Česká republika bude, zdá se, mít vládu, která bude v mnoha ohledech velmi nestabilní a pro pověst České republiky toxická. Už proto, že je od počátku založena na lži.

Všechny tři strany vznikající vlády — hnutí ANO, hnutí Svoboda a přímá demokracie a strana Motoristé sobě — totiž před volbami tvrdily, že Česká republika je pod vedením vlády Petra Fialy (ODS) „spálenou zemi“ téměř na pokraji hospodářského krachu. Tato lež se začíná odhalovat už tím, že programové prohlášení nemá podle dosavadních zpráv obsahovat žádné zásadní reformy.

Změny, které chce vznikající koalice prosadit, jsou spíše parametrického rázu, a týkají se vesměs úprav financování různých agend. Pokud už nová koalice naznačuje nějakou zásadnější změnu, jako je třeba zrušení důchodové reformy prosazené odcházející vládou, nenabízí zatím nic, co by zrušenou reformu mělo nahradit, a řešit tak problém s financováním důchodového systému.

Rychlost, s jakou byl program nové vlády přijat, naznačuje, že rodící se koalice je projektem politických podnikatelů, a že program tudíž možná nebude zásadním vodítkem pro počínání vlády. Stejně jako v letech 2017 až 2021, kdy v čele vlády stálo hnutí ANO, bude mít hlavní slovo ve vládě šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Ten se dokonce ani neúčastnil vyjednávání o programovém prohlášení, a odjel na dovolenou, aby po návratu dostal prohlášení ke schválení. Což je svým způsobem dosti přesný náznak toho, jak bude vláda fungovat.

To, že se z kusých zpráv o možném obsahu programového prohlášení nevynořily žádné velké plánované reformy, které by měly ze „spálené země“ udělat kvetoucí zahradu, ale neznamená, že prohlášení nebude dláždit cestu ke krokům, které nemohou mít zásadní dopad na fungování země, ač z ní kvetoucí zahradu rozhodně neudělají. Spekuluje se kupříkladu o snahách omezit nezávislost veřejnoprávních médií.

Z úst některých činitelů příští vlády také zaznělo, že by Česká republika pod jejím vedením měla odstoupit od migračního paktu EU a systému emisních povolenek ETS2. Což by byly kroky, které by Českou republiku okamžitě dostaly do kolize s EU.

A ačkoliv vznikající koalice oznámila, že se nebude konat referendum o členství v EU a Severoatlantické alianci, jak požadovalo hnutí SPD, a Česká republika zůstane zakotvena v západních bezpečnostních a poltických strukturách, výroky některých možných členů příští vlády o tom, že je třeba obnovit visegrádskou spolupráci, jsou s těmito prohlášeními v jistém rozporu.

Obnovení úzké spolupráce se Slovenskem a Maďarskem, které mají v EU pověst potížistů sabotujících jednotný postup Unie vůči Rusku a zpochybňujících evropské hodnoty, by automaticky obraz České republiky coby země, která i pod vládou populistů a krajní pravice zůstává zakotvena v západních strukturách, oslabil.

Tvář nové vlády

Pokud by vláda byla nakonec sestavena tak, jak navrhují jednotlivé strany a hnutí, které ji mají tvořit, byli by jejími členy dva bývalí agenti komunistické tajné policie, dva trestně stíhaní politici, a v čele ministerstva zahraničí možná politik, který proslul hajlováním a rasismem. V čele ministerstva životního prostředí pro změnu politik, jehož dosavadní názory stojí v přímém protikladu k tomu, co by měl na ministerstvu hájit.

Pravděpodobný ministerský předseda, Andrej Babiš, vstoupil do jednání o vládě s břemenem obrovského konfliktu zájmů. Nemůže stát v čele vlády a zároveň vlastnit jedno z největších podnikatelských impérií v České republice. Babiš sice prezidentovi Petru Pavlovi hned na první povolební vzájemné schůzce slíbil, že svůj konflikt zájmů vyřeší, je však těžké představit si jak.

Prodat rychle Agrofert a další svoje podniky nemůže. Převést je do nějakého „slepého trustu“ také není operace na pár týdnů. A stejně je tomu s případným přepsáním podniků na děti, což by navíc Babiše — přinejmenším v očích EU — od jeho podnikání odstřihlo jen těžko.

Pokud by prezident jmenoval Babiše premiérem jen na základě slibů, že si Babiš konflikt zájmů postupně vyřeší, budou České republice hrozit sankce EU v podobě krácení či zastavení dotací.

K „tváři“ vznikající vlády patří i to, že dosavadním hlavním motorem pohánějícím jednání tří koaličních stran bylo dosažení nikým veřejně nevyslovené dohody o nevydání Babiše a předsedy SPD Tomia Okamury k trestnímu stíhání. Nejmenší ze stran, které jednají o vládě, Motoristé sobě, si tak zatím mohli diktovat. Babiš jim ve snaze zavázat si je nabídl rovnou čtyři ministerstva a nechal zatím volnou ruku v tom, koho do čela „svých“ rezortů nominují.

Spor o Filipa Turka coby případného ministra zahraniční má potenciál eskalovat konflikt mezi Babišem a prezidentem Pavlem. Ačkoliv jména nominovaných ministrů nejsou zatím oficiálně známá, Babiš se podle různých zpráv rozhodl Turka pod tlakem Motoristů nominovat.

Jeho případné odmítnutí chce nechat na prezidentovi, čímž se ovšem dostává na tenký led. Pokud by prezident viděl toto rozhodnutí jako snahu Babiše ho politicky poškodit, má k dispozici celou škálu možností, jak ztížit vznik vlády jako celku. Babišovo přání účastnit se v roli premiéra summitu EU tak může zůstat nevyslyšeno.

Faktor Okamura

Zatímco média propírají nejrůznější kontroverzní sociální posty, výroky a činy možného nominanta na post ministra zahraničí Filipa Turka, poněkud v pozadí zájmu zůstala skutečnost, že se vznikající koalice už fakticky dohodla na tom, že předsedou Poslanecké sněmovny má být předseda krajně pravicového hnutí SPD Tomio Okamura.

Ten je přitom trestně stíhán za některé činy, za které je Turek zatím jen mediálně propírán. Tedy za rasistické projevy.

Předseda Sněmovny je třetím nejvyšším ústavním činitelem v zemi, který má kromě zabezpečování chodu Sněmovny i důležité zahraničně-politické funkce. Českou republiku reprezentuje na nejrůznějších fórech i v bilaterálních stycích s předsedy jiných parlamentů.

S výjimkou předsedy dolní komory italského parlamentu Lorenza Fontany z krajně pravicové strany Liga severu bude Okamura jediným krajně pravicovým politikem v čele parlamentní komory jakékoliv země EU. Ve srovnání s Fontanou ale nebude mít za sebou vládu, která je na evropské scéně silná, protože všechny tři strany rodící se české vládní koalice patří v evropské politice na úplný okraj.

V Evropském parlamentu jsou ANO a Motoristé členy frakce Patrioti pro Evropu, zatímco SPD je členem frakce Evropa suverénních národů. Obě tato uskupení jsou zcela mimo hlavní proud politiky v EP.

Liga severu je na tom sice stejně, je ovšem členem vlády, kterou vede strana Bratří Itálie Georgie Meloniové. Ta má bezesporu postfašistickou minulost, posunula se ale ke středu a v EP je členem frakce Evropští konzervativci a reformisté, v níž zasedá třeba česká Občanská demokratická strana. Tato frakce je pro strany hlavního proudu evropské politiky přece jen přijatelnějším partnerem.

Na jak tenký led se vznikající česká vládní koalice v podobě nominace Okamury vydává, lze ilustrovat na zcela reálně možnosti, že Okamura bude muset jednat s předsedy parlamentů afrických zemí. Je docela jisté, že před jeho případnou cestou do takových zemí budou místní média ukazovat plakát SPD s mužem tmavé pleti a zakrvaveným nožem, kvůli kterému je Okamura mezi jinými trestně stíhán.

Nestabilita

Je dost pravděpodobné, že pokud vláda ANO, SPD a Motoristů sobě nakonec vznikne, bude značně nestabilní. Podmiňovací způsob je na místě, protože není jisté, jak se Babiš zachová, až Motoristé a SPD pomohou jeho hnutí ANO odhlasovat jeho nevydání k trestnímu stíhání.

Babiš tyto strany sice i pak bude potřebovat k hlasování o důvěře nové vládě, ale otevřou se mu dveře i k jinému postupu. Je asi nepravděpodobné, že by se nakonec rozhodl v čele vlády ve světle svého konfliktu zájmů sám vůbec nestát, ale může manévrovat více než nyní. Je dost pravděpodobné, že vydírání Motoristů sobě při jednání o vzniku vlády bere úkorně.

Nestabilita se tedy může vloudit do řad vznikající vládní koalice ještě před hlasováním o důvěře. Pokud vláda ANO, SPD a Motoristů sobě nakonec vznikne, bude zřejmě značně vratká.

Někteří političtí komentátoři sice argumentují, že dvě menší strany nebudou dělat hnutí ANO problémy, protože jim jde hlavně o ministerské posty, jenže takový scénář vychází z předpokladu, že SPD a Motoristé vstupují do vlády ANO s tím, že jsou smířeni s osudem podobným osudu sociálních demokratů a komunistů, které Babiš vysál a zničil, když podpořily jeho vládu. Z větší části proto, že ani jedna z těchto stran nebyla schopná vystoupit z jeho stínu.

Pokud SPD a Motoristé přece jen mají o své politické budoucnosti jiné představy než ČSSD a KSČM, budou muset ve vládě hrát roli jakési vnitřní opozice. A jelikož ANO a SPD jsou vůdcovské strany, jejichž předsedové mají rozměrná ega, nelze předpokládat, že vztah mezi Babišem a Okamurou zůstane tak harmonický, jak se zatím během vyjednávání o vládě jeví.

Za Motoristy sobě pro změnu stojí další rozměrné ego v podobě exprezidenta Václava Klause. Jeho vliv na stranu je zřejmý už ve způsobu, jakým strana vyjednává o své účasti ve vládě. Trvání na nominaci Turka na post ministra zahraničí není jen okopáváním Babišových kotníků, ale především kotníků prezidenta Pavla.

V rozšířené parafrázi Masarykovy myšlenky lze říct, že nejen státy, ale i vlády se udržují myšlenkami, ze kterých vznikly. Vznikající česká vláda zatím vzniká především jako projekt technologů moci. Program je až na druhém místě. Vůdci všech tří stran jsou svým způsobem političtí podnikatelé. A slaďovat v takovém podnikání zájmy, které se dost liší, bude skoro nemožné i při velké míře pragmatismu.