„Nezávislá, profesionální státní správa, funkční a vynucovaná pravidla, rozhodování na základě faktů a argumentů a po poctivé diskusi má podle nás spíše organizační než ideologický základ. Je to však stejně tak progresivní jako technokratický úkol. Určitě je pro něj potřeba technická zručnost, ale i víra v pokrok a odhodlání překonat staré bariéry nebo institucionální koleje. Proto nechceme ztrácet energii v zástupných sporech. Jsme přesvědčeni, že na prioritách, které prosazujeme, se mohou shodnout progresivní křesťan i liberál, rozumný pravičák i socialista,“ píší autoři jednoho ze sebevymezujících textů na webu politického hnutí Progresivní Slovensko.

Vysvětlují tak obsah slova progresivismus. Jde podle nich o nový a moderní politický směr, který chce věci rozvíjet a měnit. Konfliktní linii vidí se stranami a silami, kterým vyhovuje zachování statu quo. Už ti, kdo se na cílech Progresivního Slovenska mohou shodnout, ale dávají dohromady skupinu považující za hodnotu emancipaci, či jinak řečeno osvobození člověka. Což je tradičně cíl politické levice.

Správná jsou ovšem i slova představitelů hnutí, kteří ho chtějí vidět jako liberální (a levici jako jednu podmnožin liberalismu). Odtud by šlo vykročit k možná nevyřčené inspiraci Emmanuelem Macronem a jeho En Marche! Podobnost bychom kromě politického slovníku mohli vidět i ve snaze zapojit do přípravy politických materiálů co nejvíce lidí z veřejnosti. Ta je v případě Progresivního Slovenska institucionalizována v jeho internetovém diskusním fóru — Komunitě.

Hranice konfliktu jsou známé

Při prvním pohledu ale Progresivní Slovensko spíše ukazuje na trvající konflikt na slovenské levici. Stručně ho popisuje na příkladu Strany demokratické levice její čelná představitelka a ministryně financí v jedné z protimečiarovských vlád Brigita Schmögnerová ve své Knize o vládnutí.

Konflikt mezi modernistickým a konzervativním křídlem SDL vedl v roce 2002 k rozdělení tehdy vládní strany a ke vzniku Sociálně demokratické alternativy. Její příběh není naším tématem. O co ale šlo v tehdejším konfliktu modernistů a konzervativců?

Podle Schmögnerové se první velký blok problémů týkal fungování strany — šlo o spor mezi požadavkem na efektivitu řízení strany a vnitrostranickou demokracii, včetně otázky zakládání vnitrostranických platforem, a zásluhovostí. Modernisté upozorňovali na nepřipravenost SDL komunikovat s občanskou společností i s inteligencí.

Druhý blok konfliktů se týkal ekonomiky a role státu v ekonomice. „Modernisté,“ píše Schmögnerová, „kritizovali sklony k paternalismu, vystupovali proti nadměrnému zasahování státu do života jednotlivce. Do tradiční hodnotové výbavy sociální demokracie nepatřily individuální odpovědnost a vytváření podmínek pro rovnost příležitostí, ve kterých modernisté nacházeli určitou inspiraci.“

Podle tehdejší ministryně financí modernisté odsuzovali „populistickou rétoriku, která nahlížela na vztah politiky a ekonomiky zjednodušeně a podle které za vysokou míru nezaměstnanosti, nízký hospodářský růst a špatnou sociální situaci nesou odpovědnost politici a jejich výměnou dojde k zásadními zvratu“. V tématu práce modernisté podle Schmögnerové přicházeli s tématem flexibility chápané „jako schopnost zaměstnance přizpůsobovat se měnícím se kvalifikačním nárokům“.

V obecné podobě pak na příkladu sestavování státního rozpočtu Schmögnerová formuluje rozdíl mezi modernisty a konzervativci jako rozdíl mezi investicemi do tradičních odvětví, jako byla silniční infrastruktura nebo zemědělství, a investicemi do „odvětví člověka“ — do školství, vědy, výzkumu a již tehdy i do informačních technologií.

A nová strana tu už vznikla nejednou

Konflikt uvnitř SDL v roce 2002 stranu pohřbil. Ve volbách do Národní rady tehdy neuspěla ani ona, ani modernisty založená Sociálnědemokratická alternativa. Prim začal hrát bývalý místopředseda SDL a dnešní slovenský premiér Robert Fico se svou stranou SMER. Ta se sice tehdy ještě k levici otevřeně nehlásila, ale SDL, respektive SDA byly ve volbách 2002 jejími hlavními soupeřkami.

Progresivní Slovensko dnes v jiných kulisách obnovuje konflikt, který je na slovenské i české levici přítomen dlouhodobě. Nevstupuje do něj přitom zevnitř (konzervativní) strany SMER-SD, ale zvenku. A protože si nechce v politickém prostředí kulturně dominovaném pravicí odradit voliče hned na počátku, zdůrazňuje neplatnost starého politického dělení a přijatelnost svých vlastních cílů pro progresivní křesťany (snad voliče strany Síť, anebo některé voliče skomírajícího Křesťanskodemokratického hnutí), liberály (Síť, Svoboda a solidarita, Most-Híd), pravičáky (Síť, Svoboda a solidarita) i socialisty (SMER-SD, ale třeba i SMK-MKP menšinových Maďarů).

Co chtějí?

„Politické elity dlouhodobě nejsou schopny překonat rámec přemýšlení o bezpečnostní politice v národně-suverenistickém kontextu a téma bezpečnostní politiky využívají k sekuritizaci veřejné debaty. Populisté a extremisté budou tlačit ostatní aktéry do národovecko-konzervativních pozic, které ale ve skutečnosti poškozují bezpečnostní zájmy státu,“ píše se ve Vizi jedné země Progresivního Slovenska. A je na čtenáři tohoto sloupku, aby zvážil, zda osten směřovaný asi nejvíce na protievropskou Svobodu a solidaritu nelze vhodně přenést i do české veřejné debaty.

Progresivní Slovensko přitom zároveň nijak nezakrývá svůj jasně proevropský postoj. Chce dokonce oddělit evropskou agendu od agendy ministerstva zahraničních věcí a zřídit post vicepremiéra pro evropské záležitosti coby politickou funkci.

Chce také prosadit „pružný trh práce podporovaný aktivní politikou zaměstnanosti v kombinaci se solidárním sociálním systémem pro nezaměstnané — tedy systém, který chrání lidi, ne pracovní místa,“ což je klasický popis skandinávské flexicurity výše jinými slovy zmíněné mezi konfliktními body debat v SDL před více než patnácti lety. A pokud jde obecně o vztah k ekonomice, pak podle programatiků Progresivního Slovenska platí, že „ekonomika je nástroj, kterým zlepšujeme svět okolo nás — ne cíl, kvůli kterému žijeme“.

Autoři Vize jedné země zcela v sociálně demokratickém duchu tvrdí, že „rovní jsme si tehdy, když má každý důstojný život a může být tím, kým sám chce být“. Svobodu pak chápou „nejen jako nezávislost na vnějších zásazích, ale jako reálnou příležitost k důstojnému a plnohodnotnému životu pro každého člověka bez ohledu na to, z jakých podmínek pochází“.

Obecná programová vize Progresivního Slovenska obsahuje i místa konfliktní nebo nedořečená. Významný konflikt jistě přinese deklarovaná snaha slučovat obce, protože větší obce dokážou „efektivněji zajišťovat veřejné služby“. Humbuk se jistě spustí kolem cíle uzákonit „životní partnerství osob stejného pohlaví“.

Voliče zleva i zprava a z konzervativního i liberálního pole by mělo zajímat, jak chce Progresivní Slovensko zajistit zvýšení výdajů na školství nebo provoz celých resortních agend bez dnešního přílivu evropských prostředků, když sice chce měnit složení takzvaného daňového mixu, ale zachovat dnešní celkovou daňovou kvótu.

Dokud z těchto návrhů a existujících „odborných esejů“ na témata vzdělávací, zdravotnické, protikorupční nebo zahraniční politiky nevznikne soudržný politický program pro některé celostátní volby, budeme si provozní a krátkodobé priority Progresivního Slovenska muset z dostupných podkladů domýšlet.

Souboj s tradicí a strukturou

Předsedou Progresivního Slovenska byl 20. ledna 2018 zvolen Ivan Štefunko, člověk známý na Slovensku v sociálně demokratickém i podnikatelském prostředí. Na začátek činnosti nového hnutí dokázal mezi kolegy z IT průmyslu sehnat přes 300 tisíc eur, dnes hnutí uvádí, že ho lidé podpořili zhruba 350 tisíci eur, tedy necelými devíti miliony českých korun.

Bude na Štefunkovi a jeho kolezích a kolegyních z vedení, aby s těmito prostředky dokázali budovat struktury, které dokážou alespoň v krajských městech Slovenska důstojně kandidovat v komunálních volbách v listopadu 2018. A aby zvládli udržovat a rozvíjet strukturu podporovatelů a členů v prostředí s mnohem slabší občanskou společností a mnohem menší chutí k veřejnému angažmá, než mohl využít třeba Emmanuel Macron ve Francii.

Sto dvacet jedna zakládajících členů je na hnutí nutně málo. Necelá dvě procenta v průzkumech až tak do srpna nemusejí zakladatele nového hnutí příliš trápit. První hodnocení, zda pokus vybudovat novou progresivní politickou stranu na Slovensku uspěje, bude na místě po volbách do Evropského parlamentu na jaře 2019.