Proč na pracující třídě záleží
Janis VarufakisSoustředit se výhradně na identitární témata, opomíjet přitom materiální realitu a zavrhnout samotnou pracující třídu je pro levici katastrofální strategickou chybou, píše Janis Varufakis.
Evropou obchází strašidlo — strašidlo pracující třídy, která přišla o své politické zastání. Po desetiletí byly středolevicové síly sváděny sirénami takzvané třetí cesty Billa Clintona, Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera, až nakonec zcela opustily jazyk třídního boje.
Ve snaze získat si respekt a dokázat, že umějí řídit kapitalismus efektivněji a spravedlivěji, přestaly hovořit o vykořisťování a rozhodly se ignorovat inherentní antagonismus — a dokonce i násilí — ve vztahu mezi kapitálem a prací. Z politického diskurzu zcela vytěsnily slovník, osobitost, životní styl i touhy pracujících. Nakonec své někdejší voliče označily za „ubožáky“.
Zapomenutí lidé
Když oblasti obývané svého času hrdou dělnickou třídou, která se však dnes cítí opuštěná a zapomenutá, zachvátí chudoba a úpadek a zavedené strany hledí jinam, rodí se touha po obnovení ztracené důstojnosti — po příběhu, jenž staví kolektivní „my“ proti mocnému „oni“. Před deseti lety do tohoto nově vzniklého prázdna vstoupil jedovatý vypravěč se stoletou praxí v zaplňování takových mezer: xenofobní krajní pravice.
Hnutí a vůdci, které centristé nešikovně označují za „populistické“, tuto touhu nevytvořili — pouze ji cynicky využili, podobně jako zkušení monopolisté, když objeví dosud nevyužitý trh. Od dělnických čtvrtí na jihu přístavu Pireus, kousek od místa, kde píšu tyto řádky, až po dříve „rudá“ předměstí Paříže či Marseille můžeme sledovat, jak se skupiny voličů přesouvají od komunistických a sociálnědemokratických stran k těm, které založili političtí následovníci Mussoliniho a Hitlera.
Stejně jako jejich předchůdci se tito političtí chameleoni tváří jako noví reprezentanti pracující třídy. Mezitím se ve Spojených státech bílí supremacisté, křesťanští fundamentalisté, technofeudální magnáti a znechucení bývalí voliči Demokratické strany s nadšením semkli do činorodé koalice, která již dvakrát ovládla Bílý dům.
Srovnání s meziválečným obdobím, k jakému se dnes mnozí uchylují, nás může, pokud si nedáme pozor, snadno svést na scestí — a přece je přiléhavé. Přestože je tendence levičáků označovat všechny konzervativní nebo centristické protivníky za fašisty neomluvitelná, faktem zůstává, že fašismus dnes visí ve vzduchu. Jak by tomu mohlo být jinak, když byla pracovní třída po celém Západě zrazena? Nebylo těžké obnovit její naději příslibem národního znovuzrození, založeného na smyšlence o zlatém věku.
Jakmile tato návnada zabrala, bylo dalším krokem přesměrovat hněv pracujících od socioekonomických sil, které je uvrhly do chudoby, na nějaké mlhavé spiknutí — „globalisty“, „deep state“ či údajný zlovolný plán George Sorose „nahradit je“ v jejich vlastní zemi přistěhovalci. Na vlně takto vyburcovaných vášní začali krajně pravicoví politici útočit na liberální elity, bankéře, bohaté cizince i zbídačelé imigranty — lidi, kteří mohou být vykresleni jako rozvratitelé zlatého věku a překážka národního znovuzrození.
Teprve poté nastupuje zavržení třídního boje, a tím i konec politického zastoupení ekonomických zájmů pracující třídy. Hněv vůči americkým průmyslníkům, kteří zavřou místní továrnu a celou výrobu přesunou do Vietnamu, se přesměruje na čínské dělníky. Vztek na banku, jež zabavila rodinný dům, se mění v nenávist vůči židovským právníkům, muslimským lékařům a mexickým sezónním dělníkům. Každý, kdo připomene, že kapitál se akumuluje vysátím, přesunem a odvržením práce lidí, jako jsou oni, je okamžitě označen za národního zrádce.
Ve dvacátých letech tohoto století — stejně jako ve dvacátých letech století minulého — se na této vlně prosadila krajní pravice. Nedošlo k tomu přes noc. Proces zbloudění dělnické třídy, která nejprve podlehla beznaději a poté se přiklonila k fašistickému myšlení, začal s koncem brettonwoodského systému v roce 1971.
Co však vyvolalo přeměnu krajní pravice z protestního hnutí uvnitř konzervativní politiky v autonomní sílu, která uchvacuje moc, bezostyšně ničí instituce buržoazního liberalismu a pouští se do projektu likvidace „kulturního bolševismu“ — termínu tak drahého srdci Josepha Goebbelse?
Oslovit celého člověka
Za pozornost stojí zejména dva momenty vývoje. Za prvé, globální finanční krize v roce 2008, která pro naši generaci představovala obdobu krize z roku 1929, přiměla centristy u moci uvalit na pracovní třídu tvrdá úsporná opatření, zatímco velkým podnikům poskytli „socialistickou“, státem podporovanou solidaritu.
Za druhé, stejně jako ve dvacátých a třicátých letech minulého století se centristé a nefašističtí konzervativci obávali demokratické levice a opovrhovali jí více než autoritářskou pravicí.
Poučení pro levici je až neúprosně jasné: zaměřit se výhradně na identitu — na rasu a gender — a přehlížet přitom materiální realitu třídního rozdělení je katastrofální strategickou chybou. Znamená to odzbrojit se tváří v tvář nepříteli, který jako svou zbraň dokázal využít právě ten příběh, jehož se středolevicové strany zřekly.
Naším úkolem je zahrnout principiální boj proti rasismu a patriarchátu do obnovené, nekompromisní kritiky třídní moci. Musíme si znovu osvojit slovník solidarity a vykořisťování a ukázat, že skutečným nepřítelem pracujícího člověka není imigrant, ale rentiér, technofeudální magnát, zaměstnavatel s dominantní tržní silou a finančník, který s jeho budoucností nakládá jako s finančním derivátem určeným ke spekulaci.
Noví levicoví představitelé, například kandidát na starostu New Yorku Zohran Mamdani, musí pomoci nalézt syntézu, která osloví celého člověka.
Druhou možností je zůstat pouhými diváky vlastní politické tragédie a sledovat, jak jsou zapomenutí lidé odváděni do boje za pravicovou fantazii o národní čistotě.
Na pracující třídě záleží. Je načase začít podle toho jednat.
Z anglického originálu Why the Working Class Matters publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.
Zase jednou trefný Varufakis.
(((tvrdil jsem tu, že je proti němu Žižek jen tlachal, to beru zpět, není marný, je jiný)))
První část "Zapomenutí lidé" by si měli přečíst všichni ti čeští konzervativně levicoví teoretici na čele s Petrem Drulákem a pouvažovat o tom.
Druhou část "Oslovit celého člověka", tu snad napsal pan Poláček ... :)
P.S. Rasa, gender ..... na to se dá jít přes city ..... politické, ekonomické, enviromentální otázky jsou složité a je třeba přemýšlet.... možná taky důvod?
Takže, Janis Varufakis hodlá znovu obnovit "třídní boj". Na jedné straně je bezpochyby pozitivním počinem, že se pokusil nasměrovat pozornost na skutečně substanciální otázky (a ne na pouhé politikaření, jak je jinak ustáleným zvykem mainstreamové politologie); ale na straně druhé ten konkrétní úhel pohledu který zvolil může vzbudit sotva co jiného nežli pokrčení ramen.
Třídní boj - ať tak či tak, ať si jeho existenci můžeme odůvodnit jakkoli vytříbenými teoretickými úvahami a konstrukcemi, či ho podpořit jakkoli emocionálními apely - holým faktem je, že tento "třídní boj" je dnes už fakticky pasé. Je už dávno vyčpělým politickým heslem, pro které by dnes už bylo jen krajně obtížné shledávat nějakou sociální realitu.
Varufakis se pečlivě vyhýbá zmínkám o tradičním subjektu třídního boje, totiž o "dělnické třídě". Neboť je mu samozřejmě známo, že ta dnes už neobnáší více nežli nějakých 10 - 15 procent všeho pracujícího obyvatelstva. Varufakis tedy uhýbá k obecnější sociální skupině - k "třídě pracujících". U které s jakousi naprostou samozřejmostí předpokládá (zcela stejně jako náš M. Hauser) jakýsi společný třídní zájem.
Jenže - ve skutečnosti je tato množina pracujících krajně heterogenním útvarem, ve kterém bychom jenom s maximální námahou (přesněji řečeno: prakticky zcela marně) hledali nějaký společný zájem. Tedy zájem natolik profilující, natolik intenzivní, aby se mohl ve společenském respektive politickém dění projevit jako reálný faktor. Už v souvislosti se zmíněným Hauserem jsem tu nedávno napsal, že víceméně se stejným oprávněním by bylo možno napsat, že "všichni modroocí mají společný zájem". Neboť jsou spojeni společným znakem.
Varufakis zde žongluje s premisou, kterou ovšem jako takovou nevyslovuje zpříma, protože by se tak okamžitě ukázala její neudržitelnost. On její platnost pouze oklikou naznačuje, tím že sugestivně líčí bídu a vykořisťování pracujících vrstev.
Bezpochyby: jsou stále (v kapitalismu) nemalé části populace, které se nacházejí v prekérním sociálním, finančním postavení. Jenže: za prvé, toto prekérní postavení (tedy: chudoba) se naopak daleko spíše týče osob b e z zaměstnání, tedy nepracujících, nežli těch kteří mají zaměstnání. A za druhé: i když samozřejmě zde existuje určitá množina průniku obou segmentů (tedy: pracující, a zároveň v sociální nouzi), je to prostě příliš málo, nežli aby to mohlo vydat na nějakou obnovu klasického třídního boje.
Zcela na rovinu řečeno: pokud mají (námezdně) pracující nějaký společný zájem, pak především na dobře šlapající, fungující ekonomice. A nedá se nic dělat, ale po ztroskotání socialistického experimentu s beztřídní vlastnickou strukturou dnes průměrný pracující daleko spíše akceptuje příjmovou nerovnost v kapitalistické, ale efektivní ekonomice, nežli aby byl ochoten znovu uvěřit heslům o rovnostářství za socialismu, ale s věčným materiálním nedostatkem.
A za druhé: koho všeho chce vlastně Varufakis počítat ke své "pracující třídě"? Která by měla povstat v jakémsi novém třídním boji? Jak známo, dnes se styl práce razantně přesouvá z práce manuální do schopnosti pracovat s informacemi. A takový informatik s vysoce nadprůměrným příjmem - měl by i on být součástí Varufakisova obnoveného "třídního boje"?...
Všeho všudy: ještě jednou, je nutno atestovat Varufakisovi, že se alespoň pokusil fokusovat pozornost na zásadní otázky, které překračují omezený horizont současné politologie; ale na straně druhé je nutno vidět, že Varufakis není schopen nalézat nová řešení, odpovídající změněné situaci, a proto se musí uchylovat k pouhému mechanickému recyklování starých hesel s prošlou záruční lhůtou.
Nicméně, jeho zmínka o "syntéze která osloví celého člověka" - ano, na tom by skutečně mohlo něco být. Ale právě v tomto bodu Varufakis bohužel zůstává jen velmi neurčitý. Respektive ten jeho "celý člověk" bude asi sotva něco více nežli opět jenom nějaký recyklovaný revolucionář starého ražení.
Nemyslím, že volá po třídním "boji" ve smyslu proletářů věšejících kapitalistické zrůdy na pouliční lampy.
Proč třeba nemluvit o třídních vztazích a o jejich nespravedlnosti, která v současnosti získává na síle?
"Proč nemluvit o nespravedlnosti v třídních vztazích" - dobrý argument, pane Morbicere. Ovšem - já jsem nenapsal že by se o určitých věcech nemělo mluvit. Naopak, sám jsem Varufakisovi atestoval jako pozitivní přínos, že vůbec tematizuje věci, o kterých obecná politologie mlčí, protože vůbec není schopna vnímat jejich dosah.
Problém je v tom, že Varufakis zde jako obvykle přestřeluje daleko za cíl. On zde vytváří fikci, jako by k a ž d ý pracující automaticky náležel k jedné jednolité třídě, která je vykořisťovaná třídou vlastníků. Že tedy tato hypotetická "třída pracujících" má společné vitální zájmy, které je jenom zapotřebí oslovit, vyzdvihnout, a hned zde budeme mít základnu ne-li přímo pro socialistickou revoluci, pak přinejmenším pro jakési masové sociální antikapitalistické hnutí.
Ještě jednou tedy: nejde o to že by se nemělo hovořit o nespravedlivostech vyplývajících z kapitalistického socioekonomického uspořádání; ale jde o to že ono je často krajně obtížné přesvědčivě určit, co vlastně je a co není nespravedlivé.
Pro Marxe to bylo ještě naprosto jednoduché: každý námezdně pracující je bez dalšího svým kapitalistou vykořisťován. Takto jednoduchý obraz vztahu zaměstnanec - zaměstnavatel mohl ovšem vzniknout jenom v dobách, kdy naprostá většina společenské produkce, společenské pracovní činnosti měla ryze manuální charakter. Kdy se tedy mohlo ještě zdát, že ten tlustý kapitalista s doutníkem v ústech nedělá naprosto nic, nežli že se svých dělníků ždímá nadhodnotu, tedy že si přisvojuje bez náhrady část jejich práce.
Jenže - dnes se manuální práce stále více přesouvá do sektoru práce s informacemi, práce duševní. A tady se čím dál tím více ukazuje, že s tím údajným "vykořisťováním" to není vůbec tak jednoduché.
Stojí tu proti sobě dvě strany, a každá má svou pravdu. Z hlediska pracujících (především těch manuálně pracujících) se věc stále ještě jeví tak, že jsou to oni kdo s vynaložením vlastní námahy vytvářejí pracovní výkon, zatímco jejich šéfové respektive zaměstnavatelé se jenom vezou, sedí si v pohodlí svých kanceláří a jenom vydávají příkazy.
Ovšem - z hlediska vedoucích kádrů se věc jeví zcela opačně. Z jejich hlediska tu (nekvalifikovanou respektive jen málo kvalifikovanou) práci dokáže dělat víceméně každý; zatímco o skutečné efektivitě produkce se rozhoduje někde jinde, totiž v oblasti inovací, ale i v oblasti podnikové organizace. (Za onen rozhodující přínos inovací zrovna v těchto dnech několik ekonomů dostalo Nobelovu cenu.)
Holým faktem je: onen razantní nárůst produkčních schopností lidstva v nové době nebyl způsoben tím, že by se nějak zvýšilo vykořisťování (tedy čirá pracovní námaha) - nýbrž změnami v produkční efektivitě, tedy zmíněnými inovacemi jak na poli produktů, tak na poli podnikové organizace.
A teď - jak rozhodnout, kdo a jak je vlastně "vykořisťován"? Respektive - kdo je vykořisťován nespravedlivě? Každý rozdíl v příjmech přece nemůže být považován za nespravedlivý.
A za druhé: i když mnoho z těchto rozdílů v příjmech je z hlediska obecné morálky skutečně nespravedlivých - faktem je že i tato "nespravedlivá" kapitalistická ekonomika stále ještě šlape daleko lépe, nežli jakýkoli jiný ekonomický model, který lidstvo doposud vyzkoušelo. A proto se většina lidí (a to i těch pracujících) raději smíří s touto nespravedlivostí, dokud i jim to bude "sypat".
Ještě jednou: ano, mělo by se o celé záležitosti mluvit. A měla by se vlastně stát tématem intenzivní celospolečenské diskuse. I kdyby se nedošlo k nějakému pozitivnímu řešení (tj. i kdyby se tyto nespravedlivosti nepodařilo odstranit), už jenom ten fakt že by se o nich otevřeně diskutovalo by představovalo určitou změnu společenského vědomí. A tím by pak vznikla určitá vůle alespoň ty největší nespravedlnosti nějakým způsobem řešit. Ten současný stav, kdy se - v zájmu stále expandující ekonomiky - před těmito nespravedlnostmi a deformacemi zavírají oči jako by ani vůbec nestály za řeč je skutečně lidsky nedůstojný, je mravním i intelektuálním selháním.
Ano, o určitých věcech by se mělo mluvit, mělo by se o nich diskutovat. Ale - málo zde pomůže když se takováto diskuse zahájí zjednodušenými obrazy a modely z 19. století, které protistrana s lehkostí dokáže zlehčit, odmrštit jako zcela antikvární.
Věci by více pomohlo, kdyby levice jako první dokázala udělat vstřícný krok; kdyby (konečně) dokázala uznat a přiznat, že i třída vlastníků a manažerů má přinejmenším zčásti svou pozitivní ekonomickou funkci. Kdyby levice dokázala učinit tento vstřícný krok, pak by měla fakticky mnohem silnější pozici v tom žádat i od druhé strany aby začala vnímat pozice a argumenty strany druhé, tedy tábora levice.
Ještě dodatek k tomu, co je za podmínek liberální demokracie spravedlivé a nespravedlivé. Právě zde se totiž nejzřetelněji vyjevuje její pokrytectví.
Hovořili jsme zde totiž o nerovnosti, a tedy nespravedlnosti v materiální, sociální oblasti. Ale právě zde - tedy v této reálné věcné základně lidského života - liberální demokracie prohlašuje: "Tohle mě vůbec nezajímá!"
Pokud bychom v této sociálně-materiální oblasti použili pojmy klasického třídního rozvrstvení, pak by se tu liberální demokracie projevila v zásadě tímto způsobem: "Ano, já jsem zde proto abych zaručila vaše právo protestovat proti tomu, že jste vykořisťovaní. Ale - stejně tak je mým posláním zajistit právo strany druhé, aby vás nadále mohla svobodně vykořisťovat!"
Zde se v plné nahotě ukazuje a odhaluje až přímo zvrácený charakter politického uspořádání liberální demokracie. Ona s velkou slávou, s velkým halasem vytváří formálně-občanskou rovnost všech subjektů; ale nad reálnou, materiální nerovností a nespravedlivostí tohoto světa si umývá ruce jako Pilát nad Ježíšem. Ona přece za nic nemůže, ona je "jenom" neutrálním, nezaujatým správcem...