Odlišme nejprve hlasování o důvěře a hlasování o nedůvěře. V obou se nejvýrazněji projevuje parlamentní kontrola vlády. Hlasování o důvěře je ovšem většinou chápáno jako nutný krok, který následuje poté, co prezident jmenuje předsedu vlády, její členy, a premiér je následně uvede do úřadů. Pro získání důvěry musí vláda získat podporu nadpoloviční většiny přítomných poslanců. Je to tak trochu „měkká“ varianta, která odkazuje k tomu, že nově nastupujícímu kabinetu by, zpravidla po vítězných volbách, nemělo být bráněno v tom chopit se moci.

I sama vláda však může o důvěru požádat v průběhu volebního období. Třikrát se tak dokonce stalo. Poprvé si v březnu 2003 Špidlova vláda testovala sílu po prezidentských volbách, ve kterých se projevila fatální nejednotnost koaličních stran. Ta umožnila zvítězit Václavu Klausovi, což logicky oslabilo premiérovu pozici. Jednalo se o krok vyzrálého politika, který si chtěl potvrdit, že i po tomto fiasku má za zády skutečnou většinu. Koaliční partneři ho v tomto případě podrželi, a ukázalo se tak, že volba prezidenta vládní jednotu automaticky neničí.

Další dva případy nejsou spojeny s příliš veselými okolnostmi. O důvěru uprostřed volebního období požádal Petr Nečas: poprvé, když mu z vlády odešly Věci veřejné, podruhé, když se mu začal bouřit klub vlastní strany, a kdy tak poprvé (a prozatím naposled) spojil s hlasováním o důvěře i případnou podporu pro konkrétní zákon. Ve všech případech, kdy si vláda požádala o obnovení parlamentního mandátu pro své fungování, se tak jednalo o test jednoty koaliční vlády.

Hlasování o nedůvěře vládě, kterého jsme byli svědky v minulém týdnu, je zcela odlišnou disciplínou. Přichází jako návrh opozice, která musí shromáždit absolutní většinu hlasů, tedy 101. To obvykle v „klidných dobách“ není myslitelné naplnit, což si všichni zúčastnění moc dobře uvědomují. Ostatně, když se to jednou v roce 2009 povedlo, byl i sám Jiří Paroubek, lídr sociální demokracie a iniciátor hlasování, viditelně zaskočen.

Hlasování o nedůvěře vládě za Paroubka, Topolánka a Nečase

Historicky první hlasování o nedůvěře vládě se konalo až v září 2003. Po něm následovalo ještě rovných dvacet pokusů, z nichž posledním byl právě únorový atak vedený proti nově jmenovanému Babišovu kabinetu.

Žebříček premiérů, kterým se tímto způsobem šlo „po krku“ nejčastěji, vedou Mirek Topolánek se svou druhou vládou — a již víme, že poslední pokus byl úspěšný —, společně s Petrem Nečasem. Oba čelili tomuto pokusu opozice celkem pětkrát. Není to náhoda: jeden jako druhý vládli v časech politických krizí, ve kterých bylo pro opozici snazší vládu ostřelovat.

Topolánek měl v případě své druhé vlády většinu pouze díky sociálnědemokratickým přeběhlíkům — a nakonec to ani nebyli oni, kdo ho při Paroubkově úspěšném pokusu zradili. Nečas pak sice začínal s pevnou většinou 118 mandátů, která téměř atakovala hranici ústavní většiny. Rozpad nejmenší vládní strany, populistických Věcí veřejných, spolu s postupným rozvratem ve vlastní straně, však vidinu o hladkém vládnutí postupně zhatily.

Zatímco hlasování o důvěře se tedy jen zřídka používá jako „dobrovolný“ legitimizační nástroj, vyslovování nedůvěry se stává plnohodnotnou součástí naší parlamentní kultury. Je tomu tak i proto, že přestože jsou podmínky pro shození vlády tvrdší než v období jejího vzniku, stále by se mohlo zajít ještě dál.

Po jediném úspěšném pokusu v roce 2009 se při pohledu na překvapeného Paroubka vedla debata o tom, zda si nevypůjčit německý model. Ten by předpokládal, že opozice má alternativního kandidáta na předsedu vlády, což by indikovalo plán pro další měsíce a roky.

V našich podmínkách k vyslovení nedůvěry může dojít bez jakékoliv další vyhlídky, což se také v onom roce stalo. Pád Topolánkovy vlády vedl k vytvoření úřednické vlády Jana Fischera, přičemž na koleni vznikl plán na vypsání předčasných voleb. Ty se však nakonec rozhodnutím ústavního soudu neuskutečnily.

Jediný úspěšný případ však pro další roky sloužil jako varování před tím, co se může stát. Budoucí opoziční strany to sice od vyvolávání jednání neodradilo, zároveň však už nikdy nenastala situace, kdy by se dalo očekávat drama s nejistým výsledkem.

Nečasova vláda si tyto schůze sněmovny často vykoledovala především proto, že byla po většinu času svého působení rekordně neoblíbená. Sociální demokraté se cítili být na koni a parlamentní jednání, na kterém se znovu a znovu bude poukazovat na asociální návrhy nebo vládní skandály, se stalo součástí jejich strategie, jak napříště uspět.

Tehdejší ČSSD v tomto volebním období byla ve zvláštní situaci: etablovalo se nové vedení v čele s Bohuslavem Sobotkou, strana navíc především v prvních měsících Nečasova vládnutí nebyla v dobré kondici poté, co, ačkoliv volby vyhrála, nedostala šanci vládu sestavit.

Častá jednání o vyslovování nedůvěry poukazovala na to, že vláda ztrácí legitimitu — dílem kvůli drastickým škrtům, dílem kvůli stále většímu počtu skandálů, které měli na svědomí politici Věcí veřejných. Třeba v případě v pořadí druhého hlasování o vyslovení nedůvěry Nečasově vládě už tři poslanci této strany, Kristýna Kočí, Stanislav Huml a Jaroslav Škárka, s koalicí nehlasovali. Nespokojenost s vládou se navíc čím dál častěji projevovala i na ulici kvůli mohutným odborářským demonstracím. I díky jejich organizačnímu propojení s ČSSD byla jednání o nedůvěře něčím jako vhodným doplňkem.

Nástup Babiše: postupná personalizace a polarizace

Vyslovováním nedůvěry se v následujícím období, které je charakteristické návratem sociálních demokratů do vlády, ale také vstupem Andreje Babiše do politiky, šetřilo. Odehrálo se jen jednou, a to v roce 2015. Důvodem byla i ideová fragmentace tehdejší opozice: vedle pravicových stran v ní totiž byli i komunisté a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

Pro „demokratické strany“ bylo mediálně nevýhodné, aby si je voliči spojovali s antisystémovými stranami, které by vládu napadaly ze zcela jiných pozic, než by oni sami zamýšleli. Navíc Sobotkova vláda tehdy nebyla neoblíbená zdaleka tolik jako předcházející vláda Babišova, byl v ní i deklarativní „umírňující“ prvek v podobě angažmá lidovců.

Po roce 2018, kdy po povolebních peripetiích se vznikem jednobarevné vlády bez důvěry přišla druhá Babišova vláda, obohacená o sociální demokraty a toleranční patent s komunisty, se situace mírně proměnila. I když tehdy již Okamurova SPD byla v opozici spolu s „demokratickým blokem“, opoziční strany se začaly mnohem víc zaměřovat na osobnost Babiše.