Není sebemenších pochyb o tom, že co se levicových hodnot týče, které zde Antonín Hořčica vyjmenoval, s těmi se spontánně může (či vlastně musí) ztotožnit každý, kdo se chce právem počítat do tábora autentické levice. V dané oblasti tedy není žádného sporu.

Mnohem větší problémy ovšem vyvstávají tam, kde by se mělo jednat o přetavení těchto obecných levicových hodnot v konkrétní programy činnosti (a je záměrně řečeno: programy činnosti, tedy ne pouze politické programy v úzkém slova smyslu).

Antonín Hořčica zmiňuje nedávno zde uvedený text Jany Michailidu, kterému vytýká jeho přílišnou obecnost, respektive nekonkrétnost. Tato kritika je oprávněná, to samé jsme zde konstatovali už v rámci příslušné diskuse. Je ovšem velkou otázkou, zda sám A. Hořčica v tomto směru nabízí nějakou přínosnější alternativu. Tedy zda nabízí nějaký konkrétní levicový projekt, který by měl potenciál aktivovat ne-li už většinu, pak přinejmenším relevantní část současné společnosti. V tomto ohledu je ale - to se nedá nic dělat - nutno mít zásadní pochybnosti.

Ano, Hořcica jmenuje určité konkrétní levicové projekty, jako je například snižování nájemného. Ovšem - to všechno jsou právě a přesně ta levicová témata která jsou dávno známá, a jak ukazuje zkušenost, nijak zásadně netáhnou. Může se tak stát v jednotlivých případech, ale v zásadě to není nic, co by mohlo nějakým zásadním způsobem reanimovat současnou levici jako takovou.

Shodou okolností jsem si právě v těchto dnech vyměnil soukromou korespondenci s jedním autorem, který se v jednom internetovém médiu taktéž zabýval otázkou současné slabosti levice. Jako vysvětlení tohoto fenoménu jsem mu napsal:

- Současná levice je proto tak slabá, protože ztratila svou někdejší energii.

- Levice ztratila svou někdejší energii proto, protože už dávno vzdala svůj původní projekt radikální humanizace celé společnosti.

- A levice tento svůj projekt radikální humanizace společnosti ztratila proto, protože si (byť nevědomky) nechala vnutit ideový narativ pravice.

Přičemž - tento ideový narativ pravice spočívá v principu liberalismu: tedy v náhledu, že člověk je ve své podstatě autonomní individuum, a že tedy vše o co se jedná je toto individuum vybavit všemi možnými právy, a tím bude pro jeho štěstí učiněno maximum možného.

Levice jak řečeno fakticky plně přejala tento postoj liberalismu (který je díky zmíněnému individualismu vždy přinejmenším ve své tendenci pravicově laděný); jediný rozdíl je prakticky v tom, že levice klasický katalog občanských práv rozšiřuje i na práva sociální. Ale tento rozdíl není natolik velký, aby se jím levice dokázala vymanit z ideové hegemonie pravice. Už jsem to zde opakovaně konstatoval: dokud levice bude setrvávat na tomto boji o "lidská práva", pak bude znovu a znovu hrát na cizím hřišti; a pak se nemůže divit že bude znovu a znovu prohrávat.

Budiž; je nutno uznat, že v jednom momentu Antonín Hořčica přece jenom poněkud překračuje tento omezený horizont těch či oněch práv; totiž v tu chvíli kdy se (stejně jako Jana Michailidu) hlásí k odkazu reformního "Pražského jara". Tento poukaz a odkaz je skutečně klíčový (neboť zde se jednalo právě o onu výše zmíněnou radikální a všestrannou humanizaci společenských poměrů); ovšem věci bohužel v žádném případě nestojí tak, že by bylo možno prostě a jednoduše navázat na odkaz Pražského jara, a pokračovat dále v započaté cestě.

Hořčica cituje Jana Wericha, s jeho výroky (z tehdy legendárního seriálu "Co tomu říkáte, pane Werich?") o socialismu a demokracii. Není pochyb: Jan Werich byl velice moudrý člověk, a i po půl století je možno nechat se fascinovat bystrostí a pronikavostí jeho tehdejších postřehů a soudů. Jenže, nedá se nic dělat - i taková osobnost jako Jan Werich byl limitovaný tím ideově-politickým rámcem, které vytvořilo (a který překročit nedokázalo) tehdejší reformní hnutí.

Především: ty tehdejší představy, že je možno prostě vzít nějaký "pravý socialismus" a smíchat o s "pravou demokracií", a že výsledkem bude zákonitě krásný a dokonalý a spásný "demokratický socialismus" - takovéto představy je z hlediska pozdějšího vývoje nutno označit za značně naivní. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Tehdejší reformisté stále ještě vycházeli z Marxovy představy, že lidská společnost je ve svém pravém základu homogenní, pospolitá, solidárně orientovaná - a že tedy naprosto postačí spojit dohromady všechny "lidi dobré vůle", a už zde budeme mít onen krásný svět humánního a demokratického socialismu.

Tehdejší reformisté si ještě vůbec nedokázali připustit a uvědomit, jak hluboce heterogenní je ve skutečnosti lidská populace; jak nesmiřitelně se v ní střetávají zcela rozdílné, protichůdné názory a zájmy. Tuto vnitřní (to jest: hodnotovou) rozpolcenost společnosti je nutno řešit zcela jinými způsoby, nežli pěstovat stále iluzi o "ideové jednotě všech pracujících".

Takže tedy: tam kde Hořčica navrhuje konkrétní aktivity levice, tam se jedná o levicové projekty dávno známé, dá se až říci přímo konvenční, které nemají potenciál stát se skutečným tahounem při procesu celkového oživení tábora levice. A tam kde se věnuje otázkám skutečně principiálním, které by mohly mít obecně humánní potenciál, tam pracuje s předpoklady, premisami které nemají oporu v realitě.

Co tedy dělat? - Ano, je možno se shodnout na tom, že nejvlastnějším ideovým fundamentem levice zůstává odkaz "Pražského jara", toho jedinečného pokusu o spojení socialismu a demokracie. Ovšem: v prvé řadě je nutno analyzovat všechny chyby se kterými byl tehdejší reformní proces spojen, je nutno oprostit se od všech tehdejších iluzí. Teprve na takto zrevidovaném odkazu Pražského jara by bylo možno začnout proces nové renesance levicového hnutí.