Ani ne po dvou letech půjdou 17. prosince Srbové opět k volebním urnám. Volby nechal vyhlásit populistický prezident Aleksandar Vučić, de facto hegemon srbské politické scény. Předčasné volby požadovaly některé opoziční strany, konkrétně formace okolo organizátorů protestů „Srbsko proti násilí“.

Letošní rok byl v srbských ulicích vysloveně horký. V květnu se odehrál případ masové střelby na bělehradském gymnáziu. Srbsko není Amerika, proto devět mrtvých společností hluboce otřáslo. Zvedla se vlna protestů, kterou Srbsko dlouho nezažilo.

Zpočátku směřovala nespokojenost zejména proti všudypřítomnosti zbraní ve veřejném prostoru a obecně proti glorifikaci násilí. Postupně se ale odpor zaměřil na Srbskou pokrokovou stranu, téměř státostranu, která má v zemi dominantní vliv. Srbskému prezidentovi se nicméně obratným manévrováním podařilo zabránit tomu, aby protesty zmohutněly do podoby, která by měla sílu ho odstavit od moci. Vyrostla však poměrně silná opoziční politická síla.

Obratné manévrování prezidentovo

Aleksandar Vučić a Srbská pokroková strana spoléhají na to, že volby vyhrají — proto je ostatně prezident vyhlásil. Srbská opozice naopak věří, že volby mohou hegemona srbské politiky, který lavíruje mezi Západem a Východem a kontroluje dění ve státě více, než by bylo zdrávo, odstavit od moci.

Vypsány nebyly volby jen do celostátního parlamentu (Skupštiny), ale i do zastupitelstev obcí a do parlamentu autonomní oblasti Vojvodina na severu země. Situace je zdánlivě výhodná pro obě strany. Opoziční politici mohou získat některá křesla a začít měnit dění v zemi tak, jak slibovali během letních a podzimních protestů. Je tu ale jedno velké ale.

Opozici nedokáže kritiku autoritářských rysů Vučiće a jeho vládnoucí srbské strany přenést do médií. Srbský mediální trh je malý — mnohé noviny jsou závislé na státu a pozice nezávislých médií je příliš malá, aby mohla nastavovat témata k diskuzi. Pokud hledáte informace o protestech „Srbsko proti násilí“ na internetu, první patrně narazíte na informace BBC v srbském znění. Dominantní média v zemi se zprávám o protestech vyhýbají, takže ani dvaadvacátá či pětadvacátá demonstrace s preferencemi voličů patrně nepohnou.

Představy srbské opozice o velkém vítězství nemohou být vzdálenější realitě. Aleksandar Vučić není člověkem s jasným názorem a pevným postojem. Koneckonců v politice začínal jako člověk v barvách Srbské radikální strany — ultranacionalistů, kteří žijí v zajetí boje proti Haagskému tribunálu, Kosovu a podobně. Vučić ovšem zavčas pochopil, že v chce-li v politice uspět, musí v ní působit stejně jako na trhu. A představit produkt, který se bude prodávat.

Začal se věnovat tomu, co chtěl srbský volič: nikoliv minulosti, ale investicím — budování továren, dálnic, velkých staveb a zajištění pracovních míst. Srbská společnost navíc není vůbec jednotná, ale zahrnuje voliče ze spíše proevropsky smýšlejících měst a spíše prorusky smýšlejícího venkova. Vučić pochopil, že musí vystupovat velmi citlivě a současně obratně lavírovat. Pro Srbsko, respektive Jugoslávii, byla taková politika charakteristická koneckonců již za Tita.

Obraz Vučiće jako silného vůdce dokreslují silácká gesta a projevy, případně fotky se srbskou armádou. Vojsko se drží na Balkáně stále ve velké úctě a je symbolem síly. Diskuze o proevropském směřování, liberalismu, volném trhu jsou naopak vnímány jako slabost. Uznání Kosova nebo diskuze o Srebrenici běžný srbský volič netoleruje.

Když opozice označila v srbském parlamentu Srebrenici za genocidu, obratem se dočkala studené sprchy a voliči četli titulky, jak „opozice obviňuje Srby z genocidy.“ V mediální zkratce se proevropská perspektiva ukazuje jako slabošství a národní ponížení.

Jediný liberál, který se dokázal dostat na piedestal byl Zoran Đinđić. Paradoxně proto, že zahynul při atentátu. Srbové občas satiricky říkají — Zoranova vize, to je vlastně Vučićova politika — ne z hlediska image, ale obsahu. Proč by volný trh, u nás bychom řekli bez příkras, neměl být k dispozici i pro Rusko a pro Čínu?

Opoziční představa, že s nástupem proevropských úsměvů bude realizována i vize rychlého vstupu do Evropské unie a nečekané zvýšení životní úrovně, je neuvěřitelně lichá. Srbsko není jednou zemí, ale ve skutečnosti dvěma: venkov versus město neboli Guča versus EXIT, odkazující na dva známé hudební festivaly, z nichž první se stal symbolem národně konzervativního, druhý prozápadního postoje. Bohužel je toto oddělení tak zásadní, že se odráží i na chybném vnímání sociální reality některými politickými aktéry — rozhodně však ne Vučiće.

Opozice má nicméně šanci získat mandáty na nižších úrovních. Pak ji ale bude čekat těžká práce, přičemž bude bohužel muset pochopit, že v Srbsku musí dělat hlavně srbskou politiku, a nikoliv evropskou. Vučić to pochopil a díky tomu uspěl. Ten, kdo ho bude chtít porazit, to bude muset nejen chápat, ale udělat lépe než on.