Zajímalo by mě, kolik bylo na včerejší stotisícové demonstraci na pražském Václavském náměstí členů ČSSD. Kolik z nich se srovnalo s tím, že demonstruje de facto proti vlastní vládě? Kolik si řeklo — byl jsem proti účasti ve vládě, ale většina v referendu rozhodla, tak to budu respektovat? Pro mě osobně byl hlavním důvodem účasti stále silnější pocit, že svázáním se s Andrejem Babišem riskuje česká sociální demokracie svou další existenci.

A vlastně celá demokratická levice. Babišovo ANO je pragmatický politický konglomerát, který si z populistických důvodů osvojil některá levicová témata a díky nim si postupně získal nemalou část voličů levicových stran, tak jako na začátku odebral hlasy poničené ODS a pravici obecně. Nyní se Babiš, když se mu to hodí, tváří jako sociálně citlivější alternativa opozičních „kalousků“, de facto se staví do role demokratické levicové strany. A opoziční lídři jako šéf ODS Petr Fiala to potvrzují, když vymezují svůj boj proti ANO jako zápas proti levici.

↗

Kolik tu bylo členů sociální demokracie, protestujících proti vlastní vládě? Foto Jan Kašpárek, DR 

Sociální demokracie jako slabší vládní partner má svázané ruce ke kritice Babiše zleva. Přitom třeba ministryně práce Jana Maláčová, asi nejvýraznější tvář ČSSD ve vládě, čelí docela tvrdé kritice za přílišnou „venezuelskou“ levicovost. Celkové politické rozložení sil v České republice se viditelně posunulo doprava, přičemž „nalevo“ nyní dominuje pragmatické byznysové ANO, opozice (s částečnou výjimkou Pirátů) je kritizuje zprava.

Do celkového obrazu patří i národovci z SPD a KSČM, kteří, tak jako jejich evropští souputníci, některé sociální akcenty mají také, ale spojují je s celkově nedemokratickým zaměřením. „Levice“ se tak identifikuje na jedné straně s pragmatickým populismem, na druhé straně s nahnědlým národovectvím se zálibou ve vládě tvrdé ruky. Liberální levice je, zdá se, odsouzena k marginalitě (cesta, kterou šli Zelení, dnes ČSSD).

Na Facebooku Jana Hamáčka se po výprasku v eurovolbách objevily vedle spousty škodolibé radosti a výsměchu také rady, jak by se ČSSD mohla odpíchnout ode dna. Byly v zásadě dvojího druhu, a v podstatě navzájem protikladné. Jeden směr tvrdil, že by sociální demokracie měla odejít z vlády, druhý přesně obráceně, že by měla ve vládě zůstat, vylepšit vztah s Babišem, a naopak se vypořádat s vnitřními škůdci, liberály. Oba přístupy měly zhruba stejnou podporu, měřeno počtem „lajků“.

To ilustruje bezradnost, do níž se nejstarší stávající česká politická strana dostala. Padá strmě dolů, a přitom zůstává stále stejně „názorově rozkročená“, což se dá popsat taky jako názorová neuchopitelnost, nevyhraněnost, nejasnost. Je pak logické, že taková strana málokoho nadchne a málokdo ji považuje za něco potřebného. Rýsuje se osud národních socialistů, kdysi podobně silné a úctyhodné strany, dnes již bez jakéhokoli politického vlivu.

Předčasné volby by zřejmě ČSSD poslaly na hranici volitelnosti nebo pod ni. Je ale otázka, zda pokračující angažmá v Babišově vládě, stále víc zatížené skandály jejího předsedy, nezpůsobí sociálním demokratům ještě větší škody. Dnešní vedení strany vsadilo na vládu a bude v tom zřejmě pokračovat až do konce. Ten může být pěkně hořký. Jisté je, že je těžké Janu Hamáčkovi a jeho kolegyním a kolegům radit, co mají dělat. Žádné jednoduché řešení se nenabízí.

Odchod z vlády a vyvolání předčasných voleb by reálně vzato sociální demokracii uškodil, mohla by se rychle propadnout do bezvýznamnosti. V opozici by se mohla postupně obrodit a zase zesílit, ale vzhledem k současnému stavu ČSSD se to nezdá příliš pravděpodobné. Byla by to velká práce začínající takřka z ničeho, a je pochopitelné, že vedení strany před takovou vyhlídkou upřednostňuje jistotu vládních pozic.

Z dlouhodobého hlediska by asi bylo prozíravější začít s opoziční očistou hned. Pokud chce nicméně česká sociální demokracie přežít, bude v každém případě muset získat novou energii, čitelný a srozumitelný program, kompetentní a důvěryhodné představitele a nové členy. To platí úplně stejně, ať již bude v opozici, nebo ve vládě. Ve vládní pasti to ale bude přece jen o něco těžší.