„Poprvé ve svém životě cítím naději,“ pronáší blondýna v květované blůze větu, kterou v následujících dnech uslyším ještě mnohokrát. Žena, která nechce sdělit své jméno, žila deset let v Nizozemsku, takže prý ví, „jak vypadá funkční systém“.

„Každý den jezdím vlakem z vesnice u Bělehradu do centra města — a věřte mi, nechcete vidět, jak vlaková stanice u nás vypadá. Na záchodě v nemocnicích nebo na školách chybí mýdlo — a víme, že ti nahoře ulili strašně moc peněz neznámo kam. Zatímco pro nás, malé lidi, nedělají nic,“ posteskne si. „Ale teď konečně cítím, že jsou lidé odhodlaní změnit systém. Že se nespokojíme s odstoupením jednoho člověka,“ doplňuje s úsměvem.

Spolu s dalšími desítkami tisíc lidí přešlapujeme okolo bělehradského náměstí Slavija. Dorazili lidé všech generací: rozjařené partičky středoškoláků, důchodci s dojatými úsměvy na rtech, páry se psy a rodiny s dětmi, které za dnešního slunečného dne extaticky běhají okolo kašny uprostřed náměstí. Vzduchem se nepřetržitě rozléhá náruživé pískání na barevné umělohmotné píšťalky, které lidé nosí na krku.

Nejde o obraz v srbských ulicích neobvyklý. Srbsko představuje zemi se silnou protestní kulturou. Masové protesty vyvolala třeba loňská dohoda Evropské unie a Srbska o těžbě lithia nebo dva případy masové střelby v roce 2023, z nichž občanská společnost vinila kulturu násilí, kterou šíří provládní média. Současné demonstrace svým rozsahem nicméně představují největší protestní hnutí v moderní historii země a — v dnešním světě tolik vzácnou — naději a inspiraci nejen pro srbské obyvatelstvo.

„Za všechno mohou komunističtí architekti.“

Prvotním impulsem protestů se stala tragédie z loňského listopadu, kdy se na vlakovém nádraží v Novém Sadu, druhém největším srbském městě, zřítil betonový přístřešek. Zemřelo pod ním patnáct lidí, včetně pěti dětí. Stalo se tak čtyři měsíce po završení rekonstrukce nádraží za šestnáct milionů eur v rámci projektu vysokorychlostní trati mezi Bělehradem a Budapeští.

Jde o projekt, který vládní Srbská progresivní strana (SNS) vykreslovala jako ztělesnění modernizace a ekonomického rozvoje. Zrekonstruované novosadské nádraží slavnostně otevíral sám prezident Aleksandar Vučić.

Vláda činila, co mohla, aby ze sebe vinu za tragédii smyla. Její představitelé lhali, že během rekonstrukce se na přístřešek ani nesáhlo a že za všechno mohou komunističtí architekti. Nezávislí novináři ještě týž den tato tvrzení vyvrátili. Během listopadu v reakci na občanský tlak odstoupili dva ministři — k zodpovědnosti za neštěstí se však nikdo nepřihlásil ani nebylo proti nikomu zahájeno trestní stíhání.

Stalo se tak v zemi, kde je korupce prostupující celou veřejnou správou až do nejvyšších politických pater veřejným tajemstvím. V zemi, která je od roku 2012, kdy volby poprvé vyhrála Srbská progresivní strana, spravována jako učebnicový příklad uneseného státu. A kde v posledních letech se vztekem občanů mohutněla každá nová vlna protivládních protestů.

Za vyvození politické odpovědnosti a potrestání viníků začali demonstrovat opoziční politici a aktivisté v Novém Sadu. Protesty, v rámci nichž aktivisté po dobu symbolických patnácti minut blokovali silnice, se brzy rozšířily do zbytku Srbska — a přidali se k nim studenti.

Zlom nastal 22. listopadu. Zatímco studenti před bělehradskou Fakultou dramatických umění drželi patnáct minut ticha za patnáct obětí novosadské tragédie, několik lidí je fyzicky napadlo. Útočníci byli později na sociálních sítích identifikováni jako členové vládnoucí strany. Studenti fakultu vzápětí na protest obsadili.

Za podpory profesorů a učitelů se k blokádám vzdělávacích institucí a částečnému či úplnému pozastavení výuky postupně přidali studenti univerzitních fakult a středních škol po celé zemi — a postavili se do čela protestního hnutí.

Do lavic se vrátit odmítají, dokud vláda nesplní čtyři požadavky: zveřejnění kompletní dokumentace o projektu rekonstrukce novosadského nádraží; pozastavení trestních stíhání proti třinácti studentům a profesorům, kteří byli během počátečních protestů zadrženi; potrestání těch, kdo na studentské protesty útočili; a zvýšení rozpočtu ministerstva školství o dvacet procent.

Všichni jsou v tom spolu

„Mohou nám vzít platy, ale nemohou nám vzít důstojnost,“ stojí na rudém transparentu, který třímá v rukou Ana, elegantní učitelka srbštiny na zubařské škole. Ana patří mezi pedagogy, kteří tento měsíc nedostali výplatu. Jiní její kolegové obdrželi výplatu značně sníženou.

„Na gymnáziích se blokády účastní takřka všichni, ale na specializovaných školách, jako je ta moje, jsme rozdělení. Někteří ve výuce pokračují, jiní vedou zkrácené vyučovací hodiny po dobu třiceti minut — což podle mě nemá cenu,“ vysvětluje Ana. O svou materiální situaci se zatím nestrachuje. „Je mezi námi tolik solidarity! Skládají se na nás ajťáci i univerzitní profesoři,“ líčí.

Píše se 7. březen. Dnešní demonstrace se koná v den generální stávky, kterou vyhlásila Asociace nezávislých odborů a ke které se přidaly občanské organizace nebo nezávislá média. Ti, jejichž zaměstnavatelé se ke stávce nepřidali, vynalézají rozličné způsoby, jak akci podpořit. Jdou třeba darovat krev, díky čemuž dostávají potvrzení, že do práce nemusí.

Zatímco kráčíme ulicemi, z oken se vyklánějí lidé s obličeji rozzářenými širokými úsměvy, kteří pochodu mávají či protestní lomoz podporují třískáním lžic o hrnce. Seniorka stojí na balkonu s transparentem „Babička za studenty“. Auta a motorky, jejichž pohyb teď demonstrace blokuje, nás zdraví radostným rytmickým troubením. Kolemjdoucí se zastavují a tleskají. V ulicích panuje zatraceně dobrá nálada, odhodlání a strhující pocit, že v tom jsou všichni spolu.

A pak všechno to hvízdání, troubení, řinčení a skandování náhle utichne. „Pssst!“ konejší kolemjdoucí otec své brebentící dítě. Není slyšet nic než bzučení dronů, které poletují nad námi, aby pořídily záběry z demonstrace. Obloha potemněla, měsíc poulí své bledé břicho, vzduchem poletuje pár prvních jarních mušek.

Všichni v rukou svírají telefony se zapnutými světly. Výrazy na přítomných tvářích se proměnily. Zasmušily se. Všichni si uvědomili, proč tady dnes jsou. Začíná patnáct minut ticha za ty, jež o život připravila zkorumpovaná správa státu. Patnáct minut ticha za oběti tragédie dodnes provázejí každý protest. Studenti na zablokovaných fakultách je drží každý den v 11:52, kdy se přístřešek na novosadském nádraží zřítil.

Pumpuj!

Že v tom jsou všichni spolu, není jen pocit. Dle únorového průzkumu veřejného mínění, které uskutečnila občanská organizace CRTA, podporuje studentské požadavky vůči vládě osmdesát procent obyvatelstva. Čtyřiašedesát procent podporuje protesty jako takové — a celá třetina populace se alespoň jednoho protestu zúčastnila. V porovnání s prosincovým průzkumem podpora protestů nejvíce vzrostla mezi voličstvem Srbské progresivní strany.

Ajťáci přispěli nejen penězi, ale i technickým řešením finanční sbírky a její distribuce mezi ty, které stát za odpor ztrestal pozastavením platů. Studenty, kteří se vydali na protestní pochod z Bělehradu do osmdesát kilometrů vzdáleného Nového Sadu, vezli taxikáři zpátky do hlavního města zadarmo. Na venkově pomáhají blokovat silnice zemědělci a jejich traktory — a to přesto, že je stát potrestal snížením výkupních cen mléka.

Čtyři měsíce od svého počátku nepřestává protestní hnutí sílit. Hvízdání píšťalek nenarušuje srbskou každodennost pouze ve velkoměstech. Počet protestů každý týden roste — během minulého týdne se jich v zemi o sto sedmdesáti místních samosprávách konalo neuvěřitelných čtyři sta deset.

Kromě krvavých dlaní, doprovázených slogany jako „Máte krvavé ruce“ nebo „Korupce zabíjí“, se symbolem protestů stala pumpička — spolu s naléhavým výkřikem „pumpuj!“ Výzva k „pumpování“ protestů, která se poprvé objevila ve vlákně sociální sítě Reddit, odkud se rychle dostala na transparenty, placky či trička, vyjadřuje odhodlání demonstrantů neustoupit, ba naopak, tlak na vládu dál stupňovat.

Studentské průkazy jsou silnější než stranické

„Lidem tady trvalo déle, než se přestali bát. Všichni tu jsme víc vidět. Zpočátku se zdráhali nést transparent, aby si je lidé nefotili a oni kvůli fotce na internetu nepřišli o práci. Několik zaměstnanců státních firem kvůli podpoře protestů padáka dostalo,“ vysvětluje Jonáš, který podniká, tudíž se podobné represe bát nemusí.

Pochodujeme vesnicí Budisava dvacet kilometrů od Nového Sadu. V čele průvodu jedou tři traktory. Okolo nic než rodinné domy, zelené čtverce trávy, pár osamělých bříz a nejmodřejší, nedělním sluncem prozářená obloha nad námi. Jedna ze tří seniorek, které zvědavě postávají před domem, si z tváře hranou dlaně stírá slzy. I tady lidé otevírají okna a dveře a pochodu vděčně mávají.

Na křižovatce, z níž vede silnice do vesnic Kovilj a Kać, už na nás čekají lidé z obou vesnic — dnes už nebojácně s transparenty. Vítají nás potleskem a samozřejmým hvízdáním na píšťalky, načež se s nově příchozími objímají. Tři traktory již blokují silnici vedoucí do vesnice Kać. Na drobném skládacím stolku čeká voda a domácí koláče s šunkou a sýrem.

„Mezi těmito vesnicemi dřív panovala rivalita. A teď jsme tu všichni spolu a navzájem se podporujeme. Na univerzitách nám vaří profesoři. I kdyby se v politice nic nezměnilo, tohle je velká změna, která nikam nezmizí. Myslím, že to zlepší naše mezilidské vztahy a společenskou soudržnost, že se o sebe lidé nepřestanou starat,“ líčí Helena, plavovlasá studentka mikrobiologie z vesnice Kovilj a jedna z organizátorek dnešního protestu.

S vysokým vousáčem Bogdanem se zapovídám u transparentu „Studentské průkazy jsou silnější než stranické průkazy“, který leží vedle nás na zemi. „Studujeme dlouhá léta, ale nakonec tu dobrou práci nenajdeme, dokud nevstoupíme do strany,“ nastiňuje Bogdan další příčinu studentského rozhořčení.

„Nejsem na to hrdý, ale můj táta je členem SNS — pracuje ve státní firmě. Není nadšený, že se protestů aktivně účastním, občas se doma trošku dohadujeme, ale celkově nás podporuje. I on doufá ve změnu. Máma je tu se mnou,“ ukazuje s úsměvem na ženu stojící opodál.

Kampaně očerňující studenty nefungují

Právě venkov spolu s maloměsty představuje jádro voličstva Srbské progresivní strany. Jednou z příčin je, že v porovnání s velkoměsty lidé na venkově častěji čerpají informace z televize — a licence k celostátním frekvencím stát udílí pouze stanicím podbízejícím se vládě.

Prezident Vučić se koneckonců naučil, že kdo chce zůstat u moci, musí zkrotit média, už v devadesátých letech jako ministr informací za vlády Slobodana Miloševiće. O tom, jak fantasticky se Srbsku daří, Vučić hovoří na televizních obrazovkách denně. A teď se skrze svou mediální mašinerii pokouší studentské hnutí vykreslit jako ze zahraničí placené agenty.

„Jenže tytéž očerňovací kampaně, které Vučićův režim léta používal proti opozici a občanským organizacím, tentokrát nefungují. Nikdo příčetný nevěří, že sto tisíc studentů v celé zemi ovládají tajné služby. Všichni tito studenti mají rodiče, prarodiče, sousedy, kteří je osobně znají,“ vysvětluje novinář Nikola Burazer.

Studentské demonstrace pochodují od města k městu, od vesnice k vesnici — a místní jejich účastníky ochotně krmí a ubytovávají. Barman v podniku, kde píšu tento text, popisuje, jak mu během protestní cyklojízdy do Nového Sadu cpali vesničané banány a čokoládu do kapsy i za jízdy. „Je to ta nejlepší door-to-door kampaň. Podařilo se jim prolomit mediální bublinu, v níž lidé na venkově žili,“ komentuje Jovana Djurbabic z občanské organizace CRTA.

Studentské hnutí se navíc vědomě distancuje od opozičních stran, které vedly předešlé protesty a kterým srbská veřejnost nevěří — dílem kvůli jejich minulým chybám, dílem kvůli Vučićově letité propagandě.

A hlavně jde o hnutí bez lídrů, které by mohl Vučićův aparát očernit či koupit. O všem se rozhoduje na základě přímé demokracie — na každé fakultě funguje plénum, jehož se může zúčastnit každý student a kde se hlasuje o dalším postupu.

Nám nejde o milost

V reakci na tlak studentského hnutí na konci ledna v rámci mediální inscenace předstíral svou rezignaci premiér Miloš Vučević — jeho odstoupení nicméně nepotvrdil parlament a s Vučićem se nadále radí o tom, jak ze současné šlamastyky ven.

Vučić zároveň začal tvrdit, že je ochoten se studentským hnutím zahájit dialog. Studenti však vytrvale opakují, že ústavně vzato je Vučić pouhým prezidentem, který nemá autoritu o splnění jejich požadavků rozhodovat — má udílet medaile a reprezentovat zemi, nikoliv držet moc nad veškerou státní správou. A že jim nejde o nic jiného než právě o splnění jejich jasně formulovaných požadavků.