Státní zástupce Jaroslav Šaroch si ze dvou špatných možností, jak naložit s případem Čapí hnízdo, vybral tu horší, když podle všech indicií navrhl trestní stíhání Andreje Babiše a jeho příbuzných zastavit. O každé trestní věci se zpravidla jen těžko mluví bez znalosti spisu, ale případ Čapí hnízdo byl tak důkladně popsán a zdokumentován, že o skutkové podstatě podvodu lze jen těžko mít pochyb.

Obžalovat Babiše a spol. by bylo pochopitelně zlé — „ten, který nikdy nikdy neodstoupí,“ by vzhledem k neblahé sněmovní konstelaci přinejmenším nějaký čas vládl jako premiér s žalobou na krku. Můžeme si jen představovat, jaké by následovalo další kolo tirád Babiše a jeho věrných o koupeném stíhání, jak by pokračovalo sebezohavování sociálních demokratů, další várku podbízivého flirtování Okamury a cynického oportunismu komunistů, to vše korunováno ústavou a právem pohrdajícími manévry potměšile se šklebícího hradního pána. Rozvrat politické kultury by postoupil o další sáhy.

Co se stalo, je však ještě horší. Šarochův postup, jdoucí proti dosavadní logice ve vývoji případu, znamená hluboký otřes důvěrou celé společnosti ve vládu práva. A Babiš svým počínáním zapříčinil, že tomu tak je bez ohledu na věcnou podstatu Šarochova rozhodnutí.

Je totiž nakrásně možné, že shromážděná zjištění policistů opravdu nepostačují k tomu, aby byl Babiš a spol. za svůj podvod odsouzeni. Právo je v tomto nevyzpytatelné a úzkostlivě — alespoň v teorii — chrání obviněné před sebemenší možností mylného verdiktu. To je staletími prověřená dobrá zásada, na kterou sice lidé pochopitelně žehrají, když si přejí vidět přísný trest pro mocipány zneužívající svého postavení, která ale může být jindy k užitku komukoli z nás či našich blízkých.

Lze tak například Babiše na základě známých skutečností pokládat a jistě i označovat za podvodníka, stejně tak jako je možné Pavla Tykače označovat za tuneláře či Zdeňka Bakalu za gaunera, aniž by kdokoli z nich byl za skutky, jež jim vynesly dané epitety, kdy odsouzen. Veřejné mínění se zkrátka může spokojit s mnohem menší mírou důkazů nežli soud.

Vezměme si řádově přehlednější případ Davida Ratha či podobně komplikovaný případ Petra Nečase. Ani jeden k žádnému definitivnímu rozuzlení dosud nedospěl.

Co je ale podstatné, oba případy se ocitly před soudem a v obou k nějakému závěru spěje řádný proces. Pokud nadřízení státní zástupci Šarochův postup nepřehodnotí, Babiš o něj bude připraven. A připravena o něj bude i česká společnost, která bude trvale zatížena ve své většině přesvědčením, že se tak nestalo z věcných, ale z politických důvodů.

Vzhledem k tomu, jak si dlouhodobě počíná duo nejvýraznějších státních zástupců Lenka Bradáčová a Pavel Zeman, můžeme stále pokládat za dosti dobře možné, že Babiš a jeho rodina přece jen nakonec obžalováni budou. Z toho, co je o věci známo, by to bylo dobře.

Jenomže státní zástupci vědí, jak podstatně se nyní zvýšily sázky. Rozhodnou se Babiše a spol. obžalovat, soud je zprostí viny, což je klidně s ohledem na výsledky podobných případů možné, v mezičase jeho moc vzroste — a veškerý hněv pak padne na ně. Jenomže uhnou-li, neurychlí tím rozklad základních institucí státu rovnou, bez boje? Už to, že klíčové složky justice takovýmto dilematům vystavil, je Babišovou neodpustitelnou vinou.

Ať už nakonec obžalován bude či ne, několik poznámek k celému případu můžeme přičinit již teď. Protože Šarochova „změna názoru“ je v každém případě předělem.

1.Čapí hnízdo nikdy nebylo hlavní Babišovou zátěží

Je naším dlouhodobým přesvědčením, že celý případ Čapí hnízdo je neúměrně přeceňován. Samozřejmě Al Caponeho také nakonec dostali na relativně nepodstatný delikt, a každý, kdo vidí, co je Babiš zač, by bral za vděk v podstatě jakoukoli nekrvavou cestou, která by jej zbavila moci. Ale nyní se ukazuje, jak zdůrazňování „trestního stíhání“ jako hlavní Babišovy zátěže bylo hluboce dvojsečné.

Základním problémem Babišova působení v politice opravdu není, že si přihrál podvodnou kličkou padesát milionů na své luxusní sídlo z evropských veřejných prostředků. Základním problémem je, že celý systém podnikání jeho Agrofertu je od A do Z založen na podobných technikách vysávání veřejných rozpočtů a na nepřátelském přebírání a provozní decimaci fungujících podniků, jak jsme doložili na příkladech Agra Jevišovice, Kosteleckých uzenin či ZVOZ Hustopeče.

Je přitom zřejmé, že Babiš do politiky vstoupil proto, aby různé, pro své podnikání klíčové, složky státu řídil přímo a jejich rozhodování ohýbal tak, aby to šlo jeho firmě na ruku. Prokázali jsme to v případě České inspekce životního prostředí, dělo se to na Finanční správě, a lze mít důvodné obavy, že přesně to se dnes děje v represivních složkách, jakož i na desítkách dalších jen o něco méně podstatných míst.

Bylo a je selháním opoziční politiky, pokud Babišovo trestní stíhání vydávala za hlavní překážku spolupráce s ním či toho, aby tu vládl. Znamená Šarochův krok, bude-li nadřízenými posvěcen, že už je pro některé části opozice koalice s Babišovou firmou možná?

O sociální demokracii ani nemá smysl mluvit — přestala fakticky existovat. Jinak by to musela být právě ona, kdo by Babišův přístup ke státu a politice popisoval jako substanciální ohrožení demokracie a vysvětlovala by, proč právě on je jejím hlavním politickým protivníkem, na Čapí hnízdo nehledě.

Každopádně ale také pro všechny politické strany nyní přichází okamžik pravdy. Vadil jen Babiš trestě stíhaný? Anebo vadí Babiš jako systém, který ze státu činí organizační složku svého podnikání?

2.Babišův triumfalismus prozrazuje jeho představy o státě

Všem aktérům politického provozu by mohlo v rozhodování napomoci, že Babišova reakce na zprávu o pravděpodobném konci trestního stíhání znovu dokonale obnažila jeho zvrácené představy o státě. Argumentace rozkradenými miliardami za privatizace (i o tom ví ostatně Babiš svoje) a tím, že Čapí hnízdo přece slouží lidem a zaměstnává několik desítek osob, se vůbec netýká toho, zda spáchal či nespáchal dotační podvod, z nějž je viněn.

↗

Za privatizace se kradly miliardy a někomu teď vadí ukradená dotace za padesát milionů? Tůdle nůdle. Foto FB AB

Z jeho pohledu je to ale irelevantní. Babiš je tak zvyklý získávat miliony, desítky milionů, ba i miliardy nelegitimním zneužíváním či obcházením pravidel, či dokonce jejich úpravami ve svůj prospěch, že mu vůbec nepřijde na mysl věc hodnotit jinak než podle výsledku, který to přineslo pro něj osobně. „Čapák přece slouží“, „byl to můj nejlepší projekt“, „moje příjmy, sorry jako“… a na to, že jsem se pokusil obrat evropské daňové poplatníky o padesát milionů, prostě zapomeňte.

Babiš ani jeho rodina nikdy nemusí být za Čapí hnízdo odsouzeni. Ale touto argumentací znovu na sebe prozradil, že je to čirý sociopat.

A je to bohužel znovu i hořká připomínka toho, jak obludné poměry tu panovaly před Babišem, jak hluboce tu elementární vnímání toho, co je a co není správné, i smysl pro spravedlnost uráželo sedm let vlád ODS předcházejících Babišovu nástupu, a již před tím samozřejmě dvě dekády klausovského mafiánského kapitalismu. Jinak nevysvětlíte, že ještě dnes je společnost v takové míře ochotna snášet ve svém čele někoho takto pokřiveného. Jako by si snad lidé ani neuměli představit, že by jim nemuseli vládnout kleptokraté — a tak pořád mnozí ještě dávají přednost evropské lize před okresními přeborníky z ODS a ČSSD.

Za dva měsíce se bude připomínat výročí listopadu 1989. Povězme si teď jen bez snahy o další analýzu, že srovnání představ, s nimiž společnost tehdy vstupovala do svobody, s tím, jaký tu před sebou dnes vidíme výsledek, je zdrcující.

3.Čas hraje proti základům demokracie

Bohužel základní instituce demokratické společnosti jsou dnes natolik oslabené, že si vůbec nemůžeme být jisti, v jaké míře ještě dokáží odolávat snahám o podřízení svých zákonných funkcí Babišovým zájmům. Problémem samozřejmě také je oslabení médií, která prostě nemají kapacitu na to, aby rozklad klíčových institucí dokázala hlídat a dostatečně důkladně popisovat.

Je úplně jasné, že Babiš hned po nástupu k moci v roce 2017 věděl, jak rychle si musí podřídit bezpečnostní složky. Proto se vedl tak vyhrocený zápas o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Babiš a jeho lidé vědí, že kdo ji kontroluje, disponuje de facto neomezenou mocí profesně zlikvidovat kohokoli v bezpečnostních, pro stát a jeho fungování tak zásadních, strukturách.

Víme, že snahy klíčové složky státu mocensky plně ovládnout jsou v pohybu. Ale nevíme, jak rychle postupují a kam už dospěly. Pravděpodobně by o tom dokázal dost povědět státní zástupce Šaroch, kdyby chtěl či mohl. Jeho změna názoru se jen těžko obešla bez nějakého typu nabídky, kterou nešlo odmítnout.

To vše znamená, že se tím zvyšuje odpovědnost občanské společnosti. I občanské protesty ovšem přesmíru zdůrazňovaly „trestní stíhání“ premiéra, jako by problémem nebyla primárně jeho institucionální korupce eufemisticky označovaná za „střet zájmů“.

Po celou dobu je ale jasné, že Babiše bude nakonec potřeba porazit především politicky, že soudy to za občanskou společnost nevyhrají. Je potřeba říct a vysvětlit, proč musí odejít nejen on osobně, ale proč a jak je potřeba celou veřejnou správu „deagrofertizovat“.

A pak je potřeba zformulovat jasnou představu, co má přijít po Babišovi, kdo to bude reprezentovat a v čem to bude lepší. Protože nikdo z nás se nechce vracet tam, kde nám bylo mizerně. Dílčím, nejbližším cílem nakonec nemůže být nic jiného než předčasné volby. A ty by měl vyhrát někdo jiný, lepší.