Mrholí. Cestující na Banskobystrickém autobusovém nádraží přeskakují svěžím tempem louže ve výmolech, aby se co nejrychleji dostali na své nástupiště. Ostatní postávají v provizorní čekárně z unimobuněk nebo ve stísněném zastřešeném průchodu. Pár metrů odsud finišuje výstavba dlouho očekávaného nového nádraží, nad které je nadstavěno velké nákupní centrum Terminal s výmluvným sloganem Vlak, Bus, Shopping.

Billboardy s usměvavými tvářemi politiků signalizují blížící se krajské volby. Kotleba v nich bude obhajovat svůj post krajského hejtmana, jemuž se na Slovensku říká „župan“. Podle mnohých se nerozhoduje jenom o tom, zda lídr krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko i nadále povede kraj. Kotlebova případná prohra by mohla rovněž významně oslabit celou stranu a dostat ji na periferii voličského zájmu. A naopak úspěch posílit.

Korupce, kam se podíváš

„Když si vzpomenete, jak to fungovalo za socialismu a co se děje teď... Každý den běží nějaký film o Židech, svět řídí Rockefeller, i televizi Markíza vlastní šéf židovské obce. A ještě to tady ovládají Němci a Francouzi,“ hlasitě se rozčiluje paní za informační přepážkou na nádraží. Mluví ke svému známému, který souhlasně přikyvuje. Znechuceně pokračuje o bující korupci, která se pod Ficovou vládou pořád prohlubuje, o tom, jak se od listopadové revoluce v kraji nic nezlepšilo, nic pořádného nevybudovalo.

Její frustrace, ač namířená nesprávným směrem, má své opodstatnění. Mzda je v kraji o sto eur nižší, než je slovenský průměr. Nezaměstnanost se i v současných ekonomicky úspěšných letech v některých okresech, například v Revúci nebo v Rimavské Sobotě, pohybuje nad úrovní dvaceti procent. Některé regiony Slovenska zkrátka neměly z hospodářského rozvoje země po pádu minulého režimu téměř nic.

Již několikáté vládě se také nedaří zavést kvalitní integrační projekty romské menšiny, což jenom podněcuje protiromské nálady. Vedle toho média průběžně odkrývají nové a nové korupční kauzy politické reprezentace. Z problémů těží Kotleba, který dokáže jejich popis obratně zkombinovat s protisystémovou rétorikou a otevřeným rasismem. Nejprve se mu v roce 2013 povedlo v kraji porazit Vladimíra Maňku ze strany SMER a o tři roky později získat v parlamentních volbách celostátně osm procent.

Kotlebovo vedení kraje však doprovázely rodinkářské a korupční skandály, které ho zbavily puncu neúplatného politika. Z krajského úřadu vyhodil patnáct lidí, které nahradili jeho rodinní příslušníci a známí. O místo přišel dokonce i vrátný, kterého vystřídal Kotlebův bratr Marek. Druhý bratr zase šéfuje finančnímu oddělení regionální správy cest. Zde je zaměstnána i Kotlebova žena Frederika.

Finanční podporu rozděloval selektivně, a to zejména těm, které má rád. Zastavil tak například dotace ministerstva kultury loutkovému divadlu kvůli tomu, že nebude podporovat „dekadentní umění“. Dotaci naopak přiklepl střelnici spolustraníka Petra Kuliče.

Z nenávisti vůči Evropské unii přestal čerpat eurofondy, čímž kraj připravil o miliony eur. To se snažil kompenzovat úsporami v rychlokvašeném a neprůhledném výběrovém řízení na opravu cest. Navzdory těmto přešlapům se mu však v předvolebních průzkumech ještě donedávna dařilo a nad svými protikandidáty výrazně vedl. Situace se mění až v posledním měsíci.

Léta se nic nezlepšuje

Z Bystrice jedeme do obce Valaská. Cesta vede táhlým údolím, které odděluje Nízké Tatry od Slovenského Rudohoří. Míjíme památník Slovenského národního povstání, stojící na místě bývalé vápenky, v níž němečtí nacisté společně s Hlinkovou gardou popravili v lednu 1945 několik set lidí — Židů, Romů, partyzánů. Právě ve zdejších kopcích se před postupujícím německým vojskem slovenští partyzáni ukrývali.

Valaská leží na obou březích Hronu, vlevo stojí menší rodinné domky, vpravo sídliště ze šedesátých let, postaveno pro zaměstnance blízké železárny Podbrezová a strojírny Piesok. Celkem tu žijí necelé čtyři tisíce lidí. Za železniční tratí se do stráně táhne hřbitov, kousek za ním leží na hlavní cestě stánek s pohřebními věnci, umělými květinami a kahany, před nímž si povídají dvě důchodkyně.

Jednou z nich je paní s neobvyklým jménem Sanda, jejíž otec byl Ital, který na Slovensko přišel za prací a už se zde usadil. Roky dělala v Piesku, dnes je v důchodu, měsíčně dostává 350 eur (asi 9500 korun). „Ušetřím, nějak vyžiji a nestěžuji si,“ říká smířeně. Jinak milá a skromná paní však rázem zhrubne, když se hovor stočí na největší problémy kraje. „Kdybych byla Hitler, budu na Romy ještě horší než on,“ překvapí nás. „Nemám ráda cikány, v tom mi Kotleba imponuje, nic jim nedá zadarmo,“ říká.