Irové během posledních tří let testovali dopady nepodmíněného příjmu pro část umělců. Program vznikl z covidových kompenzací, kdy byla umělecká činnost plošně zastavena. Z přibližně 8000 přihlášených vláda náhodně vybrala dvě tisícovky šťastlivců. Ti po tři roky dostávali 325 eur týdně (asi 7860 Kč). Neúspěšní uchazeči posloužili jako kontrolní skupina. Nepodmíněný příjem fungoval jako stabilní příjem na volné noze — tedy zdanitelný, ale s možností si dále vydělávat.

Mezi roky 2021 a 2025 stál program včetně administrativy 114 milionů eur (2,75 miliardy korun). Jeho cena ale byla reálně nižší, protože fiskální výnosy z vyšších daní nebo úspor na sociální podpoře okamžitě vrátily zpět do rozpočtu přibližně třetinu nákladů (37 procent).

Přesná čísla známe, protože Irové od počátku program důsledně analyzovali. Ukázalo se, že návratnost programu byla vysoká. Za každé investované euro dostalo Irsko 1,39 eura v socioekonomických přínosech. Pilotní program v socioekonomických přínosech celkově vyprodukoval přes 100 milionů eur — menší část skrze vyšší produktivitu a návštěvnost, větší díky zvýšení kvality života.

Jak ukazuje souhrnná analýza dopadů programu, u podpořených umělců se snížil podíl neplacené práce, kterou vykonávají. Zvýšila se naopak jejich schopnost vyjednat si dobré podmínky u práce placené. Odváděli méně práce mimo svůj sektor a neodcházeli z něj. Celkově se za týden věnovali o pět hodin více umění, o dvě až tři hodiny více výzkumu a o 45 minut více rozvoji dovedností. Umělci se také více zapojovali do kulturních akcí, díky čemuž svou tvorbu dostali k více divákům. V první fázi také umělci podstatně více investovali do uměleckých potřeb a vybavení.

Kdo se bojí umělců?

Unikátní na irském programu však nejsou jen jeho výsledky, ale také rozsáhlá politická a společenská podpora. Zatímco pilotní projekty nepodmíněného příjmu obvykle přijdou a odejdou, irská podpora umělců bude pokračovat. Všechny relevantní irské politické strany zařadily jeho pokračování do svých programů pro volby v roce 2024.

Podpora umělců tak přežila i předání vedení ministerstva od Zelených ke konzervativnější středopravé straně Fine Gael. Nový irský ministr označil program za „předmět závisti celého světa“ a „obrovský úspěch pro Irsko“. Široká podpora není dána jen odlišnou politickou kulturou, ale také vysokou mírou transparentnosti. Dopady programu byly od začátku systematicky sledovány, aby veřejnost jasně viděla, jaké přínosy přináší. Výsledky byly pravidelně a otevřeně komunikovány. Před rozhodnutím o jeho pokračování ministerstvo navíc spustilo robustní veřejnou konzultaci — a 97 procent respondentů z řad veřejnosti i uměleckého sektoru podpořilo dlouhodobé zachování programu.

Nedůvěra jako autoimunitní choroba české demokracie

Právě zde se ukazuje zásadní odlišnost mezi Irskem a Českou republikou: nedůvěra v politické instituce je u nás silně zakořeněná. Nejedná se přitom jen o nedůvěru v politiky, vyjádřenou například tím, že poslanci v žebříčku prestiže povolání aktuálně skončili poslední. Jde o nedůvěru v další politické instituce a obecnou kapacitu státu vykázat výsledky.

Zatímco Irsko se rozhodlo důvěřovat svým umělcům, český stát kontroluje a je velmi neefektivní. Typickým případem je předpoklad zneužití sociálních dávek, oblíbené téma politiků. Neexistují důkazy, že by se dělo ve velké míře. V roce 2022 například úřady práce provedly 122 tisíc kontrol pomoci v hmotné nouzi. Na jejich základě ale zamítli nebo odebrali jen jedno procento podpory a celkem tím stát získal 29 milionů korun. Vyčíslit náklady na 122 tisíc kontrol, z nichž přes sto tisíc bylo v místě, už stát nedokáže. Je ale jasné, že budou násobně vyšší než získané prostředky. Náklady přístupu „nedůvěřuj a prověřuj“ jsou vyšší než zisky.

Nedůvěra ve stát ovlivňuje ochotu podpořit veřejné výdaje s nepřímými dopady. Souvisí také se změnou politického prostředí. Dříve levice navrhovala větší investice státu a pravice preferovala větší prostor pro investice soukromého sektoru. K pravolevému ekonomickému soupeření se ale přidala kulturní osa, kde liberálnější část podporuje otevřenější společnost a tradicionalistická uzavřenější.

Preference uzavřené společnosti vede k podpoře okamžitých adresných transferů, jako jsou důchody. Lidé s těmito postoji chtějí přímou a okamžitou podporu své skupiny. Nevěří totiž, že stát doručí budoucí výsledky. Liberálnější postoje a vyšší důvěra naopak zvyšují ochotu podpořit obecné společenské investice například do vzdělávání nebo kultury.

Svoji pozici na mapě politického soupeření v České republice si můžete změřit v politickém kompasu NMS. Ten ukazuje i postoje veřejnosti a pozice politických stran. Vidíme, že většina občanů má sice levicovější postoje a nemá problém podpořit větší výdaje státu, současně bychom je ale na kulturní ose zařadili na tradicionalistickou část. Liberálů je jen čtvrtina. V České republice je proto u veřejných výdajů poptávka po okamžitých transferech a menší po společenských investicích. Nepřímé společenské dopady, tak jak s nimi pracují Irové, nejsou pro velkou část české společnosti zásadním argumentem.

Co to znamená pro podporu umělců u nás?

Zatímco irský ministr se chlubí podporou umění, bývalý český prezident Zeman se v době covidové pandemie proslavil rčením, že „umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“. Čeští politici tak jdou opačným směrem a dlouhodobě testují „co ještě kultura vydrží“: aktuálním čeká ministerstvo kultury největší procentuální snížení rozpočtu ze všech resortů, celkem o 3,4 miliardy.

Na domácí scéně proto nemá smysl téma nepodmíněného přijmu otevírat. Nikdo za něj také nelobbuje a nebylo součástí debat o statusu umělce. I tak strana budoucího ministra kultury ve svém volebním programu preventivně deklarovala, že nechce „zavádět status profesionálního umělce jako pobírače automatického státního platu“.

Obava ze zvýhodnění jedné skupiny vedla k tomu, že se v České republice po dlouhém vyjednávání podařilo pro umělce prosadit jen dobrovolný registr. Umělcům z něj konkrétní podpora neplyne. Sektor ani nebojuje za zvýhodnění umělců, ale za snahu pracovní podmínky narovnat a zajistit, aby umělci nebyli na trhu práce znevýhodněni oproti jiným profesím.

Přímá podpora umělců v rozpočtu ministerstva kultury je navíc zanedbatelná. Rozpočet ministerstva tvoří asi jen čtvrtinu výdajů na kulturu, zbytek platí města a kraje. Všechny tři veřejné složky platí především kulturní instituce. Stipendijní programy pro individuální umělce jsou marginální, i když během schvalování registru ministerstvo opakovaně uvádělo, že se chystá stipendijní program rozšířit. Měl by podpořit asi 1500 umělců za 130 milionů korun. Jedná se tedy přibližně podporou 90 tisíc korun na jednoho umělce — ekvivalent tří měsíců podpory v Irsku.

Důležitá ale není výše stipendií. Klíčovou otázkou je, kolik bude stát administrace. Neoficiálně ministerstvo kultury mluví u svých dotačních programů o desítkách tisíc korun v nákladech na jednu úspěšnou žádost. Poučením z Irska by proto nemělo být zavedení nepodmíněného příjmu i u nás. Je to spíše losování stipendií v jednotlivých oborech. Na marginální podporu totiž hrozí připadnout extrémní administrativní náklady na straně ministerstva i umělců.

Druhým poučením z Irska by měla být maximální snaha o transparentnost, která zvyšuje důvěru ve stát. Bez ní se podpory občanů pro kulturu nedočkáme. Uvidíme, jak se k tématu transparentnosti postaví nový ministr kultury. Prvním testem bude transparentní příprava legislativy v oblasti veřejnoprávních médií.