Odlišme nejprve hlasování o důvěře a hlasování o nedůvěře. V obou se nejvýrazněji projevuje parlamentní kontrola vlády. Hlasování o důvěře je ovšem většinou chápáno jako nutný krok, který následuje poté, co prezident jmenuje předsedu vlády, její členy, a premiér je následně uvede do úřadů. Pro získání důvěry musí vláda získat podporu nadpoloviční většiny přítomných poslanců. Je to tak trochu „měkká“ varianta, která odkazuje k tomu, že nově nastupujícímu kabinetu by, zpravidla po vítězných volbách, nemělo být bráněno v tom chopit se moci.

I sama vláda však může o důvěru požádat v průběhu volebního období. Třikrát se tak dokonce stalo. Poprvé si v březnu 2003 Špidlova vláda testovala sílu po prezidentských volbách, ve kterých se projevila fatální nejednotnost koaličních stran. Ta umožnila zvítězit Václavu Klausovi, což logicky oslabilo premiérovu pozici. Jednalo se o krok vyzrálého politika, který si chtěl potvrdit, že i po tomto fiasku má za zády skutečnou většinu. Koaliční partneři ho v tomto případě podrželi, a ukázalo se tak, že volba prezidenta vládní jednotu automaticky neničí.

Další dva případy nejsou spojeny s příliš veselými okolnostmi. O důvěru uprostřed volebního období požádal Petr Nečas: poprvé, když mu z vlády odešly Věci veřejné, podruhé, když se mu začal bouřit klub vlastní strany, a kdy tak poprvé (a prozatím naposled) spojil s hlasováním o důvěře i případnou podporu pro konkrétní zákon. Ve všech případech, kdy si vláda požádala o obnovení parlamentního mandátu pro své fungování, se tak jednalo o test jednoty koaliční vlády.

Hlasování o nedůvěře vládě, kterého jsme byli svědky v minulém týdnu, je zcela odlišnou disciplínou. Přichází jako návrh opozice, která musí shromáždit absolutní většinu hlasů, tedy 101. To obvykle v „klidných dobách“ není myslitelné naplnit, což si všichni zúčastnění moc dobře uvědomují. Ostatně, když se to jednou v roce 2009 povedlo, byl i sám Jiří Paroubek, lídr sociální demokracie a iniciátor hlasování, viditelně zaskočen.

Hlasování o nedůvěře vládě za Paroubka, Topolánka a Nečase

Historicky první hlasování o nedůvěře vládě se konalo až v září 2003. Po něm následovalo ještě rovných dvacet pokusů, z nichž posledním byl právě únorový atak vedený proti nově jmenovanému Babišovu kabinetu.

Žebříček premiérů, kterým se tímto způsobem šlo „po krku“ nejčastěji, vedou Mirek Topolánek se svou druhou vládou — a již víme, že poslední pokus byl úspěšný —, společně s Petrem Nečasem. Oba čelili tomuto pokusu opozice celkem pětkrát. Není to náhoda: jeden jako druhý vládli v časech politických krizí, ve kterých bylo pro opozici snazší vládu ostřelovat.

Topolánek měl v případě své druhé vlády většinu pouze díky sociálnědemokratickým přeběhlíkům — a nakonec to ani nebyli oni, kdo ho při Paroubkově úspěšném pokusu zradili. Nečas pak sice začínal s pevnou většinou 118 mandátů, která téměř atakovala hranici ústavní většiny. Rozpad nejmenší vládní strany, populistických Věcí veřejných, spolu s postupným rozvratem ve vlastní straně, však vidinu o hladkém vládnutí postupně zhatily.

Zatímco hlasování o důvěře se tedy jen zřídka používá jako „dobrovolný“ legitimizační nástroj, vyslovování nedůvěry se stává plnohodnotnou součástí naší parlamentní kultury. Je tomu tak i proto, že přestože jsou podmínky pro shození vlády tvrdší než v období jejího vzniku, stále by se mohlo zajít ještě dál.

Po jediném úspěšném pokusu v roce 2009 se při pohledu na překvapeného Paroubka vedla debata o tom, zda si nevypůjčit německý model. Ten by předpokládal, že opozice má alternativního kandidáta na předsedu vlády, což by indikovalo plán pro další měsíce a roky.

V našich podmínkách k vyslovení nedůvěry může dojít bez jakékoliv další vyhlídky, což se také v onom roce stalo. Pád Topolánkovy vlády vedl k vytvoření úřednické vlády Jana Fischera, přičemž na koleni vznikl plán na vypsání předčasných voleb. Ty se však nakonec rozhodnutím ústavního soudu neuskutečnily.

Jediný úspěšný případ však pro další roky sloužil jako varování před tím, co se může stát. Budoucí opoziční strany to sice od vyvolávání jednání neodradilo, zároveň však už nikdy nenastala situace, kdy by se dalo očekávat drama s nejistým výsledkem.

Nečasova vláda si tyto schůze sněmovny často vykoledovala především proto, že byla po většinu času svého působení rekordně neoblíbená. Sociální demokraté se cítili být na koni a parlamentní jednání, na kterém se znovu a znovu bude poukazovat na asociální návrhy nebo vládní skandály, se stalo součástí jejich strategie, jak napříště uspět.

Tehdejší ČSSD v tomto volebním období byla ve zvláštní situaci: etablovalo se nové vedení v čele s Bohuslavem Sobotkou, strana navíc především v prvních měsících Nečasova vládnutí nebyla v dobré kondici poté, co, ačkoliv volby vyhrála, nedostala šanci vládu sestavit.

Častá jednání o vyslovování nedůvěry poukazovala na to, že vláda ztrácí legitimitu — dílem kvůli drastickým škrtům, dílem kvůli stále většímu počtu skandálů, které měli na svědomí politici Věcí veřejných. Třeba v případě v pořadí druhého hlasování o vyslovení nedůvěry Nečasově vládě už tři poslanci této strany, Kristýna Kočí, Stanislav Huml a Jaroslav Škárka, s koalicí nehlasovali. Nespokojenost s vládou se navíc čím dál častěji projevovala i na ulici kvůli mohutným odborářským demonstracím. I díky jejich organizačnímu propojení s ČSSD byla jednání o nedůvěře něčím jako vhodným doplňkem.

Nástup Babiše: postupná personalizace a polarizace

Vyslovováním nedůvěry se v následujícím období, které je charakteristické návratem sociálních demokratů do vlády, ale také vstupem Andreje Babiše do politiky, šetřilo. Odehrálo se jen jednou, a to v roce 2015. Důvodem byla i ideová fragmentace tehdejší opozice: vedle pravicových stran v ní totiž byli i komunisté a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

Pro „demokratické strany“ bylo mediálně nevýhodné, aby si je voliči spojovali s antisystémovými stranami, které by vládu napadaly ze zcela jiných pozic, než by oni sami zamýšleli. Navíc Sobotkova vláda tehdy nebyla neoblíbená zdaleka tolik jako předcházející vláda Babišova, byl v ní i deklarativní „umírňující“ prvek v podobě angažmá lidovců.

Po roce 2018, kdy po povolebních peripetiích se vznikem jednobarevné vlády bez důvěry přišla druhá Babišova vláda, obohacená o sociální demokraty a toleranční patent s komunisty, se situace mírně proměnila. I když tehdy již Okamurova SPD byla v opozici spolu s „demokratickým blokem“, opoziční strany se začaly mnohem víc zaměřovat na osobnost Babiše.

Postupná personalizace politiky se tak začala projevovat i v silné personalizaci hlasování o nedůvěře: ta se konala totiž až na jeden případ ve volebním období 2017—2021 vždy kvůli nějakému průšvihu předsedy vlády. Na rozdíl od předcházejícího období tak byla dokonána naprostá mediální dominance Andreje Babiše a v politice se plně zabetonovaly tábory „Babiš“ a „Antibabiš“. Z dnešního pohledu se totiž může zdát, že tomu tak bylo už od Babišových začátků v politice, opak je ale pravdou.

Ještě několik let poté, co v roce 2013 do vlády vstoupili lidovci, neměl Babiš nikterak zvlášť dobré vztahy s prezidentem Zemanem, a ještě po volbách v roce 2017 někteří politici ODS koketovali s tím, že by do vlády s ANO mohli jít oni. „Babišizace“ politiky se nemohla neprojevit babišizací parlamentního jednání.

Když v roce 2021 vznikla Fialova vláda, dostala do vínku silnou opozici vedenou Babišem i tlak ulice. Opozice vedená Babišovou „lepší vládou“ se pokusila o sesazení Fialy celkem čtyřikrát. Specifický pokus se udál 18. ledna 2023: opozice tehdy hlasovala o nedůvěře jen proto, že se předtím nenašla shoda na projednání opozičních návrhů zákonů.

Tento moment se stal symptomem velmi silné a zdánlivě nepřekonatelné polarizace na parlamentní půdě. Prakticky vždycky předtím fungovaly dohody předsedů poslaneckých klubů, vyvažování v případě projednávaných bodů, domluvy o prostoru pro opozici. Tyto zvyklosti, které nebyly zakresleny v předepsaných kolonkách, byly dlouho tmelem parlamentní práce a udržovaly v chodu i zcela běžný legislativní proces.

Po roce 2021 se však domluvy hroutily jako domečky z karet a něco jako strategické párování poslanců koalice a opozice se najednou stalo nepředstavitelným. Nejsilněji se tato nová sněmovní realita vyjevila v případě nekonečných obstrukcí pod taktovkou Andreje Babiše a Tomia Okamury, které svou délkou a intenzitou naznačovaly, že už z neformálních pravidel neplatí nic.

Hlasování o nedůvěře jako PR disciplína

Součástí politické kultury se ale hlasování o nedůvěře stávají samozřejmě i pro svůj neocenitelný komunikační potenciál. Zhruba v roce 2013 se naplno ukázala role sociálních sítí pro politický marketing. Pro naléhavost „nedůvěry“ se tato jednání stala vítanou součástí negativních kampaní vedených proti vládám nebo jejím politikům. Umožnila totiž opozici prezentovat své názory, komplexně shrnout své výtky, ale nově z toho také sestříhat krátká a úderná videa, která se dají umístit na sociální sítě.

Jestli právě ta běžně rozhodují volby? Spíše ne. Je ale lepší je mít než nemít. V jednání o tomto bodu se navíc vedle komunikační transformace projevují i jevy typické pro celou politiku a chápání reprezentace — a to je především ona personalizace, spojená víc než s kým jiným s osobností Andreje Babiše.

Vzhledem k tomu, jakou roli může jednání pro opozici hrát, je pak nepochopitelné, když opoziční strany tohoto prostoru, který si samy vytvořily, následně nevyužijí. To jsme viděli i v minulém týdnu, kdy se opozicí svolané jednání stalo platformou pro koaliční politiky, aby vládu hájili.

Ač tedy máme tendenci si myslet, že některé jevy v politice zažíváme poprvé, není tomu tak. Jestli na někoho v uplynulých letech působilo až příliš intenzivně to, že se opozice snaží ve sněmovně vládu sesadit, jednalo se čistě aritmeticky o optický klam. Ani názorové střety mezi vládou a opozicí nejsou o moc horší, než tomu bylo například v době Nečasova vládnutí.

Co ale nové je, že se debata stále točí kolem jedné osoby a že se i hlasování o nedůvěře stává součástí naléhavějšího problému, kterým je bourání neformálních parlamentních dohod. Je docela dobře možné, že rekordní rychlost, se kterou se nyní poměrně roztříštěná opozice pokusila vládu shodit, je prvním výstřelem z Aurory, po němž ve Sněmovně uvidíme pořádné rodeo.