Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, jak se mohlo v roce 1968 stát, že když se Dubček, Černík, Smrkovský, Svoboda a spol. vrátili z Moskvy s kapitulantským protokolem, lidé ve své převážné většině dál, ještě celý rok až do hořkého konce v srpnu 1969, provolávali jejich jména. A nikoli jméno Krieglovo a dalších hrdinů, jako byli Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Vodsloň či Jaroslav Šabata, kteří kapitulaci odmítli. Dnes tomu ale při pohledu na takzvanou českou liberální elitu a některé občanské organizace, které vymýšlejí, jak by se dala „vylepšit“ nadcházející vláda Andreje Babiše, začínám rozumět.

Mnozí uvažují, jak by nyní ze všeho nejlepší bylo, kdyby Babiš svou budoucí vládu opřel o některé tak řečené demokratické strany, a nikoli o krajní pravici. Jiní se ho snaží přemluvit, aby ušetřil aspoň ministerstvo životního prostředí.

Aby bylo jasno: máme všechen respekt k demonstrantům proti uchvácení MŽP vandaly, kteří je chtějí destruovat. Zato mnohem méně pochopení chováme pro ekologické organizace, které šly s Babišem jednat, jako by s ním bylo možno něco kloudného dohodnout. A už vůbec nechápeme úvahy o tom, že by jeho nadcházející vládu měla tolerovat některá z takzvaných demokratických stran.

To vše totiž prozrazuje dvě věci: za prvé fatálně nízkou úroveň politického myšlení, která se promítá do efektně estetického, ale vůbec ne praktického hodnocení kritické povahy nové mocenské situace, v níž se dnes nacházíme, a možností i hrozeb, jež jsou v ní obsaženy. Za druhé: ukazuje se, že u mnohých přetrvávají pošetilé iluze o tom, co jsou zač Andrej Babiš a jeho politicko-ekonomický projekt: holding ANO-Agrofert.

Důsledky porušeného slibu deagrofertizace

Je jednou z nejtěžších vin končící vlády Petra Fialy, a také jednou z hlavních příčin její vzhledem k výkonu ještě vcelku laskavé volební prohry, že nedokázala veřejnost přesvědčit o tom, jak zásadní hrozbu Andrej Babiš a jeho politicko-ekonomická organizace ANO-Agrofert pro demokracii přestavuje. Dokonce lze říct, že lidé to chápali mnohem lépe, když Fialův ansámbl před čtyřmi lety začínal vládnout, než dnes, kdy už mu zbývají jen poslední týdny.

Takzvaná demokratická opozice před čtyřmi lety přece uspěla s mobilizací proti Babišovu uchvácení státu: proti zaklekávání na konkurenci, proti zmanipulovanému vyšetřování otravy řeky Bečvy ve stínu chemičky Deza, proti finančnímu úřadu, který drtil živnostníky, proti ovládání státních institucí v zájmu Babišova holdingu, proti podezřele se vlekoucímu vyšetřování Babišova daňového podvodu či proti mocenským zásahům do práce epidemiologů během pandemie covidu-19.

Lidé tehdy — a v nemalé míře i díky investigativní práci těchto nevelkých novin — chápali, že Babiš se stal velkopodnikatelem prostřednictvím metody nepřátelského přebírání menších podniků — a že v politice totožnou metodu aplikuje na stát a jeho instituce. Popsali jsme dokonce anatomii takových Babišových nepřátelských převzetí a jak konkrétně se v takto postižené instituci projeví.

Stojí za to si to připomenout. Babiš se rád vydává za zdatného podnikatele, jímž však nikdy nebyl. Kdepak Baťa… Babiš je zkrátka jen jedním z nejbezskrupulóznějších žraloků lovících v kalných vodách zpackané ekonomické transformace 90. let.

Když vstupoval do politiky, měl Agrofert několik stovek dceřiných společností. Až na pár výjimek Babiš sám žádnou z nich nezaložil. Jednalo se prakticky bez výjimky o podniky, jichž se zmocnil metodou nepřátelského převzetí.

Samozřejmě přitom nepadalo do úvahy, že by v nich vždy měnil kompletně personál za své lidi, takže se při jejich ovládnutí pracovalo úplně jinou metodou. Babiš se vždy zbavil lidí, kteří by mu mohli dělat problémy, protože měli svou hlavu, své zásady. Většina zaměstnanců firem, jež uchvátil, si ale samozřejmě nechtěla dělat problémy… prostě tedy dál vykonávali svou práci, a se zhoršenými podmínkami se zpravidla nějak smířili v naději, že snad budou mít klid, nezkříží-li nějak bossovi cestu.

Do každé instituce tudíž Agrofertu stačilo instalovat jen pár věrných připravených plnit pokyny. Popsali jsme takovouto transformaci v Mafře, na Ministerstvu životního prostředí, v České inspekci životního prostředí. Je to metoda výhodná v tom, že instituce jeví mnoho rysů kontinuity — uvažme třeba sportovní či kulturní rubriky v MF Dnes —, což umožňuje posilovat zdání, že se zase tak mnoho nezměnilo. O to účinněji ovšem takto ovládnutá instituce může sloužit svému majiteli tam, kde je mu toho zapotřebí.

Lze čekat, že nyní se podobný osud chystá pro spousty dalších institucí; mezi prvními na ráně patrně budou veřejnoprávní média. Ale s vysokou pravděpodobností bude věnovat pozornost i bezpečnostním složkám, což se dělo po jeho nástupu k moci i minule. A desítkám dalších, kde se to bude dít pod radarem, pokud se v nich nenajdou odhodlaní whistlebloweři-oznamovatelé ochotní mluvit.

Protože všechno tohle o Babišovi bylo v principu známo už před osmi lety a během následujících čtyř let jeho vlády se takové poznání jen zpřesnilo a prohloubilo, mohly před čtyřmi lety oba dva opoziční bloky, SPOLU a Piráti-STAN, věrohodně kandidovat se slibem „deagrofertizace“ republiky a s rétorikou mobilizující voliče na obranu demokracie a základních institucí právního státu. Mnozí věřili, že Fialova vláda Babišovi skutečně vystaví nesmlouvavý účet.

Obecně se čekalo přinejmenším došetření podvodu s Čapím hnízdem, obnova parlamentní vyšetřovací komise k otravě řeky Bečvy, revize práce finančních úřadů. Někteří doufali, že se Babiš bude zodpovídat i z desetitisíců úmrtí během covidu, za něž nese osobní odpovědnost.

Jenomže Fiala a spol. své voliče v této věci — a bohužel, samozřejmě, nejen v ní — flagrantně podvedli. Namísto slíbené deagrofertizace, namísto prostého faktického šetření reálných zločinů Babišovy minulé vlády, nastaly čtyři roky umolousaného, nekompetentního, výstředně asociálního vládnutí, proloženého uzavíráním koalic mezi vládními stranami a Babišovou zločineckou organizací v krajích i ve statutárních městech.

Pokud tedy letos už mnohým voličům řeči o „osudové křižovatce“ zněly prázdně a jestliže si dnes už česká politická veřejnost ve své velké většině mylně myslí, že Babišova politicko-ekonomická kriminální organizace ANO-Agrofert je v podstatě čímsi jako ostatní politické strany, a nikoli formu organizovaného zločinu, jíž reálně je, je to primárně vina vlády Petra Fialy, která jí svým chováním k takovému nepřiměřeně lichotivému společenskému statusu dopomohla.

Proč se to stalo? Odpověď na tuto otázku je stejně tak nesamozřejmá jako zásadní.

Mezi ODS a ANO je více podobností než rozdílů

Snad nejpolitováníhodnější instituce ve všech směrech upadlého českého politického provozu, jíž je česká levice, se ve třech posledních volbách upínala ke zdánlivě logickému, avšak z různých důvodů pokaždé zcela mylnému, postulátu: Babiš po volbách uzavře koalici s ODS. To se říkalo už v roce 2013, prostředí Alarmu o tom bylo skálopevně přesvědčeno v roce 2017, před čtyřmi lety se s tím mávalo ze všech koutů levice vyjma těchto novin znovu, a až letos, kdy se taková aliance z více důvodů dost možná skutečně přiblížila, už se o tom najednou zase tak moc nemluví.

Levice obecně málo reflektuje své analytické nezdary, a úvahy o „nevyhnutelné koalici mezi ODS a ANO“ jsou toho vzorovým příkladem. Jsou tu totiž dobré důvody, proč se to mělo stát. Ale jsou tu i lepší důvody, proč se to prozatím nestalo.

Proč se to mělo stát, je nasnadě. ODS je strana, která od svého vzniku zastupovala zájmy české lumpenburžoazie, všech beneficientů zdejšího mafiánského kapitalismu, všech, kteří vydělali na nelegitimních majetkových transformacích po roce 1989.

Ideově založené enklávy, jež v ní rovněž byly, působily vždy v naprosté menšině. Jednou z nich byl Fialův brněnský think-tank Pravý břeh, navazující na romantické představy o konzervatismu importované v 80. letech minulého století do prostředí zejména brněnského disentu extravagantním britským politickým filosofem Rogerem Scrutonem.

Ideály britského konzervatismu byly od reality odtržené už tehdy, a vůbec nic s ní nemají společného dnes, když už je zcela zjevné, že od politiky thatcherismu rozvracející sociální stát a veřejné instituce vede přímočará cesta ke zhroucení společenského smíru, ke vzniku třídy oligarchie a s tím spjatému ochabování demokratických institucí a ke vzestupu krajní pravice. Strany typu amerických republikánů, britských konzervativců či české ODS takovýto vývoj svou politikou jednak samy zapříčiňují, jednak se popsané transformace „pravého břehu“ postupně stávají součástí.

Důležitou složkou identity ODS v českém prostředí nicméně tvořilo i dovolávání se kontinuity s českými či československými demokratickými tradicemi, od Masaryka, přes odboj až po Chartu a listopad 1989. S nimiž přitom má dominantní tendence polistopadového vývoje, jímž je ODS ztělesněním, pramálo společného. Neboť všechny uvedené ikony českého národního programu se tak či onak vždy hlásily také k socialistickému ideálu, přinejmenším jako k úctyhodné politické možnosti. Máme za takřka jisté, že právě takovéto zmatení představ o podstatě českého demokratického dědictví, které zasáhlo i dominantní část české polistopadové takzvaně liberální elity, je korunním důvodem marasmu, v němž dnes vězíme.

ODS vedle realitou po celém světě zdiskreditované neoliberální a neokonzervativní veteše tedy ideologicky v českém prostředí stála na paušalizujícím primitivním antikomunismu, který lze v zásadě zkoncentrovat do teze „cokoli se dnes děje, je v principu dobré, protože vláda komunistů byla špatná“. Na ochranu této velemyšlenky dokonce zřídila institut ÚSTR, jakousi antikomunistickou obdobu VUMLu (Mladší čtenáře prosíme, aby si význam obou zkratek dohledali.). Není vlastně divu, že takto ideově zpustlá strana se vedle reprezentace polistopadových zbohatlíků vcelku zákonitě vyvinula také v obslužnou organizaci korporací a české oligarchie.

ODS na svou politiku budování institucionalizované korupce na věčné časy a nikdy jinak málem doplatila na konci éry Topolánka a Nečase. Právě tehdy ji zachránila osobnost Petra Fialy. ODS přece jen slouží ke cti, že ve své nejtěžší chvíli našla někoho, kdo mohl reprezentovat pro většinu společnosti její lidskou tvář. To se takové sociální demokracii nepodařilo. A Fialovi je třeba zase přiznat, že rozpoznal, jak fatální hrozbu pro českou demokracii Babiš představuje. Šanci, kterou měl, si Fiala tedy zasloužil.

Proti Babišovi mobilizoval z přesvědčení a při jeho vcelku impozantních volebních úspěších ODS s Babišem do koalice nevstoupila, třebaže spolu s ním v různých situacích strategicky spojovala síly: klasickým příkladem je zrušení superhrubé mzdy před čtyřmi lety, jež v zájmu zbohatlické třídy rozvrátilo veřejné finance. Nicméně po čtyřech letech vlády Petra Fialy je evidentní, že demokratickou hráz proti Babišovi stavět více chtěl, než mohl.

Nikdy se to řádně nezanalyzovalo, ale je velmi pravděpodobné, že ODS prostě nenalezla způsob, jak systémově zakročit proti Andreji Babišovi, aniž by přitom postihla i své sponzory a loutkovodiče v prostředí české oligarchie a aniž by nastavila nepřijatelně vysoké morálně-politické standardy i svým vlastním představitelům. Ale je také dosti dobře možné, že tu byl ještě druhý důvod, proč se ODS tak hodilo vzbuzovat dojem, jako by vůči ANO představovala systémovou alternativu, když s ní přitom mírnyx týrnyx na všech úrovních od statutárních měst po kraje uzavírala koalice — a obě strany jsou přitom samozřejmě navzájem propustné i personálně.

Tím důvodem je skutečnost, že tu ODS v podstatě chtěla vládnout velmi podobně jako ANO, jenom v takovémto autoritářském systému sama chtěla být hegemonem. V DNA ODS sklony k autoritářství nepochybně jsou, tak se tu přece prezentovala už ve všech svých dřívějších neblahých érách od Klause přes Topolánka až po Nečase.

Vytvořit tu autoritářský režim nemuselo být přáním Petra Fialy osobně, ale jako celek se ODS i v poslední vládě v zásadě takto chovala a počíná si tak nadále prakticky všude i na úrovni krajů a statutárních měst. Proto ostatně Marek Benda, čerstvě jednohlasně zvolený předsedou poslaneckého klubu ODS, mohl říct, že skutečným úhlavním nepřítelem jeho strany jsou Piráti, a nikoli ANO.

Vůbec nejlépe o ideové příbuznosti ODS s ANO svědčí evropská perspektiva: ODS je spojenkyní polských nepřátel demokracie a tamějších Babišových přirozených spojenců, reakčního autoritářského hnutí Práva a Spravedlnost — PiS, o němž se ostatně dlouho mluvilo i jako o možných členech Patriotů pro Evropu, které spolu s Viktorem Orbánem a rakouskými Svobodnými právě Andrej Babiš zakládal. Krajně pravicové Právo a spravedlnost — PiS ale vábení odolalo a zůstalo v klubu s ODS.

Nicméně ODS samé takovéto spojení s polskými ultrakonzervativci nevadí, neodhodlala se přejít k nejzazšímu okraji jakž takž civilizované pravice, kterou na evropské úrovni představuje Evropská strana lidová. ODS i pod Fialovým vedením zůstala v Evropském parlamentu v krajně pravicovém klubu s Právem a spravedlností. Co to znamená? Je to prosté: Babišovo ANO je sice ještě ohavnější pravicí než sama ODS, ale jen o několik stupňů.

Bizarnost snah ekologických organizací o čemkoli s Babišem jednat nejlépe vynikne právě při pohledu na to, kdo jsou jeho evropští spojenci. K Patriotům pro Evropu, v jejichž tričku se Babiše hrdě ukazoval i během své letošní kampaně, patří vedle nechvalně proslulého politického gaunera Viktora Orbána opravdická sbírka nejhoršího pravičáckého odpadu evropské politiky: rakouští Svobodní, italská Liga stojící napravo dokonce od postfašistky Meloniové, nizozemští wildersovci či francouzští lepenisté.

Za pozornost stojí, že dalším exponátem ve sbírce evropských krajně pravicových monster operujících pod etiketou Patriotů pro Evropu jsou také Motoristé sobě. SPD Tomia Okamury pak působí v ještě obskurnější frakci Evropa suverénních národů. Právě v této perspektivě je třeba si klást otázku, s kým by u nás Babiš měl vládnout. A s kým tu vládnout bude.

Andrej Babiš a jeho takzvaní partneři

Elegantní definice pojmu „riziko“ říká, že se jedná o součin možných neblahých důsledků dané hrozby, a pravděpodobnosti, že nastane. Proto je každá výprava do džungle menším rizikem než provoz libovolné jaderné elektrárny.

Podobným způsobem lze posuzovat nebezpečnost politických subjektů: jako součin škod, jež mohou napáchat, a pravděpodobnosti, že je způsobit opravdu dovedou. Tomu se tu málo rozumí. Fatálním nedostatkem současného českého politického myšlení je nízký respekt k faktu, že podstatou politiky je výkon moci.

V této perspektivě Motoristé sobě a SPD tolik nebezpeční nejsou. Obě strany provozují krajně pravicové tirády spíš naoko než z přesvědčení, jejich dosavadní politická praxe je v jádru performativní — je čímsi na způsob Švejkova předvádění loajality Rakousku či Hurvínkova okázalého respektu ke Spejblovi. SPD a Motoristé hrají fašisty jen pro peníze či osobní prestiž, doopravdovými monstry chystajícími se páchat násilí naštěstí nejsou. Sklony k tomu by asi měl Jindřich Rajchl, ale ten za sebou zase naštěstí nemá žádné reálné hnutí.

Takový Tomio Okamura, kdyby mu přinášela vyšší společenský status cestovní kancelář pro plyšáky, zůstal by věrný tomuto mnohem méně nebezpečnému koníčku. A Filip Turek je spíše narcistní hejsek s nutkavou potřebou provokovat a být středem pozornosti než fanatik, který by opravdu chtěl nastolit diktaturu a v ní mučit své názorové odpůrce; čímž neříkáme, že odhalení jeho obscénních veřejných projevů v sociálních sítích není dostatečným důvodem k vymáhání jeho odchodu z veřejného života; a možná i k trestnímu postihu.

Každopádně jak SPD, tak Motoristé mohou mocensky škodit, ale ne o mnoho více, než jak jim jejich sponzoři nakážou. A i v tom budou z nedostatku zkušeností a kompetencí méně nebezpeční než ANO, ba dokonce zřejmě i než ODS. Mnohem snáze se proti nim také bude mobilizovat.

Jak tu vznikla společnost, která právě takovýto typ nenávistných veřejných performancí oceňuje volebními zisky zaručujícími parlamentní přítomnost, je samozřejmě zásadní otázka. Nepochybně to musí souviset s povahou loupeživého kapitalismu, jehož vznik jsme tu pro roce 1989 dopustili a jehož podstata spočívá v tom, že vrhá lidi proti sobě. Namísto občanů žijících ve vzájemném respektu, spolupráci a empatii tvoří z lidských bytostí permanentně vystresované soupeře v závodech ke dnu. ANO, SPD i Motoristé jen obsluhují politickou poptávku po vyjádření špatně artikulovaného, nicméně zcela pochopitelného hněvu na takto odpudivý svět kapitalismus, který dnes bohužel musíme obývat.

To ovšem nemění nic na tom, že obě menší krajně pravicové strany — SPD i Motoristé — jsou především zčásti nechutné a zčásti směšné. A to je zejména estetický, až v druhé řadě politický, problém. Nebezpečné jsou jen velmi málo, protože právě i svou kompetencí k výkonu státní správy se podobají svým literárním pravzorům: Švejkovi (tomu více Okamura) a Hurvínkovi (tomu více Macinka).

Babiš, to je ovšem zcela jiná kapitola. Velmi dobře ví, k čemu chce moc získat a jak ji bude používat. Samozřejmě, že řádově horším ministrem životního prostředí, než prvoplánový vandal Macinka by byl vynalézavý komplic oligarchie Brabec. Nelze než litovat ekologické organizace, které to nevidí.

S Macinkou lze bojovat a v takovém střetu účinně budovat vlastní moc. Zato kolaborací s Brabcem si lze nanejvýš vykoledovat další strukturálně zničené instituce, jak se to stalo s Českou inspekcí životního prostředí. A další systémová selhání, jaké nastalo u Bečvy.

Je vlastně s podivem, proč Babiš s takto naivní ekologickou občanskou společností prozatím nejedná o všem mnohem laskavěji. Vždyť jejich řeči vůbec nemusí brát v potaz, což je ostatně jeho základní nastavení: pro Babiše slova nikdy mnoho neznamenala a vždy je používal bez přímého vztahu k realitě. Na konverzacích s ekologickými organizacemi by mohl sbírat dobrou vůli, kterou pak snadno mohl „spotřebovávat“ při nepřátelském přebírání institucí státu, což je jeho principiálním a de facto i ohlášeným programem.

Skutečnost, že takovou potřebu ani necítí, je výmluvná: ví, že vzhledem k reálnému rozložení sil, žádnou dobrou vůli kohokoli z občanské společnosti vůbec nepotřebuje. Naopak to signalizuje, co dává v dnešní situaci zdaleka největší smysl: že bude nyní chtít účelně využít obě dvě tragikomické krajně pravicové strany.

Může jim svěřit ministerstvo vnitra a kultury, aby to byly ony, kdo ponese odpovědnost za převzetí veřejnoprávních médií a rozhánění solidarity s nimi. Ministerstvo životního prostředí může svěřit Macinkovi, aby se pak dezorientovaným ekologickým organizacím jevil případný nástup rétoricky slušnějšího zaměstnance Agrofertu jako posun k lepšímu, i když v realitě to takřka jistě nebude nijak podstatný rozdíl.

Nadto oba své krajně-pravicové komplice posléze bude moci vyměnit za ODS, která jednak musí vidět, že její snaha stát se hegemonem české pravice je už nejspíše marná, a jednak může realisticky usoudit, že v zájmu jejích vlastních klientů a loutkovodičů je zkrátka dnes už utvořit s ANO alianci. Fiala se v současné situaci těžko udrží, navíc už v žádném ohledu skutečně nepředstavuje naději: ani pro ODS, natožpak pro celek společnosti.

S oporou zjihlé ODS, s parlamentní opozicí tvořenou bezideovými a nekoherentními Starosty, chronicky dezorientovanými lidovci, Piráty, kteří sami pořád ještě správně nerozumějí ani své vlastní identitě, zhrzenou tragikomickou krajní pravicí, čerstvě vykopnutou z vlády, užitečně využívanou jako hrozba „něčeho horšího, než jsme my“, a s takřka absentující levicí, by tu Babiš mohl vládnout v podstatě suverénně a tentokrát nejspíše déle než jen jedno období.

Ke všem povolebním úvahám o tom, které demokratické strany a jakým způsobem by měly jít Babiše korigovat, si tedy v tomto světle položme tři základní otázky.

• Za prvé: Proč by Babiš sám měl mít na něčem takovém sebemenší zájem, kdy ani domácí ani mezinárodní politická situace ho k ničemu takovému nenutí?
• Za druhé: Jak by asi mohlo takové korigování dopadnout ze strany STAN a Pirátů v situaci, v níž by Babiš měl na rozdíl od nich soustavně k dispozici jiné alternativní většiny, a s ohledem na to, jak pramálo byly obě strany s to korigovat vládu mocensky mnohem slabší ODS?
• A za třetí: S kým by se tu potom měla utvářet demokratická platforma operující s obzorem většiny bez krajně pravicových stran, tedy jak bez Babiše, tak bez ODS, když by se některé z hlavních demokratických opozičních stran účastí na Babišově vládě nyní samy fatálně kompromitovaly?

Výsledek voleb nelze změnit. Bude tu vládnout Babiš a bude tu nejspíše vládnout mnohem hůř, než si zatím velká většina z nás představuje. Ještě zarputileji než minule se bude snažit proměňovat instituce státu v organizační složky svého podnikání. V lecčems může nyní být i pomstychtivý.

Každopádně suverénně nejnebezpečnější složkou příští vlády Andreje Babiše bude on osobně, a to bez ohledu na jeho případné partnery. Je přitom takřka jedno, s kým tu bude vládnout: rozdíly budou primárně estetické, nikoli politické. Jako nejpravděpodobnější se nám jeví, že nejprve použije krajně pravicová nemehla na špinavou práci, na níž má sám zájem, aby zafixoval své mocenské postavení. A vyvinou-li se věci příhodně, posléze je nahradí ODS.

Byl by malý zázrak, kdyby to tu v nadcházejícím období vypadalo nějak zásadně jinak. Ale není žádný důvod myslet si, že to jinak vypadat bude. A je třeba se na to připravit.

Pracujme s vizí živé sociálně-ekologické demokracie

Naše možnosti přitom nejsou malé, jen hnutí za obnovu demokratické většiny nelze stavět na iluzích. Především je třeba odmítnout jakékoli snahy o kolaborantství s Babišem, jehož byl sám pokus ekologických organizací jednat s ním výstavním příkladem.

Od počátku je ale třeba také velmi důsledně dbát o to, aby se nezopakovaly chyby, jež vedly k tomu, že minulé hlavní občanské opoziční hnutí proti Babišovi — Milion chvilek pro demokracii — nepřineslo trvalou porážku autoritářské politické tendence v české společnosti. Proč? Opakujeme dlouhodobě, že stěžejní chybou Chvilek byla nedostatečná pozornost věnovaná sociální otázce.

O ní přitom nelze mluvit paternalisticky, jen jako o nějaké úlitbě. Je třeba být velmi konkrétní ve formulaci politických opaření, která povedou ke skutečnému snižování sociálních rozdílů a která přivodí zánik společenské třídy oligarchie: tedy samozřejmě včetně Andreje Babiše a jeho Agrofertu, ale také samozřejmě Křetínského EPH, nebo Tykačova Sev.enu. Z moci partikulárních zájmů globálních technologických korporací i lokální oligarchie bude nepochybně nutné vymanit i komunikační prostředí.

Nejde ale jen o oligarchii, je třeba prostě dbát úplně jinak o daleko větší kohezi a prostupnost střední třídy. Například obnovou striktní regulace nájemného. Ochotou podpořit takové požadavky nechť na sobě propříště každý testuje, nakolik mu záleží na demokracii.

Je také důležité vysvětlovat, že ekologické požadavky nejsou žádným luxusem, který stojí v opozici k zajištění základních životních potřeb širokých vrstev, nýbrž jsou integrální součástí nároku na důstojnou kvalitu života pro všechny lidi bez rozdílu. Nejsou ničím, čeho by se lidé měli sociálně obávat, pokud se dotační programy přesměrují od oligarchie a korporací k těm, kteří je skutečně potřebují. Na ekologické transformaci mohou prostí lidé i bohatnout, například jako spoluvlastníci v družstvech provozujících ekologické energetické zdroje.

V základu je to pořád tentýž program, s nímž se tu v roce 1989 uskutečnila revoluce proti dožívajícímu komunistickému režimu: chtěli jsme tehdy živou, participativní demokracii, která bude sociálně spravedlivá a principiálně přátelská k přírodě. Chtěli jsme vytvořit společnost, ve které se všichni budou zajímat o své bližní, o to, aby se nikomu nežilo mizerně, ve které každý bude moci naplno rozvinout svůj talent. To se nám zatím nepodařilo a lze říct, že dnes jsme tomu ideálu dál než kdykoli po roce 1989.

To ale neznamená, že kolem takto formulované vize sociálně-ekologické demokracie nelze začít konstituovat hnutí, které nad krajně pravicovým autoritářstvím, jež tu nyní začne vládnout, zvítězí — a to s občanskou většinou, která tu pak zapustí kořeny na celou éru. Právě to má dnes být naší aspirací.

Součástí takové většiny jistě mohou být Zelení, Piráti, Starostové i lidovci, kteří v sobě mají i lepší možnosti, než jaké se promítly v minulé vládě. Otázkou všech otázek ovšem bude, jakým způsobem se tu začne obnovovat socialistická levice. Protože bez ní tu žádná trvanlivá demokratická většina nebude možná.