Poslední dny žije česká politika bouřlivým děním na levé části jejího spektra. Zdrojem emotivních reakcí, ostré kritiky i frustrace je rozhodnutí Jany Maláčové, respektive předsednictva SOCDEM, obejít členy vlastní strany a započít opětovné námluvy s politickým projektem Stačilo.

Nemá zde smysl opakovat, co již napsali mnozí jiní — zejména v souvislosti s povahou Vidlákova slepence proruských konspirátorů a dezinformátorů. Ráda bych se však pozastavila nad argumentem, kterým nejen Jana Maláčová s Lubomírem Zaorálkem, ale i řada dalších „levičáků“ neblahé spojenectví ospravedlňuje: údajnou potřebou „antisystémového postoje“ a rozbití všeho, co se v této zemi od sametové revoluce budovalo.

Destrukce systému

Sociálnědemokratické hnutí se skutečně zrodilo vně politického systému — jako reakce na neutěšené ekonomické a sociální podmínky pracujících. Dobový politický establishment reprezentoval zájmy úzké skupiny privilegovaných, zatímco masy dělníků — včetně dětí — pracovali za otrockých podmínek. Známy jsou případy, kdy děti ne starší pěti let byly po dvanáctihodinových směnách polévány studenou vodou, aby se zvýšil jejich výkon.

Ekonomický systém raného kapitalismu za součinnosti systému politického vykořisťoval extrémním způsobem celé generace pracujících. Až se vznikem odborového hnutí a následně jejich „politické kliky“ v podobě sociálnědemokratických stran se zrodila dostatečná síla, která se mohla oběma nespravedlivým systémům postavit. Být proti systému znamenalo bojovat za lidskou důstojnost a za spravedlnost.

Pokud by i ti, kdo dnes volají po „destrukci systému“, vzývali stejné hodnoty, bylo by snad možné považovat jejich boj za legitimní a ospravedlnitelný návrat ke kořenům. To však není případ současných „levicových“ bojovníků — zcela záměrně totiž ignorují tu část sociálnědemokratické identity, bez níž by úspěchy sociálnědemokratického hnutí v průběhu jeho vývoje nebyly vůbec možné — a bez níž by žádné dělnické hnutí ani nevzniklo. Je jí niterná potřeba sebeorganizace.

Masové členství v odborech i dělnických stranách donutilo systém raného kapitalismu k ústupkům: snižování pracovní doby, sociální pojištění, bezpečnost na pracovišti a tak dále. Ekonomický systém se musel podvolit organizované síle vědomé si vlastních zájmů.

Organizovat se

V těchto stopách šel i politický systém, když udělil milionům pracujících volební právo. Ne proto, že by si establishment usmyslel, že je to tak správné. Tváří tvář masové organizaci, jež jej byla schopná ochromit, mu nic jiného nezbylo.

Na obou stranách lana stáli oponenti, kteří si byli v přetlačované více méně rovni. To platilo po většinu dvacátého století: hnutí za občanská práva, proti válce ve Vietnamu, studentská hnutí v západní Evropě, hnutí proti kolonialismu, různé environmentální iniciativy či silné a nezávislé odbory.

Ti všichni se dokázali účinně přetahovat se samotnou podstatou kapitalismu — s centralizací kapitálu a politické moci. Síly byly vyrovnané až do osmdesátých let. Nástup neoliberalismu, který postupně mazal známky kolektivního uvědomění ve prospěch individualismu a atomizace společnosti, znamenal konec přetahované a rovnováhy. Hnutí slábla.

Organizovanost byla nahrazena konzumním stylem života, který nám dnes vytváří záludnou iluzi, že si jako jedinci vystačíme sami. Nikoho nepotřebujeme. Žádné společné zájmy nemáme, ba si je nedokážeme ani představit. Česká společnost je toho ukázkovým příkladem.

Komentátoři se dnes v médiích předhání v tom, kdo častěji vysloví spojení „polarizovaná společnost“. Polarizace znamená, že zde jsou dva póly, kolem kterých se lidé seskupí. To znamená, že existují dvě vize, představy, politické programy, za nimiž se dokážeme organizovat. Ale tak tomu není. Česká republika je zemí fragmentovanou, jak ostatně dokazuje výborná kvalitativní studie Jedna společnost, různé světy z dílny Masarykovy demokratické akademie a Friedrich-Ebert-Stiftung.

To znamená, že názorové proudy napříč společností jsou roztříštěné, což znemožňuje jakýkoliv posun, možnost změny. Znemožňuje nám to také korigovat ekonomický i politický systém tak, aby se navrátila kýžená rovnováha.

Pokud dnešní politický systém řada občanů hodnotí jako špatný, často se za tím skrývá nespokojenost se systémem ekonomickým. Nikým a ničím nezpochybňovaný neoliberální ekonomický řád, který občany mění na konzumenty bez skutečného vlivu a moci, tak v konečném důsledku stojí za sílící podporou politických stran a „hnutí“, které jsou antisystémové.

Má to ale jeden velký háček. Národní fronta, Alternativa pro Německo, Směr nebo u nás Stačilo či Okamurovo SPD nezpochybňují systém ekonomický, nýbrž jen politický. Proto jsou tyto protestní, případně krajněpravicové subjekty podporovány finančními elitami a oligarchy.

Ti, kdo se tváří, že bojují proti nespravedlnostem systému a zároveň spolupracují s černými koňmi oligarchů, jsou jen falešnými proroky. Nenabízejí totiž žádný nástroj, kterým lze nespravedlivý ekonomický systém korigovat. Nesnaží se nás — osamocené konzumenty — organizovat.

Místo emancipace paternalismus

Proč by měla organizovanost být tím, co pomůže levici získat zpět její smysl? Proč je naší šancí na vymýcení pravých příčin nárůstu populismu a antisystémových sil? Protože se jí ekonomický establishment bojí.

V demokratických primárkách v New Yorku vydali velcí dárci více jak osmnáct milionů dolarů na reklamy podporující bývalého guvernéra Andrewa Cuoma. Řada z nich finančně podporovala i Donalda Trumpa. Naopak relativně neznámého zástupce obvodu Queens v dolní komoře stejného státu Zohrana Mamdamiho podpořily různé organizace a dárci „pouhým“ milionem dolarů. Co je ještě zajímavější, více jak osm milionů bylo investováno do útočných reklam proti Mamdamimu.

Přesto demokratické primárky vyhrál Mamdami s plánem zmrazit výši nájmů, zajistit bezplatnou dopravu a zavést další sociální opatření. Vysvětlení jeho úspěchu k překvapení mnohých spočívá v tom, co bychom mohli nazvat opravdovým návratem k podstatě levice — ve schopnosti se organizovat za určitým zájmem. Alexandria Ocasio-Cortezová to před čtyřmi roky vyjádřila přesně: „Oni mají peníze, ale my máme lidi. A na konci dne — dolary nehlasují, jakkoli se o to snaží — hlasujeme my.“

Organizovat znamená uvědomit si kolektivní zájem. Organizovat znamená dát zpět do rukou moc těm, kteří se cítí bezmocní a rezignovaní. Organizovat znamená nevzdávat se šance na změny ve fungování ekonomického systému, který generuje nespravedlnosti a hromadí nepředstavitelné bohatství v rukou hrstky oligarchů.

Organizovat znamená vrátit se k podstatě levice a vybavit ji nástroji, jak ochránit demokracii a její svobody při zachování sociální spravedlnosti. Organizovat se znamená postavit se za důstojnost člověka. Současné vedení SOCDEM nic z toho očividně nechce a místo emancipace nabízí blahosklonný paternalismus. Pokud Jana Maláčová tvrdí, že několik křesel v Poslanecké sněmovně zaručí přežití sociální demokracie, je to doklad toho, že nechápe podstatu sociálnědemokratického hnutí.