Mrholí. Cestující na Banskobystrickém autobusovém nádraží přeskakují svěžím tempem louže ve výmolech, aby se co nejrychleji dostali na své nástupiště. Ostatní postávají v provizorní čekárně z unimobuněk nebo ve stísněném zastřešeném průchodu. Pár metrů odsud finišuje výstavba dlouho očekávaného nového nádraží, nad které je nadstavěno velké nákupní centrum Terminal s výmluvným sloganem Vlak, Bus, Shopping.

Billboardy s usměvavými tvářemi politiků signalizují blížící se krajské volby. Kotleba v nich bude obhajovat svůj post krajského hejtmana, jemuž se na Slovensku říká „župan“. Podle mnohých se nerozhoduje jenom o tom, zda lídr krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko i nadále povede kraj. Kotlebova případná prohra by mohla rovněž významně oslabit celou stranu a dostat ji na periferii voličského zájmu. A naopak úspěch posílit.

Korupce, kam se podíváš

„Když si vzpomenete, jak to fungovalo za socialismu a co se děje teď... Každý den běží nějaký film o Židech, svět řídí Rockefeller, i televizi Markíza vlastní šéf židovské obce. A ještě to tady ovládají Němci a Francouzi,“ hlasitě se rozčiluje paní za informační přepážkou na nádraží. Mluví ke svému známému, který souhlasně přikyvuje. Znechuceně pokračuje o bující korupci, která se pod Ficovou vládou pořád prohlubuje, o tom, jak se od listopadové revoluce v kraji nic nezlepšilo, nic pořádného nevybudovalo.

Její frustrace, ač namířená nesprávným směrem, má své opodstatnění. Mzda je v kraji o sto eur nižší, než je slovenský průměr. Nezaměstnanost se i v současných ekonomicky úspěšných letech v některých okresech, například v Revúci nebo v Rimavské Sobotě, pohybuje nad úrovní dvaceti procent. Některé regiony Slovenska zkrátka neměly z hospodářského rozvoje země po pádu minulého režimu téměř nic.

Již několikáté vládě se také nedaří zavést kvalitní integrační projekty romské menšiny, což jenom podněcuje protiromské nálady. Vedle toho média průběžně odkrývají nové a nové korupční kauzy politické reprezentace. Z problémů těží Kotleba, který dokáže jejich popis obratně zkombinovat s protisystémovou rétorikou a otevřeným rasismem. Nejprve se mu v roce 2013 povedlo v kraji porazit Vladimíra Maňku ze strany SMER a o tři roky později získat v parlamentních volbách celostátně osm procent.

Kotlebovo vedení kraje však doprovázely rodinkářské a korupční skandály, které ho zbavily puncu neúplatného politika. Z krajského úřadu vyhodil patnáct lidí, které nahradili jeho rodinní příslušníci a známí. O místo přišel dokonce i vrátný, kterého vystřídal Kotlebův bratr Marek. Druhý bratr zase šéfuje finančnímu oddělení regionální správy cest. Zde je zaměstnána i Kotlebova žena Frederika.

Finanční podporu rozděloval selektivně, a to zejména těm, které má rád. Zastavil tak například dotace ministerstva kultury loutkovému divadlu kvůli tomu, že nebude podporovat „dekadentní umění“. Dotaci naopak přiklepl střelnici spolustraníka Petra Kuliče.

Z nenávisti vůči Evropské unii přestal čerpat eurofondy, čímž kraj připravil o miliony eur. To se snažil kompenzovat úsporami v rychlokvašeném a neprůhledném výběrovém řízení na opravu cest. Navzdory těmto přešlapům se mu však v předvolebních průzkumech ještě donedávna dařilo a nad svými protikandidáty výrazně vedl. Situace se mění až v posledním měsíci.

Léta se nic nezlepšuje

Z Bystrice jedeme do obce Valaská. Cesta vede táhlým údolím, které odděluje Nízké Tatry od Slovenského Rudohoří. Míjíme památník Slovenského národního povstání, stojící na místě bývalé vápenky, v níž němečtí nacisté společně s Hlinkovou gardou popravili v lednu 1945 několik set lidí — Židů, Romů, partyzánů. Právě ve zdejších kopcích se před postupujícím německým vojskem slovenští partyzáni ukrývali.

Valaská leží na obou březích Hronu, vlevo stojí menší rodinné domky, vpravo sídliště ze šedesátých let, postaveno pro zaměstnance blízké železárny Podbrezová a strojírny Piesok. Celkem tu žijí necelé čtyři tisíce lidí. Za železniční tratí se do stráně táhne hřbitov, kousek za ním leží na hlavní cestě stánek s pohřebními věnci, umělými květinami a kahany, před nímž si povídají dvě důchodkyně.

Jednou z nich je paní s neobvyklým jménem Sanda, jejíž otec byl Ital, který na Slovensko přišel za prací a už se zde usadil. Roky dělala v Piesku, dnes je v důchodu, měsíčně dostává 350 eur (asi 9500 korun). „Ušetřím, nějak vyžiji a nestěžuji si,“ říká smířeně. Jinak milá a skromná paní však rázem zhrubne, když se hovor stočí na největší problémy kraje. „Kdybych byla Hitler, budu na Romy ještě horší než on,“ překvapí nás. „Nemám ráda cikány, v tom mi Kotleba imponuje, nic jim nedá zadarmo,“ říká.

Pro mnohé lidi, se kterými jsme mluvili, představuje Kotleba alternativu ke zkorumpované „panské“ politice, do níž promítají i svůj hněv vůči Romům a nejisté sociální situaci. Zde v okrese Brezno je jeho podpora obzvláště vysoká, v parlamentních volbách se tu jeho ĽSNS stala druhou nejsilnější stranou - získala přes čtrnáct procent hlasů. Voliče Kotlebovi nahání nespokojenost s životní úrovní, obavy o zaměstnání, pocit opuštěnosti v sociálních problémech i skepse k možnostem budoucího zlepšení.

O kousek dál v boční uličce u mateřské školky se dáváme do řeči s panem Jurajem Gálem, rovněž důchodcem, který pracoval celý život v železárnách. Na naši otázku, jestli je spokojený, odpovídá se smíchem a ironií: „Mám se jako Němec, jezdím si po světě, užívám si.“ Pak ale zvážní, stěžuje si, že sotva vyžije, a s penězi, že musí šetrně hospodařit.

„Už léta se věci nezlepšují, dobře se má jen malá skupina lidí, my tu živoříme.“ I proto volil Kotlebu, doufal, že přinese změnu. „Předtím jsem volil Kotlebu, ale teď si nemyslím, že by něco reálně udělal. Na jedné straně asi něco ušetřil, na druhé stopnul eurofondy.“ S Kotlebovou fašistickou rétorikou nesouhlasí. „To používání různých symbolů přehání. O tom, jestli holokaust byl nebo nikoliv, by měli mluvit ti, kteří ho přežili.“

Strach a tuna pšenice pro vítěze

Jedno je jisté — Kotlebovi se daří společnost rozdělovat a rozdmýchávat v ní pocit ohrožení a nenávisti - vůči Romům, imigrantům či Evropské unii. Proměnu společenské nálady zaznamenávají i někteří obyvatelé.

„Zdá se mi, že se bílá většina stala agresivnější. Šokem pro mě bylo, když se ve škole mé dcery po volbách třetina třídy úplně zradikalizovala,“ říká ve své banskobystrické kanceláři Beata Hirt z Komunitní nadace Zdravé město, která podporuje projekty místních iniciativ.

„Protiromské nálady tu sice byly vždy, ale postupně se stupňovaly, protože nikdo neřeší příčiny a málokdo ví, jak na to. Dobré příklady existují, ale není jich moc. A tím, že se objevil politik, který má protiromskou nenávist v programu, odboural ve společnosti zábrany,“ popisuje.

Větší ohrožení cítí i Romové, jak nám popisuje romská aktivistka Jolana Natherová: „Po krajských volbách se skutečně prolomily stavidla strachu. Tehdy se veřejně začalo projevovat násilí, které nikdo netlumí. Před Kotlebovým zvolením chodilo do centra Bystrice mnohem více Romů. Dnes se to děje jenom ve velmi omezené míře a jen přes den. Lidé z romské komunity mají strach, protože byli vícekrát slovně nebo fyzicky napadeni. Jednoduše řečeno, necítí se bezpečně.“ Romské komunitní centrum, v němž pracuje, nedostalo na své aktivity od kraje dotace.

Sám Kotleba s novináři téměř nemluví, obviňuje je z cenzury a napojení na politické nebo ekonomické elity. Před čtyřmi lety mu sama média vyhlásila embargo, neboť nechtěla dávat prostor rasistickému kandidátovi.

Kotleba toho však dokázal využít a soustředit se na sociální sítě, kde se mu podařilo získat desítky tisíc fanoušků. Dnes novináře nepotřebuje. Nač by mu ostatně bylo diskutovat v médiích a vystavovat se palbě kritiky za chyby při vedení kraje? Jeho voliče více než mediální zpravodajství zajímá dění na facebooku.

A s ním to Kotlebova strana umí dobře, zejména v kombinaci s výjezdy do terénu. ĽSNS se ukazuje téměř na každé regionální akci, ať už se jedná o místní fotbalový zápas, soutěž hasičů nebo mistrovství kosců. Jako demonstrace síly pořádá jízdy „Za slušné lidi“, na níž společně se svými přívrženci projíždí po kraji v koloně aut se stranickými vlajkami.

Jeho organizovaná přímá pomoc funguje marketingově skvěle — tu do školy daruje penály, tu potravinový balíček pro chudou rodinu, tu udělá sbírku pro Červený kříž a tu věnuje tunu pšenice do soutěže volských spřežení, onde pomůže po povodních anebo důchodcům naštípe dřevo na zimu. Pomáhá ovšem selektivně, vždy jen svým „bílým”. Ostatní jsou pro něj parazité a asociálové.

Nejenže tuto „terénní práci“ dokáží Kotlebovci skvěle využít na sociálních sítích nebo na vlastních stránkách. Zároveň tím jakoby stvrzují selhání státní politiky, jejíž pomoc nepřichází anebo přichází pozdě. Podkopávají tak důvěru ve fungování státu.

Protikandidátem výrobce tofu

V banskobystrické kavárně Zahrada je v podvečer rušno. Za chvíli tu začíná debata nejvýraznějších kandidátů, která má poodhalit, zda stále platí jejich dohoda vzdát se před volbami kandidatury ve prospěch nejsilnějšího mezi sebou, který by se pak postavil Kotlebovi jako jediný silný soupeř.

Diskusi organizuje iniciativa Nie v našom meste, která mobilizuje voliče, aby nevolili Kotlebu a vzdělává na školách o pravicovém radikalismu. „Zjistili jsme, že když se spojí různá prostředí, která jsou ohrožena extrémistickými ideologiemi, dokážou vytvořit poměrně významnou opozici. Propojili jsme lidi z univerzit, ze samosprávy, z církve i z občanského sektoru a chceme dát jasně najevo, že extrémismus do tohoto města nepatří. I proto tu dnes večer jsme,” vysvětluje člen iniciativy Maroš Chmelík, zatímco do sálu proudí první diváci.

O potřebě spojit se proti fašismu zosobněném Kotlebou dlouhodobě mluví jak občanská společnost, tak média i politikové. Jen co začne debata, je však jasné, že vztahy kandidátů již nejsou tak harmonické jako byly na začátku léta. Místo deklarovaného spojenectví začínají vyplouvat osobní spory a do řeči proniká vzájemné osočování. Momentální favorit Ján Lunter se dostává pod tlak ostatních kandidátů, kteří se ho snaží oslabit. Zdá se, že víc si Kotleba snad ani nemůže přát.

Napjatá situace se rozuzlila až v posledních dnech, kdy od své kandidatury nejprve odstoupil v průzkumech třetí Martin Klus, a před pár dny ji složil i ředitel Muzea Slovenského národního povstání Stanislav Mičev. Oba se vzdali ve prospěch Luntera, který v posledních předvolebních průzkumech vede i nad Kotlebou.

Ján Lunter je výrobcem rostlinných potravin pro zdravou výživu, který svou kampaň staví na poctivě vybudované značce. Podnikat začínal hned v 90. letech vařením tofu ve sklepě svého rodinného domu.

Nyní jeho vegetariánské pomazánky najdete v téměř každém slovenském obchodě, ale i na českých pultech zdravé výživy. V ostré diskusi s ostatními kandidáty působí zakřiknutě, nedaří se mu zcela pohotově reagovat, ani vynikat průbojností. Voliče ale může zaujmout jeho lidský přístup a schopnost říkat věci jednoduše a srozumitelně.

Místo kampaně ostře vymezené vůči Kotlebovi se soustředí na propagaci svého vlastního programu. Kombinuje přitom tradici a regionální hrdost s progresivními řešeními, jako je například příslib vybudovat systém integrované veřejné dopravy po vzoru Jihomoravského kraje.

„Chceme se zaměřit na sociální ekonomiku, podporovat dlouhodobě nezaměstnané. Naší vizí je zakládání sociálních podniků. Nejlepším příkladem je pro nás Spišský Hrhov, kde starosta Vladimír Ledecký založil několik obecních firem, v nichž zaměstnal většinu obyvatel. Nyní je to obec, v níž je nezaměstnanost pod deseti procenty a přitom zde žije více než padesát procent Romů. Když o tom lidem říkáme a ukazujeme, že to jde i jinak než segregací, dokáže je to přesvědčit,“ vysvětluje nám v rodinném bistru Ondrej Lunter, syn kandidáta, který otci vede kampaň.

„Jde nám i o to vzbudit v lidech naději, že věci mohou zlepšit i demokratičtí politici. Jsem optimistický, myslím, že vyhrajeme. Pak bude ale naším největším úkolem lidem dokázat, že umíme věci posunout vpřed. Když se nám to nepodaří, tak to bude pro občany čtvrtá, pátá vlna zklamání, která povede k ještě větší radikalizaci,“ neskrývá vědomí odpovědnosti.

Kotlebův hlavní soupeř mu tedy chce konkurovat jasnou vizí rozvoje, který nabízí politiku založenou na slušnosti a korektnosti. Bude-li to stačit, není jisté. Mnohé voliče mohlo odradit, když pragmaticky přijal podporu stran SMER a Most-Híd, i když kritizoval korupční praktiky krajských „Smeráků“. S blížícími volbami se též stává čím dál častěji terčem anonymních očerňujících kampaní na internetu.

Bitva na vícero frontách

Banská Bystrica není jediným místem, kde se dnes bojuje proti nástupu Kotlebovy ĽSNS. V Nitranském kraji kandiduje Kotlebův spolustraník Milan Uhrík a má reálnou šanci, že zvítězí. ĽSNS navíc letos do krajských voleb nasadila přes tři sta svých kandidátů, od bývalého člena neonacistických kapel Juden Mort a Krátky proces Rastislava Rogela, který byl v minulosti stíhaný za útok na punkový klub Obluda, po banskobystrického zbrojaře Jaroslava Kuracinu. V případě, že k volbám přijde nízký počet voličů a ti Kotlebovi budou disciplinovaní, se může stát, že mnoho z nich bude zvoleno.

Kotlebův fašismus však na slovenské politické scéně není anomálií. Jeho krajně pravicový extrémismus je sice otevřený a dobře čitelný: vlajky, uniformy, fašistické symboly a segregační jednání mají jedinou možnou interpretaci. Ostatní politické strany se však svou rétorikou začínají Kotlebovi nápadně podobat.

Ať už se jedná o národovce ze Slovenské národní strany, pravicové populisty ze Sme rodina, nebo levicový SMER, odevšud zaznívají protiromské a protiimigrantské výroky, vyhrocující společenské nálady a legitimizující existenci ĽSNS. Nedávná vyjádření předsedy pseudoliberální strany Sloboda a Solidarita Richarda Sulíka o nutnosti sterilizovat romské ženy, smutnou slovenskou současnost výmluvně dokreslují.

Lze stále doufat, že Kotleba po volbách upadne do politického zapomnění. Ale k vymýcení slovenské politiky nenávisti to samo o sobě stačit nebude. Také Slovensko tu ještě čeká spousta práce.