Prezident Petr Pavel informoval předsedu hnutí ANO Andreje Babiše, který je — zatím neformálně — pověřen sestavením vlády, že čestného prezidenta strany Motoristé sobě Filipa Turka nechce v žádné ministerské pozici. Stalo se tak poté, co Babiš prezidentovi představil seznam ministrů ve své možné vládě.

Motoristé prosazovali Turka na post ministra zahraničí, ale Pavel dal jasně najevo, že politika čelícího obviněním z rasismu a inklinací k nacistické symbolice a s dalšími reputačními problémy na post ministra zahraničí nejmenuje. Motoristé sobě tedy zkusili manévr: na post ministra nominovali předsedu strany Petra Macinku, Turka pak na post ministra pro životní prostředí. To měl původně zastávat právě Macinka.

Babiš ve svém vystoupení před novináři po schůzce s prezidentem tvrdil, že prezident nechce Turka ve vládě z právních důvodů. Tisková zpráva Hradu se však později o právních důvodech pro odmítnutí Turka nezmínila.

Nicméně Macinka se v reakci na odmítnutí Turka ze strany prezidenta držel Babišova vysvětlení. Prohlásil, že Motoristé sobě si nejsou vědomi žádné právní překážky, která by bránila tomu, aby byl Turek členem vlády. „Je to bezúhonný člověk — bez ohledu na pokusy o skandalizaci jeho osoby v médiích,“ dodal.

Jelikož Macinka při obhajobě Turka šermoval pojmem „bezúhonnost“, neuškodí podívat se na to, co bezúhonnost vlastně je. A jak v konfrontaci s nárokem na bezúhonnost pro členy vlády obstojí členové vlády vznikající.

Definice bezúhonnosti

V právním smyslu bezúhonnost znamená, že fyzická osoba nebyla v minulosti odsouzena za trestný čin. V obecnějším smyslu znamená, že daná osoba celkově vede řádný život, nepáchá byť jen přestupky a plní své zákonné povinnosti.

Pro výkon různých funkcí se uplatňují různé definice bezúhonnosti. Nebo, lépe řečeno, definice uplatňující různou míru přísnosti. Zatímco pro řadu povolání nebo třeba pro členství v různých statutárních orgánech se požaduje bezúhonnost v právním smyslu, což se dokládá výpisem z trestního rejstříku, člen vlády právní bezúhonnost prokazovat nemusí.

Jinými slovy, zákon ani ústava výslovně nedefinují bezúhonnost pro členy vlády, a proto není obecně pro členy vlády vyžadována. Neověřuje se tedy ani v trestním rejstříku.

To je samo o sobě podivuhodné, zvážíme-li, že člen vlády může svými činy ovlivnit životy mnohem většího počtu lidí či mít mnohem větší vliv na velké finanční transakce než veřejní činitelé, kteří vykonávají povolání, u nichž se důkaz bezúhonnosti požaduje.

Členy vlády jmenuje na návrh premiéra prezident, který přitom nemá zákonem nebo ústavou stanovenou povinnost prověřovat právní bezúhonnost kandidátů na ministra. A ústava ani nestanovuje, zda k tomu, je-li kandidát bezúhonný, má přihlížet.

Ústava ale zároveň prezidentovi nezakazuje, aby se při jmenování ministrů či premiéra neřídil určitými kritérii, k nimž může právě i bezúhonnost náležet. Prezident přitom bezúhonnost může chápat nejen ve striktně právním smyslu, jako je absence odsouzení za úmyslný trestný čin, ale i jako jednání v souladu s dobrými mravy.

Ústava zdánlivě nedává prezidentovi příliš velké manévrovací pole, když suše konstatuje, že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra. Jenže v minulosti došlo k několika případům, kdy prezident nechtěl premiérovi z různých důvodů vyhovět. Aby nedošlo k ústavnímu střetu, spor o jmenování ministra mezi premiérem a prezidentem se často řešil „neformálně“ — tedy tak, že premiér o jmenování raději formálně nepožádal.

Zemanovo dědictví

Prezidentovy důvody pro odmítnutí některých kandidátů na ministry byly přitom často čistě osobní či mnohem méně závažné, než by byla absence bezúhonnosti. Miroslava Šmardu z ČSSD prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat do pozice ministra kultury v druhé Babišově vládě v podstatě výhradně kvůli svému názoru, že je Šmarda odborně nekompetentní.

Odpor ke jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí v téže vládě Zeman zdůvodnil tak, že zastává názor, že členem protimigrační vlády nemůže být podporovatel migrace, a že členem protikorupční vlády nemůže být ten, kdo je obviňován z korupce. Poche za korupci přitom nebyl ani trestně stíhán, natož odsouzen.

Babiš, který se nyní pokouší sestavit vládu s hnutím SPD a Motoristy sobě, proti Zemanově postupu významněji neprotestoval. Návrhy, aby se obrátil s kompetenční žalobou na ústavní soud, nevyslyšel. Vše bylo „urovnáno“ takříkajíc za scénou, což je škoda, protože případné rozhodnutí ústavního soudu mohlo dát návod, zda prezident musí jmenovat ministry na návrh premiéra anebo zda může nominaci z nějakých důvodů odmítnout.

Babiš se tak v současném sporu s prezidentem o jmenování Turka může odkazovat jen na „precedens“, který sám pomohl vytvořit. A ten paradoxně vypadá tak, že když si prezident postaví hlavu, premiér mu ustoupí.

Prezident by se teoreticky mohl odkázat na znění článku 69 ústavy, který praví, že člen vlády skládá slib do rukou prezidenta. Slib zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“

Slib sice směřuje do budoucnosti, protože nový člen vlády slibuje, co po svém jmenování udělá, a co neudělá. Jenže lze argumentovat, že dopustil-li se protiprávního jednání v minulosti, nebo je dokonce v době svého jmenování trestně stíhán, má prezident právo se legitimně ptát, zda slibu, který má složit, může dostát.

Článek 70 ústavy pro změnu stanoví, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Přičemž podrobnosti stanoví zákon. Tímto zákonem je ve většině případů zákon o střetu zájmů. Ten praví, že pokud členovi vlády vznikne jeho jmenováním střet zájmů, má 30 dní na jeho vyřešení.

Jak víme, Babiš coby majitel obrovského podnikatelského impéria vlastní střet zájmů během svého minulého působení v premiérské funkci „řešil“ tak, že převedl své podniky do svěřenských fondů. Tato forma odstřižení se od vlastního podnikání byla později shledána nedostatečnou, protože premiér měl nadále na své podniky nepřímý vliv a zároveň mohl nepřímo ovlivňovat rozdělování dotací, na které jeho podnikatelské impérium Agrofert spoléhá.

Zeman Babiše k radikálnějšímu řešení netlačil. Naopak. A právě Zemanův návrh na zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů, který fakticky vycházel vstříc Babišovi, paradoxně vyústil do nálezu ústavního soudu, že je povinností prezidenta republiky přihlížet k tomu, zda jmenováním může vzniknout střet zájmů.

Toto rozhodnutí ústavního soudu je důležité nejen kvůli meritu věci, kterým je řešení případného střetu zájmů, ale i kvůli skutečnosti, že dle něj prezident prostě není jen automatem na jmenování členů vlády. Ústavní soud de facto říká, že prezident nejen může, ale dokonce musí při jmenování premiéra a ministrů přihlížet k tomu, zda nejsou v neřešitelném konfliktu zájmů.

Pokud bychom navíc tento nález ústavního soudu interpretovali extenzivně, mohli bychom argumentovat, že pokud má prezident při jmenování ministrů a premiéra zvažovat, zda kandidát není v neřešitelném konfliktu zájmů, může zvažovat i jiné skutečnosti. Kupříkladu, zda je kandidát na premiéra a ministra bezúhonný — a to nejen ve smyslu právním, ale i morálním.

A prezident Pavel takto fakticky i argumentuje, když odmítá jmenovat Turka do jakékoliv ministerské pozice. Macinka naopak argumentuje, že prezident na to právo nemá, protože z právního hlediska je Turek bezúhonný.

Pokud Babiš nakonec veřejně předloží takové řešení svého střetu zájmů, které umožní prezidentovi jmenovat ho premiérem, bylo by možná žádoucí, aby se ve věci Turka obrátil na ústavní soud s kompetenční žalobou.

Vzhledem k precedentům, kterým dal vzniknout, když se ústavní cestou kdysi nepostavil Zemanovi, jakož i ve světle nálezu ústavního soudu z února 2020, dle něhož prezident evidentně při jmenování členů vlády není jen automatem, může Babiš být nyní ve slabé pozici.

Vláda bezúhonných

Vrátíme-li se k definici bezúhonnosti, vznikající vláda je v tomto směru unikum. Formálně sice žádný člen vlády, ani premiér, nejsou odsouzeni za trestný čin, ovšem až do voleb, kdy zvoleným poslancům vznikla imunita, trestnímu řízení čelil Andrej Babiš v kauze Čapí hnízdo.

Babišův případ už dokonce prošel několika koly soudního řízení, přičemž v tom posledním odvolací soud fakticky rozhodl o jeho vině a přikázal prvoinstančnímu soudu, aby se jeho rozhodnutím řídil. Pokud by Poslanecká sněmovna znovu vydala Babiše k trestnímu stíhání, a soudní řízení by tak pokračovalo, prvoinstanční soudce, který Babiše už dvakrát osvobodil, se sice může rozhodnutí vyššího soudu znovu vzepřít, ale bude tentokrát reálně čelit možnosti, že mu bude případ odejmut. V očích soudu je Babiš už fakticky vinný.

Nemalá část české veřejnosti je pravděpodobně přesvědčena, že Babiš není bezúhonný přinejmenším z morálního hlediska.

To samé pak platí i o Turkovi. Ten sice nečelil trestnímu ani soudnímu řízení, je policií zatím jen vyšetřován. Jenže skandály, které se s ním pojí, činí ze slovního spojení „bezúhonný Filip Turek“ téměř oxymóron.

I kdybychom nechali stranou obvinění týkající se jeho rasistických výroků na sociálních sítích nebo jeho zálibu v nacistických symbolech, prokazatelně porušil zákon přinejmenším na úrovni přestupků. Kupříkladu, když záměrně překračoval povolenou rychlost na dálnici, natáčel o tom za jízdy videa a pak o tom lhal.

Neodkázal také zatím uspokojivě vysvětlit původ svého mnohamiliónového majetku ani to, zda svoje příjmy vůbec zdanil.

Macinka, kterého nakonec Motoristé sobě navrhli na post ministra zahraničí, se pro změnu „proslavil“ opileckými eskapádami v různých videoklipech. V jednom uráží šéfku strany Trikolóra Zuzanu Majerovou s použitím vulgárních výrazů pro ženské genitálie. V druhém poučuje diváky, že lze beztrestně spálit vlajku EU. Ochránce přírody pak bezostyšně označuje za „ekoteroristy“. Formálně bezúhonný možná je. Jako vhodný kandidát na ministra zahraničí ale rozhodně nevypadá.

Morální bezúhonnost bude muset česká veřejnost navíc řešit i v případě Martina Šebestyána, který má vést ministerstvo zemědělství. Ten byl totiž od roku 2013 ředitelem Státního zemědělského intervenčního fondu, který pod jeho vedením došel v roce 2019 k závěru, že Babiš není ve střetu zájmů, což odporovalo zjištěním auditu provedeného EU. Čelil proto kritice, že dotace vyplácí vědomě a všemu navzdory ve prospěch Babišových firem.

Nyní má v pozici ministra zemědělství dohlížet na dění v oblasti, v níž Babiš primárně podniká. Ministerstvo, které má vést, nyní pod vedením odcházejícího ministra Marka Výborného (KDU-ČSL) od Agrofertu neúspěšně vymáhá miliardy, které dle nálezu soudů získala Babišova firma neoprávněně. Šebestyánovo působení v čele ministerstva tak bude odporovat přinejmenším dobrým mravům.

Boris Šťastný (Motoristé sobě), nominovaný na post vládního zmocněnce pro sport, se pro změnu bude muset odstřihnout od svého podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Rozhodl se to zatím řešit „šalamounsky“ — změnou organizační struktury svých firem. Do jejich vedení se dostala jeho manželka Barbora Šťastná, která je ale také mluvčí strany Motoristé sobě, a jeho synové.

Nedá se vyloučit, že pokud bude chtít prezident dostát znění nálezu ústavního soudu z února 2020, nebude mu takové „odstřižení“ Šťastného od jeho firem stačit.

Sečteno a podtrženo, případný vznik vlády, v níž se to hemží lidmi s reputačními problémy a možnými střety zájmů, uvrhnul prezidenta do těžké situace. Teoreticky by nad tím, jak interpretovat bezúhonnost a střet zájmů, mohl zavřít oči. Vzhledem ke zmíněnému nálezu ústavního soudu by se však tímto přístupem možná paradoxně sám dostal do střetu se zákonem.