Ani ne po dvou letech půjdou 17. prosince Srbové opět k volebním urnám. Volby nechal vyhlásit populistický prezident Aleksandar Vučić, de facto hegemon srbské politické scény. Předčasné volby požadovaly některé opoziční strany, konkrétně formace okolo organizátorů protestů „Srbsko proti násilí“.

Letošní rok byl v srbských ulicích vysloveně horký. V květnu se odehrál případ masové střelby na bělehradském gymnáziu. Srbsko není Amerika, proto devět mrtvých společností hluboce otřáslo. Zvedla se vlna protestů, kterou Srbsko dlouho nezažilo.

Zpočátku směřovala nespokojenost zejména proti všudypřítomnosti zbraní ve veřejném prostoru a obecně proti glorifikaci násilí. Postupně se ale odpor zaměřil na Srbskou pokrokovou stranu, téměř státostranu, která má v zemi dominantní vliv. Srbskému prezidentovi se nicméně obratným manévrováním podařilo zabránit tomu, aby protesty zmohutněly do podoby, která by měla sílu ho odstavit od moci. Vyrostla však poměrně silná opoziční politická síla.

Obratné manévrování prezidentovo

Aleksandar Vučić a Srbská pokroková strana spoléhají na to, že volby vyhrají — proto je ostatně prezident vyhlásil. Srbská opozice naopak věří, že volby mohou hegemona srbské politiky, který lavíruje mezi Západem a Východem a kontroluje dění ve státě více, než by bylo zdrávo, odstavit od moci.

Vypsány nebyly volby jen do celostátního parlamentu (Skupštiny), ale i do zastupitelstev obcí a do parlamentu autonomní oblasti Vojvodina na severu země. Situace je zdánlivě výhodná pro obě strany. Opoziční politici mohou získat některá křesla a začít měnit dění v zemi tak, jak slibovali během letních a podzimních protestů. Je tu ale jedno velké ale.

Opozici nedokáže kritiku autoritářských rysů Vučiće a jeho vládnoucí srbské strany přenést do médií. Srbský mediální trh je malý — mnohé noviny jsou závislé na státu a pozice nezávislých médií je příliš malá, aby mohla nastavovat témata k diskuzi. Pokud hledáte informace o protestech „Srbsko proti násilí“ na internetu, první patrně narazíte na informace BBC v srbském znění. Dominantní média v zemi se zprávám o protestech vyhýbají, takže ani dvaadvacátá či pětadvacátá demonstrace s preferencemi voličů patrně nepohnou.

Představy srbské opozice o velkém vítězství nemohou být vzdálenější realitě. Aleksandar Vučić není člověkem s jasným názorem a pevným postojem. Koneckonců v politice začínal jako člověk v barvách Srbské radikální strany — ultranacionalistů, kteří žijí v zajetí boje proti Haagskému tribunálu, Kosovu a podobně. Vučić ovšem zavčas pochopil, že v chce-li v politice uspět, musí v ní působit stejně jako na trhu. A představit produkt, který se bude prodávat.

Začal se věnovat tomu, co chtěl srbský volič: nikoliv minulosti, ale investicím — budování továren, dálnic, velkých staveb a zajištění pracovních míst. Srbská společnost navíc není vůbec jednotná, ale zahrnuje voliče ze spíše proevropsky smýšlejících měst a spíše prorusky smýšlejícího venkova. Vučić pochopil, že musí vystupovat velmi citlivě a současně obratně lavírovat. Pro Srbsko, respektive Jugoslávii, byla taková politika charakteristická koneckonců již za Tita.