Současná česká levice se ocitla v hluboké krizi. Nejde přitom jen o propad volebních výsledků nebo ztrátu parlamentního zastoupení, ale o mnohem zásadnější věc — rozpad hodnotového ukotvení a rezignaci na samostatnou politiku. Krize levice je především krizí její identity.

Tradiční levicové strany se místo pokusu o spolupráci podle příkladů ze zahraničí — třeba francouzského nebo polského — vydaly cestou ústupků, fragmentace a ztráty obsahu. Místo vyzdvižení skutečných levicových hodnot, které stály za úspěchem Die Linke nebo radikálně demokratické politiky Zohrana Mamdaniho v New Yorku, jsme svědky rozmělnění, přizpůsobení a hledání berliček k vlastní záchraně.

Vše odstartovala KSČM, která se, ačkoli historicky hrála výraznou roli, rozhodla schovat za formaci Stačilo! — projekt, jenž se sice odvolává na levicovou rétoriku, ale fakticky kombinuje nacionalismus, nejrůznější konspirace a trumpovský populismus. Projektu se navíc účastní příslušníci krajní pravice — od klausovců typu Bobošíkové po zakladatele Národní domobrany Marka Obrtela. To s levicí jako emancipací a spravedlností nemá mnoho společného. Z původní orientace na práva pracujících zůstává jen řečnická kulisa a levicové floskule v programu.

Sociální demokracie, dříve klíčový aktér české politiky, dnes působí jako dezorientovaný projekt bez směru. Po vypadnutí z Poslanecké sněmovny flirtovala s Paroubkovou ČSSD, pak se Šlachtovou Přísahou a nakonec s Babišovým ANO. Nic z toho nakonec nebylo.

Jana Maláčová, která po naprosto nevýrazném Šmardově vedení slíbila jednání o možnosti široké levicové koalice po vzoru Nové lidové fronty, selhala. Zůstala přesvědčená, že najde novou cestu. Nenašla nic — jen nepochopitelný veletoč, kdy nejprve Stačilo! odmítla, aby se po pár měsících rozhodla přijmout veškeré podmínky, které jí byly předloženy: žádný samostatný klub, žádný sociálnědemokratický program, pouze čtyři volitelná místa.

K tomu ještě nadějné nové vedení Zelených opustilo snahu být samostatnou zelenou levicí a stalo se součástí volební aliance s Piráty, přičemž se ani nedokázalo dohodnout na reprezentativním zastoupení ve všech volebních krajích. Jejich program se rozpustil do kompromisního středu.

Výsledkem je, že žádná z těchto stran nejde do voleb pod vlastní značkou. Je to vůbec poprvé od vzniku KSČM a Sociální demokracie — a ukazuje to, jak se za čtyři roky od jejich vypadnutí z Poslanecké sněmovny jejich krize prohloubila.

Tato situace byla pro Stranu Levice impulzem k rozhodnutí nepodřídit se logice pragmatismu za každou cenu. V jarním vnitrostranickém referendu odmítla spolupráci se Stačilo!. Jednání se Sociální demokracií bylo snahou vytvořit širší levicovou platformu, která by mohla přinést větší kapacity pro obnovu levice jako celku. Bohužel, představitelé SOCDEM nebyli schopni této politické představivosti. Jejich podřízení se Stačilo! vedlo logicky k ukončení jednání.

Už od konce loňského roku se však rozvíjí stále intenzivnější spolupráce mezi Levicí a hnutím Budoucnost. To se v posledních letech profiluje jako demokraticko-socialistický projekt s důrazem na ekologickou spravedlnost, solidaritu a participaci. Obě strany nyní hledají cestu ke spojení v jeden levicový politický projekt a zvažují i možnost vytvoření společné otevřené levicové kandidátky — nejen pro volby, ale především jako platformy pro dlouhodobou spolupráci a programové zakotvení levice v České republice.

Spojení obou subjektů je výsledkem hledání alternativy k oportunistickým slepencům typu Stačilo!. Je doprovázeno výzvou 300 statečných pro skutečnou levici, která si klade za cíl nejen postavit kandidátky ve všech krajích, ale především vytvořit prostor pro důslednou levici — zakotvenou v potřebách lidí, nikoli v marketingových průzkumech.

Zatímco jiní hledají výtahy k moci, Levice a Budoucnost se snaží o politiku, která vychází zdola — z místních komunit, odborů, sociálních hnutí, klimatických iniciativ a z každodenní zkušenosti těch, kteří na současný systém doplácejí. Nechtějí mluvit za ně — ale s nimi. Nechtějí být reprezentací od stolu — ale součástí společného zápasu. Je to proces, který není v ČR příliš obvyklý. Ačkoli si mnozí mohou říct, že něco takového se mělo stát už dávno, je třeba mít na paměti, že aby spojení fungovalo, musí být postaveno na důvěře a společném odhodlání. A obojí se získává až vzájemně — a časem.

Spojení Levice a Budoucnosti nevzniká ze zoufalství, ale z naděje. Nejde o kompromis, ale o hledání pevného základu, na kterém může stát nová levice — demokratická, ekologická, sociální, otevřená a důsledná. Nehraje se tu o okamžité zisky, ale o budoucnost, která si zaslouží víc než marketingovou politiku. Ta se musí odpracovat zdola.