Bulvár Osvobození, hlavní třída v Novém Sadu na severu Srbska, se táhne od vlakového nádraží až k řece Dunaj. Vpodvečer 31. října tu panuje vzrušený ruch. Už od odpoledne rozkládají podél třídy své stolky obchodníci s revolucí: prodávají srbské vlajky, barevné umělohmotné píšťalky nebo červenobílé na první pohled fotbalové šály s nápisem „pumpaj“ a motivem zakrvácených dlaní.

Zítra, 1. listopadu 2025, to bude rok, kdy se na místním vlakovém nádraží zřítil betonový přístřešek a zabil šestnáct lidí. Sedmnáctou ženu připravil o končetiny. Šlo přitom o nádraží po rekonstrukci, které mělo být součástí vysokorychlostní tratě mezi Budapeští a Bělehradem. Otevřeno bylo s velkou pompou teprve pár měsíců předtím.

V korupcí prolezlém srbském státě občanská společnost ani vteřinu nepochybovala, že autority opravu odbyly a že si na projektu někdo namastil kapsy. Po třech dnech truchlení proto začaly v Novém Sadu demonstrace požadující odtajnění projektové dokumentace a potrestání pachatelů. Jedním ze symbolů protestů se stala zakrvácená dlaň provázená sloganem „Krvavé jsou vaše ruce“.

V pátek 22. listopadu 2024 provládní chuligáni napadli studenty, kteří před bělehradskou Fakultou dramatických umění drželi šestnáct minut ticha za oběti. Studenti napříč zemí následně obsadili univerzity, postavili se do čela protestního hnutí a na svou stranu získali většinu srbské společnosti napříč generacemi, socioekonomickým zázemím, regiony i etnicko-náboženskými identitami. S tím, jak toto hnutí mohutnělo, stal se jeho ústředním sloganem pokřik „pumpaj“ — výzva ke stupňování tlaku na vedení země.

Srbská společnost vytrvale demonstruje dodnes. Po srpnových násilných potyčkách mezi policií, provládními chuligány a pokojně protestujícími občany nicméně začalo hnutí působit trochu vyčerpaně. Blokády drtivé většiny univerzit skončily — někde, třeba na novosadské Filosofické fakultě, za použití násilí ze strany autorit. Většina studentů se v těchto dnech po roce stráveném v ulicích a na plénech pokouší složit zkoušky.

Nadcházející výročí tragédie a masové pietní shromáždění před novosadským vlakovým nádražím proto napoví, zda je hnutí stále při síle. O přetrvávající odhodlanosti nicméně svědčí skutečnost, že uctít památku se do Nového Sadu vydaly tisíce studentů z celé země pěšky. Do Nového Sadu mají dorazit dnes v pátek 31. října, v předvečer výročí. Lidé, kteří se mnou nyní vzrušeně uhánějí Bulvárem Osvobození, chtějí studenty přivítat.

„Skončil.“

Kromě obchodníků s revolucí rozložili stoly podél ulice i dobrovolníci — respektive častěji dobrovolnice — které pro studenty a kolemjdoucí připravily občerstvení. K mání jsou palačinky s marmeládou, oslazený čaj nebo jablíčka. Z obrovitánského hrnce se line domácká vůně smažené cibule — později se dozvídám, že se přímo na ulici vařil guláš ze sedmdesáti kilogramů masa.

Ptám se Mileny, kde bere se svými kolegyněmi motivaci připravit nezištně a ze svého tolik pochutin. „Kdybych ti to měla vysvětlit, rozplakala bych se. Studenti jsou naše budoucnost, naděje,“ odpovídá. Necítí se po roce demonstrování unavená? „Co předcházelo pádu přístřešku, se také nestalo ze dne na den. Dělo se to třináct let. Svrhnout režim je maraton — a my jsme na něj připraveni,“ vysvětluje.

Vzduch prořezává pískání píšťalek, občas se ozve naléhavé „pumpaj!“. Po cestě se zapovídám s teenagerkou Duňou. Zaujal mě transparent, který drží její maminka Daniela. Na levé straně fotografie jejího syna jako batolete, na pravé straně současná fotografie jejího syna, jak pochoduje na demonstraci. Mezi nimi nápis: „Pumpuje už od malička! Líbá maminka.“

Do Nového Sadu pochoduje Danielin syn třetí den, a to z města Subotice při hranicích s Maďarskem. „Naše rodina je tak nadšená a hrdá!“ vysvětluje Duňa. Srdečná Daniela si hranou dlaně setře z tváře imaginární slzy, aby mi pantomimou dala najevo dojetí. Pak mým směrem pošle řetězec vzdušných polibků. O pár metrů dál potkávám maminky, které svým pochodujícím dcerám přinesly rudé růže zabalené do červeného papíru, jejichž okvětní lístky jsou lemované třpytkami.

U Mostu Svobody, kde se vítání studentských pochodů odehrává, se mačkají tisíce lidí. Tmu prozařuje rudá a modrá dýmovnice, vzduchem víří bublinky z azurového bublinkovače. Atmosféře přidává na naléhavosti rytmické bubnování.

Kdykoliv se některý z pochodů přiblíží, studentka v reflexní pořadatelské vestě hlásí do mikrofonu jména měst, z nichž příchozí pochodují: Čačak, Šabac! Nato lidé extaticky mrští pěstí do vzduchu, zvolají „bravo“ a roztleskají se, jako by každé ohlášené město bylo jejich vlastním.

„Gotov je!“ skanduje dav. Zpočátku nerozumím a o vysvětlení požádám vedle stojícího třicátníka z Bělehradu. „Skončil, je po něm,“ tlumočí pokřik vážně působící muž v šedém saku. Tím, kdo dle davu skončil, není nikdo jiný než autoritářský prezident Aleksandar Vučić, který se drží u moci od roku 2012.

Ptám se svého situačního tlumočníka, jak se cítí. Prý vítězoslavně. Kde bere jistotu, že prodemokratické hnutí zvítězí? „Podívej se okolo sebe. Potřebuješ snad další důkazy?“ odpovídá a jeho vážný výraz se konečně změní v úsměv.

Strach obrátil strany

Všichni, s nimiž jsem v zemi hovořila, se shodují na jednom: Není cesty zpět. Buď studentské hnutí uspěje a Vučiće sesadí, nebo bude následovat zásadní utužení režimu spojené s přiškrcením nezávislosti neposlušných univerzit.

„Jsem spíš optimistický — a to nikoliv na základě falešných nadějí, nýbrž na základě racionální politické analýzy. Hlavním nástrojem politické moci každého autokratického režimu na světě je strach. Pokud zmizí ze společnosti strach, zmizí i autokratický režim,“ otevírá náš rozhovor v předvečer výročí novinář a profesor Dinko Gruhonjić.

Se zastrašováním ze strany režimních pohůnků má Gruhonjić zkušenosti jako málokterý novinář. Vloni čelil masové očerňovací kampani a koordinované smršti online útoků včetně výhrůžek smrtí. Když jsme se v březnu setkali poprvé, po setmění se po městě pohyboval zásadně jen autem.

Dnes se potkáváme při vítání studentů, které Gruhonjić komentuje pro televizi. Ptám se, jak se má. Žertuje, že jakožto strůjce revoluce je dost vytížený, načež se hlasitě rozesměje a zopakuje, že jde samozřejmě o vtip.

Ačkoliv je studentské hnutí decentralizované a o všem se rozhoduje kolektivně na plénech, režim ukazuje na různé osobnosti, které označuje za prospěchářské pučisty. Už se chystáme odejít, když potkáváme Gruhonjićova známého. Naléhá na něj, ať jde okamžitě pryč, jinak budou autority shromáždění rámovat jako Gruhonjićovu snahu převzít moc.

Za uplynulý rok však podle Gruhonjiće „strach obrátil strany“. „Spousta lidí se přestala bát. Zato režimní činovníci se bát začali — včetně Vučiće, jehož vlasy jsou šedivější a šedivější a v jeho očích se odráží strach či možná paranoia. Věřím, že je otázkou času, než skončí,“ popisuje.

Prodemokratické hnutí má podle něj za sebou první část procesu: emancipaci v mnoha smyslech slova. „Emancipaci jako společenské porozumění, co znamená svoboda a autonomie, nebo třeba jako návrat etiky a morálky mezi širokou společnost,“ upřesňuje Gruhonjić. „A teď podle mě začíná druhá část hry. Doufám, že studenti brzy ohlásí název svého politického hnutí a jeho program.“

Před tvým domem stojí dva roztomilí chlápci

Požadavky studentského hnutí se zpočátku týkaly především novosadské tragédie a následných represí během demonstrací:

• zveřejnění projektové dokumentace k rekonstrukci nádraží;
• potrestání všech, kdo na pokojně protestující občany fyzicky útočili;
• propuštění a zproštění viny všech během protestů zadržených studentů a aktivistů;
• zvýšení rozpočtu školství.

Po půlroce protestů však v květnu s argumentem, že churavějící státní instituce unesené Vučićovou Srbskou pokrokovou stranou jejich požadavky splnit nemohou, vyzvali studenti prezidenta k vypsání předčasných voleb.

Předčasné volby přitom dosud představovaly Vučićův nástroj, jak z předchozích krizí vybruslit: má nad nimi totiž kontrolu. V minulých volbách se o vítězství jeho strany kromě podmaněné mediální mašinérie zasloužilo třeba podplacené voličstvo dovezené v autobusech z bosenské Republiky srbské a severního Kosova nebo dokonce voliči již mrtví.

Letos v červenci se konaly místní volby v obcích Zaječar a Kosjerića, na jejichž průběh dohlížely občanské organizace i členové protestního hnutí — studenti či váleční veteráni — a zaznamenali zvýšené používání výhrůžek a fyzického násilí.

„Straničtí činovníci mají duplikát seznamu voličstva. Sedí v kavárně, u volební komise si ověřují, kdo už volil. A těm, kdo dosud nevolili, zavolají: ‚Dali jsme ti práci. Máš před domem dva roztomilé chlápky… Raději běž volit.‘ Viděla jsem to na vlastní oči,“ popisuje jeden typ volebního nátlaku, rozšířeného zvlášť na malých obcích, Milica, elegantní studentka medicíny.

Sedíme na semišových pohovkách v kavárně hned vedle kampusu s jejím souputníkem Vukem, studentem sociální práce. Milica a Vuk patří mezi jádro nejvíce angažovaných studentů, kteří ze dne na den vyměnili běžný studentský život za občanský boj za demokratizaci země na plný úvazek. „Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu v Zaječaru bránit místní volby, nevěřila bych mu,“ směje se Milica.

Právě autentickým, kolektivním a obětavým úsilím o změnu, vynakládaným bez postranních zájmů o politickou moc, se studentskému hnutí podařilo v rezignovaném obyvatelstvu probudit zájem o politiku, naději, důvěru. Ještě před rokem se starší generace domnívaly — podobně jako jinde — že mladé nezajímá nic než obrazovky telefonů. Dnes oddaně opakují, jak moc studentům věří.

První volby, na nichž bude lidem záležet

Studentům jakožto jediným důvěryhodným politickým aktérům tak nezbylo, než se začít připravovat na potenciální volby. Sestavili kandidátky nezávislých osobností, převážně uznávaných odborníků, o jejichž složení hlasovali na plénech. Konkrétní jména nicméně zveřejní teprve, až prezident Vučić vyhlásí volby.

„Riskujeme bezpečí kandidátů. Prorežimní média o nich budou šířit lži, režim se je pokusí zdiskreditovat všemi možnými způsoby,“ vysvětluje nakřáplým hlasem studentka žurnalistiky Nadja. Prolhanost provládních médií zakusila na vlastní kůži: psali o ní, že má románek s profesorem nebo že je ledovou královnou protestů a pomyslné žezlo ukradla své kamarádce, která tehdy seděla ve vazbě.

Studentské hnutí na kandidátkách nechce nikoho, kdo byl v minulosti členem parlamentní strany — včetně opozice. „Opozice se během uplynulého roku moc nepředvedla. A chceme se vyhnout riziku, že za nás bude kandidovat někdo, kdo podporu demokracie předstírá. Někteří opoziční politici se Srbskou pokrokovou stranou za zavřenými dveřmi spolupracují,“ vysvětluje Nadja. Hnutí pak opozici vyzývá, aby v příštích volbách nekandidovala a netříštila tak protivládní hlasy.

Kromě toho studenti pracují na mobilizaci a vzdělávání lidí, kteří za ně usednou ve volebních komisích. „Na některých vesnicích se podvody dít budou, nemůžeme zabránit všemu. Myslím ale, že dokážeme zmobilizovat lidi napříč zemí, které by předtím dohlížet na průběh voleb ani nenapadlo,“ připouští Vuk. „Tyto volby budou prvními volbami, na nichž bude mnoha lidem záležet,“ doplňuje Milica.

Na Vučiće tlačí i Evropská unie

A co na to Vučić? Ještě zkraje jara se holedbal, že předčasné volby milerád vypíše, jakmile o ně studentské hnutí požádá. Jakmile o ně studentské hnutí požádalo, přestal o této možnosti hovořit. Není divu. Podle zářijového průzkumu organizace CRTA by studentskou kandidátku podpořilo čtyřiačtyřicet procent voličů — v porovnání s dvaatřicetiprocentní podporou pro Srbskou pokrokovou stranu.

Většina pozorovatelů očekává, že ačkoliv se Vučić pokouší získat čas, nezbude mu, než předčasné volby vypsat. Regulérní parlamentní volby by Srbsko čekaly až v prosinci 2027.

Na prezidenta navíc netlačí pouze ulice, ale i unijní instituce. V polovině října Bělehrad navštívila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Zatímco doposud Vučiće chválila za práci na reformách potřebných ke vstupu do Evropské unie, tentokrát ve svém projevu zdůraznila, že unie stojí na straně svobody, nikoliv útlaku — a to včetně svobody shromažďování.

Těsně před výročím tragédie pak Evropský parlament schválil rezoluci, v níž kritizuje pokračující státní represi proti protestujícím a v níž volá po nezávislém vyšetření příčin pádu přístřešku na novosadském nádraží.

Snad i kvůli sílící mezinárodní pozornosti a podpoře studentskému hnutí si Vučić v předvečer výročí neohrabaně navlékl roucho beránčí a v projevu se studentům omlouval za to, jak o nich během uplynulého roku hovořil: třeba jako o teroristech, zahraničních agentech či milovnících násilí.

Potřebuji vědět, kdo zabil mé dítě

Novosadské nádraží bývalo kdysi proslulé svou „zubatou“ střechou připomínající papírovou harmoniku. Platilo za chloubu jugoslavské brutalistní architektury. Dnes se pod jeho okny táhne jako přerušovaný pruh dosud patrná linie po někdejším přístřešku. Z obnaženého betonu ční kovové trubky a úchyty, které ho nedokázaly udržet. Přístup k místu, kde tolik lidí pravidelně trávilo čas, brání kovový plot.

Ve vzduchu visí těžké ticho. Na kovový plot podél nádraží jsou připevněny černé destičky se jmény šestnácti obětí. Lidé k nim kladou květiny, především bílé chryzantémy, symbol smutku a vzpomínky, a několik obrovských plyšáků — mezi oběťmi byly čtyři děti. Jiní zde zapalují útlé svíčky z včelího vosku.

Bruneta v červeném triku si kleká na zem a s procítěnou pomalostí zapaluje jednu po druhé každou z šestnácti svíček, které jí podává vysoký černě oděný muž. Před každým zapálením svíčku políbí a pokřižuje se. Usedavě pláče.

Kromě studentů koordinují dav před nádražím váleční veteráni. Někteří mají na sobě uniformu, jiní vínové barety a trika stejné barvy s datem tragédie. I oni skládají před plot květinové věnce, zvolají „Sláva jim!“ a salutují. „Mezi studenty je i moje dcera. Jsem tu, abych ochránil ji a všechny další děti — jelikož náš stát je nechrání,“ říká jeden z nich.

Komunikuji pohledem s blondýnou ve středním věku, jejíž rty jsou sevřené v úzkostný výraz. Jmenuje se Mája. Říkám jí, že vypadá strašně smutně. Protože neumí anglicky, odpovídá za ni Aleksandr, čerstvě vystudovaný brýlatý mladík z Kragujevce, kterého u sebe Mája jako dobrovolnice ubytovává: „Její dcera se u nádraží pohybovala každý den. Původně měla být na nádraží právě v době zřícení přístřešku, ale naštěstí se její spoj zpozdil a přijela až o hodinu později.“

Pod nádražím vyrostlo pódium. Na dvou obrazovkách vedle něj svítí čas — 11:52. Stejný motiv mají i mnohé placky připnuté na tričkách přítomných. Jsou to poslední minuty, na které tu všichni čekáme, stejně jako v tolika dnech uplynulého roku. Přesně v tento čas se před rokem přístřešek zřítil. A dnes tu začne šestnáct minut ticha za šestnáct obětí. Studentka na pódiu předčítá jejich jména.

11:52. Hlavy lidí pokorně klesají, pohledy upírají do země. Ticho narušuje jen bzukot dronů, které nás sčítají, a zadržované popotahování těch, kteří pláčou. Uctít památku se nás sešlo více než sto tisíc. Někteří drží bílou růži s růžově žíhanými okvětními lístky. Hlouček lidí vedle mě svírá provázky s šestnácti červenými balónky ve tvaru srdce, každý s vyznačeným jménem a rokem narození oběti zlatavým písmem. Každou minutu jeden z nich vypouští do nebe.

12:08. Lidé se pokřižují a sborově pronesou „Sláva jim!“. Nato ženský sbor zpívá píseň Cveta tresnja: „Mezi horami kvete třešeň, jaro se na připravuje na cestu, v mém kraji je vše stejné, jen já už tam nejsem.“

V půl druhé vystupuje s projevem několik lidí na pódiu, mezi nimi Dijana Hrková, matka Stefana Hrka, který pod přístřeškem zahynul: „Děkuji studentům, kteří mě udržují naživu. Děkuji cyklistům, válečným veteránům, běžným lidem. Dnešek je tím nejsmutnějším dnem pro nás všechny, Nový Sad pláče. Bojuji za to, aby žádná další matka, sestra, nikdo z nás už nikdy nemusel plakat ze stejného důvodu.“

Nato oznamuje, že následující den v 11:52 zahájí před parlamentem v Bělehradu hladovku. Požadavky má tři: potrestání viníků tragédie, propuštění všech během protestů zadržených studentů a aktivistů a vypsání předčasných voleb. „Musím, je to moje povinnost. Potřebuji vědět, kdo zabil mé dítě, kdo zabil šestnáct lidí,“ uzavírá.

V sázce jsou zájmy stavební mafie

Dnešní shromáždění není protestem, nýbrž shledáním. Neskandují se hesla, nezní plamenné politické projevy — ačkoliv z pódia jasně zaznělo, že kdyby v Srbsku vládlo právo, nebylo by zemřelých. Po tíživém tichu se lidé postupně uvolňují a korzují tam a zpět Bulvárem Osvobození. Počasí stojí na straně shromáždění: omamně ostré slunce, teplota šplhající až k pětadvaceti stupňům.

Zatímco si na město lehá sytá modř předčasné zimní tmy, přesouváme se k promenádě na nábřeží Dunaje, „nejhezčí části města“, tvrdí Jelena a Vesna, dlouhovlasé mileniálky narozené v Sarajevu, které mne provázejí. Jelena je zvídavá a ráda žertuje: „Dáš mě na obálku svého časopisu? Vyfoť mě a do popisku napiš: Ahoj, já jsem Jelena a jedu do Prahy. Toto je moje číslo, sháním bohatého a pohledného manžela. Nebo alespoň průměrně vypadajícího manžela.“

Jelena s Vesnou jsou vůbec prvními osobami, které mi říkají, že v úspěch studentského hnutí nevěří. „V sázce je až moc zájmů vládnoucích elit, stavební mafie. Nemohou si dovolit nechat režim padnout. Jakkoli v to doufáme,“ vysvětluje Jelena.

S tím souhlasí i Sandra a Marko, které žádám o půjčení zapalovače. Tak jako mnozí další sedí na zemi, drží se kolem ramen a upíjejí z plechovky pivo. „Máme fajn den. Ale je to dost poklidné,“ říká Marko. „Což je na jednu stranu dobře, protože nechceme násilí. Na druhou stranu z historie víme, že klid ještě nikdy radikální změnu nepřinesl,“ dodává rychle Sandra.

Vučić se podle nich bude držet moci alespoň do Expa 2027, které se má konat v Bělehradu a s nímž souvisí mnoho velkolepých projektů, jejichž prostřednictvím lze ukrást mnoho peněz. „Ale pak? Kdoví. Třeba se sbalí a uteče na svůj soukromý ostrov, na to má nasysleno víc než dost,“ přemítá Sandra.

Jdu si oddechnout do jedné z okolních přeplněných hospod. Na ulici vycházím čtvrt hodiny před tím, než se mají začít držet další minuty ticha. Ulice však prořídly, lidé se zdají být na odchodu. „Nerozumím, co se stalo, také jsem přišla kvůli minutám ticha, ale prý už se odehrály. Pochodovala jsem pěšky z Bělehradu, jsem strašně nervózní, vyčerpaná a frustrovaná. Na tenhle den jsme čekali dlouho, co bude následovat?“ vysvětluje studentka kostýmního výtvarnictví.

Cestou domů se dozvídám, že studentské hnutí program předčasně ukončilo a shromáždění rozpustilo, protože se nedaleko potulovaly hloučky podezřelých mužů. Ve tmě se násilí a jeho pachatelé schovají snáz. Srbské prodemokratické hnutí s tím za uplynulý rok nasbíralo mnoho zkušeností.

Můžeme vyhrát díky lásce

Následující den se tisíce lidí vydávají do Bělehradu podpořit hladovějící Dijanu Hrkovou. Před parlamentem zároveň od března stanují podplacení provládní chuligáni. Krátce poté, co na Bělehrad padne tma, vyletí z jejich tábora směrem k prodemokratickým protestujícím několik petard. V následujících dnech policie zadrží desítky prodemokratických studentů a aktivistů.

V neděli 2. listopadu Vučić ve svém projevu slibuje vypsání předčasných voleb. Před srbský parlament mezitím autobusy přivážejí další údajné podporovatele vlády — bůhví odkud a za kolik. Ve středu 5. listopadu se má konat jejich demonstrace.

Mezitím jsou však na cestě do Bělehradu i studenti z měst Niš a Novi Pazar, aby se před parlamentem přidali k Hrkové a jejím podporovatelům. A na tom jediném podle Hrkové záleží. Pro médium N1 prohlásila: „Znamená to, že jsme se sjednotili a že můžeme vyhrát díky lásce.“