Sociální demokracie ve vládní pasti
Filip OutrataFatálním svázáním se vládní spoluprací s pragmaticko-populistickým Babišovým hnutím hrozí kolaps nejen ČSSD, ale levici jako takové. Snadné řešení ale není k dispozici.
Zajímalo by mě, kolik bylo na včerejší stotisícové demonstraci na pražském Václavském náměstí členů ČSSD. Kolik z nich se srovnalo s tím, že demonstruje de facto proti vlastní vládě? Kolik si řeklo — byl jsem proti účasti ve vládě, ale většina v referendu rozhodla, tak to budu respektovat? Pro mě osobně byl hlavním důvodem účasti stále silnější pocit, že svázáním se s Andrejem Babišem riskuje česká sociální demokracie svou další existenci.
A vlastně celá demokratická levice. Babišovo ANO je pragmatický politický konglomerát, který si z populistických důvodů osvojil některá levicová témata a díky nim si postupně získal nemalou část voličů levicových stran, tak jako na začátku odebral hlasy poničené ODS a pravici obecně. Nyní se Babiš, když se mu to hodí, tváří jako sociálně citlivější alternativa opozičních „kalousků“, de facto se staví do role demokratické levicové strany. A opoziční lídři jako šéf ODS Petr Fiala to potvrzují, když vymezují svůj boj proti ANO jako zápas proti levici.
Sociální demokracie jako slabší vládní partner má svázané ruce ke kritice Babiše zleva. Přitom třeba ministryně práce Jana Maláčová, asi nejvýraznější tvář ČSSD ve vládě, čelí docela tvrdé kritice za přílišnou „venezuelskou“ levicovost. Celkové politické rozložení sil v České republice se viditelně posunulo doprava, přičemž „nalevo“ nyní dominuje pragmatické byznysové ANO, opozice (s částečnou výjimkou Pirátů) je kritizuje zprava.
Do celkového obrazu patří i národovci z SPD a KSČM, kteří, tak jako jejich evropští souputníci, některé sociální akcenty mají také, ale spojují je s celkově nedemokratickým zaměřením. „Levice“ se tak identifikuje na jedné straně s pragmatickým populismem, na druhé straně s nahnědlým národovectvím se zálibou ve vládě tvrdé ruky. Liberální levice je, zdá se, odsouzena k marginalitě (cesta, kterou šli Zelení, dnes ČSSD).
Na Facebooku Jana Hamáčka se po výprasku v eurovolbách objevily vedle spousty škodolibé radosti a výsměchu také rady, jak by se ČSSD mohla odpíchnout ode dna. Byly v zásadě dvojího druhu, a v podstatě navzájem protikladné. Jeden směr tvrdil, že by sociální demokracie měla odejít z vlády, druhý přesně obráceně, že by měla ve vládě zůstat, vylepšit vztah s Babišem, a naopak se vypořádat s vnitřními škůdci, liberály. Oba přístupy měly zhruba stejnou podporu, měřeno počtem „lajků“.
To ilustruje bezradnost, do níž se nejstarší stávající česká politická strana dostala. Padá strmě dolů, a přitom zůstává stále stejně „názorově rozkročená“, což se dá popsat taky jako názorová neuchopitelnost, nevyhraněnost, nejasnost. Je pak logické, že taková strana málokoho nadchne a málokdo ji považuje za něco potřebného. Rýsuje se osud národních socialistů, kdysi podobně silné a úctyhodné strany, dnes již bez jakéhokoli politického vlivu.
Předčasné volby by zřejmě ČSSD poslaly na hranici volitelnosti nebo pod ni. Je ale otázka, zda pokračující angažmá v Babišově vládě, stále víc zatížené skandály jejího předsedy, nezpůsobí sociálním demokratům ještě větší škody. Dnešní vedení strany vsadilo na vládu a bude v tom zřejmě pokračovat až do konce. Ten může být pěkně hořký. Jisté je, že je těžké Janu Hamáčkovi a jeho kolegyním a kolegům radit, co mají dělat. Žádné jednoduché řešení se nenabízí.
Odchod z vlády a vyvolání předčasných voleb by reálně vzato sociální demokracii uškodil, mohla by se rychle propadnout do bezvýznamnosti. V opozici by se mohla postupně obrodit a zase zesílit, ale vzhledem k současnému stavu ČSSD se to nezdá příliš pravděpodobné. Byla by to velká práce začínající takřka z ničeho, a je pochopitelné, že vedení strany před takovou vyhlídkou upřednostňuje jistotu vládních pozic.
Z dlouhodobého hlediska by asi bylo prozíravější začít s opoziční očistou hned. Pokud chce nicméně česká sociální demokracie přežít, bude v každém případě muset získat novou energii, čitelný a srozumitelný program, kompetentní a důvěryhodné představitele a nové členy. To platí úplně stejně, ať již bude v opozici, nebo ve vládě. Ve vládní pasti to ale bude přece jen o něco těžší.
Co tedy dělat, aby ČSSD byla volitelná? Nebýt ve vládě s Babišem (s ANO bez Babiše snad ano) a zbavit se ideologie levicového liberalismu ("kulturního marxismu") - přenechat ji zeleným pirátům.
Jestliže tato ideologie chce "vymýtit kulturní zvyklosti" a je v tomto smyslu v rozporu například s čl.5 Úmluvy o právech dítěte, jestliže chce zničit důvěru mezi advokátem a jeho klientem a donutit advokáty, aby své klienty napráskali (Advokátní komora má problém s Istambulskou úmluvou - je proti ratifikaci), jestliže této ideologii vadí básnička o mamince, jestliže se podle této ideologie mohu jednou ráno probudit a být třeba Eskymákem, a jestliže (například podle Matěje Metelce) jde této ideologii o "hledání náhradního revolučního subjektu", pak to není legitimní demokratická ideologie, ale ideologie nebezpečná, patřící do blázince.
--------------------------------
Její význam spočívá jednak v nepřiznané podpoře neoliberálních cílů a dále třeba ve vytváření napětí v EU v zájmu třetí strany.
Argumentaci "jsou to nesmysly" komentovat nebudu, v případě potřeby mohu všechny mnou výše zmíněné "nesmysly" doložit citacemi hodnověrných zdrojů.
Nancy Fraserová: "Progresivní neoliberalismus versus reakční populismus: falešná dichotomie", str. 52, 53 (vlevo dole:-), vyšlo jako součást sborníku "Velký regres", Rybka Publishers, Praha 2017
Velice zhruba řečeno: levice v liberální společnosti nesmí zapomínat, že hájit práva žen a menšin znamená hájit právo každého člověka na co nejúplnější uplatnění autonomiie, lidských a občanských práv. Nikoli opečovávat útlakem vytvořenou "ženskou", "romskou" nebo LGBTQ identitu.
"In its U.S. form, progressive neoliberalism is an alliance of mainstream currents of new social movements (feminism, anti-racism, multiculturalism, and LGBTQ rights), on the one side, and high-end “symbolic” and service-based business sectors (...), on the other. In this alliance, progressive forces are effectively joined with the forces of cognitive capitalism, especially financialization."
A už úplně zmateně to působí ve spojení:
"the forces of cognitive capitalism, especially financialization". A opravdu nejde věřit Martinu Vrbovi, že by tím Nancy Fraser myslela: "sily kognitivního a finančního kapitalismu". Překlad spíše svévolný než volný.
Názor mé známé, která vystudovala speciální pedagogiku, starala se o lidi s mentálním handicapem a teď učí ve škole a s inkluzí má osobní zkušenost, je právě na základě této osobní zkušenosti k inkluzi odmítavý.
Obecně bych řekl, že pokud se záležitosti, které přímo ovlivňují životy mnoha lidí, stanou předmětem ideologické války a nikoliv odborné diskuse s dostatečnou mírou pokory a úcty k osudům těchto lidí, tak je to situace ne zcela dobrá.
o třetí stádium vývoje kapitalismu, ve kterém je určující princip akumulace, jejíž předmět spočívá ve znalostech. Asymetrie vztahu k výrobním prostředkům se transformuje do strategicky výhodných pozic sítí, aliancí a strategického ovlivňování rozhodujících institučních a organizačních faktorů.
b) Avers a revers, česky líc a rub. Alternativy by to mohly být leda při házení mincí nebo pro převlékače kabátů, jinak jsou to navzájem neoddělitelné strány jedné věci.
p.s. Důvod, proč nelze používát Vaší definici kognitivního kapitálu je prostý, nerovný přístup k tomu, co nazýváte "vědeckotechnické zdroje" charakterizuje kapitalismus obecně a troufám si říci, že vlastně každou třídní společnost.
Tak jste si tedy nastudoval, že jde o "princip akumulace, jejíž předmět spočívá ve znalostech". Rozhodně(!) ale nejde o "nerovný přístup k vědeckotechnickým zdrojům, tedy vlastně o strategicky výhodné pozice sítí, nebo o ovlivňování rozhodujících institučních a organizačních faktorů".
Myslím, že už tomu snad všichni rozumíme.
Takže myslela tím Fraserová "síly kognitivního a finančního kapitalismu", nebo "tomu nejde věřit"?
A teď k projevům Vaší čtenářské negramotnosti:
a) Napsal jsem, že nejde věřit Martinu Vrbovi, resp. jeho překladu. Jednak protože se v originále nemluví o "silách kognitivního a finančního kapitálu", ale o "silách kognitivního kapitálu, zejména "financialization". Oproti překladu tedy není spojení souřadné a nesugeruje se, že "kognitivní kapitál" a "financialization" jsou dva souřadné jevy. "Financialization" je je markatním projevem "kognitivního kapitálu". Mimoto "financialization" je relativní neologismus a označuje konkrétní historickou situaci posledních desetiletí, ve kterém roste prevalence finančního sektoru vůči ostatním. Nelze tedy přeložit jako "finanční kapitál". Buď opis anebo český neologismus: finacionalizace".
b) Spojení progresivního liberalismu a nových sociálních hnutí tvoří u Nancy Fraserové avers mince, jejímž reversem je reakční populismus. Pokud ten její krátký novinový esej přečtete pomalu a opakovaně, sám na to jistě přijdete.
ČSSD si bude muset vybrat. Buď se stane národně-socialistickou stranou, kde jí ale čeká poslední rána od prezidenta Zemana či jeho nástupce, nebo se musí nacionálního populismu (a stokholmské závislosti na Zemanovi) definitivně zříci a stát se opět stranou v horákovském smyslu, tedy levicově-liberální. Potom ale bude oscilovat kolem deseti procent hlasů, když to dobře půjde. Každopádně pro nás státní zaměstnance hraje ve vládě společně s odbory neocenitelnou úlohu.
Děkuji.
Nancy Frazer, From Progressive Neoliberalism to Trump—and Beyond, American Affairs Volume I, Number 4 (Winter 2017): 46–64.
https://americanaffairsjournal.org/2017/11/progressive-neoliberalism-trump-beyond/
Text o trochu mladší, než ten, který citujete a pro naše potřeby názornější. Co je zde zřejmé, ale co byste našel i v onom druhém textu -- nejedná se o to, že by nová sociální hnutí tvořila avers mince spolu s "progresivním neoliberalismem".
Nová hnutí tvoří spolu se "symbolickým a finančním sektorem americké ekonomiky" hegemoniální blok " pokrokového (progresivního) neoliberalismu".
Přitom se spojení "pokrokový" ("progressive") a "neoliberalismus" jeví jako vnitřně rozporné, "neoliberalismus" n je pro levicovou intelektuálku pochopitelně reakční.
Levicový liberalismus je něco, co se mohlo a nemuselo projevovat v programatice a doktrínách nových hnutí. V postkoloniálních nebo některých marxistických variantách mohou být tato hnutí spojena s tvrdě odmítavou kritikou liberalismu jako ideologie zastírající reálné nerovnosti, univerzalisticky potlačující rozmanitost apod.
Nicméně část levicových liberálů opravdu přijala podivnou alianci, kterou symbolizovala už v devadesátých letech dvacátého století Hillary Clintonová a pomáhala vytvořit onu křehkou hegemonii pokrokového neoliberalismu.
Skutečnost, že tato hegemonie prohrála určitě nijak neopravňuje antiliberální pokusy skřížit levici s stupidním nacionalismem, event. rasismem, lexitem a dalšími projevy morální paniky u těch, kteří se domnívali, že být liberálně levicový je spolehlivá cesta ke korytu ať již vládnímu či akademickému. A je už prostě riziko jednání pro každého přemýšlivého, politicky aktivního člověka, že se tu a tam najde někdo, kdo pronáší věty typu: Spojení takového levicového s neoliberalismem, ač nepřiznané, je prostě nezpochybnitelné. Komu není shůry dáno, v apatyce sice nekoupí, tak místo toho papouškuje hlouposti.
"b) Spojení progresivního liberalismu a nových sociálních hnutí tvoří u Nancy Fraserové avers mince..."
10.Června 2019, 10:51:2:
"(...) nejedná se o to, že by nová sociální hnutí tvořila avers mince spolu s 'progresivním neoliberalismem'." [Tvrzení se také vztahuje k textu Nancy Fraserové.]
Nová hnutí a finanční a symbolický sektor tvoří avers mince -- a tento avers je hegemoniální blok pokrokového neoliberalismu.
Revers mince tvoří nový populismus, tedy Trump.
Včera jsem se dopustil zkratu.
Já mám mince dvě, první mince je mince progresivního neoliberalismu, druhá mince je mince reakčního populismu. Platit mohu oběma.
"Po celá léta, kdy se továrny zavíraly jedna za druhou, se ze všech koutů Ameriky ozývalo volání po 'rozmanitosti', 'posílení práv žen' a 'boji proti diskriminaci'. Samotný pokrok byl ztotožněn s meritokracií namísto s rovností a 'emancipace' s nástupem 'talentovaných' žen, minorit a gayů v korporátní hierarchii, kde vítěz bere vše. Toto liberálně-individualistické chápání 'pokroku' postupně nahradilo nehierarchické, rovnostářské, třídně uvědomělé a antikapitalistické pojetí emancipace..." (Nancy Fraserová: "Progresivní neoliberalismus versus reakční populismus: falešná dichotomie", str.54)
Trumpovi voliči tedy odmítli onu podivnou alianci progresivních sil (nových sociálních hnutí) s těmi jmenovanými moderními odvětvími kapitalismu, čímž odmítli "progresivní neoliberalismus", "podepsali revers":-), že takovou "léčbu" odmítají. V jejich vnímání se totiž zdá, že "revers" ("zpětný tah motorů") k tomu "tahu progresivnímu", k "letu do nebezpečí světlých zítřků", představuje právě Trumpův reakční populismus.
Fraserová ale dále pak objasňuje, proč tomu tak (podle ní) není, proč reakční populismus nepředstavuje alternativu k progresívnímu neoliberalismu (tedy alternativu k té "podivné alianci neoliberalismu a nových sociálních hnutí"), proč je tato alternativa falešná a proč za tuto "falešnou minci" nejen já, ale ani pan Profant v apatyce nic koupit nemůže.