„Naprosto klíčovou podmínkou, kterou musíme vyřešit, je otázka současného premiéra, protože sociální demokracie dlouhodobě říká, že není možné, aby ve vládě byl trestně stíhaný politik,“ řekl předseda sociální demokracie Jan Hamáček loni v lednu, když strana opatrně zahajovala rozhovory s politickým hnutím ANO o podobě vládní spolupráce. Během následujících pěti měsíců své původní stanovisko zmírňoval a zmírňoval, aby se nakonec ocitl s Andrejem Babišem pod jednou dekou, kde se spolu již rok — údajně ku prospěchu všeho lidu — peleší.

Sociální demokraté do rozhovorů vstupovali i s dalšími podmínkami, které se se jim rovněž nepodařilo prosadit. Chtěli dosáhnout vyrovnaného rozdělení křesel v kabinetu, aby silnější nepřetlačoval slabšího. Chtěli, aby se anonisté do vyšetření kauzy Čapího hnízda vzdali kontroly rezortů financí, vnitra a spravedlnosti. Chtěli, aby byl na ministerstvech životního prostředí a průmyslu a obchodu vytvořen regulační mechanismus, který měl odbourat střet zájmů představitelů politického hnutí ANO s koncernem Agrofert.

↗

S Janem Hamáčkem v čele kráčí sociální demokracie od porážky k porážce a takřka nevyhnutelně míří mimo sněmovní lavice. Foto ČSSD

Porušování daných slibů a ústukpovou politiku stranické vedení zdůvodňovalo zájmy České republiky. Poukazovalo, že o podíl na moci usilují i nevychovaní nohsledi Tomia Okamury. A vstup do vlády proto představovalo jako oběť, kterou se sociální demokracie rozhodla přinést na oltář všeobecného blaha. Ač lze mít pro nadřazení zájmu státu nad zájem vlastní jisté pochopení, je třeba upozornit, že spolčení rasistických výtečníků se do Strakovky nijak nehrnulo a Babiš o něj coby koaličního partnera dvakrát nestál.

Jak se ovšem ukázalo naposledy v evropských volbách, lidé sociálním demokratům neuvěřili, že se obětovali pro vlast. Naopak došli přesvědčení, že mají-li si vybrat mezi reprezentanty politické divize Agrofertu a jejich posluhovači, dají přednost těm z průhonické sokolovny. V Lidovém domě se proto rozezněly hlasy vyzývající k urychlenému ústupu z vládních pozic. Na bouchnutí dveřmi, jež by mělo přinést zastavení propadu voličské přízně, je však zřejmě pozdě. Strana v posledních týdnech přišla o zbytky důvěryhodnosti.

Všechny dosavadní příležitosti k odchodu z kabinetu sociální demokracie prováhala a kdyby dnes dala Babišovi vale, těžko by to vysvětlila. Cožpak teprve po roce zjistila, co je premiér zač? Že nedokáže prosadit vlastní program? A nedůstojným přištipkařením se leda ničí? Šrámy na reputaci byly napáchány a během dvou let, které zbývají do konce volebního období, se je zahladit zcela určitě nepodaří. Nepomohou ani změny ve stranickém vedení. Naopak. Leda přispějí ke zbytečné diskreditaci dalších politiků, již by se mohli v budoucnu stranu pokusit zachránit.

Hamáčkovo rozhodnutí zavléci sociální demokracii do vlády, ji pravděpodobně po příštích volbách pošle mimo Sněmovnu. Historie si jej bude připomínat jako toho, kdo — veden mdlým úsudkem — málem pohřbil nejstarší českou politickou stranu. V následujících letech proto bude třeba najít hrstku statečných, kteří se pustí do nelehké práce a znovu přesvědčí veřejnost, že jí sociální demokracie — samozřejmě věrná hodnotám a idejím — má co nabídnout. Návrat do dolní komory Parlamentu se prozatím podařil jen lidovcům pod vedením Pavla Bělobrádka. Nebylo by od věci, zajít za ním na kus řeči.