Projev Ota Klempíře, jímž mimo jiné žádal o důvěru vládě, se v první části věnoval obrazu dosavadní české společnosti jako společnosti strachu z projevení vlastního názoru. Vymezuje se proti „samozvaným morálním soudcům“ a nakonec neodolá, aby celou tuhle část svého projevu nevěnoval „kolegovi Filipovi“.

Motoristé hlásají, že rozhodně žádný strach ve společnosti podporovat nebudou, každý si bude moct říkat a dělat, co chce. Tahle část jeho projevu je přinejmenším rozvratná (jak to ostatně Motoristům přísluší): žádné postihy za vyjádření vlastního názoru se v České republice nekonaly, Filip Turek nebyl ani vyšetřován, ani nijak trestán, pouze nebyl prezidentem akceptován v roli ministra, protože jeho výroky na sociálních sítích i v realitě, stejně jako způsob jeho chování svědčí o jeho naprosté nekompetenci v tak zodpovědné funkci.

Pokud mají Motoristé a jejich příznivci strach z toho, že budou postihování za porušování dopravních předpisů, bojí se právem. Nikde jinde jim nebezpečí nehrozí… pokud se tedy dokážou držet Listiny práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Zbytek projevu se Oto Klempíř snažil věnovat kultuře. Výsledkem ale byla jenom snůška nicneříkajících frází. Jistěže demokratický stát má podporovat kulturu pro každého. Je ale přece jasné, že to neznamená, že každý kulturní výkon musí být přístupný každému. Dokonce i kultura, kterou s úspěchem vyvážíme (například hudební tělesa a jejich hvězdy), a ona nám tak získává nejen slávu, ale i peníze do státního rozpočtu, je přece elitářská.

Přesto národní identitu, kterou Oto Klempíř svým projevem vzývá, udržuje. Právě celosvětově potvrzenou kvalitou. A ta se vždy prosazuje originalitou, ne konvenčností.

Nejasno v povinnostech

Řídit ministerstvo manažersky je ministrovou povinností. Politik nemá mluvit do uměleckých otázek, na to má v úřadu jednotlivé odbory. O podpoře kultury u nás nerozhoduje MK ČR ve všech jednotlivých případech, je zřizovatelem pouze v přesně vyjmenovaném počtu národních kulturních institucí (psala jsem o nich před volbami při hodnocení práce předchozího ministra Martina Baxy).

Ostatní kulturní činitelé, jako divadla, nakladatelství, hudební a pěvecká tělesa, výtvarníci, tanečníci, kulturní periodika v tištěné i internetové podobě, filmaři, akce jako festivaly všeho druhu a promiňte, jestli na někoho zapomínám, žádají o státní podporu prostřednictvím grantového řízení, kde o jejich žádostech rozhodují grantové komise.

Máme také dva Státní fondy. Jejich složení by ministr neměl ovlivňovat (ale nevím, jestli na to je přímo závazný předpis), jakkoli je na návrh oborově příslušných referentů jmenuje. Komise rozdělují prostředky, které vycházejí z podílu, jaký připadl ministerstvu kultury ze státního rozpočtu. Připomenu jen, že za celou dobu demokratického politického rozhodování v České republice se nepodařilo, aby ten podíl byl alespoň jedno procento. Pokud Oto Klempíř jako bojovný Motorista dokáže, aby to konečně alespoň jedno procento bylo, bude to úspěch.

V oboru památkové péče to chodí podobně jako v ostatních segmentech státní péče o kulturu: stát se přímo stará o památky, které vlastní, na ostatní přispívá podle různých programů a priorit. Památky u nás, podobně jako všude ve svobodném světě, mají různé majitele a jejich stav je odrazem nejen společenského bohatství, ale i žebříčku hodnot: je-li soukromému majiteli bližší postavení obchoďáku než oprava historické stavby, stavbu zbourá, i když je památkově chráněná, a pokutu klidně zaplatí. Má své kalkulace, ví, co se mu vyplatí.

Je důležité připomenout, že na péči o památky vydatně přispívá i Evropská unie a Norské fondy, kteréžto instituce živé umění nepodporují (nejspíš proto, že živé umění je těžko předem měřitelné, kvalitu prověřuje čas a reflexe jak odborně kritická, tak i „lidová.“ A tu si musí země posoudit samy). Na závěr odstavce musím ještě dodat, že grantové komise samozřejmě pracují s čísly, daty a rozpočty. A výsledky se samozřejmě kontrolují, ovšem jen tam, kde jsou měřitelné. Otázky vkusu a žánrových a estetických preferencí nemají hrát roli.

Oto Klempíř chce oddělit skutečnou kulturu od byznysu, který se za ni vydává: ráda bych viděla, jak to chce udělat. Myslí tím byznysem soukromá divadla, muzikálové produkce, pořadatelství hudebních festivalů různých žánrů, Shakespearovské slavnosti? Nebo tím vzkazuje soukromým kulturním impresáriům, že od státu nic nedostanou (jako že doposud nedostávají, pokud jsou jejich podniky založené na komerční bázi, přestože si na to vytrvale stěžují)?

Oto Klempíř slibuje, že MK ČR bude podporovat kulturu, která potáhne společnost do 21. století (v jehož čtvrtině už jsme). Ale pokud neřekne, co tím myslí, jsou to jen prázdná slova. Tím spíš, že se neopírají ani v nejmenším o charakteristiku světové kultury 21. století (ani neříkají, kolik světa do ní zahrnují).

Zajímavost nebo nezajímavost kultury toho kterého období i území se opírá o podobu společnosti a jejích myšlenkových tendencí: mocná energie nové, konečně samostatné první republiky spolu s otevřeností všemu novému dala základy síle československé kultury meziválečného období.

Historik Miroslav Hroch ten pohyb ve svém díle dovedl velmi přístupně vyložit. Připomněl, že se tak dělo i v jiných malých, právě samostatnost získavších národech (například v Lotyšsku, v Norsku, v Jugoslávii). Rovněž československý socialismus s lidskou tváří rezonoval přes hranice a umění té doby bylo zajímavé právě pro svou svobodomyslnou kritičnost. Bez té se politickými pobídkami kultura nikam táhnout nedá.

Ví Oto, co je folklor?

Komu Oto Klempíř adresuje své vyznání folkloru, nevím. Tento kulturní segment mezi zanedbané rozhodně nepatří, s láskou o něj pečují regiony, o sponzory nemá nouzi, protože s ním nic neriskují. Má své festivaly, má kde zkoušet a vystupovat a koneckonců Národní ústav lidové kultury i s Mezinárodním folklorním festivalem Strážnice patří mezi kulturní instituce zřizované státem.

Jsou regiony, kde je folklor živý, a dokonce prochází tvůrčí interpretací. A jsou u nás oblasti, kde se vytratil spolu s původním obyvatelstvem. A pak jsou tu velká města se svými subkulturami: ty současná etnografie za folklor považuje, ale pan ministr?

Na veřejnoprávní média

Veřejnoprávní média jsou v této vládě zvláštní kapitola. Ve svém kulturním výkonu nedostačují (a mnohem hůř je na tom Česká televize než Český rozhlas). Jenomže když se o nich mluví, jde vždycky především o zpravodajství a publicistiku, to by člověk musel být blázen, aby neviděl, že proklamované zrušení koncesionářských poplatků má vést k ovládnutí informačních kanálů státem, nikoli k definování kulturní produkce veřejnoprávních rozhlasu a televize mezi streamovacími médii.

Vytvořit finanční plán, změnit otravné jednoleté granty (které hrozně administrativně zatěžují) na dlouhodobější systém podpory zavedených institucí (třeba kulturních časopisů) a postavit Vltavskou filharmonii by byl pěkný výsledek Motoristů na MK ČR (Oto Klempíř se k němu hlásí). Ale populistického hloubení příkopů mezi jednotlivými částmi obyvatelstva ČR na základě jejich kulturních preferencí by se ministr dopouštět neměl.

Protože i jemu tak protivní aktivisté přece pouze říkají, co si myslí, nevytloukají okna operním domům ani Národní galerii. A o tu svobodu projevu mu přece naléhavě jde. Ani genderově, environmentálně, žánrově, esteticky a jakkoli jinak konzervativní část společnosti by neměla mocensky ostřelovat alternativce, kulturní, environmentální, LGBT a jiné aktivisty. Podobně, jako velcí agropodnikatelé mají nechat žít drobné zemědělce nebo průmyslové kolosy menší výrobce. Nebo už to u nás neplatí?

Oto Klempíř svá slova o řízení ministerstva kultury samozřejmě adresoval poslancům, které tím žádal o důvěru vládě. Ti se nad nimi zamýšlet nebudou. Poslanci koalice ANO, SPD a Motoristů ostatně ruku pro důvěru zvedli. Opozice nikoli. Koalice má ale pohodlnou většinu, takže o nic nejde. Tedy — kromě veřejnosti, té kulturní obzvlášť. Až bude pan ministr vystupovat veřejně příště, bude muset jeho projev svědčit o hlubší znalosti problematiky kultury 21. století v České republice, než jakou potřeboval před poslanci. Nebo spíš — měl by…