ale opravdu neplatí, že by žila „poslední dny .. česká politika bouřlivým děním na levé části jejího spektra.“ Spíše jí je to u pr..., totiž volný. A právě tak většině občanů.

Pokud někoho vůbec ještě Zaorálek a Maláčová kromě nich samotných zajímá, pak se buďto jedná o zájem o kuriozitu obdobný tomu, proč si lidé čtou v bulváru o plastice pozadí jakési celebritky, nebo o práci truchlení za sociální demokracií (tedy nikoliv o naléhavé vnímání současné ztráty, ale zpracovávání faktu, že někdejší slušná politická strana před nějakým osmi lety spáchala sebevraždu).

Ano, jedna z nepominutelných podmínek provozování levicové politiky je neplést si emancipaci s paternalismem. Jenomže při jejím naplňování jde až v poslední řadě o to "organizovat se" (mimochodem symptomatické pro postoj Daniely Vostré je, že jí vypadlo ono zvratné "se", tudíž přesně čteno: že chce organizovat druhé a za druhé). Nejprve je třeba najít a vyslovit myšlenky, postoje a obrazy, které by určité množství lidí chtělo sdílet jako společné představy o obecném dobru a cestě k němu.

A tyto myšlenky, postoje a obrazy se liší od uvědomění si kolektivního (nikoliv tedy společného) zájmu --právo na bezplatné poskytnutí slepeckého psa nevidomému prostě neprosazuji ze strachu, že bych ho mohl potřebovat, ale protože sdílím obraz obecného dobra společnosti, která nekašle na ty, co spadli pod kola osudu. A přestože to není můj kolektivní zájem, nevolil bych stranu, která chce nevidomým podobné právo upřít, zatímco bych volil stranu, která by chtěla progresivní zdanění (kdyby tu nějaká důvěryhodná byla) -- jakkoliv to je proti mému kolektivnímu zájmu jakožto člena skupiny lidí s průměrnými a vyššími příjmy.

Ústřední myšlenka autorky článku je celkem vzato jasná, a z hlediska autentické, to jest humánně orientované levice i v zásadě legitimní. Nicméně v jejím způsobu argumentace je možno objevit několik problematických bodů, ne-li přímo protimluvů. Jedná se především o otázku vztahu sociální demokracie k systému kapitalismu.

Její první téze praví, že v období raného kapitalismu sociální demokracie stála "vně systému". Neboť bojovala za práva dělníků, kteří byli tímto kapitalistickým systémem znevýhodňováni, až přímo utiskováni.

Ovšem - je nutno podotknout že vztah sociální demokracie k "systému" byl v oné době velmi ambivalentní. Pro srovnání: důsledně "vně systému" byli jenom a pouze komunisté, kteří si vytkli za cíl tento systém založený nejen na bezprostředním vykořisťování námezdní práce, ale vůbec obecně na nadvládě kapitálu nad člověkem kompletně zrušit, a nahradit ho uspořádáním kde cílem veškeré společenské činnosti měl být sám člověk.

Zatímco sociální demokracie - ta se v oné době neustále zmítala mezi jakýmisi mlhavými představami o "socialismu" na straně jedné (tedy v zásadě taktéž negací kapitalismu, ale ne tak radikální jako ta marxisticko-komunistická), a mezi přinejmenším faktickým aranžováním se se systémem kapitalismu, kdy cílem bylo pouze prosazení kolektivních zájmů především dělnických vrstev.

Především po druhé světové válce se u sociální demokracie obecně prosadil tento druhý proud - tedy pouhý reformismus, bez ambicí nějak zásadně změnit samotný systém kapitalismu. Ano, jak uvádí Daniela Ostrá, ono to takto (tedy pouhý reformismus) v oné době poválečného ekonomického boomu relativně dobře fungovalo; jenže jak ona sama uvádí, stále ještě se jedná o systém "který generuje nespravedlnosti a hromadí nepředstavitelné bohatství v rukou hrstky oligarchů".

Nejpozději zde se projevuje zásadní protimluv: má se tedy sociální demokracie spokojit s konec konců pouze kosmetickými, dílčími změnami systému, který ze své samotné podstaty nevyhnutelně vždy bude "generovat nespravedlnosti" a příkré sociální rozdíly - anebo by se přece jenom měla vrátit k někdejšímu hledání principiální alternativy k tomuto systému?

Další problematický bod v argumentaci autorky článku. Ona tvrdí, že v oné poválečné éře (až do nástupu "neoliberalismu") prý existoval vyvážený poměr mezi silami kapitálu a silami sféry práce. A podle všeho jejím (jediným) cílem je obnovení této údajné rovnováhy.

K tomu je nutno poznamenat: za podmínek, kdy společenská produkce má formu kapitalismu, je nějaký "vyvážený poměr sil" pouhou iluzí. Strana kapitálu zde vždy bude mít privilegované postavení. A to už z onoho zcela výchozího systémového určení: kapitál dominuje práci, za daných okolností tomu vůbec nemůže být jinak. Jenom a pouze za výjimečných okolností může po přechodnou dobu dojít k onomu "přetahování se u lana" k jakési anomálii, kdy se může zazdát že poměr sil je oboustranně vyrovnaný.

Autorka reprodukuje klasickou chybu v úvahách levice, kdy ty výjimečné podmínky poválečného ekonomického boomu který umožňoval víceméně kontinuální růst dělnických platů i jiných benefitů, že tedy tuto výjimečnou dobu považuje za standard, a éru "neoliberalismu" za jakýsi zlovolný exces. Ve skutečnosti je poměr věcí zcela opačný, onen štědrý poválečný sociální stát byl anomálií, a onen "neoliberalismus" osmdesátých let nepředstavoval nic jiného nežli návrat k normálu. Tedy k normálnímu způsobu fungování kapitalismu, a to sice i s jeho individualistickou mentalitou, na kterou si autorka natolik stěžuje.

Jen tak mimochodem: ti příslušníci levice kteří stále věří v tento výkladový vzorec (tedy že onen poválečný štědrý sociální stát byl standardem, zatímco následný nástup neoliberalismu pouhým excesem) pravidelně ignorují několik zcela profánních ekonomických faktů z oné doby. Za prvé, že nástup "neoliberalismu" v osmdesátých létech přímo navazoval na ropný šok let sedmdesátých. To jest: onen sociální stát západního světa byl do velké míry nesen extrémně lacinými energiemi v oné době; to je stav který se už zřejmě nikdy nevrátí. A za druhé: tehdejší laciná produkce (která taktéž onen štědrý sociální stát umožňovala) byla fakticky založena na naprostém ignorování ekologických důsledků této masové produkce. I tato "rajská doba" kapitalistické produkce se už nikdy nevrátí.

Zkrátka, ještě jednou: ten štědrý sociální stát poválečné éry ani zdaleka nebyl pouze výsledkem organizované moci pracující třídy, nýbrž do značné míry důsledkem naprosto výjimečných rámcových ekonomických a ekologických podmínek.

Tyto podmínky se mezitím radikálně změnily; navíc se zároveň stejně tak radikálně změnil charakter práce, namísto nějaké jednolité "dělnické třídy", která se mohla relativně úspěšně organizovat, zde stojí ona "fragmentarizovaná společnost" - ovšem fragmentarizovaná nikoli pouze názorově, nýbrž i materiálně, a tedy i existenčně. Za těchto okolností je pouze logické a zákonité, že se lidé odvracejí od starých, kolektivistických organizačních forem minulosti, a že se nyní snaží svůj osobní zájem prosazovat ryze individualisticky.

Závěrem je tedy možno zrekapitulovat: autorka článku marně volá po návratu "starých dobrých" časů. Ty vzala voda dějin; a v dané podobě se už nikdy nevrátí. A není možno se k nim nějakým způsobem prostě "proorganizovat".

Ten pravý úkol který by teď měl stát před sociální demokracií, pokud by měla závažný úmysl ještě jednou vstát z mrtvých jako Fénix z popela, by bylo znovu si se vší závažností a odpovědností položit onu prvotní otázku po jejím vztahu k systému kapitalismu vůbec: snažit se nadále o pouhé reformy o sobě nereformovatelného systému; anebo se přece jenom vrátit k původním cílům radikálnější části sociálního hnutí, k cílům vytvořit nějakou formu socialistické společnosti? A to ať tímto "socialismem" teď míníme cokoli. Tedy cokoli, co přesahuje limity kapitalistického společenského uspořádání, a co za svůj konečný cíl má všestranný humanismus.

Pan Zaorálek často postuje na facebooku a jeho videa tam běžně lajkují tisíce lidí. Video o potřebě míru na Ukrajině a touze Ukrajinců po míru pozitivně hodnotilo 35 000 uživatelů. Koho zajímají názory paní Ostré? Má vůbec paní Ostrá nějaké názory? Co si např. myslí o těch cca 400 miliardách, které by Česko mělo dávat na zbrojení?

A bude Zohran Mamdami hájit zájmy Česka? Nebo schaluje, že USA dodávají do Česka předražený plyn a zbraně a její firmy odvádějí na dividendách a formou vnitropodnikových úniků z Česka mnoho miliard ročně? Možná kdyby názory paní Ostré nějaké obyčejné pracující zajímaly, tak by ji podpořili jako toho Mamdamiho.

Jen pětatřicet tisíc?

Tak to vidíte, ten člověk už nikomu nestojí ani za nasazení trollí farmy. Z hlediska potenciálního politického úspěchu jsou na tom v dohledné době stejně. Skoro mi dá práci s ním více pohrdat než soucítit.

Pane Poláčku, v zásadě máte pravdu, že v kapitalismu tahá levice za kratší konec. Jenže já fakt nevím, jak by měla vypadat ta socialistická společnost, aby byla slučitelná s demokracií. Jakub Patočka hovoří o "zespolečenštění nadměrných majetků". I když pomineme otázku, zda je vůbec přípustné vyvlastnění bez náhrady, znamenalo by to potlačit politické proudy, které si to nepřejí. A z tohoto "společenského vlastnictví" učinit ústavní princip (podobně jako u ústavy ČSSR z roku 1960), aby nemohlo být znovu "kontrarevolučně" zprivatizováno či navráceno. Tím pádem postavit mimo ústavní rámec všechny strany, které by o to usilovaly.

"Česká republika je zemí fragmentovanou"

Rozuměj: bohatší vrstvy vedou třídní boj proti chudým třídám. Ale o tom se už dávno nesmí mluvit, takže tomu liberálové hrající si na levičáky jako paní Ostrá říkají fragmentace.

"Na obou stranách lana stáli oponenti, kteří si byli v přetlačované více méně rovni. To platilo po většinu dvacátého století: hnutí za občanská práva, proti válce ve Vietnamu, studentská hnutí v západní Evropě, hnutí proti kolonialismu, různé environmentální iniciativy či silné a nezávislé odbory.

Ti všichni se dokázali účinně přetahovat se samotnou podstatou kapitalismu — s centralizací kapitálu a politické moci. Síly byly vyrovnané až do osmdesátých let."

A co Sovětský svaz a levicový blok zejména ve Východní Evropě? O těch už se také nesmí mluvit? Jeden by řekl, že proti kapitaismu stály hlavně ony.

Trik je v rozdílu mezi státním vlastnictvím, to tu bylo za minulého režimu, a společenským vlastnictvím.

To druhé potřebuje přinejmenším jako podstatnou část ekonomiky -- počínaje oblastmi, za které dnes sice v mnoha ohledech odpovídá stát, ale přitom produkují soukromé zisky a jejich provoz je tomuto produkování přizpůsoben bez ohledu na jejich společenský účel:

Liniové monopoly. Ony jsou sice kanalizace, dopravní podniky často jsou často vlastněny městy nebo fungují jen a výlučně jako smluvní zařízení pro kraje, ale jako soukromé podniky; železnice a ČEZ totéž ve vztahu ke státu.

Bydlení

Nemocnice, zdravotní pojišťovny a další podniky, které využívají zdroje odváděné lidmi povinně ze zákona a vymáhané státními institucemi, ale jsou soukromé.

Hospodaření se statky, které plní nezastupitelné ekologické funkce a ty by měly mít přednost před produkcí zisku -- lesy, vody atd. -- opět nestačí postátnění, protože to vytvoří molocha vynucujícího si na státu své, často protispolečenské zájmy (jako je dnes pořád ještě de facto státem vlastněný ČEZ)

Veřejnoprávní media -- opět nikoliv dnešní media veřejné služby, kdy je jejich režim vyvlastně zájmy prostřednictvím mocenské pozice ve stáním aparátu politickými stranami a lobbistickými uskupeními.

Prostě celá ta obrovská oblast, kde jsou zisky soukromé a ztráty platí veřejnost, kvalitu služeb určuje lobbing.

A právě v té je potřebné inteligentně utvářené společenské vlastnictví -- participace občanů/na relativních monopolech závislých, obcí, sdružení měst, krajů.

Bydlení a bytová výstavba.

A nemyslím, že byste musel nezcizitelnost těchto služeb zakotvovat v Ústavě. Mnohem důležitější je vytvořit právní rámec, ve kterém blbec na postu ministra vnitra požaduje od Národního divadla vykazovat ziskovou činnost.

Pane Dospivo, se svými pochybnostmi ohledně možností a perspektiv socialismu máte naprostou pravdu. Ostatně musím předeslat, že já sám to slovo "socialismus" používám jen velmi nerad. Je ideologicky zatížené, systémově zužující; a především - jak jste naprosto přesně vystihl - nikdy nebude možno celou společnost přivést k tomu, aby socialismus (v klasické podobě) přijala za svůj. Já jsem v této diskusi toto slovo použil spíše jenom jako ilustraci; jako vyjádření toho že levice - pokud chce být skutečně autentickou levicí - musí usilovat o vytvoření nekapitalistického společenského uspořádání.

K věci samé: v principu má vlastně naprosto pravdu D. Ostrá, když píše že je nutno vytvořit "vyvážený poměr" mezi navzájem protikladnými proudy ve společnosti. A má pravdu i v tom ohledu, že takto vyvážený poměr je nutno vytvořit především ve vztahu mezi kapitálem a prací. Kde "práce" by měla mít především onu člověkotvornou, kreativní funkci kterou jí připisoval Karel Marx; zatímco kapitál by měl být garantem efektivity společenské produkce.

Klíčový problém spočívá ovšem v tom, že zřídit takovouto rovnováhu mezi kapitálem a prací je extrémně obtížný projekt; je (respektive bude) nutno vytvořit velice složitý, velice jemně nastavený systém vzájemných "vah a protivah", který ovšem vždy bude velice labilní, vždy bude hrozit sklouznutí na jednu či druhou stranu.

Daniela Ostrá má tedy v této obecné rovině pravdu; v čem se ovšem zásadně mýlí je její víra, že takovéhoto rovnovážného stavu je možno dosáhnout prostě a jednoduše rovnováhou politických, respektive mocenských sil. Jak už jsem vysvětlil minule, na půdě kapitalismu není možno natrvalo takovouto rovnováhu vytvořit. Je tedy nutno zřídit nějaký principiálně jiný systém, jiný model národní ekonomiky, kde by mohlo dojít ke skutečné paritě obou složek.

Ovšem - ani takovouto paritou mezi prací a kapitálem by celé dílo ještě ani zdaleka nebylo hotovo. I za těchto okolností by kapitál a práce zůstávaly vůči sobě opoziční, tedy nepřátelské; a toto vzájemné nepřátelství by i nadále štěpilo společnost na dva tábory soupeřící o dominanci. Je tedy nutno dokázat ještě něco více: je nutno kapitál a práci nějakým způsobem navzájem "spřátelit", nebo přinejmenším smířit. Je nutno obě strany přesvědčit o tom, že nakonec pracují na společném díle. Nebo abychom použili příměr autorky článku: že obě strany táhnou za provaz, ale že by měly - alespoň v určitých ohledech - táhnout směrem společným, a nikoli se pouze přetahovat ve věčném boji protichůdných zájmů.

Jak takovéhoto stavu dosáhnout? - Shodou okolností právě v této době pročítám knihu otce československé ekonomické reformy šedesátých let Oty Šika "Ein Wirtschaftssystem der Zukunft" (Hospodářský systém budoucnosti), kterou napsal už v emigraci ve Švýcarsku. (Kniha bohužel zřejmě nebyla přeložena do češtiny.)

Knihu ještě nemám dočtenou, nemohu o ni tedy ještě podat závěrečný soud, ale v každém případě je velice inspirativní. Především: Šik se pokoušel nalézt právě nějakou takovouto střední cestu mezi prací a kapitálem; respektive ještě více, snažil se obojí - ve výše zmíněném smyslu - smířit, spojit dohromady, v jeden jediný funkční celek.

Co je na jeho přístupu nutno velice ocenit: on se nezabývá pouze otázkou ryze sociální (tedy pouze otázkou distribuce vytvořeného společenského bohatství), nýbrž zabývá se cíleně i ryze humánní stránkou společenské produkce. Konkrétně: on opakovaně projednává stav "odcizení" - a to sice nejen odcizení pracovníka za socialismu, tedy v byrokratickém systému státního dirigismu, nýbrž stejně tak Šik konstatuje i odcizení pracovníka za kapitalismu, kde tomuto pracovníkovi je jeho pracovní činnost a náplň diktována jemu cizími zájmy kapitálu.

V této obecné rovině je tedy možno se s Šikovými pozicemi víceméně bezvýhradně ztotožnit. On hledal svět reálné humanity, kde pracující člověk nebude ovládán ani ze strany státní byrokracie, ani ze strany odcizeného kapitálu. Nýbrž kde produkce bude mít - opět v původním marxistickém smyslu - společenský charakter, tedy kde jejím cílem nebude pouze kapitálový zisk, nýbrž sám člověk.

Jakým způsobem chtěl Šik této pozitivní syntézy mezi prací a kapitálem dosáhnout? Jak už jsem předeslal, v tuto chvíli ještě nemohu s definitivní platností jeho model posoudit; nicméně právě zde se - málo překvapivě - podle všeho skrývají největší potíže. Šik v každém případě navazoval na reformní úsilí "osmašedesátníků"; což znamenalo především toto:

- produkční prostředky mají zůstat v socialistickém vlastnictví

- vlastníkem ovšem už nemá být stát s jeho byrokracií, nýbrž vlastníkem mají být samotní zaměstnanci

- aby však nedošlo k tomu že by sami zaměstnanci svůj podnik "vytunelovali", má zde být ze zákona stanovena i určitá autonomie podnikového kapitálu vůči například přílišným mzdovým požadavkům zaměstnanců.

V tuto chvíli mohu k tomuto Šikovu konceptu říci v zásadě pouze tolik:

- Nedomnívám se, že tento jeho ekonomický model by mohl být funkční v této podobě "jak zde stojí a leží". Především: Šik jako bývalý komunista si zřejmě stále ještě pěstoval přílišné iluze o míře prozíravosti a odpovědnosti "pracujícího lidu"; a nedostatečně zohlednil docela profánní egoismus lidských individuí.

- Nicméně i tak jeho model zůstává velmi inspirativní; a to právě proto že se naprosto důsledně snaží o vytvoření nejen vzájemné parity, ale dokonce i vzájemné provázanosti mezi zájmy pracujících a zájmy kapitálu. Jsem přesvědčen, že skutečné řešení odvěkého konfliktu mezi kapitalismem a socialismem (respektive obecněji: mezi zájmem soukromým a zájmem celospolečenským) spočívá právě v nějakém takto vyváženém, vycentrovaném modelu společenské produkce.

Pane Profante, Vaše rozlišení mezi vlastnictvím státním a vlastnictvím společenským (tedy vlastnictvím v autentickém společenském zájmu) je dozajista správné; nicméně k celé záležitosti je nutno připojit ještě následující fakt:

Za podmínek kapitalistického společenského uspořádání, kdy veškerá společenská mentalita je formována (respektive de-formována) zájmem soukromým, to jest především zájmem ryze materiálním, jsou veškeré apely na tuto pravou společenskou funkci státního vlastnictví pouze marným voláním na poušti.

Kapitál je ze své nejvlastnější podstaty tupohlavý, neboť je orientován ryze kvantitativně (zatímco kvalita obsahů je mu naprosto lhostejná). Nevyhnutelně tedy i státní zřízení tohoto kapitalismu bude stejně tak tupohlavé; a naprosto stejně se bude chovat i státní byrokracie. A to i vůči zařízením která jsou "an sich" kulturní, tedy která by měla plnit roli autenticky společenskou. Za daných okolností tedy není možno se nijak podivovat ani nad tím, že státní úředník očekává od vrcholné kulturní instituce, že se bude orientovat především na produkování zisku.

To by ale musela naprostá většina lidské společnosti chtít, což je běh na velmi dlouhou trať. Třeba Marx ve smíření práce a kapitálu nevěřil a pokládal by to za naivní, proto také akcentoval třídní boj, což nemohlo dopadnout jinak než diktaturou.

Ta vize musí mít konkrétní rysy, být uskutečnitelná a přitažlivá, jinak zůstává příliš vzdálená, abstraktní a utopická na to, aby byla použitelná pro politiku "tady a teď".

A nesmí usilovat o okleštění demokracie ze strany státní moci, jinak by nebyla alternativou všem těm Trumpům, Babišům, Okamurům a Svatoplukům.

Tak nové spojení SOCDEM a Stačilo! je odůvodněno shodou v ekonomickém programu.

Třeba v daních zmiňují snížení daní nejméně vydělávajícím, zvyšování min. mzdy................. to je naprosto směšné a nehodné sociální demokracie -- důkladná změna daňového systému měl být jeden z hlavních bodů jejich programu.

Ne takové přicmrdndávání.

Český daňový systém je totální neudržitelný bizár, tohle se ví už přece všeobecně.

Třeba https://zpravy.aktualne.cz/domaci/politicka-sikana-s-prokopem-dotace-na-chodniky-danovy-chaos/r~184bff505b1811f0a1910cc47ab5f122/

ČSSD? ...........tohle je nějaká hamáčkovská služka.

Ale ono jde jen o ty (možná) místa na kandidátkách, vše ostatní už umřelo.

Rozeberme si ještě úvodní větu komentáře "Rozhodnutí SOCDEM spojit se s antisystémovým hnutím Stačilo ukazuje hlubokou krizi levicové identity."

Ovšem pokud systém selhává, není jinou možností, než být alespoň v něčem antisystémový. Ostatně sama paní Ostrá vlastně výrazné nedostatky "systému" - současného režimu popisuje. Jak je ovšem pro tyto liberály poměrně typické, paní Ostrá není schopna z těchto nedostatků pro typického levicového voliče - obyčejného člověka závislého především na svém poměrně nízkém příjmu, vyvodit nějaký relevantní záměr. A vlastně ani nemůže, protože zájmy tohoto voliče nehájí.

"...v souvislosti s povahou Vidlákova slepence proruských konspirátorů a dezinformátorů."

Zde už podle všeho vyznává p. Ostrá fašizující vladní narativ - kdo s námi nesouhlasí, je dezinformátor a je třeba ho ostrakizovat či dokonce nějakým, zatím relativně mírným způsobem, perzekuovat. A co tedy správné? Fanatické zbrojení ve výši 5 % HDP - což je cca 420 miliard, tedy cca pětina státního rozpočtu. Takto obrovské výdaje na zbrojení samozřejmě povedou k dokončení destrukce sociálních služeb, zdravotnictví a státu jako takového. Správnou je zřejmě i nekonečná válka s Ruskem, jež opět, podle některých výpočtů, stojí miliardy denně (nejhorší jsou ovšem ztráty na lidských životech na obou stranách a zničená země)? Mám pocit, že co je vlastně tedy přesně správné a jaké z toho plynou důsledky, se od mnohých "levicových" liberálů snad ani nedozvíme. Ta správná pravda totiž již nabyla tak obludných rozměrů, že se jí možná i oni sami bojí.

Sorry za hlavně mezivětnou interpunkci.

Vidlák se sám pasuje do pozice desinformátora, žádná vládní propaganda --- často psával "představte si, že by 10% z toho co píšeme byla pravda... všechno by to měnilo."

On ví, že sám i jeho pobratimové často lžou a překrucují (a že jsou to často názory které do éteru neúnavně vysílá ruská propaganda, je pravda), ale taky ví, že na tom dnes už moc nesejde ......... pravda nebo lež, co na tom sejde, hlavní je společenský dopad.

Nejsem ekonomický determenista.

V možnosti zavádění společenského vlastnictví věřím spíše Jaurésovi: V naší demokracii máme -- my, občané -- rozsáhlou zkušenost se správou velkých ekonomických provozů (u některých si ani jejich ekonomickou stránku neuvědomujeme).

A také s kurvením této správy ve prospěch zájmů velkého kapitálu, např. idiocie výběrových řízení, o kterých se žvaní jako o záruce férovosti, ačkoliv jen zvyšuje práh přístupu, takže na lukrativní zakázky dosáhnou jen ty nejsilnější. Nebo s takzvaným vytvářením konkurence, která má optimalizovat náklady provozu zdravotního pojištění a dělá logicky přesný opak.

To jsou zkušenosti, které známe všichni a proto je lze politicky vyslovit a prosazovat rozumnější řešení. Pořád ještě v rovině věty OCK: "Oni mají dolary, my lidi. A nakonec hlasují dolary, ne lidi."

Ano, je to ta první, únavně zdlouhavá a věčnými regresy ohrožovaná etapa. "Vrtání tvrdých prken" (míněno ručním kolovrátkem), říkal Max Weber. Nakonec demokratizace vlastnictví a práce nejspíš dojde do momentu, kdy bude nezbytná revoluční změna. Ale dřív ta změna nemá smysl, to se jen v záplavě hesel a potocích krve vymění jedna vrchnostenská svoloč za druhou.

Pochopitelně se mi nelíbí se mi vše, co Vidlák píše (a o takové např. v podstatě pravicové Bobošíkové, která za Stačilo kandiduje ani nemluvě). A ano, možná někdy lže. Ale pokud lže, tak podle mě méně a je to méně nebezpečené, než lži Fialovy vlády a jejich stoupenců.

A pokud bych měl zvolit nějakou alespoň trochu relevantní levicovou alternativu k současnému režimu, míněno takovou alternativu, která se alespoň dostane do parlamentu (i když si nedělám iluze o tom, že by tam toho mnoho levicového prosadila), tak koho mám volit? Zvlášť za situace, kdy se spojí zbytky so.dem se Stačilo, mi tato koalice vychází jako jediná možná.

Jak vidím, pan Krupička mi mezitím uzmul téma, na které jsem se sám chystal, ale pan Krupička byl rychlejší. - No nic, jak říkají Němci "doppelt genäht hält besser", dvakrát přišité drží lépe.

Takže tedy: nemohu jinak nežli v daném případě se víceméně plně připojit na stranu pana Krupičky. Naprostým právem autorce článku vytýká zásadní protimluv v její argumentaci: ona sice konstatuje principiálně nehumánní charakter kapitalistického systému, ale sama proti němu nehodlá naprosto nic (zásadního) učinit, kromě nostalgického vzpomínání na blahobytný sociální stát šedesátých let minulého století. A pak ještě paušálně dehonestuje ty, kteří tento systémový deficit kapitalismu berou vážně, a chtějí proti němu něco udělat.

Bezpochyby, pokud antisystémové síly paušálně ztotožníme pouze s oním obskurním spolkem Svatopluk a spol., pak není nijak těžké trefovat se do cíle. Jenže - filozof Hegel svého času napsal jednu velmi moudrou větu: Sich in dem Umkreis der Stärke des Gegners stellen. Čili: postavit se do okruhu síly protivníka. To znamená: neusnadňovat si svou duševní práci tím, že napadnu a snadno vyvrátím slabá místa mého oponenta; nýbrž zaměřit se na to, co je v jeho postojích to nejsilnější. Třeba si tak i pro sebe samého vyzískám něco nového, něco pozitivního. Anebo si přinejmenším důkladně procvičím mé umění logické argumentace.

Ale zpět tedy k oněm "falešným prorokům" boje proti danému systému. Ano, oni jsou radikální, v mnohém přestřelují daleko přes cíl, leckteří jsou vysloveně nesnesitelní. Jenže - co mají vlastně dělat jiného, nežli být radikální? Když sociální demokracie (jakožto hlavní zástupce mainstreamové levice) nehybně setrvává ve svém schizofrenním postavení, že si sice uvědomuje ahumánní povahu kapitalismu, ale nenabízí sebemenší perspektivu jak a čím ho nahradit. Z hlediska radikální (respektive autentické) levice totiž takováto sociální demokracie fakticky kolaboruje se systémem kapitalismu, a pouze předstírá opozici k němu. Jak dlouho máme ještě čekat, než by někdo na levici vytyčil reálný program systémové obnovy? Ještě dalších sto let? Dvě stě let?...

A tak když nikdo z "rozumné" mainstreamové levice nepřichází s opravdovým řešením, pak je fakticky nevyhnutelné, že se tohoto tématu chopí radikálové. I s veškerým jejich poblouzněním. Mainstreamová levice jim pak předhazuje jejich excesy; dozajista právem, ale přitom si nikdy nepřizná, že je to právě její vlastní pasivita, její vlastní faktické splynutí se systémem, které mají tento radikalismus za svůj důsledek.

Ještě jednou tedy k oněm "falešným prorokům": ano, jejich konkrétní projevy "antisystémovosti" jsou ujeté a deformované, a bezpochyby by přivodily stav ještě daleko horší, nežli je ten současný. To všechno ale nemění nic na tom, že mají přinejmenším velkou část jak ve své radikální opozici vůči systému kapitalismu, tak i ve své kritice pasivity a systémové kolaborace mainstreamové levice.

Zkusme se ještě zamyslet nad tvrzením kritiků koalice Stačilo a SOCDEM a nebo tvrzeními liberálních levičáků, tak jak je chápu. Podle nich je tedy KSČM a snad i tedy v mnohém KSČ, jako předchůdce KSČM symbolem čehosi temného, lživého, nesvobodného, bolševického, krajně pravicového či fašizujícího (pokud je vůbec možné být zároveň krajně pravicový a bolševický, což podle mne nikoli), snad i ekonomicky nevýkonného atd., něco, k čemu není možné se vůbec přiklonit a spolupracovat s tím.

Pokud tedy připustíme kontinutitu KSČ a KSČM - údajnou/zamýšlenou či skutečnou spolupráci s Ruskem/potažmo Sovětským svazem, nutnost regulací, majetkového přerozdělování a s tím spojené určité "nesvobody" ( i když to je relativní - kolik svobody má chudý člověk?), kritiku svobodného trhu, kritiku spolupráce se Západem (a nebo podle jiných koloniální podřízenost likvidující Česko) a kritiku zahraniční politiky Západu vůbec (z poslední doby jeho podíl na genocidě v Gaze, či snaha prodlužovat podle mnohých už prohranou válku na Ukrajině, dlouhodobě např. kritiku Západu za vykořisťování globálního jihu či východu a středu Evropy), srovnejme situaci Česka koncem normalizace (konec 80. let 20. stol.) a tu současnou.

1) Státní dluh - před rokem 89 zanedbatelný, nyní většinou v řádu stovek miliard ročně, v poslední době jsme zemí prudce se zadlužující

2) Armáda a s tím související zahraniční politika - před rokem 89 jsme měli poměrně silnou, minimálně početně a co se týče těžké techniky, armádu, vyzbrojenou z velké části českými zbraněmi, které dokázal český průmysl ve větší míře než nyní sám vyprodukovat.

Nyní máme armádu výrazně menší, která údajně není schopna čelit současným bezpečnostním hrozbám a jsme údajně nuceni její financování navýšit takovým způsobem, že to bude mít devastující vliv na ostatní mandatorní, sociální výdaje státu (o tom se ovšem mlčí). Zdá se, že současná politická reprezentace není schopna takové zahraniční politiky, která by pro existenci státu byla vůbec dlouhodobě udržitelná.

3) Ekonomika a průmysl - před rokem 89 (znovu -hovořím o konci 80. let) sice režim nebyl schopen uspokojit všechny potřeby obyvatelstva ohledně spotřebního zboží, ale prakticky vše bylo v rukou státu a jeho občané z toho tak mohli, i když ne dokonalým způsobem, profitovat (nemalá část ekonomiky se nacházela v šedé či "černé" zóně, to jest byla občany rozkradena, ale tím pochopitelně došlo k jejich, i když selektivnímu, obohacení - co je ale oproti tomu dnešní ještě více nespravedlivý kapitalismus?)

Dnes se velká většina ekonomiky nachází v cizích rukou. Státy jimž patří, si pochopitelně zájmy svých vlastníků tvrdě hlídají - je tak těžké provést např. znárodňování u alespoň strategických odvětví. Odhaduje se, že prostřednictvím dividend a vnitropodnikových úniků odcházá z Česka min. 300 miliard ročně, to by i zhruba odpovídalo onomu schodku státního rozpočtu. Pokud se kapitalista rozhodně svůj provoz v Česku uzavřít, těžko mu v tom zabránit. Děje se to, a pokud se bude hospodářská situace Evropy, potažmo hlavně Česka, dále zhoršovat, v souvislosti s její energetickou a surovinovou závislostí na jiných kontinentech či mocenských centrech, bude se to dít pravděpodobně ještě častěji. Úpadek průmyslové základny Česka pochopitelně navyšuje schodek zahraničního obchodu, ze státu, který byl prakticky sám schopen si postavit jadernou elektrárnu, se stáváme státem na zahraničních dodavatelích čím dál více zavislým, a to v situaci, kdy přestáváme být z důvodu prudce navyšujícího se státního dluhu státem solventním. Nemluvě o chystaných drastických opatřeních v energetické oblasti, typu emisní povolenky, nemluvě o hrozbě nutnosti v horizontu několika let dovážet nemalou část elektrické energie atd.

4) Svoboda Jaká? Viz výše. Změna systému přeci není povolena. Pokud někdo (jako třeba právě KSČM, pokud vím) chce byť jen referendum o vystoupení z NATO či EU, je na něj pohlíženo jako na vyvrhele. Levicové smýšlení je vládní vrstvou a na ně napojenými médii více či méně plíživě ostrakizováno a vysmíváno.

Myslet si můžete to chcete, ale musí to být na bázi prozápadního, povětšinou pravicového kapitalismu a liberalismu, který je postaven primárně na dědictví a neomezené možnosti kumulovat majetek a to bez ohledu na společenskou užitečnost či často i udržitelnost života na této planetě. Který žije na úkor ostatních částí planety, jež má být v ideálním případě otrockým subdodavatelem uspokojujícím tužby a rozmary střední a vyšší vrstvy hlavně na Západě (a nebo těch vrstev společnosti mimo Západ, které se považují za součást). V např. Afghnánistánu, Iráku, Jemenu, Palestině, Kubě atd. se to někomu nelíbí? Vtrhneme tam! Vybombardujeme to tam! Zničíme celou jejich infrastrukturu! Vyhladovíme je! Naše zbrojní firmy si na nich vyzkouší nejnovější technologie! Uvalíme na ně zničující sankce! Stovky tisíc mrtvých iráckých dětí? No a!? Jak řekla Madelaine Albright. Genocida v Palestině? Ale prosím vás, víte kolik na tom naše zbrojovky trhnou? Tak neblbněte. Zisk, zisk, konzum, konzum...

StB netřeba. Firmy si vytvořily vlastní struktury, které brání např. zakládání odborů. A nebo si na ně napojená pravice prolobuje zákony, které zakládání odborů komplikují, jako v USA.

Ano, nabídka médií je na první pohled pestrá, ale ve skutečnosti píší a vysílají téměř všechna v podstatě to samé. Bodejď by ne, vždyť je vlastní velmi bohatí lidé, kteří si nepořizovali z nějakých altruistických důvodů, ale aby jim pomáhaly hájit jejich zájmy, manipulovat s lidmi, bavit je a udržovat v blažené nevědomosti. Veřejnoprávná Česká televize? K smíchu. Víte jak moc zkresleně informuje např. o genocidě v Gaze?

Nevyšly volby např. v Rumunsku podle představ Bruselu? Nevadí, tak je zrušíme. A na Ukrajině? Raději nekonat. Co kdyby se nakonec ukázalo, že její občané už v nechtějí umírat další roky ve válce a jsou ochotni se vzdát svých čtyř východních provincií. Hrozí, že se KSČM dostane nazpátek do parlamentu? Zakážeme tedy propagaci komunismu, jak to udělal česká vláda! Ať žije svoboda! Třeba ta, která nám umožňuje vyrábět další zbraně pro nějaké to vraždění a války, že. Nebo ta, která umožňuje někomu vlastnit třeba čtyři byty a pronajímat je třeba za takovu cenu, že jiný zmrzne někde na ulici (v extrémním případě, prakticky spíš dá třeba polovinu svého malého příjmu za bydlení). Ostatně můžeme být rádi, pokud vlastník vícero bytů je vůbec pronajímá, neboť žijeme samozřejmě v době, kdy si každý (se svým majetkem) může dělat téměř co chce. Bez ohledu na morálku, lidskost atd (ano, znovu, to je ta podstata liberalismu, i toho "levicového").

Téměř vše kolem nás je propagací a oslavou kapitalismu a volného trhu. Filmy, reklamy, vládní billboardy placené z našich daní a nebo ty propagující EU (svého času se hojně vyskytovaly v pražském metru, jako z nějakého Orwellova románu) seriály, selektivní zpravodajství a produkce médií, dokonce někdy i myšlenky filozofů, kterým konec konců ani nezbývá nic jiného, než být alespoň v něčem k současnému režimu loajální, protože ten je většinou platí. Srovnej např. s oslavou 1. Máje v komunistické režii - no ta byla jen méně rafinovaná, než současná propaganda. Všude nám je více či méně nenápadně vsugerováváno, že máme myslet hlavně sami na sebe a svou rodinu, že levice je zlo, že máme pracovat pro svého ušlechtilého kapitalistu a třídní rozdíly mezi lidmi jsou nezbytné a normální, stejně tak jako bezdomovectví atd. Vrcholem "povolené" angažovanosti a současné emancipace je třeba účast na gay pridu a nebo nějaké obskurní demonstaraci, kde se hájí práva fanatických feministických paniček ze střední třídy, bojujích proti "zlým" mužům, kteří jim např. nevyžehlili košile, protože stráví 12 hodin denně v práci a už jim na to nezbývá energie.

Je tedy stále v kontextu všeho uvedeného výše (a mnohého dalšího, co tady nemám čas a energii vypisovat) ještě spolupráce KSČM, jako snad nositelky některých předlistopadových názorů a SOCDEM tak hrozivá?

Ale v ekonomické oblasti oni přece vůbec radikální nejsou a proti kapitalismu taky nebojují!!!

Však je taky místní kapitál podporuje.

Takže na hubě bojují s nadnárodním kapitálem, který jim ovšem splývá s green dealem a povolenkama, a v domácím programu mají pár směšných daňových úprav a zvyšování různých sociálních dávek. Nic víc.

Z mocenského pohledu jsou tam nějaké požadavky na posílení pravomocí prezidenta a zrušení různých pojistek jako Senát, veřejnoprávní media apod.

A největší porce toho boje je kulturní, ideový, mediální zápas o mysl lidí...

Jistě, pane Dospivo, že nějaký funkční model "smíření sféry práce a sféry kapitálu" zde není bezprostředně k dispozici. A nalezení či vytvoření takovéhoto modelu je bezpochyby běh na dlouhou trať.

Vy tedy místo toho požadujete nějakou politiku "tady a teď". Jenže - je to podle všeho právě globální krize současného ekonomického, společenského a politického uspořádání, která se velice aktuálně projevuje "tady a teď". To znamená: jedná se o krizi systémovou; a té není možno čelit pouze nějakými dílčími opatřeními typu "změňme daňový systém", "zdaňme milionáře", a tak dále. Ano, daňový systém v České republice v mnohém zaostává i za standardy v zemích západního kapitalismu; jenže i tam, kde tedy tento daňový systém je proporčně poněkud vyváženější, se tato systémová krize projevuje naprosto stejně. Krize systémová - a krize levice. Není tedy v žádném případě možno spoléhat se na to, jenom nějakým takovýmto politikařením "tady a teď" bude možno překonat obě tyto krize: jak globální systémovou, tak jmenovitě levicovou.

Co tedy dělat? Systémové řešení v nedohlednu, a standardní politika "tady a teď" nepřinese nic více nežli neustálé točení se v tom samém kruhu. Není pochyb o tom: situace je skutečně velice obtížná.

Takhle: pane Dospivo, já bych mainstreamové levici (konkrétně tedy především sociální demokracii) neměl v zásadě nijak za zlé že dělá svou klasickou agendu, tedy že se snaží o humanizaci společenských poměrů kde je to jen možné. (Totiž: kdyby se o to skutečně doopravdy snažila.) Jenom kdyby ona dokázala k tomuto svému postoji připojit vlastně docela jednoduchou větu:

"Ano, my jsme si plně vědomi, že ke skutečné humanizaci poměrů není možno se dopracovat na půdě stávajícího kapitalismu; a proto se hodláme s plným úsilím věnovat hledání nových cest, jak realizovat nejen sociální spravedlnost, ale i vůbec kvalitativně vyšší formy lidské svobody, lidského sebeuplatnění. A jenom pro tu dobu, kdy ještě nebyla nalezena přesvědčivá cesta k překonání stávajícího uspořádání, pro tu dobu se prozatím spokojíme s dílčími úpravami současného systému."

Kdyby pane Dospivo sociální demokracie dokázala - s plnou závažností - vyslovit alespoň tuto větu, pak by jí v zásadě nebylo možno co vytýkat. Jenže - ona právě tuto větu nikdy nevysloví. Protože kdyby ji vyslovila, pak by musela zcela zásadně, radikálně přehodnotit celý svůj dosavadní postoj k systému kapitalismu. A to sice i jeho systému politickému, totiž k liberální demokracii. Která - a právě tuhle skutečnost si sociální demokracie nikdy neuvědomí respektive nepřizná - je s tímto kapitalismem spojena pupeční šňůrou, a nikdy nedokáže překonat jeho omezený horizont.

Kdyby si totiž sociální demokracie dokázala uvědomit všechny tyto systémové souvislosti, pak by musela znovu od základu promyslet a přehodnotit i svůj koncept svobody člověka; a tedy by musela zásadně obnovit i své pojetí člověka samotného. Sociální demokracie totiž dnes nemá vůbec žádný koncept člověka, žádnou vizi lidské svobody; a proto je pro člověka nezajímavá. Ano, vize systémové proměny je dnes ještě vzdálená; ale s jejím promýšlením je možno začít právě už "tady a teď". A oni by to lidé poznali, když by někdo dokázal přijít s nějakými novými myšlenkami a vizemi, které by se dotýkaly člověka samotného. Marxismus měl takovouto vizi; není proto nijakým divem, že poslední zajímavé diskuse které doslova hýbaly společností se konaly v dnes už velmi vzdáleném roce osmašedesátém.

Ještě jednou tedy, pane Dospivo: žádná krotká politika "tady a teď", která se bude dít v rámci stávajícího systému, naši levici nespasí. Ano, cesta k pravému, systémovému řešení je ještě daleká; ale o jejích klíčových koordinátách je možno uvažovat už dnes. A opakuji ještě jednou: lidé by to poznali, když by před ně někdo předstoupil s vážně míněnou vizí obrody.

"Nejsem ekonomický determinista" - pane Profante, právě toto je bohužel jeden ze základních deficitů Vašeho pohledu na společenské dění. Ten ekonomický determinismus zde totiž je a působí, ať si to kdo uvědomuje nebo ne.

Vůbec člověk současnosti si stále ještě úporně a křečovitě nalhává svou "naprostou svobodu", a není ochoten ani schopen nahlédnout svou reálnou podmíněnost. A to jak podmíněnost individuální, tak sociální a sociálně-ekonomickou.

A jenom proto že si tento člověk stále namlouvá a nalhává svou údajnou svobodu, jenom proto se stále ještě může oddávat iluzím o samospasitelnosti politického systému demokracie. Pořád dokola si ještě stále pěstuje iluzi, že jenom až se jednoho krásného dne konečně podaří přesvědčit všechny bloudící a váhající, že pak k o n e č n ě bude možno udělat nějaký "velký vrh", a zásadně zlepšit poměry ve společnosti. (Mimochodem, této iluzi se stejně tak oddávají příslušníci pravice, jako příslušníci levice.)

A obě strany si nedokáží uvědomit ani tu nejzákladnější realitu, totiž že poměr pravicového a levicového sektoru je ve společnosti konstantní; a že tento konstantní poměr je podmíněný evolučně. Jinak řečeno, pane Profante: tento poměr je objektivně determinovaný. A žádným "vrtáním do tvrdého dřeva" ho nemůžete změnit.

A to je ovšem jenom jedna z celé řady determinací, kterým je vystaven jak člověk jakožto individuum, tak způsob fungování celého společensko-ekonomického systému. Pravá lidská svoboda naprosto nespočívá v tvrdošíjném popírání těchto determinací; nýbrž naopak v jejich uvědomění si. Teprve po tomto poznání je možno se jejich působení vědomě postavit.

to máte pravdu. Ale nemohly by to být pro někoho důvody, proč je (koalici Stačilo) volit? Jak říkáte, nějak zvlášť radikální nejsou a dokonce někdy spolupracují s domácím kapitálem.

Snad se tak dá v nejhorším říci, že se jedná o svým způsobem centristickou koalici, která jen kritizuje naši přílišnou podřízenost Západu. Nic hrozného.

To je těžké. Když je levice příliš ortodoxní, tak je prý špatná, když je konformějšího druhu, tak zase (mám pocit, že těm samým) nevoní. Mně to připomíná: "Koupíš cedník - teče, dáš ho spravit - necedí."

Může se také jednat (koalice Stačilo) o taktiku KSČM. Pokud mi něco neuniká, je zatím v koalici jedinou početnější dobře zorganizovanou silou a z toho by mohla (něco levicového) (vy)těžit.

Ale jinak znovu, koho tedy jiného volit?

Ostatně, jak najednou vše změnit na půdorysu (západního) kapitalismu, který má k dispozici všechny mocenské páky, které má téměř všechny v hrsti?

Pane Krupičko, ono není ani tak fatální že kapitalismus má v rukou všechny mocenské páky. Proti moci - ať je jakkoli silná - se vždy dá nějak bojovat.

Daleko horší je, že kapitalismus ovládá dva jiné sektory:

- za prvé ovládá celý produkční způsob společnosti; to jest on ovládá materiální základnu lidských životů

- a za druhé, kapitalismus ovládá myšlení lidí. Což je to úplně nejhorší; protože tam kde lidé vůbec nedokáží myslet jinak nežli jak jim jejich mysli formuje panující systém, tam vůbec ani nevzniká myšlenka na odpor.

Kapitalismus lidem "naočkoval" za prvé hedonistický způsob života, kde "peníze jsou až na prvním místě"; a proto naprostá většina lidí vždy bude volit tento kapitalismus, i když třeba tak nějak vskrytu duše tuší že je tento kapitalismus po lidské stránce ničí.

A za druhé, kapitalismus natolik zmanipuloval lidské mysli, že lidé skutečně uvěřili tomu že věci je možno měnit jenom přes politiku. Takže pak lidé veškerou svou energii utápějí v marných politických tahanicích, a nechápou že skutečné řešení nemůže být politické, nýbrž systémové, komplexní, zasahující celý život společnosti.

spousta tvrzení, pro která nemáte ani empirické důkazy, ani konzistentní hypotézy (tedy spekulativní vysvětlení).

Takže si ponechte svou víru a vyjadřujte se příště přesně -- nikoliv, o deficitu mého myšlení, ale tom, že nesdílím vaše dogmata.

Pane Profante, že člověk - jakožto individuum - je zcela zásadně ovlivňován a formován (a tedy: determinován) svým okolím, tj. konkrétním společenským prostředím, tak tento poznatek je dnes už všeobecně uznáván jak v sociální filozofii, tak ale i v obecné psychologii. Pokud máte v úmyslu tyto skutečnosti nadále zatvrzele popírat, zavírat před nimi oči, v zájmu udržení si iluze o "naprosté nepodmíněnosti" lidské mysli - budiž, je to Vaše rozhodnutí, ale objektivní pravdě se tím nepřiblížíte ani o kousek.

Doposud se zde vedla diskuse především v tom tónu, jak se to vlastně vůbec mohlo stát že se sociální demokracie nachází v tak dramatickém rozpadu a rozkladu; a jak to napravit. Přičemž představy o nápravě v naprosté většině nejdou dále nežli v úvahách o tom jak nějak sbubnovat dohromady ještě poslední potenciální příznivce sociálnědemokratického politicko-ideového proudu.

Zkusme si však položit otázku ze zcela opačného úhlu pohledu: a proč by vlastně ještě vůbec měl někdo sociální demokracii volit? Respektive, koho by vlastně ještě vůbec mohla dokázat oslovit, zaujmout?...

Koho by také mohla zaujmout, inspirovat partaj, která

- už dávno ztratila svůj někdejší historický impuls zásadní a komplexní humanizace společnosti

- která vůbec ztratila jakékoli povědomí o historicitě, o dynamickém vývoji lidské společnosti, a ocitla se proto zcela stranou tohoto vývoje

- která není schopna vytvořit jakoukoli nosnou vizi do budoucnosti

- která se obrací už pouze do minulosti, do domněle "rajských" dob poválečného sociálního státu

- která už nedovede oslovit ani klasickou dělnickou třídu; ale o to méně samotného člověka, v jeho vlastním sebesrozumění, v jeho vlastním osobním životním pocitu

- která už pouze konzervuje stará hesla minulosti, ale není schopna ze sebe zrodit prakticky žádný skutečně progresivní impuls.

Tak koho má takováto partaj vlastně ještě vůbec zajímat?!...

ono to není tak,že pokud nesouhlasím S Poláčkem, pak si určitě myslím ...

Takže mi nepodsouvejte tvrzení, která já sice nesdílím, ale vy je snadno vyvrátite.

A cíle, které nemám -- jako je přibližovat se k objektivní pravdě.

Ano, pokládám za správné odmítnout pýchu toho, kdo pravdu MÁ. Byl byste ale ochoten popřít svoji vlastní vůli, rezignovat na boj o prosazení svého vlastního rozumu, a dát svolení pravdě, aby – spíše než vy ji – měla ona vás? (Neptám se na ochotu stát se ovcí, ptám se na ochotu milovat svého bližního stejně jako sám sebe – ochotu nadřadit lásku nad vlastnictví pravdy.)

Pane Nusharte, je poněkud nejasné na koho (a v jaké souvislosti) adresujete svou poslední otázku.

máte naprostou pravdu, i když já dávám přednost původní Lessingově neředěné variantě: "Nechť každý řekne, co shledává jako pravdu a ji samotnou přenechá Bohu".

Je v ní totiž zdůrazněná strašlivě důležitá věc -- přes veškerou netrpělivost bych měl přistupovat k tomu, co říkají druzí jako k jejich úsilí o to, říci to, co považují za pravdivě (a měl bych jejich mluvení, které toto úsilí zjevně jen předstírá -- jako výroky různých obhájců pravd jejich chlebodárce -- považovat za hřích proti duchu).

Jenomže v mé diskusi s panem Poláčkem jde o něco trošinku jiného. On se, doufám, nepovažuje za vlastníka pravdy, jen se snaží veškeré lidské lopocení, tvoření a obcování poměřovat lineálem nějaké objektivní - tedy na tom hemžení nezávislé -- pravdy.

A já si myslím, že poctivost, obecná prospěšnost jakožto i rozumnost politického a vůbec praktického jednání má kritérium v tom hemžení samotném -- v žitých normách a hodnotách, v nezajištěných pokusech o zlepšení lidských podmínek a odstranění útlaku a krutosti -- pokusech omylných, ale vždy podřízených požadavku co nejpoctivějšího promyšlení a zvážení možných nezamýšlených důsledků.

Každý není schopen zvažovat nezamýšlené důsledky omylných pokusů o odstranění útlaku a zlepšení lidských podmínek, a to nejspíše proto, že se do své představy o pravdě zamiluje, ale touhou po pravdě se vést nenechá – obvykle lidé chtějí (mít) pravdu celou, ne pouze touhu po ní, chtějí pravdu konzumovat, ne po ní „jenom“ toužit. (Ženu také chcete mít celou a ne po ní jen toužit.)

Lidé už ony rytířské ideály touhy po pravdě (či ženě) a služby jí dávno zapomněli. Když řeknete, že „cesta je cíl“ [nikoliv zkonzumovaní cíle], nikdo tomu dnes nebude rozumět.

Shledáváte tedy tu poctivost v co nejpoctivějším promyšlení (nezamýšlených důsledků) – tedy v rozumu, nebo ji shledáváte v ochotě nechat se (s jistou pokorou) vést touhou po pravdě (tedy v té „emoci“ a nikoliv v rozumu)?

v praktické oblasti, tedy v onom hemžení a lopocení se lidském, jde spíše než o pravdu o to, dohadovat se, co je prospěšné, správné a dobré -- důraz je na slově "dohadovat se" -- a tak dospívat k rozhodnutím o společném jednání.

Samozřejmě, určitou roli při tom hrají faktické pravdy -- jako třeba, že lít vodu do kyseliny je blbost -- protože jejich zanedbávání má právě ty nezáměrné důsledky. Ale vždy je vhodné je používat podle soudnosti -- například sdělovat již delší dobu mladé dámě, která drží v ruce ostrý předmět, třeba špízovací jehlu, že ta o deset let méně dlouho mladá dáma měla pravdu, když poznamenala: "Ty jsi v poslední době trochu přibrala", (a dodávat pro zpřesnění, asi tak o deset kilo), může sice znamenat, že sdělujeme faktickou a vážením ověřitelnou pravdu, ale rozhodně to není to soudné.

A za svým přesvědčením, tedy tím, co jsem shledal jako pravdu, je sice třeba důsledně stát, ale zároveň v rozprávění s druhými respektovat, že oni mohou stát za něčím jiným.

P.s. Neumím dost dobře reagovat na Vaší metaforu. Nikdy jsem netoužil konzumovat ani žádnou pravdu, natož ženu -- a už určitě jsem nechtěl žádnou ženu docela mít, naopak, vždy jsem měl strach z žen, které měly potřebu "dávat se celé", nejen pro jejich hysterii, ale zvláště protože takové zcela se odevzdavší žena musí být neuvěřitelně nudná.

Pokud se smím vmísit do - bezpochyby zajímavé - debaty: pane Nusharte, nemohu si pomoci ale ve Vašem způsobu argumentace shledávám jistý rozpor.

Vy zjevně odmítáte nějaké definitivní "vlastnění" absolutní pravdy. To je naprosto v pořádku. Ovšem - jako zřejmě legitimnější alternativu stavíte postoj "lásky" - což pak zřejmě má konkrétně znamenat nechat se vést samotnou Pravdou. Respektive někým, kdo tuto Pravdu zná. To pak ovšem ve svých důsledcích opět neznamená nic jiného nežli že je zde přítomen někdo, kdo tuto definitivní Pravdu "má". Takže nastává nakonec ten samý případ, který jsme zavrhli na začátku jakožto hybris, pýchu lidské bytosti přesvědčené o nevývratnosti své vlastní pravdy.

Ono je totiž, pane Nusharte, velice obtížné, a možná až vysloveně nemožné definitivně se vysvobodit z této pasti vnitřního přesvědčení o neotřesitelnosti vlastní pravdy. Dokladem této obtížnosti je ten fakt, že ani panu Profantovi se únik z této pasti nepodařil, ačkoli je sám pevně přesvědčen o opaku. On je přesvědčen, že z celé záležitosti se může snadno vyvléci prostým poukazem na pluralitu pravd v běžném lidském světě; ovšem za prvé takováto "pravda plurality" je velice banální, neboť se zde předmět zkoumání omezuje pouze na sféru fenoménů, kterým je už z jejich definice vlastní mnohost, různost, neuchopitelnost. Takovýto náhled nijakým způsobem nepřerůstá model leibnizovských monád "bez oken a bez dveří", kde každá z těchto monád je uzavřena v ulitě svého vlastního nazírání. Plným právem se Hegel posmíval takto simplicistnímu modelu, kde různé náhledy na svět existují paralelně vedle sebe, aniž by mezi nimi existovala jakákoli pozitivní myšlenková výměna; a stejně tak právem Hegel žádal naopak dialektickou syntézu těchto různých, respektive protikladných názorů, náhledů a principů.

Ale co ještě hůře: tento názor o "pluralitě dílčích pravd" v sobě ve skutečnosti obsahuje (byť i pečlivě ukrývané) naprosto stejné přesvědčení o neotřesitelnosti, nezpochybnitelnosti své vlastní Pravdy. Jinak řečeno: je to právě tento model plurality, který je sám o sobě dogmatem, a který nesnese naprosto žádné zpochybnění své údajně absolutní správnosti a pravdivosti.

Takže ještě jednou, pane Nushate: z oné pasti vlastního přesvědčení, vlastního nároku na vlastnictví definitivní, nezpochybnitelné pravdy není možno uniknout ani odkazem na "lásku" k nějaké vyšší instanci, ani poukazem na údajně nekonečnou pluralitu všech možných pravd profánní praxe lidského rodu.

nenapsal jsem nic o pluralitě pravd. Neuměl bych si něco podobného ani představit. Existuje jistě rozlišení mezi faktickými pravdami a pravdami spekulativními, ale to je škálování, nikoliv pluralita. U těch spekulativních pravd platí ono, než každý sdělí to, co shledává jako pravdu -- nikoliv sdělí svou pravdu.

Existuje také to, čemu se říká dogmatické pravdy -- ale tady jde o metaforu, správně by mělo být dogmatická přesvědčení. U těch považuji za velmi rozumné trvat na uznání jejich plurality, to díky poučení lidskou historii. Protože sjednocení těchto pravd je možné jen násilnou elimacící těch, kteří věří jinak.

"Násilné sjednocení pravd" - pane Profante, ono především přijde na to, co rozumíme pod pojmem "násilí". Totiž - každé výchovné opatření je svým způsobem "násilí", neboť adresátovi jejího působení brání setrvávat v původním nastavení jeho osobnosti. Tedy ve stavu který on cítí jako "přirozený". V daném smyslu je tedy každá výchova násilným zásahem proti "přirozenosti". A je zcela pochopitelné, že proti tomuto "násilí" ze strany výchovy se vždy nejzarytěji brání ti, kdo ho mají nejvíce zapotřebí.

To o co se jedná je dosáhnout takového nastavení společenského vědomí, že takovéto zavilé setrvávání na vlastních dogmatech bude obecně považováno za stejný společenský poklesek, jako dávat si při společném stolování nohy na stůl. Pokud takovýto tlak společenského vědomí, společenských norem chcete považovat za "násilí" - budiž, je to Vaše věc, ale také to o něčem vypovídá.

Je vůbec naprosto zvrácený ten současný svět, když lidé za svou "svobodu" pokládají právě to, co je nejvíce omezuje. Tedy jejich vlastní osobní dogmata. Která jim brání spatřit, chápat, rozumět svět v celé jeho šíři, a tedy v celé jeho pravdě. Přitom se lidé do těchto svých dogmat, do těchto svých "monád" rodí víceméně nahodile, tedy nevědomě - a teprve následně si tato svá dogmata racionalizují tím, že se je snaží podkládat takovými či onakými (pseudo)argumenty. Není tedy ve skutečnosti naprosto nic svobodného v tomto nahodilém přiřazení jednotlivých individuí k těm či oněm prefabrikovaným myšlenkovým schématům, kdy dotyčný pak už po celý zbytek svého života v jedné nekonečné smyčce stále dokola bezmyšlenkovitě přemílá ta samá dogmata. Řečí moderní informační technologie tito lidé fungují podle jednoho jediného algoritmu; ale v této své ryze mechanické omezenosti se sami domnívají být "svobodnými", jenom proto že oni s tímto svým bezduchým dogmatem splynuli natolik, že už vůbec nejsou schopni vnímat cokoli mimo něj.

Takže asi tolik ke "svobodě dogmatického názoru", pane Profante.

máte pravdu. Svoboda dogmatického názoru je blbost. Jen mi laskavě připomeňte, kde jsem něco podobného prosazoval.

S tou výchovou pravdu nemáte, ale jen proto, že si vzdělávání absurdně idealizujete. Ono nutně reprodukuje určitá dogmatická přesvědčení a to jen nahodile ta, se kterými byste souhlasil. Například jak česka, tak německá škola nereprodukují ústavní princip o hodnotové neutralitě státu, ale právě jen emotivně přesycené dogma o rovnosti názorů, aniž by žáky dokázaly přesvědčit, že rovnost před zákonem není rovnost v důstojnosti.

A vzhledem ke kodexu nebudu reagovat na ty nesmysly o násilí, které mi podsouváte.

Ještě větší roli než faktické pravdy má v tom vámi uvedeném a upřednostňovaném dohadování hluchota o které člověk neví. Odmítá si pak připustit, že názor a argumenty druhého člověka dostatečně dobře nevnímá a odpovídá na něco, co si jen ve své představě o významu zaslechnutého sám utvoří. (Jednou jsem v tramvaji byl svědkem takovéto hádky dvou nahluchlých staříků a bylo to k popukání.) Pak už totiž nepomůže ani ta soudnost. Ona věta z dohadování zde aktuálně nahluchlých staříků, že „za svým přesvědčením (tím, co jsem sám u sebe shledal jako pravdu a tím, co jsem u druhého slyšel jako lež) je sice třeba důsledně stát, ale zároveň v rozprávění s druhými nahluchlými staříky respektovat, že oni mohou stát za něčím jiným“, ta věta potom nedává rozumný smysl.

Domnívám se tedy, že Lessing nechtěl žádnou pravdu docela mít, naopak – vždy měl strach z těch pravd, které měly potřebu "dávat se celé", nejen pro jejich hysterii, ale zvláště proto, že taková zcela odevzdavší se pravda musí být neuvěřitelně nudná.

U faktické pravdy záleží pochopitelně na tom, jestli je vnímána jako ta část pravdy, která se nám dala poznat a my se domníváme, že ji známe, nebo jestli jen o své vlastní vůli rozšiřujeme pojem „faktická pravda“ i na to, co sami o své vlastní vůli vyžadujeme od druhých jakožto pravdu memorovat, což pak je (pokud to ovšem vychází z úst někoho druhého a nikoli z těch našich) už zase pravda dogmatická. (Pokud to vychází z úst našich, jedná se o pravdu faktickou.)

Chceme-li tedy v rámci toho lopocení provozovat i dohadování o tom, co je prospěšné, správné a dobré [ono dohadování je vlastně podstatou demokracie – jen s tím rozdílem, že účelem demokracie není dohoda o pravdě, ale dohoda o uspokojení jednotlivých zájmů], neobejdeme se bez ochoty pravdě se podřídit, nechat se pravdou formovat (aniž bychom ji, pane Poláčku, ztotožňovali s lidskou bytostí, přesvědčenou o nevývratnosti své vlastní pravdy) a potlačit svoji ambici pravdu formovat.

Pane Nusharte, vnesl jste sem tolik nových úvah, že jenom Váš poslední odstavec by vydal na několik víceméně samostatných diskusních vláken. A protože se podle mého soudu jedná skutečně o otázky klíčové, aby nebylo nutno v tomto - už hodně dlouhém - vlákně skákat neustále nahoru a dolů, dovolím si zde tento odstavec znovu zreprodukovat:

"Chceme-li tedy v rámci toho lopocení provozovat i dohadování o tom, co je prospěšné, správné a dobré [ono dohadování je vlastně podstatou demokracie – jen s tím rozdílem, že účelem demokracie není dohoda o pravdě, ale dohoda o uspokojení jednotlivých zájmů], neobejdeme se bez ochoty pravdě se podřídit, nechat se pravdou formovat (aniž bychom ji, pane Poláčku, ztotožňovali s lidskou bytostí, přesvědčenou o nevývratnosti své vlastní pravdy) a potlačit svoji ambici pravdu formovat."

Začněme třeba Vaším výrokem, že "účelem demokracie není dohoda o pravdě, ale dohoda o uspokojení jednotlivých zájmů". Ano, tato charakteristika by skutečně docela dobře mohla vystihovat nejvlastnější podstatu standardní formy demokracie - jenže to je zároveň právě jeden z hlavních důvodů, proč tuto demokracii podrobuji zásadní a soustavné kritice.

Pro názornější vyjádření toho, o co se tu jedná, přeformulujme poněkud ono konstatování, a to sice v následující sdělení: "V demokracii se nijakým způsobem nejedná o pravdu, nýbrž pouze o privátní zájmy."

Už jenom toto zjištění by vlastně muselo vést k hlubokému otřesení: jakou humánní kvalitu má vůbec mít takové uspořádání občanské společnosti, kde je a priori zcela eliminována otázka po pravdě?!...

Jestliže se v této demokracii skutečně nemá jednat o nic jiného nežli o vzájemné vyrovnávání rozdílných zájmů - pak se fakticky nacházíme v ryze komerční oblasti, neboť ta slouží primárně právě k tomuto cíli, totiž k vzájemné konkurenci, a k vzájemnému vyrovnávání rozdílných privátních zájmů. Takovouto demokracii by se tedy patřilo označit za "komerční demokracii"; což by ostatně zřejmě ze všeho nejlépe vystihovalo jak její podstatu, tak i její reálné historické kořeny. (Už v minulosti jsem opakovaně upozornil na to, že tato demokracie se v nové době historicky konstituovala paralelně s kapitalismem, jako jeho nejpřirozenější politická forma.)

Ze společnosti, která se upsala takovéto formě demokracie (tedy jak řečeno s naprostým eliminováním otázky po pravdě) se ovšem nevyhnutelně ztrácí autenticky humánní rozměr, a degeneruje v to, co Hegel označil jako "duchovní říše zvířat". Tedy v onen pouze živelný střet egoistických privátních zájmů, neregulovaný žádnou vyšší ideou či vyšším principem.

------------------------------------------

Tolik tedy ke vztahu této formy demokracie a pravdy. Nyní k otázce pravdy samotné. Píšete, pane Nusharte, že "neobejdeme se bez ochoty pravdě se podřídit, nechat se pravdou formovat".

Pane Nusharte, bezprostředně k takto formulované větě nemohu říci nic jiného nežli: "Zlatá slova!" Přesně toto je i mé vlastní nezlomné přesvědčení.

Nicméně - stále zde zůstává nedořešená otázka, CO vlastně je tato pravda, kterou by se každý rozumný a mravně odpovědný člověk měl řídit, jíž by se měl - naprosto ochotně a dobrovolně - nechat formovat.

Vraťme se ještě jednou k Leibnizově modelu s "monádami". Ono je v něm totiž skryto ještě mnohem více, nežli ona už zmíněná uzavřenost každé monády do jejího vlastního nitra, do jejího vlastního pohledu na svět. (Poznámka: zde ovšem není tento Leibnizův model projednáván v jeho původní filozoficko-metafyzické komplexitě, nýbrž ve velmi zjednodušené podobě, jako ilustrační materiál pro naše účely znázornění vztahu jednotlivého člověka ke světu.)

Nutno si připomenout: Leibniz byl nejen filozof, ale zároveň i matematik, geometr. Jeho model zde bohužel není možno znázornit graficky, ale i tak je možno si představit, že uprostřed tohoto obrazu stojí "svět", dejme tomu ve formě zeměkoule. A každá z těchto monád hledí na tento svět, ze svého vlastního úhlu pohledu. Přičemž každá z těchto jednotlivých monád které stojí kolem, vně onoho středově umístěného světa tento svět vidí celý, ovšem jenom pod svým vlastním úhlem pohledu. To pak znamená dvojí:

- za prvé, každá monáda vidí c e l ý svět (a proto je zcela pevně přesvědčena že její vlastní pravda je pravda celá)

- za druhé, všechny tyto jednotlivé pravdy, všechny tyto jednotlivé úhly pohledu dávají dohromady pravdu celou.

Leibniz takovýmto způsobem podává značně útěšný pohled na náš svět, na naše poznávání jeho pravdy. Podle jeho názoru je takovýto svět říší "prestabilizované harmonie" (do češtiny převáděno jako "předzjednaná harmonie"). Ovšem, pokud tento jeho model použijeme pro výklad vztahu jednotlivého člověka ("monády") k celku světa a k celé pravdě našeho světa, pak se nám vyjeví obraz značně jiný:

- jednotlivé monády zrcadlí celek světa pouze z jedné jediné perspektivy; to znamená, že ony v sobě obsahují ne celou, nýbrž pouze jednu č á s t oné celkové skutečnosti, celkové pravdy

- u Leibnize je onen celkový obraz jenom proto natolik harmonický, protože ony monády jsou uzavřeny do sebe samých, nemají navzájem kontakt; v lidském světě je tomu ale jinak, tyto lidské monády jsou sice na jedné straně skutečně uzavřeny jenom do sebe, do svých vlastních d í l č í c h pravd; ale zároveň jsou neustále v kontaktu, to jest tyto jejich dílčí pravdy na sebe narážejí v neustálém konkurenčním boji o dominanci. V daném smyslu by tedy bylo daleko spíše nutno hovořit o "předzjednané DISharmonii".

Proč zde byl tento Leibnizovou monádologií inspirovaný obraz podán? Zopakujme si znovu:

- každý jednotlivý člověk v sobě odráží, zrcadlí celý svět; propadá proto klamnému přesvědčení, že tím v sobě pojal i veškerou pravdu tohoto světa

- ve skutečnosti je ovšem tato individuální pravda pouze partikulární, omezená pouze na jednu určitou (životní, ideovou) perspektivu

- zároveň ovšem platí, že všechny tyto dílčí náhledy, dílčí pravdy ve svém s o u h r n u dávají, obsahují veškerou skutečnost, tedy veškerou pravdu tohoto světa.

Ovšem, tyto dílčí pravdy nelze prostě složit dohromady, jako kostky skládanky - neboť ony jsou nejen rozdílné, nýbrž zároveň navzájem konkurující, navzájem protikladné, navzájem se vyvracející.

To o co se jedná tedy není nic jiného nežli tyto jednotlivé lidské monády v y h n a t, vytlačit z jejich železného přesvědčení o absolutní platnosti jejich individuálního přesvědčení; a přimět je k tomu aby svou vlastní dílčí pravdu konfrontovaly i s pravdami opozičními, aby překonaly tento původní odpor navzájem se vylučujících pravd, a teprve cestou překonání tohoto odporu společně vytvořily pravdu celou.

Politické uspořádání liberální demokracie na této cestě k celkové pravdě sice dělá první nezbytný krok, tím že deklaruje všeobecnou legitimitu všech dílčích pravd. Ovšem - tato liberální demokracie nikdy nemůže dospět ke konečné syntéze těchto dílčích pravd, protože ona zůstává stát pouze u oné naprosto autonomní monády "bez oken a bez dveří", a nemá k dispozici žádné nástroje jak tyto izolované monády přimět či motivovat k tomu aby překročily svou bytostnou omezenost, aby překročily svůj vlastní stín a aby pravdy oněch ostatních monád nejen formálně uznaly za legitimní, ale aby si skutečně reálně osvojily jejich pravdivé obsahy.

Tolik tedy k otázce vztahu pravdy a demokracie, pane Nusharte. Ano, je možno právem říci že pravda (objektivní) zde leží před námi; stačí jen po ní sáhnout, respektive nechat se jí vést. Ovšem - tento krok především vyžaduje těžký niterný boj se sebou samým, s neotřesitelným přesvědčením každého subjektu o nevývratné pravdivosti jeho vlastního názoru. A k této syntéze - jak už řečeno - reálně nikdy nedojde za podmínek liberální demokracie.

Pane Profante, pokud jste zastánce politického uspořádání liberální demokracie, pak nevyhnutelně musíte sdílet i jeho/její klíčový princip o naprosté nepodmíněnosti "svobody názoru". Vysvětlete mi prosím, čím se takto ideologicky absolutizovaná "svoboda názoru" má v praxi odlišovat od svobody názoru dogmatického.

K otázce násilí: jste to právě Vy, kdo i nejnepatrnější zmínku o tom, že takto ideologicky zabsolutizovaná "svoboda názoru" nakonec ze všeho nejvíce škodí člověku samotnému, a že by bylo naléhavě zapotřebí ji nějakým způsobem revidovat, kdo tedy v takových případech okamžitě reaguje hrozením "násilí" na člověku a jeho "svobodě".

Ano, ani český ani německý ústavní pořádek nedeklarují otevřeně "hodnotový nihilismus"; nicméně tento nevyhnutelně vyplývá z vůdčího principu liberální demokracie, tedy z indiferentní platnosti všech individuálních názorů (ať třeba jakkoli nesmyslných či deformovaných).

Nejsem zastáncem liberální demokracie, jsem sociální demokrat -- a proto jaksi nepotřebuji diskutovat s přesvědčeními, které mi ve své dogmatické zaťatosti připisujete.

A nebaví mne Vám pořád dokola vysvětlovat, že moderní společnost je komplexní -- ať chceme nebo ne -- a tudíž v ní existují oblasti, kde je svoboda přesvědčení nezbytná a oblasti, kde je naopak zcela nevhodná. A co hůř, že tyto oblasti často definujeme arbitrárně.

Například vymáháme jako společnost na lidech, aby nosili roušky a nechali se očkovat proti covidu nikoliv proto, že je to nezvratná medicínská pravda, ale protože jsme se většinově dohodli, že máme největší šanci minimalizovat počet mrtvých, pokud protiepidemická opatření svěříme expertům (hygienikům, lékařům a epidemiologům). I oni se mohou mýlit, jen je u nich největší šance, že své omyly rozpoznají a napraví. a naopak hystericky pokřikující antirouškař může mít v něčem pravdu, a přesto v tomto případě souhlasím s omezením svobody prosazování "jeho názoru" (jeho názor samotný nediskriminuje, pokud už ho bude nutné zavřít, pak za to, že porušuje zákon a šíří nákazu, nikoliv za názor).

Hodnotový nihilismus a hodnotová neutralita jsou dvě docela rozdílné věci. Hlavně je to druhé slovní spojení nemá smysl rozkládat, protože ty hodnoty byste z něj dostal stejně blbě jako kastrované dobytče z volského oka. Prostě se tím říká, že stát nemá co určovat svým občanům jejich přesvědčení a že má své hodnotové principy (bez těch se neobejde) uplatňovat jen v míře nezbytně nutné, to jest tehdy, když by jinak vznikala jasná újma nějaké skupině -- například když se starosta krajského města rozhodne aktivně podporovat zaměstnanost mužů a diskriminovat zaměstnanost žen se zdůvodněním, že podle Boha je muž živitel rodiny nebo když se ředitel školy rozhodne, že jinak volitelná etická výchova je pro žáky pocházející z romských rodiny povinná, protože je potřeba ty grázly vychovat, aby nekradli (bohužel, oba příklady jsou z reality).

Snažil jsem se, ale co je moc, to je moc. Nadále na Vaše příspěvky nebudu reagovat a pokud Vám to udělá dobře, klidně si to interpretujte tak, že na ně nemá co říct (v jistém smyslu je to pravda, protože nad částí vaší argumentace mi zůstává rozum stát).

Pane Profante, píšete že společnost je "komplexní" útvar. To je téze, s kterou je možno - a nutno - bezvýhradně souhlasit. Až posud by tedy bylo všechno v nejlepším pořádku - kdyby nebylo toho, že hned vzápětí toto své správné poznání sám házíte přes palubu.

A to sice tím, že tento komplex společenských vztahů zcela mechanicky štěpíte na dvě zcela rozdílné sféry: na sféru kdy se určité postoje části občanstva jeví pro společnost relevantní (a to až natolik relevantní, že stát má právo tyto postoje omezit, zakázat) - a na část druhou, kde postoje členů té samé společnosti prý nemají žádný relevantní význam; alespoň ne natolik relevantní, aby se jím stát mohl/směl nějakým způsobem zabývat.

Mimochodem, pane Profante, stále naprosto zaměňujete předmět diskuse: já zde hovořím o samotné s p o l e č n o s t i, tedy o tom co tvoří komplex životní reality nás všech; zatímco Vy vzápětí vyskočíte jenom se státem a jeho represivními opatřeními. To je ovšem zcela jiná záležitost. A při této souvislosti se ještě dopouštíte naprosto klasického převrácení hierarchie relevance: za primární entitu pokládáte stát, respektive sféru politiky, a zřejmě teprve někde hluboko pod touto sférou politiky vidíte "obyčejné" dění života společnosti. Přitom už Marx by Vám dávno mohl vysvětlit, že faktický stav je přesně opačný: primární entitou je komplex reálných společenských vztahů (především v materiální sféře), zatímco stát a politika jsou pouhé odvozeniny, sekundární entity.

Vraťme se tedy ale k oné komplexitě společenského dění. - Ano pane Profante, společnost je skutečně naprosto komplexní, vnitřně tisícerými vazbami provázaný útvar; ale jenom velice málokdo si tuto komplexitu dokáže ve vší důslednosti uvědomit.

Tato "komplexita" v prvé řadě znamená, že ve společenském dění se neztrácí naprosto nic. (Analogicky například k zákonu o zachování energie, respektive nověji k zákonu o zachování informace.) Zkrátka: není nic, co by v tomto komplexu společenského dění nemělo relevanci. Každá myšlenka, každý názor, každý postoj (alespoň pokud jsou jakýmkoli způsobem vyjádřeny do veřejného prostoru) ovlivňují, formují celkový charakter dané společnosti - a tedy svět, ve kterém je nám žít.

Kde je tedy v tomto komplexu společenského dění vůbec možno vést nějakou hranici, kde se - negativní, destruktivní - jednání těch druhých nedotýká zároveň i mne samotného, jakožto člena této společnosti?

Konkrétně řečeno: kde je můj nárok na to žít v humánním světě, když všichni kolem mě budou smýšlet a jednat nehumánně? I když budou třeba státní mocí donuceni k tomu toto své smýšlení tlumit alespoň natolik, aby neporušovali platné zákony?

Anebo jak mohu být skutečně svobodným ve společnosti lidí, kteří jsou ve svém nitru nesvobodní? Kteří jsou plně ve vleku svých slepých předpojatostí, svých nereflektovaných názorů, svých atavistických, až přímo animálních instinktů a vášní?

Skutečně mému právu na to žít ve veskrze humánním světě neodpovídá (alespoň morální) povinnost ostatních členů mé společnosti, aby i oni překonali zmíněné retardované složky své osobnosti, a taktéž v sobě začali pěstovat postoje pravého humanismu?

Znovu opakuji, pane Profante: nepleťte do této diskuse stát, s jeho případnou represivní mocí. Zde se - samozřejmě! - naprosto nejedná o to, že by stát měl tomu či onomu jedinci předepisovat jeho smýšlení. Jedná se výhradně o to, jakým životem bude žít samotná společnost; zda za svůj cíl vyhlásí tuto cestu k pravému humanismu, anebo zda nepřekročí omezený horizont buržoazního pojetí mechanicky zabsolutizované "svobody" domněle naprosto autonomního individua.

-----------------------------------

Mimochodem, pane Profante, to že jste svým politickým smýšlením sociální demokrat ještě nijak nevylučuje, že objektivně stojíte na pozicích liberální demokracie. Sociální demokracie (přinejmenším ta současná) je pouze jednou variantou, odvozeninou liberální demokracie - právě v tom výše uvedeném smyslu, že za primární hodnotu platí naprosto autonomní individuum, a teprve sekundárně k tomu přistupuje snaha toto individuum přece jenom alespoň poněkud socializovat. (Jak zcela protismyslná je tato snaha, jsem rozebral už dříve.)

-----------------------------------

A co se vztahu "hodnotové neutrality" a "hodnotového nihilismu" týče - Vaše rozlišování je pouze žonglování se slovíčky. V konkrétní společnosti je možný pouze jeden ze dvou základních vztahů: buďto je tato společnost vedena určitými hodnotami (které pak nutně mají i určitý závazný charakter) - anebo tomu tak není.

Společnost liberální demokracie programaticky odmítá tuto prioritu nějakých společných hodnot; a jedinou její vůdčí "hodnotou" je právě tato absence všech (závazných) hodnot.

Tato "hodnotová neutralita" pak nevyhnutelně vede k hodnotovému relativismu; a na hodnotový relativismus pak nevyhnutelně navazuje hodnotový nihilismus.

nezklamal jste mě. Takže děkuji za obsáhlé, sebestředným dogmatismem oplývající a pomýlené vysvětlení mých nepravostí. Tyto charakteristiky by se ostatně ještě daly odpustit, ale ono je to vysvětlení navíc v míře větší než malé duchamorné, a to už odpustit nejde.

Bylo zde hovořeno o tom, že to čím se nejvíce pyšní politické uspořádání liberální demokracie, totiž svoboda názoru, ve skutečnosti je daleko spíše výrazem o m e z e n o s t i lidské bytosti, neboť její celkový životní horizont omezuje jenom na jeden jediný úhel pohledu, na jedno jediné myšlenkové schéma. Podívejme se nyní pro zajímavost, co k velmi podobnému tématu říká česká filozofka Tereza Matějčková, ve svém díle "Kdo tu mluvil o vítězství?", s. 216: https://karolinum.cz/data/book/27464/Matejckova%20-%20Kdo%20tu%20mluvil%20o%20vitezstvi.pdf

"Pravda je krajem myšlení a jazyka. Není cestou uvolňování se, ale naopak disciplinace a poslušnosti. Proto je představa, že podstatou svobody je názor, zkázonosná. Ve skutečnosti bývá názor v pravém rozporu se svobodou i pravdou – je to něco, co běžně přejímáme a konzumujeme. Svoboda může tkvět jedině v myšlení, ale tomu jsou názory lhostejné."

Ačkoli tedy Tereza Matějčková ve svých úvahách vychází ze zcela jiného předmětu pozorování (nikoli primárně ze stavu společnosti a politiky, nýbrž z individuálního vědomí), nakonec v dané záležitosti dochází prakticky k tomu samému konstatování: tato údajná "svoboda názoru" nerozšiřuje míru reálných lidských možností, nýbrž naopak ji zužuje, a tím tedy i omezuje faktický dosah lidské svobody. Touto "svobodou názoru" člověk není veden k myšlení, které jedině může znamenat jeho osvobození od konvenčních a zúžených ideových schémat a postojů, nýbrž naopak k jejich pasivnímu konzumování a bezmyšlenkovitému papouškování.

Celou tuto záležitost je možno vyjádřit ještě jednodušeji. Ona natolik glorifikovaná "svoboda názoru" liberální demokracie znamená v podstatě tento postoj jednotlivého individua, že "mohu si myslet co sám chci".

Jenže, mezi pozicí "myslím" a pozicí "myslím SI co chci" existuje naprosto fundamentální rozdíl. Jak naprosto přesně uvádí T. Matějčková, myšlení v pravém slova významu vyžaduje především až asketickou disciplínu, bezpodmínečnou připravenost nechat se vést samotnou pravdou - postoj který takto vzniká většinou pouze v důsledku nějakého tlaku okolností, anebo ale na základě maximální motivace. Zatímco ono "myslím si co chci" znamená libovůli, povrchnost, nahodilost toho k jakému z konvenční nabídky názorů se ta či ona osoba ve svém životě přikloní.