Ve sněmovních volbách jsem poprvé volil opravdu malou stranu. Dal jsem hlas Levici, která získala v celé České republice 3318 hlasů, což činí 0,05 procent. Méně získalo už jen pět kandidujících stran včetně těch čistě recesistických, jako je Balbínova poetická strana nebo Urza: Nechceme vaše hlasy.

Moje volba byla protestní. A to vlastně ve dvojím smyslu. Jednak to byl protest proti rozhodnutí vedení SOCDEM kandidovat v rámci hnutí Stačilo!, které utopilo sociálně demokratický program v záplavě konzervativně národovecké, xenofobní a protiimigrantské, a bohužel i protievropské politické agendy. A nešlo jen o program, ale i o personální složení — Sterzik, Bobošíková, Klusáček.

Výsledkem bylo, že takto rozplizlý a neuchopitelný slepenec ani s jeho ostrou protivládní rétorikou nepodpořilo mnoho voličů, silně nespokojených s vládou Petra Fialy. Ti většinou spíše dali hlas Andreji Babišovi a jeho ANO. Také podobně slepené SPD průzkumy přisuzovaly výrazně větší zisk, než nakonec dostala. Přihazovat na větší hromadu, volit ty největší platilo i v případě stran končící vládní koalice.

Můj protestní hlas měl ale ještě jeden důvod. A to postoj ke Gaze. Chtěl jsem volit někoho, kdo dokáže jednoznačně pojmenovat zločiny Izraele proti lidskosti, vidět lidství Palestinců, chápat nutnost zastavit ničivou válku a odsoudit okupaci. Mrzí mě, že na celé české politické scéně se nenašla strana, která by byla důsledně humanistická, demokratická a proevropská, chápala nutnost spolupráce, a přitom nepodceňovala ani nutnost spolupráce v oblasti obrany.

Je mi líto, že nekandidovala taková sociální demokracie, která by ke konfliktu v Gaze měla podobný postoj jako předseda španělských socialistů Pedro Sánchez. Ten dokáže jasně odsoudit neustávající útoky Izraele na palestinské civilisty a vyvodit z toho i konkrétní opatření včetně ukončení zbrojních kontraktů. Něco takového je samozřejmě v České republice zatím mimo hranice představitelného.

Někdo může namítnout, že je krátkozraké rozhodovat se u voleb do českého parlamentu podle postoje k jednomu konkrétnímu konfliktu, který je navíc — zdánlivě — odlehlý a netýká se nás ani zdaleka tak silně jako válka na Ukrajině. Myslím ale, že Gaza je jakýsi lakmusový papírek, test toho, jak hluboké základy má humanisticky a prodemokraticky založená rétorika.

Nedovedu přijmout falešnost oficiální české zahraniční politiky, ztělesňovanou končícím ministrem zahraničí Lipavským, který obecně o potřebě hájit životy a práva i lidí v Gaze mluví, ale neudělá nikdy nic, absolutně nic konkrétního, ani proti těm největším izraelským extrémistům, kteří jsou přitom vnímáni jako zásadní ohrožení i v samotném Izraeli.

Takoví „demokraté“ jsou podle mě chabou zárukou obrany demokracie. I proto u mě nemohla zafungovat mobilizace proti Andreji Babišovi, kterou strany dosavadní koalice za pomoci Milionu chvilek pro demokracii — méně energicky a viditelně než před čtyřmi, ale přece — vedly.

Myslím, že Andrej Babiš má nárok na to vládnout. Dokázal si zabrat, dokonce až monopolizovat roli opozice proti Fialově vládě, a spolu s tím převzal i zodpovědnost korigovat její chyby zejména v ekonomické a sociální oblasti, zejména nízký růst mezd podsekávající českou společnost jako celek. Bude samozřejmě potřebovat skutečně silnou opozici, která dokáže upozorňovat na všechny jeho přehmaty.

Dá se očekávat, že vláda pragmatického oligarchy Andreje Babiše podporovaná dvěma pravicovými subjekty a neusměrňovaná částečně přítomností sociálních demokratů nebude vládou o mnoho sociálně ohleduplnější než ta předešlá. Pokud přesto bude, bude to hlavně vysvědčení vládě Petra Fialy.

Když se na závěr vrátím k dilematu sociálního demokrata v těchto volbách: jsme teď v jakémsi bodě nula. Sociální demokracie je po románku se Stačilo! v prachu, malé levicové strany jako Levice, ale třeba i Volt nepřekročily marginální práh setin procenta. U Levice je to o to bolestivější, že se jí díky absenci samostatně kandidující sociální demokracie i komunistů naskytla příležitost tuto absenci aspoň pro některé zaplnit.

Cesta ke skutečné alternativě v podobě demokratické levicové strany či hnutí s podporou a reálným vlivem na politické dění bude tedy dlouhá a trnitá, ať už začne kdekoli. Přesto má a vždy bude mít smysl se o hledání takové cesty snažit. Už kvůli vlastnímu svědomí.