Západní Balkán zůstává pro českou diplomacii strategicky důležitým, avšak do určité míry opomíjeným regionem. Ačkoliv Česká republika vnímá západní Balkán jako zásadní pro vlastní bezpečnost, zejména s ohledem na migraci, energetickou stabilitu či rizika rostoucího ruského a čínského vlivu, a zároveň jako klíčový pro budoucí rozšiřování Evropské unie, v praxi mu často nevěnuje odpovídající pozornost, kapacity ani politickou pozornost.

Srbsko, vstupní brána českých firem na Balkán

Srbsko bývá v českém prostředí často vnímáno jako tradiční partner, zejména s ohledem na historické sympatie a kulturní blízkost. V dnešním evropském kontextu však pro Českou republiku nepředstavuje klíčového spojence z hlediska strategických ani ekonomických priorit, což částečně vysvětluje omezenou pozornost, kterou regionu věnuje.

Tato omezená pozornost nabývá na významu v situaci, kdy českou zahraniční politiku bude nově určovat premiér Andrej Babiš. Ačkoliv o obsazení postu ministra zahraničí dosud nebylo definitivně rozhodnuto — pravděpodobným kandidátem je představitel hnutí Motoristé, Petr Macinka — Babiš se netají ambicí stát se hlavním garantem české zahraniční politiky. Bilaterální vztahy s regionem západního Balkánu, včetně Srbska, tak budou formovány především politikou premiéra, bez ohledu na personální obsazení ministerského postu.

Jedním z hlavních pilířů těchto vztahů zůstává ekonomická spolupráce, která zaznamenává stabilně vzrůstající tendenci. Udržení dosavadních ekonomických vazeb je přitom klíčové především pro Srbsko, jelikož Česká republika dlouhodobě patří mezi jeho nejvýznamnější obchodní partnery, a to jak v oblasti exportu, tak importu.

Během roku 2024 představovala Česká republika pro Srbsko osmého nejvýznamnějšího partnera v oblasti vývozu, naopak v dovozu se ČR umístila na jedenáctém místě. V průběhu prvních dvou čtvrtletí roku 2025 se Česká republika zařadila na šesté místo mezi nejvýznamnějšími zahraničními investory v Srbsku, což potvrzuje rostoucí zájem českých firem o tamní trh.

Pokračování současného trendu vzájemných vztahů je významné také s ohledem na skutečnost, že již za minulé vlády Andreje Babiše bylo Srbsko považováno za vstupní bránu českých firem do balkánského regionu. Podpora českých firem při expanzi do Srbska zůstává konzistentní napříč politickými reprezentacemi, o čemž svědčí i skutečnost, že v zemi aktuálně působí 260 až 300 českých obchodních společností.

Snaha o integraci západního Balkánu do EU

Ministerstvo zahraničních věcí deklaruje, že zájmem České republiky je rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu. Přičlenění těchto států k geograficky, kulturně, ekonomicky i hodnotově blízkému euroatlantickému prostoru by jim otevřelo nové možnosti politického a hospodářského rozvoje. Naopak setrvání mimo EU by je ponechalo v politickém a bezpečnostním vakuu, který představuje atraktivní prostor pro pronikání a vlivové působení cizích mocností.

Současný vývoj v Srbsku však integraci do EU a přijetí západních hodnot příliš nenahrává. V srbských městech probíhají již více než rok rozsáhlé protivládní protesty, jejichž počátkem byla tragédie v severosrbském Novém Sadu, kde se po rekonstrukci železničního nádraží zřítil přístřešek budovy a zahynulo šestnáct lidí.

V průběhu měsíců se protesty proměnily ve hnutí, které mobilizuje značnou část srbské společnosti proti korupci a politické elitě kolem prezidenta Aleksandara Vučiće. Podle posledních nezávislých průzkumů veřejného mínění organizace CRTA by v případných volbách hlasovalo pro studentský blok — kandidáty hlavního iniciátora protivládních protestů — přes 44 % dotázaných, zatímco pro blok dosavadního prezidenta Vučiće by hlasovalo pouze 32 % respondentů.

I po roce zůstává mobilizační síla protestů značná a akce vedené primárně studenty pokračují. Nejnovější iniciativu nesla název „Vyhlaš vítězství“ (Raspiši pobedu). Ve více než stovce měst po celém Srbsku studenti sbírali podpisy za vypsání předčasných parlamentních voleb, čímž chtěli demonstrovat podporu veřejnosti pro své hnutí.

Česko-srbské vztahy zůstávají pragmatické a orientované na ekonomicky spolupráci

Zatímco v Srbsku narůstá vnitropolitické napětí a perspektiva evropské integrace se vzdaluje, vztahy mezi Prahou a Bělehradem byly v minulých letech intenzivní, především během vlády Andreje Babiše. Do vypuknutí covidové pandemie se představitelé obou zemí pravidelně setkávali na úrovni premiérů, prezidentů i ministrů. Hlavními tématy těchto jednání byla podpora evropské integrace Srbska, rozvoj ekonomické spolupráce, investiční projekty českých firem, energetika a bezpečnostní agenda, včetně migrace.

Vztahy měly i silný symbolický rozměr — premiér Babiš a prezident Vučić často používali přátelský jazyk a zdůrazňovali historickou blízkost obou zemí. Ilustrativní byla návštěva prezidenta Vučiće v Praze v květnu 2021, kdy Srbsko nabídlo České republice 100 000 dávek vakcíny proti COVID-19, což posílilo obraz vzájemné solidarity. Celkově lze konstatovat, že Babišova vláda rozvíjela vztahy s Bělehradem v duchu pragmatické a zároveň osobně vstřícné diplomacie.

Také vláda Petra Fialy (ODS, koalice SPOLU) v této linii pokračovala, i když s menší intenzitou. Premiér Fiala navštívil Srbsko v listopadu 2024 při otevření Českého domu v Bělehradě. Jeho cesta byla výrazně zaměřena na hospodářskou diplomacii, přičemž jej doprovázela početná podnikatelská delegace. Klíčovými projednávanými tématy byla energetika, dopravní infrastruktura a další investiční projekty. Ministr zahraničí Jan Lipavský navštívil Srbsko ve stejném roce, obě strany znovu potvrdily podporu přístupového procesu Srbska k EU.

Na rozdíl od předchozí vlády však Fialův kabinet volil více institucionální a méně osobní přístup. Premiér Fiala i ministr Lipavský se zároveň vyhýbali explicitnímu komentování vnitropolitické situace v Srbsku, včetně rozsáhlých protivládních protestů. Tím Česká republika udržela soulad s opatrnou rétorikou EU.

Ačkoli se postoj Bruselu vůči režimu prezidenta Vučiće postupně zpřísňuje, nelze očekávat, že by Babišova vláda zvolila kurz zásadně odlišný od současného směřování, a pravděpodobně bude pokračovat v pragmatické a ekonomicky orientované spolupráci se spíše pozitivně laděným jazykem vůči srbské vládě, zejména pokud srbské vedení zůstane stabilní.

V dílčích otázkách, například při debatě o vytvoření Asociace srbských municipalit na území Kosova, by se Babiš mohl přiklonit ke stanoviskům Bělehradu. Tento přístup by nebyl neobvyklý — prezident Vučić dlouhodobě nachází politické spojence například u maďarského premiéra Viktora Orbána a zároveň udržuje pragmatické vztahy s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem.

Státníci obou zemí často zdůrazňují přátelský charakter vzájemných vztahů. Pro Srbsko však zůstává klíčovým tématem otázka uznání Kosova. Prezident Aleksandar Vučić dlouhodobě usiluje o podporu zemí, které nezávislost Kosova odmítají, případně o přehodnocení postoje těch, které nezávislost ji již uznaly.

Nelze očekávat, že by vláda Andreje Babiše k tomuto kroku přistoupila. Poslední veřejné vyjádření Babiše k této problematice pochází z roku 2019, kdy tehdejší prezident Miloš Zeman otevřel otázku případného odvolání uznání Kosova. Stejně jako tehdy lze i dnes očekávat, že český postoj ke Kosovu zůstane beze změny.

V dílčích otázkách, například při debatě o vytvoření Asociace srbských municipalit na území Kosova, by se však Babiš mohl přiklonit ke stanoviskům Bělehradu. Tento přístup by nebyl neobvyklý — prezident Vučić dlouhodobě nachází politické spojence například u maďarského premiéra Viktora Orbána a zároveň udržuje pragmatické vztahy s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem.

Podobně jako v otázce Kosova lze očekávat, že český přístup k Srbsku i v dalších oblastech zůstane spíše pragmatický než hodnotově vyhraněný. Vztahy s Bělehradem tak s největší pravděpodobností zůstanou stabilní, podobně jako během minulé Babišovy vlády. Prioritou by bylo zachování ekonomických vazeb a politické kontinuity, nikoli aktivní podpora demokratizačních procesů.

První Babišova vláda neprojevovala výraznější zájem o prosazování demokratizačních reforem v Srbsku, a to nejen kvůli zaměření na hospodářské priority, ale i proto, že potenciální změna charakteru vzájemných vztahů nepřináší politický ani ekonomický zisk. Stabilní a málo konfliktní vztahy s Bělehradem představují pro Andreje Babiše výhodnější a méně nákladnou variantu než aktivnější angažmá v otázkách vnitřního vývoje Srbska.

Prohlubování bilaterálních vztahů nad rámec stávající ekonomické spolupráce by navíc mohlo nést reputační rizika, zejména pokud by bylo vnímáno jako sbližování Česka s neliberálními vládami v regionu, například v Maďarsku, na Slovensku či mimo EU — v Srbsku.

Právě proto bude klíčové, aby Praha sledovala nejen ekonomické příležitosti, ale i rizika spojená s postupnou erozí demokratických institucí v Srbsku a zhoršováním vztahů země s Evropskou unií. Příliš jednostranně pragmatický přístup by se v delším horizontu mohl obrátit proti českým zájmům, zvlášť pokud by u moci zůstal stávající režim prezidenta Vučiće.