„Poprvé ve svém životě cítím naději,“ pronáší blondýna v květované blůze větu, kterou v následujících dnech uslyším ještě mnohokrát. Žena, která nechce sdělit své jméno, žila deset let v Nizozemsku, takže prý ví, „jak vypadá funkční systém“.

„Každý den jezdím vlakem z vesnice u Bělehradu do centra města — a věřte mi, nechcete vidět, jak vlaková stanice u nás vypadá. Na záchodě v nemocnicích nebo na školách chybí mýdlo — a víme, že ti nahoře ulili strašně moc peněz neznámo kam. Zatímco pro nás, malé lidi, nedělají nic,“ posteskne si. „Ale teď konečně cítím, že jsou lidé odhodlaní změnit systém. Že se nespokojíme s odstoupením jednoho člověka,“ doplňuje s úsměvem.

Spolu s dalšími desítkami tisíc lidí přešlapujeme okolo bělehradského náměstí Slavija. Dorazili lidé všech generací: rozjařené partičky středoškoláků, důchodci s dojatými úsměvy na rtech, páry se psy a rodiny s dětmi, které za dnešního slunečného dne extaticky běhají okolo kašny uprostřed náměstí. Vzduchem se nepřetržitě rozléhá náruživé pískání na barevné umělohmotné píšťalky, které lidé nosí na krku.

Nejde o obraz v srbských ulicích neobvyklý. Srbsko představuje zemi se silnou protestní kulturou. Masové protesty vyvolala třeba loňská dohoda Evropské unie a Srbska o těžbě lithia nebo dva případy masové střelby v roce 2023, z nichž občanská společnost vinila kulturu násilí, kterou šíří provládní média. Současné demonstrace svým rozsahem nicméně představují největší protestní hnutí v moderní historii země a — v dnešním světě tolik vzácnou — naději a inspiraci nejen pro srbské obyvatelstvo.

„Za všechno mohou komunističtí architekti.“

Prvotním impulsem protestů se stala tragédie z loňského listopadu, kdy se na vlakovém nádraží v Novém Sadu, druhém největším srbském městě, zřítil betonový přístřešek. Zemřelo pod ním patnáct lidí, včetně pěti dětí. Stalo se tak čtyři měsíce po završení rekonstrukce nádraží za šestnáct milionů eur v rámci projektu vysokorychlostní trati mezi Bělehradem a Budapeští.

Jde o projekt, který vládní Srbská progresivní strana (SNS) vykreslovala jako ztělesnění modernizace a ekonomického rozvoje. Zrekonstruované novosadské nádraží slavnostně otevíral sám prezident Aleksandar Vučić.

Vláda činila, co mohla, aby ze sebe vinu za tragédii smyla. Její představitelé lhali, že během rekonstrukce se na přístřešek ani nesáhlo a že za všechno mohou komunističtí architekti. Nezávislí novináři ještě týž den tato tvrzení vyvrátili. Během listopadu v reakci na občanský tlak odstoupili dva ministři — k zodpovědnosti za neštěstí se však nikdo nepřihlásil ani nebylo proti nikomu zahájeno trestní stíhání.

Stalo se tak v zemi, kde je korupce prostupující celou veřejnou správou až do nejvyšších politických pater veřejným tajemstvím. V zemi, která je od roku 2012, kdy volby poprvé vyhrála Srbská progresivní strana, spravována jako učebnicový příklad uneseného státu. A kde v posledních letech se vztekem občanů mohutněla každá nová vlna protivládních protestů.

Za vyvození politické odpovědnosti a potrestání viníků začali demonstrovat opoziční politici a aktivisté v Novém Sadu. Protesty, v rámci nichž aktivisté po dobu symbolických patnácti minut blokovali silnice, se brzy rozšířily do zbytku Srbska — a přidali se k nim studenti.

Zlom nastal 22. listopadu. Zatímco studenti před bělehradskou Fakultou dramatických umění drželi patnáct minut ticha za patnáct obětí novosadské tragédie, několik lidí je fyzicky napadlo. Útočníci byli později na sociálních sítích identifikováni jako členové vládnoucí strany. Studenti fakultu vzápětí na protest obsadili.

Za podpory profesorů a učitelů se k blokádám vzdělávacích institucí a částečnému či úplnému pozastavení výuky postupně přidali studenti univerzitních fakult a středních škol po celé zemi — a postavili se do čela protestního hnutí.

Do lavic se vrátit odmítají, dokud vláda nesplní čtyři požadavky: zveřejnění kompletní dokumentace o projektu rekonstrukce novosadského nádraží; pozastavení trestních stíhání proti třinácti studentům a profesorům, kteří byli během počátečních protestů zadrženi; potrestání těch, kdo na studentské protesty útočili; a zvýšení rozpočtu ministerstva školství o dvacet procent.

Všichni jsou v tom spolu

„Mohou nám vzít platy, ale nemohou nám vzít důstojnost,“ stojí na rudém transparentu, který třímá v rukou Ana, elegantní učitelka srbštiny na zubařské škole. Ana patří mezi pedagogy, kteří tento měsíc nedostali výplatu. Jiní její kolegové obdrželi výplatu značně sníženou.

„Na gymnáziích se blokády účastní takřka všichni, ale na specializovaných školách, jako je ta moje, jsme rozdělení. Někteří ve výuce pokračují, jiní vedou zkrácené vyučovací hodiny po dobu třiceti minut — což podle mě nemá cenu,“ vysvětluje Ana. O svou materiální situaci se zatím nestrachuje. „Je mezi námi tolik solidarity! Skládají se na nás ajťáci i univerzitní profesoři,“ líčí.

Píše se 7. březen. Dnešní demonstrace se koná v den generální stávky, kterou vyhlásila Asociace nezávislých odborů a ke které se přidaly občanské organizace nebo nezávislá média. Ti, jejichž zaměstnavatelé se ke stávce nepřidali, vynalézají rozličné způsoby, jak akci podpořit. Jdou třeba darovat krev, díky čemuž dostávají potvrzení, že do práce nemusí.

Zatímco kráčíme ulicemi, z oken se vyklánějí lidé s obličeji rozzářenými širokými úsměvy, kteří pochodu mávají či protestní lomoz podporují třískáním lžic o hrnce. Seniorka stojí na balkonu s transparentem „Babička za studenty“. Auta a motorky, jejichž pohyb teď demonstrace blokuje, nás zdraví radostným rytmickým troubením. Kolemjdoucí se zastavují a tleskají. V ulicích panuje zatraceně dobrá nálada, odhodlání a strhující pocit, že v tom jsou všichni spolu.

A pak všechno to hvízdání, troubení, řinčení a skandování náhle utichne. „Pssst!“ konejší kolemjdoucí otec své brebentící dítě. Není slyšet nic než bzučení dronů, které poletují nad námi, aby pořídily záběry z demonstrace. Obloha potemněla, měsíc poulí své bledé břicho, vzduchem poletuje pár prvních jarních mušek.

Všichni v rukou svírají telefony se zapnutými světly. Výrazy na přítomných tvářích se proměnily. Zasmušily se. Všichni si uvědomili, proč tady dnes jsou. Začíná patnáct minut ticha za ty, jež o život připravila zkorumpovaná správa státu. Patnáct minut ticha za oběti tragédie dodnes provázejí každý protest. Studenti na zablokovaných fakultách je drží každý den v 11:52, kdy se přístřešek na novosadském nádraží zřítil.