Není sebemenších pochyb o tom, že co se levicových hodnot týče, které zde Antonín Hořčica vyjmenoval, s těmi se spontánně může (či vlastně musí) ztotožnit každý, kdo se chce právem počítat do tábora autentické levice. V dané oblasti tedy není žádného sporu.

Mnohem větší problémy ovšem vyvstávají tam, kde by se mělo jednat o přetavení těchto obecných levicových hodnot v konkrétní programy činnosti (a je záměrně řečeno: programy činnosti, tedy ne pouze politické programy v úzkém slova smyslu).

Antonín Hořčica zmiňuje nedávno zde uvedený text Jany Michailidu, kterému vytýká jeho přílišnou obecnost, respektive nekonkrétnost. Tato kritika je oprávněná, to samé jsme zde konstatovali už v rámci příslušné diskuse. Je ovšem velkou otázkou, zda sám A. Hořčica v tomto směru nabízí nějakou přínosnější alternativu. Tedy zda nabízí nějaký konkrétní levicový projekt, který by měl potenciál aktivovat ne-li už většinu, pak přinejmenším relevantní část současné společnosti. V tomto ohledu je ale - to se nedá nic dělat - nutno mít zásadní pochybnosti.

Ano, Hořcica jmenuje určité konkrétní levicové projekty, jako je například snižování nájemného. Ovšem - to všechno jsou právě a přesně ta levicová témata která jsou dávno známá, a jak ukazuje zkušenost, nijak zásadně netáhnou. Může se tak stát v jednotlivých případech, ale v zásadě to není nic, co by mohlo nějakým zásadním způsobem reanimovat současnou levici jako takovou.

Shodou okolností jsem si právě v těchto dnech vyměnil soukromou korespondenci s jedním autorem, který se v jednom internetovém médiu taktéž zabýval otázkou současné slabosti levice. Jako vysvětlení tohoto fenoménu jsem mu napsal:

- Současná levice je proto tak slabá, protože ztratila svou někdejší energii.

- Levice ztratila svou někdejší energii proto, protože už dávno vzdala svůj původní projekt radikální humanizace celé společnosti.

- A levice tento svůj projekt radikální humanizace společnosti ztratila proto, protože si (byť nevědomky) nechala vnutit ideový narativ pravice.

Přičemž - tento ideový narativ pravice spočívá v principu liberalismu: tedy v náhledu, že člověk je ve své podstatě autonomní individuum, a že tedy vše o co se jedná je toto individuum vybavit všemi možnými právy, a tím bude pro jeho štěstí učiněno maximum možného.

Levice jak řečeno fakticky plně přejala tento postoj liberalismu (který je díky zmíněnému individualismu vždy přinejmenším ve své tendenci pravicově laděný); jediný rozdíl je prakticky v tom, že levice klasický katalog občanských práv rozšiřuje i na práva sociální. Ale tento rozdíl není natolik velký, aby se jím levice dokázala vymanit z ideové hegemonie pravice. Už jsem to zde opakovaně konstatoval: dokud levice bude setrvávat na tomto boji o "lidská práva", pak bude znovu a znovu hrát na cizím hřišti; a pak se nemůže divit že bude znovu a znovu prohrávat.

Budiž; je nutno uznat, že v jednom momentu Antonín Hořčica přece jenom poněkud překračuje tento omezený horizont těch či oněch práv; totiž v tu chvíli kdy se (stejně jako Jana Michailidu) hlásí k odkazu reformního "Pražského jara". Tento poukaz a odkaz je skutečně klíčový (neboť zde se jednalo právě o onu výše zmíněnou radikální a všestrannou humanizaci společenských poměrů); ovšem věci bohužel v žádném případě nestojí tak, že by bylo možno prostě a jednoduše navázat na odkaz Pražského jara, a pokračovat dále v započaté cestě.

Hořčica cituje Jana Wericha, s jeho výroky (z tehdy legendárního seriálu "Co tomu říkáte, pane Werich?") o socialismu a demokracii. Není pochyb: Jan Werich byl velice moudrý člověk, a i po půl století je možno nechat se fascinovat bystrostí a pronikavostí jeho tehdejších postřehů a soudů. Jenže, nedá se nic dělat - i taková osobnost jako Jan Werich byl limitovaný tím ideově-politickým rámcem, které vytvořilo (a který překročit nedokázalo) tehdejší reformní hnutí.

Především: ty tehdejší představy, že je možno prostě vzít nějaký "pravý socialismus" a smíchat o s "pravou demokracií", a že výsledkem bude zákonitě krásný a dokonalý a spásný "demokratický socialismus" - takovéto představy je z hlediska pozdějšího vývoje nutno označit za značně naivní. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Tehdejší reformisté stále ještě vycházeli z Marxovy představy, že lidská společnost je ve svém pravém základu homogenní, pospolitá, solidárně orientovaná - a že tedy naprosto postačí spojit dohromady všechny "lidi dobré vůle", a už zde budeme mít onen krásný svět humánního a demokratického socialismu.

Tehdejší reformisté si ještě vůbec nedokázali připustit a uvědomit, jak hluboce heterogenní je ve skutečnosti lidská populace; jak nesmiřitelně se v ní střetávají zcela rozdílné, protichůdné názory a zájmy. Tuto vnitřní (to jest: hodnotovou) rozpolcenost společnosti je nutno řešit zcela jinými způsoby, nežli pěstovat stále iluzi o "ideové jednotě všech pracujících".

Takže tedy: tam kde Hořčica navrhuje konkrétní aktivity levice, tam se jedná o levicové projekty dávno známé, dá se až říci přímo konvenční, které nemají potenciál stát se skutečným tahounem při procesu celkového oživení tábora levice. A tam kde se věnuje otázkám skutečně principiálním, které by mohly mít obecně humánní potenciál, tam pracuje s předpoklady, premisami které nemají oporu v realitě.

Co tedy dělat? - Ano, je možno se shodnout na tom, že nejvlastnějším ideovým fundamentem levice zůstává odkaz "Pražského jara", toho jedinečného pokusu o spojení socialismu a demokracie. Ovšem: v prvé řadě je nutno analyzovat všechny chyby se kterými byl tehdejší reformní proces spojen, je nutno oprostit se od všech tehdejších iluzí. Teprve na takto zrevidovaném odkazu Pražského jara by bylo možno začnout proces nové renesance levicového hnutí.

Při dané příležitosti nebude od věci si ještě jednou důkladněji objasnit základní směry, kterými se snaží působit (respektive kterými může působit) současná levice. Z toho co k této věci ve svém textu napsal A. Hořčica je možno určit základní tři oblasti těchto možných aktivit levice.

1. Aktivity bezprostředně politicko-sociální. Hořčica zde argumentuje především pozitivními příklady ze světa, kde se levicovým politikům či aktivistům podařilo svou agilitou a angažovaností pozvednout vlnu zájmu o levicová témata.

K tomu je nutno říci: samozřejmě je v zásadě přirozené, že každé hnutí se snaží povzbuzovat vlastní motivaci takovýmito pozitivními případy a příklady. Nicméně - nelze přehlédnout že v případě současné světové levice se jedná skutečně o případy jednotlivé, kdy se mimořádně angažovanému jedinci podaří svými aktivitami po jistý čas probudit spící levici. Ale - z těchto jednotlivých mimořádných případů usuzovat na možnost celkového probuzení levice, to by bylo asi něco takového jako na základě skutečnosti že někteří mimořádně nadaní jedinci dokáží přeskočit laťku ve výšce dvou metrů tvrdit, že tak to přece může dokázat každý. Nemá cenu zavírat oči před tím, že tyto jednotlivé sociálně-politické projekty mají pouze velmi limitovaný dopad; ale že samotnou sociální politikou není možno levicové potenciály aktivovat v nějakém širším měřítku.

2. Obecné principy levice: rovnost (sociální), solidarita, spravedlnost pro všechny. Ano, to jsou klasické hodnoty levice; jenže bohužel současná situace je taková, že ani tyto - bezpochyby humánní - hodnoty obecně nijak příliš netáhnou. Proč? - Proti levici zde stojí aktuální systémově dějinná konstelace. Krátce řečeno: nedá se nic dělat, ale většina populace akceptovala jako přirozený fakt, že ve společnosti existuje určitá míra nerovnosti, funkční, a tedy i majetkové hierarchie. A tím spíše se tato mentalita prosadila v postkomunistickém světě, kde je ještě v živé paměti, k jakému (především ekonomickému) marasmu vedlo socialistické rovnostářství.

Současný člověk se definuje především individualisticky; jinak řečeno, každý člověk má přirozenou snahu vyniknout, být lepší, úspěšnější nežli ostatní. Když pak levice do této převládající společenské mentality vstoupí se svými hesly o všeobecné rovnosti, pak ovšem naráží na hluché uši.

Levice naprosto ztratila schopnost oslovit tohoto aktivního, své osobní cíle si kladoucího jedince. Současná levice by si chtěla obnovit svou někdejší aktivitu - ale přitom se na člověka stále obrací prakticky jenom jako na pasivní objekt, jako na někoho koho je nutno neustále chránit před těmi či oněmi nerovnostmi či nespravedlnostmi. Tato agenda levice je jako taková samozřejmě legitimní; ale pokud levice zůstane jenom u ní, dokud nedokáže dosáhnout, oslovit i toho aktivního, svébytného, agilního jedince, do té doby bude její ideový dosah omezený pouze na ty segmenty společnosti, které bezprostředně a akutně trpí projevy té či oné (především sociální) nerovnosti.

3. Celkový ideový horizont levice, směřující k instalování politického uspořádání demokratického socialismu. Toto je to jediné pole, kde by levice skutečně mohla získat něco, co by mohla mít navíc oproti ostatním stranám či politickým směrům; něco čím by opět mohla vzbudit širší zájem, čím by mohla aktivovat širší segmenty společnosti. Ovšem - jak jsme si ukázali už minule, v daném směru si to levice příliš zjednodušuje, sice se právem odvolává na jedinečné ideové dědictví Pražského jara, ale velmi selektivně u něj poukazuje pouze na jeho pozitivní aspekty, a je zcela slepá vůči jeho problematickým stránkám. A proto není schopna onen tehdejší impuls přenést do současné doby.

Toto jsou tedy tři základní pole působnosti současné levice. Z předcházejících analýz vyplývá, že pokud má levice vůbec mít nějakou naději na znovuobnovení svých někdejších pozic, pak musí dokázat učinit především tři základní kroky:

1. Musí se definitivně rozloučit s iluzí, že jenom a pouze sociální agendou dokáže získat ve společnosti nějakou větší rezonanci.

2. Musí se rozloučit s iluzí, že jejími hodnotami všeobecné rovnosti dokáže nějak přesvědčivěji zabodovat v době, kdy dominantním životním postojem a pocitem je naopak aktivita jednotlivce, snaha po dosažení osobního úspěchu a individuálně orientovaného štěstí.

3. Levice se musí rozloučit s iluzí, že si vystačí se slavnými počiny minulosti; musí být schopna vytvořit nový, přesvědčivý projekt ne-li přímo socialistické, pak alespoň nějakého druhu postkapitalistické společnosti. Anebo přinejmenším - nějaký takovýto projekt zásadní transformace musí přinejmenším nastartovat.