Dne 4. května postřílel čtrnáctiletý student v bělehradské základní škole Vladislava Ribnikara devět žáků. Ještě téhož dne večer v okolí měst Mladenovac a Smederevo (jižně od Bělehradu) zabil jiný útočník, dvacetiletý Uroš Blažić, osm lidí.

Kromě toho se všude po Srbsku a v Republice srbské, tedy části Bosny a Hercegoviny s většinovým srbským obyvatelstvem, odehrály různé pokusy napodobit čin útočníka z bělehradské školy. Jednalo se většinou o různá oznámení nebo vytahování maket pistole.

Případy masové střelby známe spíše ze Spojených států než z Evropy. Jako by se jednalo o téma poněkud cizí, pro nás stěží představitelné. Co se aktuálně děje v Srbsku, kde se odehrály dva tyto případy v rozmezí jen několika málo dní?

Únava z bulvárních zpráv i politiky

Jako kdyby klíčem k pochopení problému byl název uvedené bělehradské školy. Základní škola byla pojmenována po Vladislavovi Ribnikarovi, který mimo jiné založil nejznámější a nejslavnější srbské noviny Politika. Střelba paralyzovala Srbsko, okamžitě ovládla titulní stránky všech zpravodajských portálů a později i tištěných novin. Jeden střelec tak dokázal získat na krátkou dobu o několik řádů větší pozornost, než kterou mají nejvyšší státní představitelé.

Uvědomme si v této souvislosti ne právě šťastnou realitu tohoto regionu. Tedy značné množství frustrovaných lidí a především neskutečné množství střelných zbraní. Srbsko má stejně jako některé další balkánské země silnou tradici v držení střelných zbraní — země se pravidelně umisťuje v čele všech evropských žebříčků počtu jejich držitelů.

V momentě, kdy vypukne první střelba, se všichni ostatní pokoušejí útočníka napodobit. Nastupuje to, čemu se anglicky říká „copycat“ — útok podle předlohy. V takové situaci by mělo být úkolem jak médií, tak i politiků vášně uklidnit a zastavit potenciální spirálu násilí. Bohužel, skandalizující média stejně jako populističtí politici právě toto nedokážou. Se svými ráznými prohlášeními jen vytvářejí jakousi kakofonii, která posiluje pocit bezmoci, a dalším útočníkům může tepat v uších krev.

Srbský prezident Aleksandar Vučić chtěl nejprve znovuzavést v Srbsku trest smrti. To premiérka Brnabićová odmítla. Proto přišel s dalšími návrhy: snížení trestní odpovědnosti na dvanáct let věku, neboť útočníka z bělehradské školy nelze odsoudit, povinné tresty na drogy ve školách, více policistů, byť Srbsko má už dnes rekordní počet policistů na počet obyvatel, zákaz přístupu na darknet či „odzbrojení“ celé země.

Ulice se bouří. Zpanikaří vláda?

A právě apel na odzbrojení země vyvolal velkou nevoli veřejnosti. Srbové si na své zbraně sáhnout nenechají. Ačkoliv má Aleksandar Vučić v Srbsku téměř neotřesitelnou pozici, s myšlenkou odzbrojování u části veřejnosti prudce narazil. Již probíhající protesty proti násilí se tak rozšířily o téma držení zbraní.

Svou šanci vytušila slabá, leč přítomná srbská opozice. Ta chce naopak regulovat média, která údajně násilí glorifikují. Konkrétně se jedná o televize TV Pink a TV Hepi. TV Pink je téměř synonymem všeho, co je v Srbsku „cool“. Udává trendy a je dlouhodobě nejsledovanější.

Podle opozice je v těchto oblíbených stanicích Vučić pravidelným hostem a shodou okolností místní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nikterak nekomentuje násilí v jejich programu.

Přitom oslava zločinu je v srbské kultuře bohužel přítomná již od 90. let a lze ji dohledat v řadě filmů, které od té doby byly natočeny, jako jsou Šišanje, Klopka a další. Celá vizuální identita období těžkých a bolestivých 90. let 20. století je právě na tom postavená.

Proti Vučićovi tak nyní může stát kromě opozice i část konzervativněji laděných obyvatel, kteří chtějí mít doma své zbraně a nedopustí, aby jim na ně kdokoliv sáhl. To může dodat opozici potřebnou sílu.

Protesty tak mají šanci přerůst v masový výraz nespokojenosti s politikou Alexandra Vučiće, který je v podstatě hegemonem místní politické scény. Masových setkání se jen v Bělehradě účastní tisíce lidí. Podle nezávislého deníku N1 se jedná o největší protesty za posledních dvacet let.

Objevují se politické požadavky — například odchod ministra vnitra Bratislava Gašiće nebo šéfa rozvědky Aleksandra Vulina. Někteří demonstranti ale mávají i transparenty s nápisem „Rezignace všech“. V momentě, kdy by se otevřela i otázka nástrojů, kterými vládne Srbská pokroková strana a které představují v srbské společnosti veřejné tajemství, by mohla být situace pro Vučiće vážná.

Je jasné, že Vučić je v nezáviděníhodné situaci. Masové demonstrace v srbských dějinách dokázaly mnohé. Byla to koneckonců ulice, která dokázala na konci 80. let vynést Miloševiće na vrchol, stejně jako jej zcela zlomit v roce 2000. Že je situace vážná, dosvědčuje i Vučićovo vyjádření, že prý protest chce někdo využít pro barevnou revoluci.

Zatím není jasné, zda se demonstranti unaví, jejich političtí vůdci se ukáží jako neakceschopní a vše zanikne, třeba jako hnutí žlutých vest ve Francii. Stejně tak se ale může situace vyhrotit a Vučić bude muset ustoupit. Anebo odejít. Srbsko se tak záhy může ocitnout na klíčové křižovatce svého dalšího vývoje.

A pak je tu možnost samozřejmě i typicky „balkánských“ nebo i „jugoslávských“ řešení, jak je ukazuje jeden příklad z historie. Když v roce 1968 vypukly demonstrace studentů proti situaci v zemi, Tito prohlásil, že jsou studenti v právu. Ti byli v naprostém šoku, ukončili protest. Jednoduchý krok dokázal celou vlnu nepokojů zastavit. A protestující studenty následně zatkla policie. Titův výrok je v srbské společnosti dobře znám, objevuje se například ve filmu Klamné léto 68 režiséra Gorana Paskaljeviće.

Přijde dnešní srbské politické vedení s něčím podobným? Slíbí změny, které dodrží — anebo nedodrží? Nebo protest zkrátka vyšumí? Pochopitelně je ještě brzy na to predikovat. Další velká demonstrace se má uskutečnit 27. května. O den dříve, v pátek 26. května, plánuje vlastní mítink i Vučić.