Když člověk žije ve dvou sobě velmi blízkých politických kontextech, má možnost srovnání. Po víkendových volbách do Evropského parlamentu se nabízí hned několik možností, jak porovnat dění na Slovensku a v České republice. Pro mě osobně nejvíce bije do očí rozdílné dění uvnitř dvou sociálních demokracií, z nichž pouze jedna vykazuje známky racionálního politického uvažování.

Přitom obě ve volbách pohořely. Slovenský SMER po hodně dlouhé době prohrál celonárodní volby a s patnácti procenty skončil druhý za koalicí Progresivného Slovenska a SPOLU. Potvrdil se tak trend postupného, avšak stabilního poklesu popularity této dříve hegemonní strany. Na druhou stranu, co by za těch patnáct procent dal Hamáček, jehož ČSSD v rychlíku Praha-Brusel nedokázala obsadit ani jedno místo.

Obyvatelé České republiky, kteří smýšlejí sociálnědemokraticky, to možná neuslyší rádi, ale racionálněji se v současnosti chovají straníci slovenského SMERu. Ve slovenské sociální demokracii se podle předpokladů vyostřil už dlouho bující konflikt mezi předsedou strany Robertem Ficem a premiérem Peterem Pellegrinim, o kterém jsem na stránkách Deníku Referendum psal po prezidentských volbách.

Jako první se do kritické analýzy výsledků voleb pustila lídryně kandidátky Monika Beňová, která ze špatného výsledku obvinila euroskeptické křídlo ve straně vedené Lubošem Blahou. Právě na Blahovy protievropské výroky si už před volbami stěžoval proevropsky naladěný premiér Pellegrini, za svého stranického kolegu známého dlouhými facebookovými statusy plnými dezinformací se však postavil stále méně populární Fico.

Pořádné haló však vyvolal až otevřený dopis straníků z východního Slovenska iniciovaný košickou funkcionářkou Monikou Smolkovou, který kritizuje vedení SMERu za prodání sociálnědemokratických myšlenek korupčníkům a mafiánům, přičemž vyzývá k odchodu jak Roberta Fica, tak jeho blízkého stranického kolegu Roberta Kaliňáka.

V nastalé situaci začíná vycházet najevo, že podobných neveřejných dopisů poslali straníci z celého Slovenska v posledních několika měsících několik, ani na jeden vedení nereagovalo. Proto se podle svých slov Smolková rozhodla vedení konfrontovat veřejně. Zároveň straníci v dopise vyzvali k mimořádnému sjezdu a zvolení Pellegriniho do čela strany.

Ten výzvu straníků neodmítl, a naopak médiím sdělil, že stranu čeká rozhodující období, které určí její osud před blížícími se parlamentními volbami. A za jeho slova se postavilo už i několik vysokých funkcionářů. Je to prakticky jediná možnost, jak upadající stranu zachránit, protože eurovolby také ukázaly, že případný koaliční potenciál SMERu je velmi nízký. Hluboko pod pět procent se totiž dostali také jeho současní koaliční partneři MOST-HÍD a SNS, výrazně však posílila opozice.

Straníci SMERu se tak v tváří v tvář počínající krizi začínají chovat racionálně a volají po změně, která může skomírající stranu vyvést z údolí nářků, nebo alespoň zastavit její historický propad. O to více pak tento přístup vyzní v konfrontaci s ČSSD, která se po posledním výprasku v komunálních volbách odrazila ode dna, aby tygřím skokem atakovala čtyři procenta.

Předseda Hamáček se však tváří, že na volební výsledek strana zareagovala už před několika měsíci na sjezdu, kde si zvolila nové vedení, které má před sebou jen světlé zítřky. Ojedinělá volání po změně kurzu jsou buďto marginalizována, nebo se nesetkávají s širší vnitrostranickou podporou.

Čeští sociální demokraté tak na rozdíl od svých slovenských kolegů a kolegyň už totálně rezignovali na politický boj jak navenek, tak dovnitř strany a uchlácholili se několika ministerskými křesly, jejichž polohování však nastavují manažeři Agrofertu. Bojovníci a idealisté stranu kvůli vnitřní kultuře dávno opustili a zbyli jen otupělí technokraté a zbytky lokálních mafiánských klik, které stranu vedou do záhuby.

Čím dál víc to tak začíná vypadat, že ačkoliv v bývalém Československu sociálně demokratické strany skomírají, jedna z nich má šanci na změnu a možnou záchranu. V Lidovém domě naproti tomu zřejmě poslední zhasne.