Co se povedlo a nepovedlo vládě Petra Fialy? Zjednodušeně řečeno: výmluvnou odpovědí je už skutečnost, že způsob vládnutí koaliční vlády Petra Fialy povede zřejmě k drtivému volebnímu vítězství všehoschopného populisty a jeho strany ANO, nabité velmi obskurními kádry. A to i navzdory vcelku nedávné zkušenosti s jeho chaotickým vládnutím, které zapříčinilo tisícovky mrtvých a vyvolalo jednu z největších ekonomických krizí, doprovázenou druhou největší inflací v Evropské unii. Navíc můžeme očekávat „prémii“ ve formě velmi problematické povolební koalice.

Ale to by byla politická zkratka a post leda na Facebook nebo Instagram, který by současnou situaci nejen nevyřešil, ale ani objektivně nepopsal. A objektivní, kritická analýza je to, co dnes v politice chybí.

Kontinuita mezi Babišovou a Fialovou vládou

Základním problémem vlády Petra Fialy je vcelku prostý fakt, že přes všechna ujištění, že bude vládnout jinak než Andrej Babiš, ve své podstatě navázala na jeho velmi chaotický způsob vládnutí, snad s výjimkou — a to není málo — obnovení důrazu na euroatlantickou orientaci zahraniční politiky a omezování ruského vlivu. Byť v oblasti vypořádání se s ruskou pátou kolonou a praním jejích špinavých peněz měl a mohl nepochybně učinit podstatně více.

Bezbřehý populismus ANO nahradil Fiala pouze populismem konzervativnějšího ražení a nadále pokračoval ve způsobu vládnutí, který vedl k dalšímu štěpení společnosti, politickou scénu nevyjímaje.

Nenapravil — a ani nemohl — zásadní ekonomická selhání Babišovy vlády, na kterých se ostatně ODS pod jeho vedením aktivně podílela. Především jde o zásadní problémy způsobené deficity státního rozpočtu, které mají svoji příčinu na příjmové stránce. Jde zejména o zrušení superhrubé mzdy, jež společně prosadili ještě za panování minulé vlády.

Místo potřebné spravedlivé daňové reformy, změny daňového mixu a snížení zatížení práce zvolil Fiala cestu částečných populistických daňových tanečků a nekoncepčních škrtů, které namísto řešení jenom přinesly problémy další.

Kupení nesystémových opatření a pseudoopatření, absence realistických a dlouhodobě stabilních řešení a naopak preference krátkodobých pozitivních politicko-marketingových dopadů — to je kritérium, které by mělo oddělit politikáře od skutečných politiků nebo dokonce státníků.

Ale na obranu politiků je nutno říct, že se přizpůsobují poptávce veřejnosti, které současné dopaminové „panem et circenes“ na sociálních sítích zjevně vyhovuje.

I s respektem k faktu, že základ inflačních problémů naší ekonomiky položil Babiš, nelze v tomto Fialově vládě vystavit pozitivní hodnocení. Neschopnost více zdanit a regulovat oligopoly a problematické výsledky daně z neočekávaných zisků (tzv. windfall tax) to jenom podtrhují.

V energetické krizi hodila vláda občany přes palubu

Stav, který na příjmové stránce rozpočtu ODS ve spolupráci s ANO nastolily, pak zásadním způsobem omezil možnosti řešit problémy v sociální oblasti a ve školství, stejně jako otázku cen energií, které se vinou multiplikačního efektu „propsaly“ jak do dalších inflačních tlaků, tak do problémů v konkurenceschopnosti firemního sektoru.

A obdobně negativně ovlivnily ceny energií i život obyčejných lidí, protože enormně zatížily nejen nízkopříjmové sociální skupiny, ale začaly se zásadním způsobem podílet i na chudnutí středněpříjmových skupin. To vše v zemi, která je producentem elektrické energie a jejím vývozcem. Neschopnost řešit problém energií v této konstelaci je fatálním selháním, a to bez jakékoliv omluvy.

Navíc toto selhání bylo provázeno i selháním v oblasti politické věrohodnosti — viz ohnivé výzvy k instalaci tepelných čerpadel namísto spotřeby ruského plynu, následované zrušením zvýhodněných tarifů. Pokud to někomu připomíná příběh elektrických přímotopů v 90. letech, nejde zřejmě o podobnost „čistě náhodnou“.

Vláda se navíc rozhodla nahradit toto selhání pseudoreformou důchodového systému na úkor těch, kteří se mohou bránit jenom omezeně, a použila k tomu politické prostředky, které byly na hraně ústavnosti nebo přinejmenším hodně za hranou normální politické slušnosti.

To vše je ostatně výsledkem neschopnosti či spíše nechuti politických reprezentací řešit problém oligopolů a nadnárodních firem na trhu, které si diktují podmínky pro své působení, zneužívají k tomu svoji tržní sílu a prosazují své zájmy i formou nijak neskrývaného lobbingu jak na úrovni státní, tak evropské legislativy — to vše na úkor veřejných rozpočtů a zájmů a s dopadem na výdaje běžných lidí a firem.

K dobru je nutné vládě přičíst potřebnou diverzifikaci rizik teritoriální závislosti na importu energetických surovin, díky čemuž se ani v budoucnosti už nestaneme závislými na jednom dodavateli, ať už jím bude kdokoli. Totéž platí i o rozhodnutí o dostavbě Dukovan, byť zatím tyto kroky nejde reálně hodnotit a musíme jenom doufat, že pan ROSATOM Havlíček to nezvrátí.

Politická kultura horší než za Babiše

Petr Fiala při svém nástupu na post premiéra slíbil zásadní změny v oblasti politické kultury, které marketingově skryl pod pojem „deagrofertizace“ státní zprávy. V této oblasti však nic zásadního neučinil, ba naopak situaci spíše ještě zhoršil — jednak instalací některých „osvědčených“ politických kádrů s nepříliš dobrou pověstí, jednak neschopností radikálně, ale hlavně uvěřitelně řešit problémy a podezření, jež během jeho vládnutí nastaly.

Vůbec v této souvislosti nenarážím jen na bitcoinovou kauzu, která mi připomíná spíše Babišovo lithium doprovázené hloupou fraškou, ale další morálně politická selhání — kauzu Dozimetr nebo i poslední úlet ministra Válka v podobě výletu na golf s firmou, která má na jeho ministerstvu zakázky.

Pokud si nezametu důsledně před vlastním prahem, pak nemám šanci napravovat nebo kritizovat cokoli jiného u jiných stran ani ve společnosti. A dovoluji si s více než třicetiletou zkušeností v politice podotknout, že byly doby, kdy se za tyto „prohřešky“ z politiky odcházelo dobrovolně, nehledě na fakt, že samy politické strany ve vlastním zájmu ostrakizovaly lidi, kteří měli „škraloupy“ z minulosti politické nebo podnikatelské.

Tato praxe byla bohužel v letech opoziční smlouvy a vzniku krajského uspořádání nahrazena praxí omlouvání a kamuflování podobných poklesků — pod heslem „je to gauner, ale náš, a navíc umí sehnat peníze a prebendy“. Po éře porevolučního entuziasmu se česká politická scéna zkrátka vrátila k metodám „vzájemné prospěšnosti“ a nadšení z těsné volební porážky Babiše nevedlo u reprezentantů politických stran k potřebné sebereflexi.

Stýská se mi po době, kdy místopředseda vlády sám dobrovolně rezignoval kvůli problémům s používáním akademického titulu, naprosto zanedbatelným z dnešního pohledu. Místo toho musím koukat na smutný orloj podezřelých, pravomocně odsouzených nebo obžalovaných, spolupracovníků STB nebo lidí, kteří měli nezpochybnitelné vazby s korupčníky a mafiány, případně mají za sebou „zvláštní“ podnikatelské úspěchy opřené o podivná napojení na veřejné rozpočty a dotace.

Politika v pasti marketingu

Ekonomická i politická selhání lze napravit, pokud je k tomu vůle, ale morální selhání a jejich důsledky jsou dlouhodobé a obtížně řešitelné. Naše politická a společenská krize není krizí v zásadě ekonomickou, ale především krizí morální, krizí důvěry. Je selháním nejen politické reprezentace, ta je výsledkem demokratického volebního procesu, ale také důsledkem poklesu úrovně kritérií, které na politiky uplatňuje veřejnost.

Obraz politických koncepcí, vizí, politiky a politických stran v současné společnosti neutváří kritická analýza faktů, ekonomických, politických a morálních, ale akceptace pokřiveného marketingového obrazu, dopaminových pastí a především marketingová síla, mnohdy neprůhledných, peněz v pozadí jednotlivých stran. Politická scéna se nám tak proměnila na „holomajznu“ politických sebestředných egoistů a peněz, tu a tam okořeněnou nechutným koktejlem politického narcisismu nebo mesiášským syndromem.

Vlajková loď digitalizace a racionalizace státní správy — nezaměňovat s tupým plošným propouštěním úředníků — zůstala po většinou na papíře. Čest drobným vlaštovkám, ale zásadní problém, tedy digitalizaci stavebního řízení a fatální selhání v jeho implementaci, nikdo vládě neodpáře a jakákoliv výmluva na selhání koaličního partnera je lichá, neboť vláda rozhoduje ve sboru.

Na neschopnost vlády doplácejí občané i příroda

Přes všechny výkřiky zůstává nedořešen problém Bečva a ani v dalších oblastech životního prostředí a enviromentálních politik jsem nezaznamenal nic, co bych mohl prohlásit za pozitivní posun.

Náklady energetické a technologické transformace jsou stále přenášeny na prosté občany a nikdo nemá odvahu zdanit původce problémů a ty, kteří na na tom vydělávají. Ale o to s větší vervou daníme důsledky jejich dopadů, samozřejmě především z peněženek občanů.

Povolenky ETS 2 jsou toho jenom dalším důkazem. Po selhání systému ETS 1, který se změnil v ráj spekulantů a obchodníků, se finanční zatížení za produkci CO2 přenese z firemního prostředí na občany. Aby bylo jasno, jsem zastáncem průhledné a jasně definované uhlíkové daně, ale k tomu má systém ETS velmi daleko.

Školství a bytová výstavba jsou dlouhodobým problémem České republiky a neschopnost je řešit není „výsadou“ pouze Fialovi vlády, je to problém, který se táhne více než dvacet let a v současné době se pouze vyostřil.

Tažení proti Agrofertu jen jako laciné gesto

Měsíc před volbami začne ministr zemědělství s velkou mediální pompou vymáhat peníze za neoprávněně vyplacené dotace firmě Agrofert. Vzhledem k tomu, že na to měl čtyři roky a nic v tom neudělal, bohužel už dopředu dehonestuje svoje konání, jakkoli oprávněné a potřebné.

Když začíná řešení vehementně prosazovat dva měsíce před volbami, zcela určitě mu bude podsunuto, že zneužívá předvolební boj. Jenom tím dává hloupě a naivně Babišovi do ruky další zbraň, aby se mohl bránit a stavět se do role neprávem stíhaného „poctivého kapitálisty“, takže ani jedno oko jeho příznivců nezůstane suché.

Nic zásadního se neudálo ani ve slibovaném narovnání poměrů ve výrobkové vertikále v zemědělství a potravinářství, ministr zemědělství neomezil moc a nereguloval počínání oligopolů, jak na straně velkých zpracovatelů, tak na straně maloobchodních řetězců. Opatření, která učinil, jsou víceméně kosmetické povahy, aby nikoho moc nenaštvala, takže nepomůžou ani zemědělským prvovýrobcům, natož spotřebitelům jakožto největší a nejvíce poškozované skupině.

Na dokreslení svého pohledu na politickou situaci obecně zkusím popsat, jak vnímám třeba nesporně pozitivní posun v investicích do dopravních sítí. Ten by nebyl možný, kdyby vláda začínala od nuly, tak jako třeba vláda Sobotkova, která resort zdědila po působení dua Bárta a Bárta. V platnosti je za minulé vlády přijatý liniový zákon, který urychlil výkup pozemků pod stavbami, a byly připraveny projekty, neboť žádná vláda není schopna během svého období vše připravit a realizovat.

Co od politiků chtějí voliči?

Nicméně stav politické kultury v Čechách a na Moravě nedovoluje tento fakt vládnoucí garnituře (jakékoliv) přiznat, což vede jenom k další polarizaci politické scény, neschopnosti spolupracovat nebo spolu alespoň mluvit. Navíc to vede i k tomu nejhoršímu možnému scénáři „po volbách všechno zrušíme a uděláme to jinak“ se všemi dodatečnými a zbytečnými náklady a časovými prodlevami.

Kdysi v demokratické politice platilo, že každá nová vláda by měla navazovat na práci vlády předchozí a každá vláda by měla zemi předat v lepším stavu, než ji do správy přijala.

Respekt k tomuto pravidlu by asi České republice prospěl daleko více než současný stav všeobecné polarizace a vzájemného nasazování si psích hlav. Ale tohle si musí uvědomit především volič — a tomu bohužel v současné době více vyhovuje nasazování těch psích hlav.

Pokusím se o nesmělé shrnutí. Fialova vláda nebyla rozhodně horší než vláda Babišova (to snad ani nejde), ale nejen že svoji politiku veřejnosti neprodala, ale navíc v mnoha případech nesmyslně ignorovala i ty kritické hlasy veřejnosti, které byly na počátku na její straně. Neudělala během své vlády nic, aby se vnímání jejího působení vylepšilo — spíše naopak.

Na jedné straně byla schopna rozhodnout o velkých investicích, zejména v obraně a energetických investicích, které budeme platit v budoucnu a které budou bezesporu potřeba, jakkoli se nemusíme shodnout na jejich zaměření. Na straně druhé se místo zásadních, promyšlených, dlouhodobě perspektivních kroků uchýlila ke zbytečnému politickému hokynářství a nekoncepčním krokům vytloukání klínu klínem, bez vysvětlení a zdůvodnění. Na dokreslení si dovolím pouze připomenout třeba nedávné nepříliš důstojné tanečky okolo financování školství.

Pokud se tedy nejen nad současnou situací a celým volebním obdobím zamyslíme, pak hodnocení jednoho z politických marketérů, že nejlepší kampaň pro Babiše dělá vláda, zase není tak daleko od pravdy. Bohužel.