„Poprvé ve svém životě cítím naději,“ pronáší blondýna v květované blůze větu, kterou v následujících dnech uslyším ještě mnohokrát. Žena, která nechce sdělit své jméno, žila deset let v Nizozemsku, takže prý ví, „jak vypadá funkční systém“.

„Každý den jezdím vlakem z vesnice u Bělehradu do centra města — a věřte mi, nechcete vidět, jak vlaková stanice u nás vypadá. Na záchodě v nemocnicích nebo na školách chybí mýdlo — a víme, že ti nahoře ulili strašně moc peněz neznámo kam. Zatímco pro nás, malé lidi, nedělají nic,“ posteskne si. „Ale teď konečně cítím, že jsou lidé odhodlaní změnit systém. Že se nespokojíme s odstoupením jednoho člověka,“ doplňuje s úsměvem.

Spolu s dalšími desítkami tisíc lidí přešlapujeme okolo bělehradského náměstí Slavija. Dorazili lidé všech generací: rozjařené partičky středoškoláků, důchodci s dojatými úsměvy na rtech, páry se psy a rodiny s dětmi, které za dnešního slunečného dne extaticky běhají okolo kašny uprostřed náměstí. Vzduchem se nepřetržitě rozléhá náruživé pískání na barevné umělohmotné píšťalky, které lidé nosí na krku.

Nejde o obraz v srbských ulicích neobvyklý. Srbsko představuje zemi se silnou protestní kulturou. Masové protesty vyvolala třeba loňská dohoda Evropské unie a Srbska o těžbě lithia nebo dva případy masové střelby v roce 2023, z nichž občanská společnost vinila kulturu násilí, kterou šíří provládní média. Současné demonstrace svým rozsahem nicméně představují největší protestní hnutí v moderní historii země a — v dnešním světě tolik vzácnou — naději a inspiraci nejen pro srbské obyvatelstvo.

„Za všechno mohou komunističtí architekti.“

Prvotním impulsem protestů se stala tragédie z loňského listopadu, kdy se na vlakovém nádraží v Novém Sadu, druhém největším srbském městě, zřítil betonový přístřešek. Zemřelo pod ním patnáct lidí, včetně pěti dětí. Stalo se tak čtyři měsíce po završení rekonstrukce nádraží za šestnáct milionů eur v rámci projektu vysokorychlostní trati mezi Bělehradem a Budapeští.

Jde o projekt, který vládní Srbská progresivní strana (SNS) vykreslovala jako ztělesnění modernizace a ekonomického rozvoje. Zrekonstruované novosadské nádraží slavnostně otevíral sám prezident Aleksandar Vučić.

Vláda činila, co mohla, aby ze sebe vinu za tragédii smyla. Její představitelé lhali, že během rekonstrukce se na přístřešek ani nesáhlo a že za všechno mohou komunističtí architekti. Nezávislí novináři ještě týž den tato tvrzení vyvrátili. Během listopadu v reakci na občanský tlak odstoupili dva ministři — k zodpovědnosti za neštěstí se však nikdo nepřihlásil ani nebylo proti nikomu zahájeno trestní stíhání.

Stalo se tak v zemi, kde je korupce prostupující celou veřejnou správou až do nejvyšších politických pater veřejným tajemstvím. V zemi, která je od roku 2012, kdy volby poprvé vyhrála Srbská progresivní strana, spravována jako učebnicový příklad uneseného státu. A kde v posledních letech se vztekem občanů mohutněla každá nová vlna protivládních protestů.

Za vyvození politické odpovědnosti a potrestání viníků začali demonstrovat opoziční politici a aktivisté v Novém Sadu. Protesty, v rámci nichž aktivisté po dobu symbolických patnácti minut blokovali silnice, se brzy rozšířily do zbytku Srbska — a přidali se k nim studenti.

Zlom nastal 22. listopadu. Zatímco studenti před bělehradskou Fakultou dramatických umění drželi patnáct minut ticha za patnáct obětí novosadské tragédie, několik lidí je fyzicky napadlo. Útočníci byli později na sociálních sítích identifikováni jako členové vládnoucí strany. Studenti fakultu vzápětí na protest obsadili.

Za podpory profesorů a učitelů se k blokádám vzdělávacích institucí a částečnému či úplnému pozastavení výuky postupně přidali studenti univerzitních fakult a středních škol po celé zemi — a postavili se do čela protestního hnutí.

Do lavic se vrátit odmítají, dokud vláda nesplní čtyři požadavky: zveřejnění kompletní dokumentace o projektu rekonstrukce novosadského nádraží; pozastavení trestních stíhání proti třinácti studentům a profesorům, kteří byli během počátečních protestů zadrženi; potrestání těch, kdo na studentské protesty útočili; a zvýšení rozpočtu ministerstva školství o dvacet procent.

Všichni jsou v tom spolu

„Mohou nám vzít platy, ale nemohou nám vzít důstojnost,“ stojí na rudém transparentu, který třímá v rukou Ana, elegantní učitelka srbštiny na zubařské škole. Ana patří mezi pedagogy, kteří tento měsíc nedostali výplatu. Jiní její kolegové obdrželi výplatu značně sníženou.

„Na gymnáziích se blokády účastní takřka všichni, ale na specializovaných školách, jako je ta moje, jsme rozdělení. Někteří ve výuce pokračují, jiní vedou zkrácené vyučovací hodiny po dobu třiceti minut — což podle mě nemá cenu,“ vysvětluje Ana. O svou materiální situaci se zatím nestrachuje. „Je mezi námi tolik solidarity! Skládají se na nás ajťáci i univerzitní profesoři,“ líčí.

Píše se 7. březen. Dnešní demonstrace se koná v den generální stávky, kterou vyhlásila Asociace nezávislých odborů a ke které se přidaly občanské organizace nebo nezávislá média. Ti, jejichž zaměstnavatelé se ke stávce nepřidali, vynalézají rozličné způsoby, jak akci podpořit. Jdou třeba darovat krev, díky čemuž dostávají potvrzení, že do práce nemusí.

Zatímco kráčíme ulicemi, z oken se vyklánějí lidé s obličeji rozzářenými širokými úsměvy, kteří pochodu mávají či protestní lomoz podporují třískáním lžic o hrnce. Seniorka stojí na balkonu s transparentem „Babička za studenty“. Auta a motorky, jejichž pohyb teď demonstrace blokuje, nás zdraví radostným rytmickým troubením. Kolemjdoucí se zastavují a tleskají. V ulicích panuje zatraceně dobrá nálada, odhodlání a strhující pocit, že v tom jsou všichni spolu.

A pak všechno to hvízdání, troubení, řinčení a skandování náhle utichne. „Pssst!“ konejší kolemjdoucí otec své brebentící dítě. Není slyšet nic než bzučení dronů, které poletují nad námi, aby pořídily záběry z demonstrace. Obloha potemněla, měsíc poulí své bledé břicho, vzduchem poletuje pár prvních jarních mušek.

Všichni v rukou svírají telefony se zapnutými světly. Výrazy na přítomných tvářích se proměnily. Zasmušily se. Všichni si uvědomili, proč tady dnes jsou. Začíná patnáct minut ticha za ty, jež o život připravila zkorumpovaná správa státu. Patnáct minut ticha za oběti tragédie dodnes provázejí každý protest. Studenti na zablokovaných fakultách je drží každý den v 11:52, kdy se přístřešek na novosadském nádraží zřítil.

Pumpuj!

Že v tom jsou všichni spolu, není jen pocit. Dle únorového průzkumu veřejného mínění, které uskutečnila občanská organizace CRTA, podporuje studentské požadavky vůči vládě osmdesát procent obyvatelstva. Čtyřiašedesát procent podporuje protesty jako takové — a celá třetina populace se alespoň jednoho protestu zúčastnila. V porovnání s prosincovým průzkumem podpora protestů nejvíce vzrostla mezi voličstvem Srbské progresivní strany.

Ajťáci přispěli nejen penězi, ale i technickým řešením finanční sbírky a její distribuce mezi ty, které stát za odpor ztrestal pozastavením platů. Studenty, kteří se vydali na protestní pochod z Bělehradu do osmdesát kilometrů vzdáleného Nového Sadu, vezli taxikáři zpátky do hlavního města zadarmo. Na venkově pomáhají blokovat silnice zemědělci a jejich traktory — a to přesto, že je stát potrestal snížením výkupních cen mléka.

Čtyři měsíce od svého počátku nepřestává protestní hnutí sílit. Hvízdání píšťalek nenarušuje srbskou každodennost pouze ve velkoměstech. Počet protestů každý týden roste — během minulého týdne se jich v zemi o sto sedmdesáti místních samosprávách konalo neuvěřitelných čtyři sta deset.

Kromě krvavých dlaní, doprovázených slogany jako „Máte krvavé ruce“ nebo „Korupce zabíjí“, se symbolem protestů stala pumpička — spolu s naléhavým výkřikem „pumpuj!“ Výzva k „pumpování“ protestů, která se poprvé objevila ve vlákně sociální sítě Reddit, odkud se rychle dostala na transparenty, placky či trička, vyjadřuje odhodlání demonstrantů neustoupit, ba naopak, tlak na vládu dál stupňovat.

Studentské průkazy jsou silnější než stranické

„Lidem tady trvalo déle, než se přestali bát. Všichni tu jsme víc vidět. Zpočátku se zdráhali nést transparent, aby si je lidé nefotili a oni kvůli fotce na internetu nepřišli o práci. Několik zaměstnanců státních firem kvůli podpoře protestů padáka dostalo,“ vysvětluje Jonáš, který podniká, tudíž se podobné represe bát nemusí.

Pochodujeme vesnicí Budisava dvacet kilometrů od Nového Sadu. V čele průvodu jedou tři traktory. Okolo nic než rodinné domy, zelené čtverce trávy, pár osamělých bříz a nejmodřejší, nedělním sluncem prozářená obloha nad námi. Jedna ze tří seniorek, které zvědavě postávají před domem, si z tváře hranou dlaně stírá slzy. I tady lidé otevírají okna a dveře a pochodu vděčně mávají.

Na křižovatce, z níž vede silnice do vesnic Kovilj a Kać, už na nás čekají lidé z obou vesnic — dnes už nebojácně s transparenty. Vítají nás potleskem a samozřejmým hvízdáním na píšťalky, načež se s nově příchozími objímají. Tři traktory již blokují silnici vedoucí do vesnice Kać. Na drobném skládacím stolku čeká voda a domácí koláče s šunkou a sýrem.

„Mezi těmito vesnicemi dřív panovala rivalita. A teď jsme tu všichni spolu a navzájem se podporujeme. Na univerzitách nám vaří profesoři. I kdyby se v politice nic nezměnilo, tohle je velká změna, která nikam nezmizí. Myslím, že to zlepší naše mezilidské vztahy a společenskou soudržnost, že se o sebe lidé nepřestanou starat,“ líčí Helena, plavovlasá studentka mikrobiologie z vesnice Kovilj a jedna z organizátorek dnešního protestu.

S vysokým vousáčem Bogdanem se zapovídám u transparentu „Studentské průkazy jsou silnější než stranické průkazy“, který leží vedle nás na zemi. „Studujeme dlouhá léta, ale nakonec tu dobrou práci nenajdeme, dokud nevstoupíme do strany,“ nastiňuje Bogdan další příčinu studentského rozhořčení.

„Nejsem na to hrdý, ale můj táta je členem SNS — pracuje ve státní firmě. Není nadšený, že se protestů aktivně účastním, občas se doma trošku dohadujeme, ale celkově nás podporuje. I on doufá ve změnu. Máma je tu se mnou,“ ukazuje s úsměvem na ženu stojící opodál.

Kampaně očerňující studenty nefungují

Právě venkov spolu s maloměsty představuje jádro voličstva Srbské progresivní strany. Jednou z příčin je, že v porovnání s velkoměsty lidé na venkově častěji čerpají informace z televize — a licence k celostátním frekvencím stát udílí pouze stanicím podbízejícím se vládě.

Prezident Vučić se koneckonců naučil, že kdo chce zůstat u moci, musí zkrotit média, už v devadesátých letech jako ministr informací za vlády Slobodana Miloševiće. O tom, jak fantasticky se Srbsku daří, Vučić hovoří na televizních obrazovkách denně. A teď se skrze svou mediální mašinerii pokouší studentské hnutí vykreslit jako ze zahraničí placené agenty.

„Jenže tytéž očerňovací kampaně, které Vučićův režim léta používal proti opozici a občanským organizacím, tentokrát nefungují. Nikdo příčetný nevěří, že sto tisíc studentů v celé zemi ovládají tajné služby. Všichni tito studenti mají rodiče, prarodiče, sousedy, kteří je osobně znají,“ vysvětluje novinář Nikola Burazer.

Studentské demonstrace pochodují od města k městu, od vesnice k vesnici — a místní jejich účastníky ochotně krmí a ubytovávají. Barman v podniku, kde píšu tento text, popisuje, jak mu během protestní cyklojízdy do Nového Sadu cpali vesničané banány a čokoládu do kapsy i za jízdy. „Je to ta nejlepší door-to-door kampaň. Podařilo se jim prolomit mediální bublinu, v níž lidé na venkově žili,“ komentuje Jovana Djurbabic z občanské organizace CRTA.

Studentské hnutí se navíc vědomě distancuje od opozičních stran, které vedly předešlé protesty a kterým srbská veřejnost nevěří — dílem kvůli jejich minulým chybám, dílem kvůli Vučićově letité propagandě.

A hlavně jde o hnutí bez lídrů, které by mohl Vučićův aparát očernit či koupit. O všem se rozhoduje na základě přímé demokracie — na každé fakultě funguje plénum, jehož se může zúčastnit každý student a kde se hlasuje o dalším postupu.

Nám nejde o milost

V reakci na tlak studentského hnutí na konci ledna v rámci mediální inscenace předstíral svou rezignaci premiér Miloš Vučević — jeho odstoupení nicméně nepotvrdil parlament a s Vučićem se nadále radí o tom, jak ze současné šlamastyky ven.

Vučić zároveň začal tvrdit, že je ochoten se studentským hnutím zahájit dialog. Studenti však vytrvale opakují, že ústavně vzato je Vučić pouhým prezidentem, který nemá autoritu o splnění jejich požadavků rozhodovat — má udílet medaile a reprezentovat zemi, nikoliv držet moc nad veškerou státní správou. A že jim nejde o nic jiného než právě o splnění jejich jasně formulovaných požadavků.

„Naše požadavky nejsou nijak komplikované. Neměli bychom být vůbec nucení o ně prosit. Nežádáme nic jiného, než aby státní instituce dělaly svou práci,“ podotýká Vanja, dlouhovlasá studentka práv a zástupkyně pléna Právnické fakulty.

Vláda opakuje, že veškeré studentské požadavky splnila. Před několika dny studentskému hnutí zaslala osmdesátistránkový dokument, který má toto tvrzení doložit a který nyní expertní pracovní skupiny na fakultách vyhodnocují.

„Některé z klíčových dokumentů, které prokuratura potřebuje, aby určila, kdo je vinen ze ztráty patnácti životů, dosud zveřejněny nebyly,“ tvrdí s jistotou Vanja. Má jít především o informace o místních subdodavatelích dvou čínských firem, které měly rekonstrukci novosadského nádraží na starosti.

Co se týče požadavku na zastavení trestního stíhání proti třinácti studentům a profesorům, kteří byli zadrženi během počátečních protestů, stal se prakticky nesplnitelným, když Vučić dotyčné omilostnil. „Nám nešlo o to, aby je omilostnil — není je za co omilosťnovat, neudělali nic špatného. Zatkli je policisté v civilu, aniž by vysvětlili proč,“ namítá Vanja.

Připouští, že ačkoliv nejde o oficiální pozici hnutí, mnoho studentů se domnívá, že současný režim je ze své podstaty neschopen požadavky splnit: „Na to je příliš zkorumpovaný. Instituce jsou plné lidí, kteří místo získali na základě rodinných či stranických konexí a nevědí, jak dělat svou práci.“

Není student jako student

6. března večer začala provládní média hlásat, že jednota studentů se nalomila. Před parlamentem začali stanovat studenti, kteří požadují plný návrat k výuce. Přeje jim nejenom jarní slunce, které nabírá na síle, ale i slušné zázemí.

Kromě stanů vyrostl před parlamentem i srbskými vlajkami lemovaný stánek přetékající sladkými laskominami, sendviči či burky, několik umělohmotných zelených kontejnerů nebo řada kobaltově modrých toalet TOI TOI. Značná část těch, kdo žádají návrat k výuce, se navzájem nápadně podobá: vlasy nemají žádné, nebo jen krátké, svaly zřetelné a obličeje třicátníků.

„Studovat je naše právo,“ vysvětluje mi velmi lámanou angličtinou Miloš, muž s brunátnou tváří a šedivějícími vousy 7. března ráno. Studuje prý „něco jako fitness management“, studentský průkaz si nechal doma a ti, kdo protestují, na rozdíl od něj prý studovat nechtějí.

Ačkoliv anglicky jsem se dosud dorozuměla s většinou místních — od řidiče kamionu po důchodkyně v autobusu — tady se mi nedaří sehnat jediného člověka se slušnou angličtinou, ani když oslovuji organizátory „kempu“.

Z pěstěné blondýny ve slunečních brýlích vypáčím informaci, že probíhající studentské protesty prý nemají s tragédií v Novém Sadu cokoliv společného. Sama prý nepodporuje ani vládu, ani jinou politickou stranu — ale zkrátka studenty, kteří se chtějí vrátit do školy. Jméno sdělit nechce.

Oslovuji blonďatou seniorku, která kemp z dálky starostlivě pozoruje a která se představuje jako Olivera. „Mně se tohle nelíbí, já jsem se studenty na blokádách,“ ujišťuje mě rychle. „Tohle jsou studenti, kteří dostávají stipendia od vlády a které Vučić protlačil do studentských parlamentů, aby ostatní studenti nemohli o ničem rozhodovat,“ myslí si.

„Ale houby studenti, vždyť se na to podívejte, všechny stany okolo jsou identické a zbrusu nové,“ vkládá se do naší konverzace kolemjdoucí senior Zoran. Chvíli se spolu dohadují, zda jde o studenty pravé či falešné, načež Zoran prohlašuje: „Ať je to, jak chce, tihle lidé nemají duši, mají jenom zájmy. Jsou leda k smíchu! Zato ti praví studenti, ti vás dojmou k slzám.“

V následujících dnech se podařilo některé z účastníků „kempu“ identifikovat jako zaměstnance státních firem a členy vládní strany. Zároveň se mezi ně infiltrovali lidé, podle jejichž zjištění dostávají „pseudostudenti“ za každý den ve stanu tučně zaplaceno. Kolem jejich kempu ve veřejném parku mezitím vyrostl kovový plot a dnem i nocí ho střeží policie.

„Pokud jsou to skuteční studenti, mohou se účastnit pléna na své fakultě a klidně jej nechat o návrhu na ukončení blokády hlasovat,“ namítá s pobaveným úsměvem Vanja. „Samozřejmě nám všem dělá starost, že ztrácíme drahocenný studijní čas. Dříve nebo později se do škol musíme vrátit. Jsme ale ochotní zameškané zkoušky absolvovat třeba během letních prázdnin, zkrátka udělat vše pro to, abychom dohnali, co jsme zameškali.“

Vanja podotýká, že během posledních čtyř měsíců se v mnoha ohledech naučila víc než za tři roky studia: o politice a zodpovědnosti, o tom, jak se organizovat, spolupracovat nebo praktikovat přímou demokracii. „A pak: tohle je daleko důležitější zkouška než jakákoliv zkouška na naší fakultě. Co s diplomy v zemi se zkorumpovaným systémem, která experty beztak neoceňuje?“ táže se řečnicky.

Nejsvětlejší bod Evropy

Celá země nyní upíná pozornost k sobotě 15. března, kdy je svolána masová demonstrace do Bělehradu, na níž mají přijet lidé z celé země — očekávají se stovky tisíc účastníků. Studenti ze všech koutů Srbska již od pondělí pochodují do Bělehradu pěšky.

Vučić se mezitím pokouší mezi lidmi vyvolat paniku a varuje, že studenti „jistě na sobotu plánují nepokoje“, protože potřebují situaci eskalovat. Demonstraci se takřka jistě pokusí naředit svými provokatéry — což ale není novinka. Studenti se spolu mezitím dělí o tipy, jaké vychytávky si s sebou vzít pro případ, že by proti nim policie použila slzný plyn. Většina lidí má pocit, že se „něco“ musí stát. Jiní se snaží přemrštěná očekávání utišit.

„Sobota nemusí být Dnem D. Za sebe bych si přál, aby tento kolektivní proces osvobozování se po třinácti letech temna s Vučićem pokračoval. Před Vučićem jsme měli Miloševiće, před Miloševićem Tita, před Titem zkorumpovanou monarchii. Tohle je konečně příležitost osvobodit obyčejné lidi od strachu — aby si uvědomili, že stát je služba, za niž platí a která se má chovat zodpovědně. A to nelze udělat ze dne na den,“ podotýká novinář a profesor Dinko Gruhonjić.

Zatímco systémy zastupitelské demokracie ve zbytku Evropy se ocitají v krizi a celým kontinentem prostupuje antiestablišmentová nálada, srbská mírumilovná revoluce už inspirovala hnutí v dalších balkánských zemích. Praktikovat přímou demokracii prostřednictvím plén začalo studentské hnutí v Bosně a Hercegovině, které požaduje, aby vláda převzala zodpovědnost za obnovu vesnic po nedávných povodních.

Podobně se zorganizovali i slovinští studenti, které rozlítila podpora Vučiće ze strany lublaňského starosty Zorana Jankoviće. Svůj protest zahájili v 11:52 patnácti minutami ticha před srbskou ambasádou. A vůči starostovi zformulovali čtyři jasné požadavky.

„Je to jedinečná lekce přímé demokracie a sebeorganizování. A šíří se to jako oheň,“ usmívá se  Gruhonjić. „Jsem za to tak šťastný! Bývali jsme považovaní za největší zlo v Evropě. A teď jsme naopak jejím nejsvětlejším bodem.“