Pamatujete jak v roce 2017 hlásal Andrej Babiš „Nenechám ČSSD ukrást lithium“? I v Srbsku je nyní těžba lithia tématem číslo jedna domácí politiky. Na rozdíl od Babiše, jemuž manipulativní obvinění pomohlo vyhrát volby, srbskému prezidentovi těžba lithia přidává vrásky na čele.

Lithium jako lék na srbské problémy

Srbsko je jednou z nejchudších zemí v Evropě. Jeho prezident Aleksandar Vučić, populista a hegemon tamní politické scény, postavil svoji už deset let trvající kariéru právě na slibu, že Srbsko vytáhne z chudoby. Rád se fotí při otevírání nových dálnic, železnic, továren a dalších velkých staveb. Evropské peníze, čínské peníze, ruské peníze — na původ se nehledí. Do Srbska proudí investice a tamním lidem se to líbí. Mladší jsou rádi, že se země ekonomicky zvedá a starší vzpomínají na zašlou slávu Jugoslávie, kdy Tito hrál podobnou roli mezi Východem a Západem.

Jakou roli v tom hraje lithium? Evropská elektromobilita potřebuje baterie — a jejich výroba se bez lithia neobejde. Nadnárodní korporace, jako například Rio Tinto, proto hledají všude po světě jeho nové zdroje. Jedno z ložisek se nachází v západním Srbsku v blízkosti řeky Jadar. Těžba v této lokalitě by mohla pokrýt až deset procent celosvětové spotřeby. Nejlehčí z alkalických kovů tak chtě nechtě vstupuje do politické hry srbského prezidenta.

Ložisko je známé od roku 2004 a těžba se připravuje od roku 2017. Je jasné, že pro Vučićův záměr zemi ekonomicky pozvednout, je takový projekt klíčový. Nejde koneckonců o žádnou novinku — v sedmdesátých a osmdesátých letech se Kosovo hospodářsky rozvíjelo díky hornicko-průmyslovému komplexu Trepča.

Jenže západní Srbsko je oázou panenské přírody. Pohoří Zlatibor, údolí Driny, pohoří Cer patří k přírodním krásám, jichž si Srbové opravdu váží. Nemluvě o tom, že z vesnice vzdálené několik desítek kilometrů od plánovaného dolu pocházel národní buditel Vuk Karadžić. A nedaleko začalo před více než dvě stě lety také protiturecké povstání.

Pro Vučiće připadají v úvahu dvě možnosti: buď se postavit na stranu veřejnosti a projekt zastavit, anebo těžbu zahájit a doufat, že se podaří za pomoci mediální masáže přesvědčit veřejnost o přínosech projektu. Rozhodování je to bezpochyby těžké, protože společenská nespokojenost se snadno může přelít do ulic i násilností, jak to Srbsko zažilo již loni po masové střelbě v bělehradské škole.

Vučić se masovými protesty ostatně setkal už při přípravě projektu v letech 2021 a 2022. Nakonec se i proto rozhodl postavit na stranu demonstrujících a vláda Any Brnabićové odebrala společnosti Rio Tinto licenci k těžbě.

Zájem o lithium ale projevilo zahraničí — a tak do celé záležitosti vstoupilo Německo. Kancléř Olaf Scholz přicestoval letos v červenci do Bělehradu a pokusil se Vučićovi vysvětlit, že Německo lithium potřebuje. Spolu s ním přijel i místopředseda Evropské komise Maroš Sefčovič.

Koneckonců pro Srbsko to může být výhodné — stačí když logistický řetězec navázaný na těžbu bude stát na jeho území. Nové továrny, další stříhání pásek, opět fotografie Vučiće na sociálních sítích… Jednání se Scholzem přechýlilo misky vah a srbský prezident na projekt opět kývl.

Hořkou pilulku pro něj ale představuje odpor veřejnosti. Neprotestují jen obyčejní lidé, svůj nesouhlas dali najevo i mnozí odborníci. Demonstrace, blokády, petice — vše se rozjelo po dvou letech nanovo.

Vzedme se vlna odporu?

Srbský prezident se proto rozhodl, že prosadí celý projekt silou vlastního ega. Koneckonců střídat pozice dokáže velmi mistrně. Vzkázal proto do médií, že on sám je garantem těžby lithia, že škody na životním prostředí budou minimální a nikdo se nemusí obávat.

A srbská média blízká vládě se samozřejmě snaží Vučićovi pomoci, jak mohou. „Chceme baterie dovážet, nebo je vyrábět sami?“ ptají se s premiérkou Brnabićovou. Zdůrazňují také, kolik tisíc lidí získá práci a jak se zvýší ekonomická úroveň v regionu. Bylo přislíbeno, že projekt bude odpovídat evropským standardům. Je ale otázka, nakolik je lze v Srbsku, které není v Evropské unii, vlastně vymáhat.

Pokus Srbům „vysvětlit“, že je těžba lithia potřebná, má přitom dvojí podobu. Vedle „cukru“, tedy všeobecného uklidňování a slibů hospodářského růstu, je tu je ještě „bič“, spočívající ve snaze dehonestovat ty, kdo vystupují proti těžbě. Věta, že „v Srbsku je pokaždé boj se zaostalostí vnímán jako vlastizrada“ musela dát Vučićovým PR mágům pořádně zabrat. Ale možná by slavila úspěch i u nás. Naštvaných lidí, kteří v těžbě lithia vidí „výprodej celé země do zahraničí“, totiž v Srbsku není málo.

Protesty proti těžbě dříve nebo později ztratí energii, tak jako o ní postupně přišly loňské demonstrace proti střelbě v bělehradské škole. Kopat se koneckonců začne nejdříve za dva roky. Vzhledem k tomu, že smlouva je již podepsána, nebude pro srbskou opozici snadné těžbu zastavit. Celý projekt se proto pravděpodobně realizuje, byť proti němu občas vypuknou dílčí protesty.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že sám Vučić by mohl mít z těžby lithia velký osobní prospěch — ropní šejkové koneckonců také volby neprohrávají. Je tak otázkou, jestli se splní sliby ministra financí Siniši Malého, který řekl, že země vývoz nezpracovaného lithia zakáže. Srbsko se může vydat cestou těžby kovu pro evropský automobilový průmysl, nebo se stát „lithiovým emirátem“. Podezření z korupce se již objevily. Jisté je tak nyní jen to, že Vučić může svůj názor změnit kdykoliv.