↗

Skutečným nepřítelem pracujícího člověka není imigrant, ale rentiér, technofeudální magnát, zaměstnavatel s dominantní tržní silou a finančník, který s jeho budoucností nakládá jako s finančním derivátem určeným ke spekulaci. Foto PxHere, Public Domaine

Evropou obchází strašidlo — strašidlo pracující třídy, která přišla o své politické zastání. Po desetiletí byly středolevicové síly sváděny sirénami takzvané třetí cesty Billa Clintona, Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera, až nakonec zcela opustily jazyk třídního boje.

Ve snaze získat si respekt a dokázat, že umějí řídit kapitalismus efektivněji a spravedlivěji, přestaly hovořit o vykořisťování a rozhodly se ignorovat inherentní antagonismus — a dokonce i násilí — ve vztahu mezi kapitálem a prací. Z politického diskurzu zcela vytěsnily slovník, osobitost, životní styl i touhy pracujících. Nakonec své někdejší voliče označily za „ubožáky“.

Zapomenutí lidé

Když oblasti obývané svého času hrdou dělnickou třídou, která se však dnes cítí opuštěná a zapomenutá, zachvátí chudoba a úpadek a zavedené strany hledí jinam, rodí se touha po obnovení ztracené důstojnosti — po příběhu, jenž staví kolektivní „my“ proti mocnému „oni“. Před deseti lety do tohoto nově vzniklého prázdna vstoupil jedovatý vypravěč se stoletou praxí v zaplňování takových mezer: xenofobní krajní pravice.

Hnutí a vůdci, které centristé nešikovně označují za „populistické“, tuto touhu nevytvořili — pouze ji cynicky využili, podobně jako zkušení monopolisté, když objeví dosud nevyužitý trh. Od dělnických čtvrtí na jihu přístavu Pireus, kousek od místa, kde píšu tyto řádky, až po dříve „rudá“ předměstí Paříže či Marseille můžeme sledovat, jak se skupiny voličů přesouvají od komunistických a sociálnědemokratických stran k těm, které založili političtí následovníci Mussoliniho a Hitlera.