Úspěch Zelených v podobě dvou poslaneckých mandátů pro Gabrielu Svárovskou a Irenu Ferčíkovou Konečnou staví Zelené nejen před výjimečnou šanci, ale v delším horizontu i před rozhodnutí, jakou pozici chtějí na české politické scéně zastávat. Samozřejmě za předpokladu, že se podaří stranu udržet jednotnou a obě nové poslankyně naplní velká očekávání voličstva, které je na pirátských kandidátkách vykroužkovalo.

Autorka přiznává, že patřila k odpůrkyním zvolené volební strategie. Ještě před půl rokem Piráty opouštělo mnoho prominentních jmen a v průzkumech se nebezpečně blížili pětiprocentní hranici. Tehdy se dohoda o tom, že se Zelení mohou účastnit krajských pirátských primárek, až příliš podobala přezíravým nabídkám z předchozích let.

Zatímco vedení Zelených a především z Olomouckého a Jihomoravského kraje viděli v této situaci šanci ukázat státotvornost a zachovat síly před volbami, které by zřejmě nepřinesly úspěch, já jsem v ní spatřovala příležitost začít budovat širší hnutí spolu s menšími stranami.

Hnutí vznikající ve spolupráci s menšími stranami i s těmi, kteří odcházeli od Pirátů a Sociální demokracie. Hnutí, které by se mohlo opřít o podporu voličů znepokojených probíhající tragédií v Gaze, rozpadem mezinárodního práva a ztrátou jistot, jež by mělo poskytovat i nám. A také o odpor vůči vládě, která sice vychází z demokratického bloku, avšak v tomto ohledu morálně selhává.

Zelení mezi levicovou alternativou a svědomím demokracie

Obě linie zůstávají na stole i dnes. Zelení se brzy budou muset rozhodnout, zda chtějí budovat levicovou alternativu, která v české politice citelně chybí. Taková cesta by znamenala risk — zatím totiž nikdo v České republice nenašel recept, jak ji proměnit v úspěch, a mohla by vést zpět do bezvýznamnosti.

Druhou možností je nabídnout „demobloku“ expertízu v oblasti lidských práv a klimatu a stát se jeho svědomím — i hromosvodem frustrací spojených s proměnou světa, který se nezadržitelně mění. Výhodou této cesty je možnost ovlivňovat některé agendy, zapojit členstvo do politického procesu a zvýšit šance na komunální úspěchy.

V jistém ohledu je pro Zelené prohra „demobloku“ štěstím v neštěstí. Složení vlády na dosavadním půdorysu nehrozí, a Zelení tak nestojí před dilematem, zda podpořit vládu, která pro část jejich elektorátu sice stojí na „správné straně“, ale jež absencí klimatické i kohezní politiky, propojením s velkým byznysem a zpochybňováním mezinárodního práva ohrožuje demokracii možná méně nápadně, ale ne méně nebezpečně než mnozí z těch, vůči kterým se profiluje jako správná alternativa.

Prvním úkolem, před nímž Strana zelených stojí, je udržet vnitrostranickou soudržnost a schopnost konsenzu, kterou si osvojila během let vleklé krize. Ta se pozitivně projevila i v nedávné kampani — i frustrovaní členové se zdrželi veřejných sporů s Piráty a s těmi, kteří spolupráci prosazovali. Strana se dokázala jednotně postavit za všechny své kandidátky a kandidáty a aktivně se zapojila do jejich kampaně. Pokud si tuto kulturu udrží, může to být nejen politickou devízou, ale i důkazem její skutečné vyspělosti.

Překážkou však může být složitá organizační situace: obě zvolené poslankyně působí v pirátském klubu, s nímž budou své kroky a hlasování primárně koordinovat. Stranická struktura je navíc vinou dlouhodobého nedostatku finančních prostředků nastavena spíše pro fungování na komunální úrovni než pro efektivní využití celostátního politického vlivu.

Jak moc bude složité se koordinovat s pirátským klubem, se ukáže již v nejbližších dnech a týdnech, kdy se uvidí, v jakých poslaneckých výborech zelené poslankyně, které jsou odbornicemi na mezinárodní témata, jako je migrace a zahraniční politika, dostanou možnost působit. To, do jakých výboru nakonec zavítají, do značné míry ovlivní to, jaká témata bude Strana zelených v nejbližším období akcentovat.

I díky masivní kroužkovací kampani se zdá, že se obě nově zvolené poslankyně ocitnou v pirátském klubu v prostředí, kde nebudou se svými postoji osamocené a kde mohou najít mezi nejbližšími spolupracovnicemi i spojence. Pokud se tento předpoklad potvrdí, lze očekávat spíše příklon ke strategii zůstat součástí takzvaného demokratického tábora.

I ta poskytuje naději na další růst. Irena Ferčíková Konečná, zvolená v Jihomoravském kraji, i Gabriela Svárovská jsou zkušené političky, které již při kampani do Evropského parlamentu v roce 2024 prokázaly schopnost vnášet do voleb témata, jež voliče zajímají, a komunikovat je srozumitelně a obratně.

To se potvrdilo i letos, kdy Gabriela Svárovská dokázala tématem oligarchizace státu adresovat aktuální problém vnímaný napříč společností a zároveň se jeho prostřednictvím vymezit vůči vládnímu táboru, ANO i protofašistickým uskupením, aniž by pražské voliče výsostně levicovým tématem odradila. Spolupředsedkyně Zelených tak prokázala politický talent.

První měsíce spolupráce s Piráty napoví, nakolik je možné tuto spolupráci prohlubovat a zda bude zájem model opakovat i v krajských či senátních volbách. Nebo se ukáže, že jde o jednorázové řešení: pro Zelené způsob, kteří nechtěli tříštit síly progresivního voličstva, tak pro Piráty, kterým se i spojením se Zelenými podařilo znovu oživit kampaň.

Jak moc zezelenají česká města

Dalším milníkem budou komunální volby příští rok, v nichž mohou Zelení potvrdit svou pozici strany, která do volebních koalic spíše přináší hlasy, než je ztrácí. Ne všude se poslední volební úspěch propíše do koaličních dohod. Bude ale jistě zajímavé sledovat jména, která Zelení do komunálních voleb vyšlou, i jak si povedou samostatné zelené kandidátky, tak nejrůznější koalice a volební uskupení se Zelenými na kandidátkách.

Výsledek v největších českých městech by mohl naznačit trend podobný tomu, který je patrný jinde v Evropě: obyvatelstvo zde touží po zelené a hodnotově ukotvené politice s důrazem na sociální spravedlnost, klimatickou adaptaci a participaci.

Současně se blíží senátní volby. Finanční stabilizace strany by se měla promítnout i do rozhodování, koho a jak voliči Zelených podpoří. Snad už se nebudou opakovat kompromisy, kdy se podpora překlápí ke kandidátům, kteří sice možná hájí ochranu přírody nebo ohrožené děti, ale s hodnotami Zelených v oblasti lidských práv, mezinárodní politiky či klimatické spravedlnosti mají jen málo společného.

Největším úkolem nyní bude rychle ujasnit strategii a učinit zelenou politiku pro voliče čitelnou. To bude nutné na všech úrovních, ať už se strana rozhodne být nosnou silou levicové alternativy, nebo umírněnější součástí demokratického proudu. K tomu patří i práce na dlouhodobém programu, který by formuloval, jak má zelená politika vypadat v příštím desetiletí — v době klimatické tranzice, proměny práce a technologických změn. Právě dlouhodobá vize rozhodne, zda se z aktuálního úspěchu stane trvalý návrat do české politiky, nebo pouhá epizoda.

Žádná z variant se neobejde bez spolupráce, kompromisů a spolehlivých partnerů. Ani šance na vznik široké a uvěřitelné levicové platformy se znovu objevit jen tak nemusí. Ostatní levicové projekty jsou buď na úplném začátku, nebo po těchto volbách naopak na konci své cesty.

Po hodnotové politice ale stále existuje poptávka. Voliči ocenili tematizaci klimatické spravedlnosti, oligarchizace státu i lidských práv — a také to, že tato témata přinášely ženy. Ve vyhrocené a patové situaci však české voličstvo stále sází na jistotu. Dokážou Zelení tuto bariéru překonat? To ukážou až příští roky.