Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, jak se mohlo v roce 1968 stát, že když se Dubček, Černík, Smrkovský, Svoboda a spol. vrátili z Moskvy s kapitulantským protokolem, lidé ve své převážné většině dál, ještě celý rok až do hořkého konce v srpnu 1969, provolávali jejich jména. A nikoli jméno Krieglovo a dalších hrdinů, jako byli Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, František Vodsloň či Jaroslav Šabata, kteří kapitulaci odmítli. Dnes tomu ale při pohledu na takzvanou českou liberální elitu a některé občanské organizace, které vymýšlejí, jak by se dala „vylepšit“ nadcházející vláda Andreje Babiše, začínám rozumět.

Mnozí uvažují, jak by nyní ze všeho nejlepší bylo, kdyby Babiš svou budoucí vládu opřel o některé tak řečené demokratické strany, a nikoli o krajní pravici. Jiní se ho snaží přemluvit, aby ušetřil aspoň ministerstvo životního prostředí.

Aby bylo jasno: máme všechen respekt k demonstrantům proti uchvácení MŽP vandaly, kteří je chtějí destruovat. Zato mnohem méně pochopení chováme pro ekologické organizace, které šly s Babišem jednat, jako by s ním bylo možno něco kloudného dohodnout. A už vůbec nechápeme úvahy o tom, že by jeho nadcházející vládu měla tolerovat některá z takzvaných demokratických stran.

To vše totiž prozrazuje dvě věci: za prvé fatálně nízkou úroveň politického myšlení, která se promítá do efektně estetického, ale vůbec ne praktického hodnocení kritické povahy nové mocenské situace, v níž se dnes nacházíme, a možností i hrozeb, jež jsou v ní obsaženy. Za druhé: ukazuje se, že u mnohých přetrvávají pošetilé iluze o tom, co jsou zač Andrej Babiš a jeho politicko-ekonomický projekt: holding ANO-Agrofert.

Důsledky porušeného slibu deagrofertizace

Je jednou z nejtěžších vin končící vlády Petra Fialy, a také jednou z hlavních příčin její vzhledem k výkonu ještě vcelku laskavé volební prohry, že nedokázala veřejnost přesvědčit o tom, jak zásadní hrozbu Andrej Babiš a jeho politicko-ekonomická organizace ANO-Agrofert pro demokracii představuje. Dokonce lze říct, že lidé to chápali mnohem lépe, když Fialův ansámbl před čtyřmi lety začínal vládnout, než dnes, kdy už mu zbývají jen poslední týdny.

Takzvaná demokratická opozice před čtyřmi lety přece uspěla s mobilizací proti Babišovu uchvácení státu: proti zaklekávání na konkurenci, proti zmanipulovanému vyšetřování otravy řeky Bečvy ve stínu chemičky Deza, proti finančnímu úřadu, který drtil živnostníky, proti ovládání státních institucí v zájmu Babišova holdingu, proti podezřele se vlekoucímu vyšetřování Babišova daňového podvodu či proti mocenským zásahům do práce epidemiologů během pandemie covidu-19.

Lidé tehdy — a v nemalé míře i díky investigativní práci těchto nevelkých novin — chápali, že Babiš se stal velkopodnikatelem prostřednictvím metody nepřátelského přebírání menších podniků — a že v politice totožnou metodu aplikuje na stát a jeho instituce. Popsali jsme dokonce anatomii takových Babišových nepřátelských převzetí a jak konkrétně se v takto postižené instituci projeví.

Stojí za to si to připomenout. Babiš se rád vydává za zdatného podnikatele, jímž však nikdy nebyl. Kdepak Baťa… Babiš je zkrátka jen jedním z nejbezskrupulóznějších žraloků lovících v kalných vodách zpackané ekonomické transformace 90. let.

Když vstupoval do politiky, měl Agrofert několik stovek dceřiných společností. Až na pár výjimek Babiš sám žádnou z nich nezaložil. Jednalo se prakticky bez výjimky o podniky, jichž se zmocnil metodou nepřátelského převzetí.

Samozřejmě přitom nepadalo do úvahy, že by v nich vždy měnil kompletně personál za své lidi, takže se při jejich ovládnutí pracovalo úplně jinou metodou. Babiš se vždy zbavil lidí, kteří by mu mohli dělat problémy, protože měli svou hlavu, své zásady. Většina zaměstnanců firem, jež uchvátil, si ale samozřejmě nechtěla dělat problémy… prostě tedy dál vykonávali svou práci, a se zhoršenými podmínkami se zpravidla nějak smířili v naději, že snad budou mít klid, nezkříží-li nějak bossovi cestu.

Do každé instituce tudíž Agrofertu stačilo instalovat jen pár věrných připravených plnit pokyny. Popsali jsme takovouto transformaci v Mafře, na Ministerstvu životního prostředí, v České inspekci životního prostředí. Je to metoda výhodná v tom, že instituce jeví mnoho rysů kontinuity — uvažme třeba sportovní či kulturní rubriky v MF Dnes —, což umožňuje posilovat zdání, že se zase tak mnoho nezměnilo. O to účinněji ovšem takto ovládnutá instituce může sloužit svému majiteli tam, kde je mu toho zapotřebí.

Lze čekat, že nyní se podobný osud chystá pro spousty dalších institucí; mezi prvními na ráně patrně budou veřejnoprávní média. Ale s vysokou pravděpodobností bude věnovat pozornost i bezpečnostním složkám, což se dělo po jeho nástupu k moci i minule. A desítkám dalších, kde se to bude dít pod radarem, pokud se v nich nenajdou odhodlaní whistlebloweři-oznamovatelé ochotní mluvit.

Protože všechno tohle o Babišovi bylo v principu známo už před osmi lety a během následujících čtyř let jeho vlády se takové poznání jen zpřesnilo a prohloubilo, mohly před čtyřmi lety oba dva opoziční bloky, SPOLU a Piráti-STAN, věrohodně kandidovat se slibem „deagrofertizace“ republiky a s rétorikou mobilizující voliče na obranu demokracie a základních institucí právního státu. Mnozí věřili, že Fialova vláda Babišovi skutečně vystaví nesmlouvavý účet.

Obecně se čekalo přinejmenším došetření podvodu s Čapím hnízdem, obnova parlamentní vyšetřovací komise k otravě řeky Bečvy, revize práce finančních úřadů. Někteří doufali, že se Babiš bude zodpovídat i z desetitisíců úmrtí během covidu, za něž nese osobní odpovědnost.

Jenomže Fiala a spol. své voliče v této věci — a bohužel, samozřejmě, nejen v ní — flagrantně podvedli. Namísto slíbené deagrofertizace, namísto prostého faktického šetření reálných zločinů Babišovy minulé vlády, nastaly čtyři roky umolousaného, nekompetentního, výstředně asociálního vládnutí, proloženého uzavíráním koalic mezi vládními stranami a Babišovou zločineckou organizací v krajích i ve statutárních městech.

Pokud tedy letos už mnohým voličům řeči o „osudové křižovatce“ zněly prázdně a jestliže si dnes už česká politická veřejnost ve své velké většině mylně myslí, že Babišova politicko-ekonomická kriminální organizace ANO-Agrofert je v podstatě čímsi jako ostatní politické strany, a nikoli formou organizovaného zločinu, jíž reálně je, je to primárně vina vlády Petra Fialy, která jí svým chováním k takovému nepřiměřeně lichotivému společenskému statusu dopomohla.

Proč se to stalo? Odpověď na tuto otázku je stejně tak nesamozřejmá jako zásadní.

Mezi ODS a ANO je více podobností než rozdílů

Snad nejpolitováníhodnější instituce ve všech směrech upadlého českého politického provozu, jíž je česká levice, se ve třech posledních volbách upínala ke zdánlivě logickému, avšak z různých důvodů pokaždé zcela mylnému, postulátu: Babiš po volbách uzavře koalici s ODS. To se říkalo už v roce 2013, prostředí Alarmu o tom bylo skálopevně přesvědčeno v roce 2017, před čtyřmi lety se s tím mávalo ze všech koutů levice vyjma těchto novin znovu, a až letos, kdy se taková aliance z více důvodů dost možná skutečně přiblížila, už se o tom najednou zase tak moc nemluví.