Resort Čapí hnízdo je rekreační zařízení postavené kousek od obchvatu středočeských Olbramovic. Pokud se soustředíte na jízdu a nevíte o něm, snadno jej přehlédnete.

Jeho název však zná snad každý občan České republiky. Většina z nich si však při jeho vyslovení nevybaví ani tak samu stavbu, jako spíše s ní související trestní případ Andreje Babiše. Jedná se o případ, o němž se mluví již skoro deset let a který bohužel vypadá, že hned tak neskončí.

Minulý měsíc obecnou pozornost vzbudila informace, že svůj verdikt o případu Čapí hnízdo, v němž je Andrej Babiš viněn z dotačního podvodu, vyhlásil Vrchní soud v Praze. Informace, která by třeba v roce 2019 vzbudila oprávněný zájem široké veřejnosti, dnes u mnohých vyvolává pouze povzdech, a nevyřčenou otázku, po kolikáté už se tak stalo.

Odpůrci Andreje Babiše nechápou, jak může být jeho jednání stále nepotrestáno, jeho příznivci jsou rozezleni z toho, že je jejich oblíbený politik stále dokola popotahován kvůli starému případu, aniž by padl definitivní verdikt. Část populace trpí pocitem, že „v této zemi projde cokoliv“, jiní zase mají dojem, že trestní řízení představuje zneužitelný nástroj politického boje, což samozřejmě rád takto líčí i sám Andrej Babiš.

Celý případ je přitom především dokladem toho, jak trestní právo a boj s korupcí obecně pokulhávají za těmi, kteří se nebojí stát využít ve svůj prospěch a pro které je politická kultura či morálka něčím, co je třeba pokud možno ignorovat. Či ještě lépe odbourat.

Protikorupční boj stojí na několika pilířích. Veřejné dění je třeba kontrolovat, informace zpřístupňovat, a funkcionářů se ptát na vysvětlení jejich kroků. Stejně tak je třeba veřejnost i politiky vzdělávat, komunikovat s nimi, a nastavovat etické normy jejich chování. Je třeba vědět, co je dovolené, co se očekává, a dbát na společenskou i politickou kulturu.

Ruku v ruce s tím však jde i požadavek, že nezákonné jednání musí být potrestáno. Trestné činy je třeba stíhat, a pachatele odsoudit. Tak se rozhodně nemá dít bez řádného procesu a bez obstarání přesvědčivých usvědčujících důkazů. Stále však platí, že trestné činy mají být potrestány, jak proto, že se nezákonná činnost nesmí vyplácet, tak proto, aby se odradil každý, kdo by o jejím páchání mohl uvažovat.

Korupční jednání spočívá v tom, že se někdo snaží získat pro jiného či pro sebe prospěch, a neštítí se k tomu využít způsobů, které zákon neumožňuje. Že trest třeba nakonec přijde, samo o sobě nestačí. Nezákonné jednání musí být potrestáno včas.

Jelikož korupce je formou zneužití moci, je zřejmé, že se může týkat i politiků či úředníků, zkrátka všech, kteří o něčem rozhodují. To je pochopitelně problém. Jak vůbec efektivně stíhat někoho, jehož úkolem je vytvářet pravidla a zákony, či někoho, kdo dokonce vládne? Je-li totiž politik skutečně odsouzen, vrhá to stín na celou jeho kariéru. Rozhodnutí a kroky, které ve funkci učinil, mohou být zpochybněny.

Řešení je tak nasnadě. Je nanejvýš vhodné, aby osoby trestně stíhané v přesvědčivých a exponovaných případech nebyly aktivními politiky. Tedy aby ze svých funkcí odstupovaly, a vyčkávaly rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z pozice běžných občanů.

To ovšem představuje zásadní otřes jejich života a kariéry, otřes, který lze ospravedlnit jen opravdovou nutností a který především musí trvat pouze po omezenou dobu. Trestní stíhání, či dokonce obžaloba, pochopitelně představují zásah do života každého občana. U každého by měl samozřejmě trvat co možná nejkratší dobu.

U politiků je však požadavek na rychlost procesu ještě o něco naléhavější. Lze totiž říct, že pokud nechceme mít trestně stíhané poslance, ministry či hejtmany, musíme zajistit, aby u nich trestní stíhání probíhalo co možná nejrychleji.

Odstoupení z funkce na několik měsíců, či dokonce na rok, lze v rámci vysoké politické kultury po politicích jistě vyžadovat. Aby se svého výdělku a kariéry vzdali na pět či třeba osm let již lze chtít jen velmi obtížně, zejména v případech, kde celá věc nakonec někdy končí potvrzením neviny.

Nelze si samozřejmě nevšimnout toho, že požadavky na vyšetřování jednak rychlé a jednak důkladné jdou do značné míry proti sobě. Má-li policie na vyšetřování více času, pravděpodobně bude schopna obstarat více důkazů, a obviněnému tak bude zajištěn spravedlivější proces.

Zejména v korupčních kauzách nezřídka z úst politiků či jejich advokátů slýcháme, že je třeba „celou záležitost detailně objasnit“. Je však namístě se zamyslet nad tím, jestli pouze to představuje zajištění spravedlivého procesu.

Je naprosto nezpochybnitelné, že klíčové prvky případu a jednání zúčastněných osob musejí být přesvědčivě dokázány, neboť každý odsouzený nevinný je horší než nepotrestaný pachatel. Opravdu je však nutné, aby byly detailně dokazovány všechny okolnosti a prvky případu?

Obhájci by nejspíše řekli, že ano, neboť jejich oblíbenou strategií bývá poukazovat na neschopnost policie popsat ten či onen nepodstatný detail, a z toho vyvozovat pochyby také o jejích klíčových zjištěních. To následně vede ke snaze policie každý případ co možná nejvíce „vyfutrovat“, což pochopitelně trvá, leckdy i roky. Roky, po které politik zůstává ve funkci, byť klíčová zjištění mohou být jasná již v prvních měsících.

Nejedná se přitom o abstraktní problém. Spis v kauze Čapí hnízdo čítá více než třicet tisíc stran. To je v podstatě absurdní rozsah.

Jakkoliv se v něm jistě nachází celá řada účetních či podobných dokumentů, stále se jedná o objem informací, které v jejich celistvosti nelze pojmout. Pro srovnání, Tolkienova trilogie Pán prstenů nemá ani patnáct set stran, a jen málokdo si z ní pamatuje každý detail. Převyprávět ji však dovede leckdo, a to je její příběh rozhodně složitější než jednání, kterého se dopouštěli Andrej Babiš a Jana Nagyová.

Uvedený, zdánlivě za vlasy přitažený, příměr dobře ilustruje to, jak neadekvátní je v některých případech rozsah vyšetřování ve vztahu k trestněprávně relevantním okolnostem. Při poslechu odůvodnění všech dosavadních rozsudků v případu Čapí hnízdo se totiž rozhodně nejedná o příběh, který by měl být nějak zvlášť složitý.

Nejasnosti v celé věci se točí kolem angažmá obžalovaných v podniku Farma Čapí Hnízdo. Důkazy o něm přitom vycházejí především z několika málo svědeckých výpovědí. Stejně tak současná rozehra ping-pongu mezi vrchním a městským soudem spočívá v právním hodnocení důkazů a v náhledu na to, zdali bylo popsané jednání trestné.

Je otázkou, zdali by tomu tak bylo i v případě, že by spis byl třeba třetinový, a vyšetřování alespoň o polovinu kratší. S ohledem na jeho průběh však můžeme konstatovat, že nedostatek podkladů rozhodně nepředstavoval důvod, proč byla obžaloba podána až šest let po začátku vyšetřování.

Kauza Čapí hnízdo je stále důležitá. Poslanec a předseda hnutí ANO Andrej Babiš i europoslankyně Jana Nagyová mohou být odsouzeni. To by jim teoreticky v závislosti na uloženém trestu mohlo i znemožnit realizovat své politické ambice či vykonávat dosavadní funkce. Vše se navíc děje v situaci, kdy má hnutí ANO setrvalou podporu více než třiceti procent voličů, a takřka deset let od chvíle, kdy mohla veřejnost celou věc poprvé zaregistrovat.

Za tu dobu jsme se přitom finálnímu rozhodnutí pouze přiblížili, na čemž nesou vinu jak orgány činné v trestním řízení, tak sám Andrej Babiš. V protikorupčním boji platí, že i pozdní spravedlnost je spravedlnost, avšak případ Čapí hnízdo je už teď ve svém důsledku prohrou pro všechny, a zároveň negativní zátěží reputace jinak vcelku rychlé české justice.