Andrej Babiš se na sjezdu hnutí ANO zasnil: vládní koalice by prý měla mít společného prezidentského kandidáta, nebo — ještě lépe — kandidátku. V rozhovoru pro MF Dnes to později upřesnil: „Nemyslím si, že by případným kandidátem musel být nutně politik. Naopak, klidně to může být respektovaná osobnost z jiné oblasti, která osloví lidi napříč spektrem, a klidně to může být žena. České republice by prezidentka bezpochyby slušela.“

V souvislosti s těmito Babišovými vyjádřeními se nabízí hned několik otázek. Kupříkladu: Proč Babiš mluví o prezidentské volbě už teď? Může myslet nabídku na společného kandidáta s krajní pravicí vážně? Kdo by mohly být osobnosti, zejména pak ženy, které osloví s podporou populistů a krajní pravice lidi napříč politickým spektrem?

Pokud jde o načasování Babišova prohlášení, nabízí se několik možných vysvětlení. Jedním z nich je, že Babiš, který zoufale potřebuje hnutí Svoboda a přímá demokracie a stranu Motoristé sobě k tomu, aby nebyl Poslaneckou sněmovnou vydán k trestnímu stíhání, chtěl ještě před hlasováním udělat gesto, které by naznačovalo, že s vládní spoluprací s oběma politickými subjekty počítá i v příštích letech.

Za Babišovým prohlášením ovšem může být i dlouhodobější strategie. Vládní koalice se totiž ve skutečnosti neskládá ze tří, ale z šesti stran. Tři strany, jejichž představitelé se dostali do Sněmovny zásluhou nepřiznané koalice vedené SPD, jsou sice malé, ale mají dohromady desítky, možný stovky tisíc voličů.

V minulých prezidentských volbách, v nichž Babiš prohrál s Petrem Pavlem, ho z těchto malých stran jasně podpořila jen Trikolora. Hnutí SPD ho ve druhém kole přímo nepodpořilo, jen vyzvalo své voliče, aby nehlasovali pro Pavla.

Je jasné, že pokud strany současné vládní koalice přijdou s návrhy na prezidentské kandidáty, nemůže žádný z nich uspět bez podpory ANO. Byl-li by přitom souboj ve druhém kole těsný, může takový kandidát prohrát, pokud ho nepodpoří voliči SPD, Motoristů sobě, Svobodných, Trikolory a PRO.

Bude kandidovat Babiš?

Babiš sice naznačuje, že společným kandidátem populistů a krajní pravice by mohla být „respektovaná osobnost“, která není politikem. Ve skutečnosti je ale kandidátem, který může tuto část politického spektra případně spojit a mobilizovat, jen on. Pro případnou kandidaturu může mít Babiš navíc několik důvodů.

Především by — už vzhledem ke svému rozměrnému egu — docela jistě rád odčinil porážku, kterou utrpěl s Pavlem v roce 2023. Zvolení prezidentem by mu však také poskytlo imunitu na dalších pět let.

Případné další zvolení do Poslanecké sněmovny v roce 2029 mu nemusí imunitu zaručit, pokud nebude schopný dát dohromady „nevydávací“ většinu, kterou se mu podařilo vytvořit nyní. Jak Babiš, tak Okamura sice nyní nebudou skoro jistě vydáni k trestnímu stíhání, v praxi to ale znamená, že se jejich trestní stíhání pouze zastaví do konce jejich poslaneckých mandátů. To, že by Babiš musel v pětasedmdesáti čelit soudnímu řízení, které by i ve světle posledního rozsudku odvolacího soudu skončilo zřejmě jeho odsouzením, je pro něho dozajista noční můrou.

Babišovo zvolení do prezidentského úřadu by pomohlo i Okamurovi, protože by Babiš mohl jeho trestní stíhání zastavit nebo ho omilostnit. To samé se týká hlavní tváře Motoristů sobě Filipa Turka, pokud by proti němu bylo zahájeno trestní stíhání kvůli jeho výrokům na sociálních sítích a dalším činům.

Babiš si je vědom toho, že kdyby v roce 2028 kandidoval, bude mít tentokrát za sebou jak vládu, tak i podstatnou část médií. Přičemž média veřejné služby už možná budou pod přímým vlivem jeho kabinetu. Jeho šance uspět v prezidentské volbě tak budou mnohem větší než v roce 2023.

Jeho politická a propagandistická mašinérie může — i s pomocí koaličních partnerů — rozjíždět kampaně proti Pavlovi, pokud by znovu kandidoval. Jakož samozřejmě i proti jakémukoliv jinému případnému protikandidátovi.

Babiš bude mít v příštích letech také vliv na to, jak hospodaří stát. Už současný návrh vládního rozpočtu ukazuje, že bude „rozhazovat“ ve snaze koupit si přízeň veřejnosti. Pokud by si na ekonomické oživení „půjčil“ od příštích generací další stamiliardy i v příštím roce, mohl by se na konci roku 2027, během vrcholící prezidentské kampaně, zřejmě chlubit úspěchy.

Babišova případná kandidatura s sebou ale pro něj nese i rizika. Jeho případné zvolení prezidentem by mělo dalekosáhlé dopady jak na hnutí ANO, tak na celou vládní koalici. Což může být důvod, proč bude nakonec koalice populistů a krajní pravice hledat jiného společného prezidentského kandidáta.

Odchod Babiše z čela strany by totiž docela jistě ANO před dalšími sněmovními volbami výrazně oslabil. V hnutí není žádná postava se srovnatelnou autoritou a politickým i finančním vlivem, která by ho udržela pohromadě. I kdyby Babiš nepřímo dál podporoval ANO z Hradu, bez jeho vůdcovské role by se propadlo.

Odchod Babiše na Hrad by také znamenal pád vlády, následovaný hledáním nového premiéra. To by byl destabilizující vývoj, i kdyby Babiš ustavení nové vlády v čele s někým z hnutí ANO režíroval.

Když ale pro a proti Babišovy kandidatury sečteme, má účast v prezidentském klání navrch. Je tedy docela dobře možné, že když Babiš poněkud mlhavě — a překvapivě — mluvil na sjezdu ANO o společném prezidentském kandidátovi populistů a krajní pravice, měl na mysli především sám sebe. Pozdější vyjádření o tom, že by to mohla být respektovaná osobnost, která není v politice, mohou být jen zastíracím manévrem.

Jaká osobnost?

Vezměme ale Babišova slova vážně a zamysleme se nad tím, jakou obecně respektovanou osobnost by koalice populistů a krajní pravice mohla vygenerovat. V tomto okamžiku jsou jedinými „osobnostmi“ v této části politického spektra jen političtí lídři ANO, SPD a Motoristů sobě.

V hnutí ANO by bez účasti Babiše v prezidentském klání připadali v úvahu snad jen Karel Havlíček a Alena Schillerová. V SPD lídr hnutí Okamura, který se už jednou kandidovat pokusil. A u Motoristů sobě Filip Turek.

Že by kterýkoliv z těchto kandidátů mohl získat potřebnou podporu nadpoloviční většiny voličů ve druhém kole, je ale velmi nepravděpodobné — a to i v případě, že by měl za sebou masivní kampaň a velké peníze. Češi sice dali v minulých sněmovních volbách nemálo hlasů populistům z ANO, ale SPD a Motoristé sobě se málem nedostali do Sněmovny. A extrémisty z hnutí Stačilo! voliči rovnou poslali mimo sněmovnu.

Krajní pravice a extrémisté nejsou obklopeni ani žádnými obecně respektovanými osobnostmi, které v politice nejsou. Nemohou tedy nikoho, kdo by oslovil nadpoloviční většinu nabídnout.

Hnutí ANO dokázalo ve svých začátcích, kdy vystupovalo jako protikorupční liberální politický projekt, přilákat některé známé osobnosti, ale ti se s hnutím postupně rozešli jak kvůli jeho vůdcovskému charakteru, tak kvůli patologickým rysům Babišovy osobnosti.

Nejvýraznějšími tvářemi mezi takovými osobnostmi byli Martin Stropnický, Jiří Zlatuška a Pavel Telička. A pak několik žen: eurokomisařka Věra Jourová a europoslankyně Dita Charanzová, Martina Dlabajová nebo Radka Maxová.

Pokud by Babiš myslel vážně, že by hnutí ANO a krajní pravice podpořily společně ženskou kandidátku, současné političky ANO by, s možnou výjimkou Schillerové, žádnou šanci dozajista neměly. Všechny totiž přijaly roli Babišových politických posluhovaček v jeho politickém komparsu.

Je samozřejmě možné, že by se ANO skutečně mohlo, jak naznačuje Babiš, pokusit oslovit osobnost, která je momentálně mimo politiku. Jenže šance na nalezení takové osobnosti jsou extrémně malé už kvůli Babišem zmíněné strategii společného postupu ANO a krajní pravice. Jakákoliv osobnost z podnikatelských a akademických kruhů nebo kultury, která by souhlasila s podporou všech stran současné vládní koalice, by se okamžitě společensky zdiskreditovala.

Babiš musí toto vše vědět, nebo alespoň tušit. A i proto zůstává nejpravděpodobnější variantou kandidatura jeho samotného.