Málokomu asi unikl současný spor o bezmála půl miliardy korun mezi předsedou vlády České republiky, zastupujícím koncern Agrofert, a českými daňovými poplatníky, které zastupuje... nu, které už dlouho nikdo nezastupuje. V posledních dnech celé tragikomedii nasadil korunu jeden z hlavních sponzorů Agrofertu, ministr průmyslu a obchodu za ANO, když důrazně odmítl absurdní představu, že by stát mohl pozastavit dotování soukromého byznysu premiéra.

Pojďme si ale nejdříve stručně shrnout, co se již událo. Čistě pro případ, že si někdo během představení odskočil pro koblihu a unikla mu nějaká scéna.

Andrej Babiš si v 90. letech koupil firmu, kde tehdy pracoval — koncern Agrofert. Částečně od státu. Kdyby jen dnes byly mzdy, co bývaly, asi bych si na pár let zaskočil pracovat třeba pro ČEZ. Z Agrofertu se díky ochotě velké části farmářů prodat pod cenou svá pole a laskavosti státu umést mu cestičku příjemným podnikatelským prostředím stal de facto monopol postavený na veřejných financích.

Několik let po vstupu Andreje Babiše do politiky byl v roce 2017 upraven zákon o střetu zájmů, který nově zapovídal poskytovat dotace obchodním společnostem, v nichž má veřejných funkcionář (například ministr či premiér) alespoň 25procentní podíl. Na to reagoval Andrej Babiš vložením Agrofertu do svěřeneckých fondů, kterým zakázal svůj majetek prodat.

Do seznamu pro českého potravinářsko-chemického magnáta nešťastných událostí přibylo v roce 2018 evropské nařízení 2018/1046, které přikazuje osobám majícím vliv na dotace (například ministr, premiér), aby se zdržely jednání, které by mohlo vyvolat pochybnost o jejich objektivitě.

Ani to však nezastavilo dotování bankovního účtu Andreje Babiše, naopak. Z Agrofertu se stal největší příjemce dotací v České republice. A ministerstvo spravedlnosti, pod tutelou ministra za ANO Jana Kněžínka, vydalo stanovisko, že na Agrofert ukrytý ve svěřeneckých fondech se tyto předpisy nevztahují — svěřenecké fondy totiž nejsou ani obchodní společností, ani právnickou osobou. Je to jako konstatovat, že zákaz podávat dětem alkoholické nápoje se nevztahuje na pivní lízátka, protože to není nápoj. Český ultra-formalismus opět triumfuje.

Evropská komise však financováním českého premiéra tak nadšená nebyla a zastavila proplácení dotací pro Agrofert z evropského rozpočtu a v návrhu své auditní zprávy konstatovala, že premiér je ve střetu zájmů, kontroluje Agrofert, a tudíž se sám na dotacích obohacuje.

Ministr průmyslu v tomto duchu tak přišel již jen s logickým závěrem — Agrofert má na dotace nárok, a pokud si chtějí občané své peníze ochránit, musí počítat s tím, že je Agrofert, s plnou podporou ministerstev, zažaluje.

Postoj ministra průmyslu Havlíčka není přitom v českém prostředí ničím ojedinělým, a už vůbec ne neočekávatelným. Již od 90. let se v České republice buduje klientelistické prostředí velkopodnikatelské kleptokracie, které čas od času vypluje na povrch. Názor bývalého prezidenta Klause, že neexistují špinavé peníze a soukromý kapitál je pro společnost vždy tím nejlepším, rozjel po sametové revoluci skutečnou ekonomicko-společenskou přestavbu.

Stát nejprve rozprodal, mnohdy za směšné ceny, většinu obchodních společností, které vlastnil, a svěřil je do rukou nové šlechty kapitalismu — velkopodnikatelům. Poté této nové vládnoucí vrstvě již nepřestal vycházet vstříc.

Nejedná se přitom jen o nastavení dotací, které místo toho, aby podporovaly malé podniky a začínající drobné podnikatele, inovace a start-upy, komunitní projekty a občanskou iniciativu, podporuje velké podniky a koncerny, jejichž inovací je nákup technologií, které jsou již vyvinuty, ale dané koncerny je ještě nemají. Dotace jsou jen střípkem celé skládačky, kterou tvoří investiční pobídky, výjimky, podpory výlučně pro velké firmy, možnosti daňové optimalizace — pokud jste dost velcí, abyste si ji mohli dovolit.

Není tedy divu, že se Andrej Babiš, na rozdíl například od Petra Kellnera, rozhodl přeskočit prostředníky — politiky — a sám se ujmout státu a řídit jej jako firmu. Dceřinou firmu svého impéria. Je to tedy on, který nyní rozhoduje o zvýšení objemu dotací pro velké firmy a pro chemický průmysl, je to on, který formuluje stanovisko České republiky pro EU týkající se Agrofertu, je to on, který nastavuje podmínky podnikání...

Jestliže jakožto společnost tolerujeme ultimativní hodnotu peněz jakožto měřítka vyspělosti naší společnosti i úspěšnosti či přínosnosti každé lidské bytosti, nemůžeme se divit, že skončíme v systému, v němž mají lidé s penězi jiné postavení než ti, kteří je nemají. V systému, kde lidé s nejvíce penězi budou moci řídit stát jako svou firmu, nikoli jakožto absolutistický monarcha, ale jako absolutní vlastník.

Absolutní monarcha je mrtev, ať žije náš předseda představenstva!