdo nemůže najít, nemáme vyznačené, kde sídlíme. To aby nás někdo nepřišel zmlátit,“ doplňuje suše.

O stavu nezávislých médií ve Vučićově Srbsku leccos vypovídá skutečnost, že před nástupem současného prezidenta k moci v Radiu Sto Plus pracovalo deset až dvanáct novinářů a novinářek. „Dnes jsme dva. Ostatní odešli kvůli nejrůznějším tlakům, politickým i ekonomickým. V malých městech je to v tomto ohledu těžší,“ vysvětluje Slezovićův kolega Nikola Kočović.

Jak Kočović zdůrazňuje, centrum moci opomíjí a zanedbává region Sandžak už celá staletí. Sandžak se vždy ocital na periferii: Osmanské říše, Jugoslávie, nyní Srbska a Černé hory. Historicky Novi Pazar platil především za obchodní křižovatku ležící mezi Jaderským pobřežím a jihem Osmanské říše.

„A naše pozemní komunikace se od té doby příliš nezměnily,“ ucedí sarkasticky Kočović. Regionu chybí kvalitní infrastruktura — nevedou sem železnice, ani kvalitní silnice. Budovy v Novém Pazaru rostou takřka vždy bez plánování a často i bez povolení. Navzdory skutečnosti, že tu nefunguje žádný průmysl, se Novi Pazar vzhledem ke své poloze v údolí a užívání škodlivých paliv k vytápění vyznačuje tím nejznečištěnějším vzduchem v Srbsku. Mzdy zde jsou v porovnání se zbytkem země asi dvakrát nižší.

Ptám se, na čem tedy stojí místní ekonomika. „Na autobusovém nádraží jsi byla, viď? Každý týden odtamtud odjíždí do západní Evropy tak deset autobusů natřískaných mladými lidmi,“ odpovídá Slezović.

Lídři menšin součástí klientelistického systému

Po většinu historie nepředstavovalo soužití Srbů a Bosňáků v oblasti významné téma. S nástupem Slobodana Miloševiće k moci v roce 1989 však začali srbští nacionalisté vykreslovat místní muslimskou populaci jako podezřelé cizince, kteří do země přivlekli blízkovýchodní extremismus. Označovali je slovíčkem „poturica“ — poturčenec, což je výraz, který má v dnešním Srbsku rasistické konotace.

Následovala válka. Od jara 1992 v Novém Pazaru působila jak jugoslávská armáda, tak nechvalně proslulé srbské paramilitární jednotky, které na sandžáckých Bosňácích páchaly válečné zločiny: únosy, vraždy, znásilnění. V roce 1995 pak současný srbský prezident Vučić ještě jako mladý předseda nacionalistické Srbské radikální strany prohlásil, že za jednoho zabitého Srba zabijí sto muslimů. Učinil tak krátce po genocidě v Srebrenici.

Relativně krátce po skončení války a lidovém odstavení Miloševiće od moci získaly menšiny jak práva — tedy alespoň na papíře, tak zastoupení. V roce 2002 Srbsko přijalo Zákon o ochraně práv a svobod národnostních menšina a nově byly za účelem hájení jejich zájmů ustanoveny i takzvané Rady národnostních menšin.

Když pak v roce 2008 Vučić zakládal Srbskou pokrokovou stranu, dobře si uvědomoval, že k uchopení moci menšiny potřebuje — stejně jako proevropskou fasádu. Už ve vládě z roku 2012, v níž Vučić zastával pozici prvního místopředsedy, figurovali dva bosňáčtí ministři. Vučić zároveň několikrát zavítal do Nového Pazaru, kde se dušoval, že srbská armáda bude chránit i „bosňácké bratry“ a účastnil se pietního shromáždění na dvacetileté výročí „masakru“ ve Srebrenici (slovo genocida odmítá).

Podobně jako se Vučićově straně podařil únos veškerých veřejných institucí, lidé napojení na vládnoucí strany dnes ovládají instituce reprezentující národnostní menšiny. „Vučić dokázal z elit národnostních menšin učinit součást svého velmi klientelistického systému. Za loajalitu Vučićovi menšinoví lídři dostávají křesla ve vládě,“ komentuje Ljubica Djordjević, právnička zaměřená na práva menšin.

Součástí Vučićovy vlády jsou dnes dvě ze tří bosňáckých politických stran. „Ale ani jedna z nich ve vládě nemá reálnou moc. Nejsou nic než dekorace, se kterou se Vučić předvádí před Evropskou unií: vidíte, jak moc Bosňáky podporujeme a milujeme?“ komentuje Slezović. Na oplátku obě strany plně kontrolují místní instituce.

Pokojně s předsudky

„Ti, kdo se vydávají za naše reprezentanty, nejsou nic než otroci, sluhové, spolupachatelé trestných činů, morální vši!“ rozhořčuje se aktivista Sead Biberović, s nímž hovořím v restauraci hotelu Vrbak, brutalistické dominantě centra. Má chraplavý hlas, teatrální projev a tak jako většina místních bez přestání vtipkuje: „Díky tomu zvládáme těžké temné časy!“ Chová se jako starosvětský gentleman: pomáhá mi z bundy, připaluje mi sirkami s logem EU, doprovází mne dokonce na toaletu.

Jakkoliv Bosňáci disponují na papíře všemi právy, dodnes se cítí jako občané druhé kategorie. Srbská část regionu Sandžak je rozdělena na dva správní okruhy s centry ve městech se srbskou většinou — konkrétně Novi Pazar spadá pod okruh Raška s administrativním centrem ve městě Kraljevo. Samo používání termínu Sandžak bylo ještě donedávna vnímáno jako podpora separatismu.

Výmluvná je skutečnost, že i v místech s drtivou bosňáckou většinou pracují ve veřejné správě takřka výhradně Srbové, kteří sem mnohdy přijeli za prací odjinud. „To znamená, že stát nám nevěří,“ komentuje profesor a právník Ganić.

Srbsko-bosňácké soužití probíhá pokojně, provázejí jej však vzájemné předsudky a podezřívavost. „Dodnes si dáváme pozor, co říkáme svým srbským sousedům — a naopak. Máme dojem, že dobré vztahy můžeme poškodit, pokud budeme hovořit nahlas o kontroverzních tématech — třeba o politice. Cítíme se malí, bezmocní. A tak raději předstíráme, že o ničem nevíme,“ vysvětluje Biberović neochotu většiny bosňácké populace se občansky angažovat.

Aby se z ní náhodou nestala významná univerzita

Obecně veřejné univerzity platí za poslední nezávislé státní instituce v zemi. Totéž nelze říct o Státní univerzitě Novi Pazar, která vznikla teprve v roce 2006. „Nikdy nešlo o svobodnou univerzitu. Od počátku byla mnoha způsoby kontrolována, aby se z ní náhodou nestala významná instituce. Nefungují zde ani studentské jídelny či ubytovny, takže pro některé studenty ze Sandžaku je levnější studovat v Bělehradě než tady,“ podotýká Ganić.

Tento bodrý muž v kostkované košili ani nepotřebuje otázky — jen co zapnu diktafon, spustí poutavou přednášku. Koneckonců ještě donedávna pracoval na univerzitě jako odborný asistent. Před deseti dny mu však univerzita neprodloužila smlouvu. Byl přitom posledním Bosňákem působícím na právnické katedře.

Za dvacet let od založení univerzity zde získali titul profesora pouzí dva lidé: současná rektorka Zana Dolinacinová a její bratr. Krátce poté, co se Dolinacinová před třemi lety ujala funkce rektorky, Ganić s dalšími akademiky kritizoval její způsob vedení. Postupem času byla většina z nich propuštěna a jejich míst se chopili profesoři v důchodovém věku z jiných měst.

Poprvé se cítíme jako občané této země

Studenti se účastnili drobných protestů v Novém Pazaru už od loňského listopadu. „Ale blokovat univerzitu jsme se nechystali. K tomu jsme se odhodlali až po represích ze strany univerzity,“ vysvětluje Dina Mehovićová, členka hnutí a studentka anglického jazyka a literatury. Potkáváme se v útulné kavárně, jejíž zdi poseté ornamenty v podzimních barvách připomínají meditativní omalovánky. Z reproduktorků se line psychedelický rock. Dina má na sobě černou košili s červenými srdíčky.

Vučićovi podporovatelé ovládli i studentský parlament — a někteří jeho členové začali protestujícím studentům vyhrožovat. Jindy studenty držící minuty ticha za oběti korupce fotil zaměstnanec univerzity. Když pak 26. ledna zahájili novopazarští studenti a studentky okupaci univerzity, našli fotografie protestujících v kanceláři rektorky.

Se zahájením blokády jim přispěchali na pomoc studenti z jiných částí země. „Někteří o nás do té doby nic nevěděli, ani netušili, že je tu univerzita. A přesto jeli přes celou zemi, aby nám pomohli,“ podotýká Dina.

Na začátku března, během Ramadánu, se bosňáčtí studenti účastnili masového protestu ve městě Niš — a srbští studenti je nejen ubytovali, ale připravili pro ně iftar, tedy jídlo, které muslimové jedí během půstu po setmění. Z únorového protestu v Kragujevci existují záběry, jak se srbští studenti křižují, zatímco bosňáčtí studenti vedle nich předčítají verše z Koránu. Všichni se modlili svým způsobem — ale bok po boku.

Bosňáčtí studenti chtěli srbským studentům pohostinnost oplatit a pozvali je proto do Nového Pazaru na protestní slavnost 12. dubna. „Kéž bys to mohla zažít! Byl to nejkrásnější den v historii našeho města. Svítilo slunce, všude plno lidí, hudby a jídla pro všechny! Byly zrovna Velikonoce, takže někteří nejedli maso. Připravili jsme pro ně proto speciální menu. Bylo to poprvé, kdy jsme se cítili jako plnohodnotní občané této země,“ líčí nadšeně Selma Slezanovićová, aktivistka a profesorka anglistiky.

Profesor Ganić poznamenává, že 12. dubna poprvé viděl Bosňáky mávat srbskými vlajkami — na znamení lásky k jejich zemi. Podobně srbští studenti mávali bosňáckými vlajkami, kdysi považovanými za znak bosňáckého nacionalismu a separatismu.

Další silná vlna solidarity napříč etno-náboženskými identitami následovala 29. července, kdy rektorka novopazarské univerzity přivolala pracovníky soukromé bezpečnostní agentury, aby studenty uprostřed noci z okupované univerzity vyhodili za použití fyzického násilí. „Několik lidí zranili. Byl to obrovský šok, i když jsme se báli od začátku okupace, že se něco podobného stane,“ vzpomíná Dina.

Přesto 29. červenec označuje za svou nejoblíbenější vzpomínku z uplynulého protestního roku. Ještě v noci přispěchali bránit studenty vlastními těly občané, načež se začala do města sjíždět podpora z celého státu — včetně válečných veteránů. „Ty jsme požádali, aby si svlékli uniformy. Ne každý z nich byl v 90. letech zapojen do válečných zločinů, ale místní lidé mají z uniforem dodnes strach,“ doplňuje Dina.

Ještě týž den studenti univerzitu znovu obsadili a v blokádě hodlají pokračovat, dokud zkorumpovaná rektorka neodstoupí — oficiálně by se tak mělo stát 31. října.

Váleční veteráni vyjádřili podporu bosňáckým studentům už během dubnové blokády takzvaně veřejnoprávního — vpravdě však státního — rozhlasu a televize RTS. Bosňáčtí studenti tehdy přijeli do Bělěhradu vystřídat své srbské kolegy, aby mohli na Velikonoce odjet za rodinou. Jak zdůraznil veterán Goran Samadzić, právě RTS v devadesátých letech šířila nenávistnou propagandu, v jejímž jméně bojoval.

„Moje generace těmto lžím věřila. Věřili jsme, že děláme správnou věc a že ti druzí jsou zlo. (...) Ale dnešní generace se proti lžím postavila, šíří lásku a světlo! (...) Chci vzkázat rodičům dětí z Nového Pazaru, aby se nestrachovali. Už neexistují naše a vaše děti. Všechno jsou to naše děti,“ prohlásil Samadzić. Dle aktivisty Biberoviće nepředstavovala jeho slova nic menšího než začátek srbského vyrovnávání se s válečnou minulostí.

Ještě než Novi Pazar opouštím, setkávám se s novinářkou a ekologickou aktivistkou Nusretou Bruncevićovou, s níž jsem už několik dní v kontaktu. Přináší mi jako dáreček magnetku Novi Pazar a ujišťuje se, že musím přijet znovu, aby mi v Sandžaku mohla ukázat ještě tolik čarokrásných míst.

Bruncevićová studovala v Turecku, její manžel pracoval v Německu, navštívila mnoho zemí. „Ale rozhodli jsme se zůstat tady. Novi Pazar je náš, Srbsko je naše! A já svou zemi, své město, své sousedy, svoje řeky a hory miluji. A z této lásky za ně budu do posledního dechu bojovat. Za poslední rok jsem poznala tolik ekologických aktivistek z celé země a jejich boj je mým bojem, jejich bolest je mou bolestí,“ líčí za zasmušilého podzimního rána.

Jak zdůrazňuje, ještě před rokem mnoho Bosňáků nepovažovalo Srbsko za svou zemi. „A přesně o to režimu jde — chce, abychom buď odešli, nebo byli zticha,“ myslí si.

Podobně Vučićově režimu nahrávala skutečnost, že Srbové do Nového Pazaru nejezdili a netušili, proč si vlastně Nusreta halí vlasy pod elegantní černý hidžáb. „Jenže 12. dubna se všechno změnilo. Začali jsme spolu hovořit, navazovat přátelství. Novi Pazar se konečně dostal na mapu Srbska,“ popisuje Bruncević. „I kdyby se Vučić udržel u moci, zvítězili jsme. Nemáme možná mnoho práv — ať jsme Bosňáci, nebo Srbové. Ale odteď máme alespoň sebe navzájem.“

Tento text vznikl díky cestovnímu a reportážnímu grantu od Balkan Investigative Reporting Network (BIRN)