↗

Pozvat na návštěvu kolegyni ministryni kultury Slovenské republiky Martinu Šimkovičovou je jistě ministrovo právo. Myšlence spolupráce by ale lépe odpovídalo, kdyby naopak jel na Slovensko sám, aby se paní kolegyně mohla pochlubit svými hrdinskými činy na poli vyhazování manažerů národních kulturních institucí a on, služebně mladší, si mohl buď říct, že takhle to chce dělat taky, nebo si pomyslet, že takhle asi ne, protože v českém prostředí si tím mnoho nepomůže. Foto FB Ministerstvo kultury České republiky

Po několika měsících, během nichž jsme mohli pozorovat činnost politického seskupení Motoristé sobě, je jasné, že tihle výtečníci se rozhodli politické poměry v České republice a v její vládě zcela rozvrátit. Chovají se podobně, jako skupina šikanujících fracků ve třídě, která svým chováním brání všem ve výuce, ale protože jsou z prominentní rodiny, ředitel situaci odmítá řešit.

Motoristé sobě, vyškoleni a dál povzbuzováni Václavem Klausem, se přitom nejspíš cítí kryti silnou politickou značkou, nadto podporováni silným ekonomickým subjektem jménem Pavel Tykač. Jeho zájmy se zavázali hájit za odměny, které jsou pro nýmandy jejich druhu obrovské, zatímco pro Tykače a další oligarchy je to pakatel, který se rovná drobným, které my ostatní házíme do kasičky při tříkrálové sbírce.

Ví ministr kultury, co je jeho úlohou?

Motoristé sobě hrají trapnou, smutnou a nesmírně hloupou roli, domnívajíce se, že tímto stylem udrží a ještě získají další příznivce a podporovatele, přičemž s největší pravděpodobností půjdou od válu rovnou na smetiště dějin. Což ovšem neznamená, že do té doby nemůžou napáchat škody.

Pro výkon činnosti na ministerstvech, která si vymohli, nemají žádnou kompetenci — nikdo z nich. Kdyby jejich nástup do politiky byl skutečně míněn jako snaha zlepšit situaci, třeba i proti zavedeným pořádkům, snažili by se co nejrychleji zorientovat v tom, co je podle zákona možné, jak vypadají smluvní závazky a kam sahají jejich kompetence i svobody v rámci daných agend. Tak se ale nechovají.

Ministr kultury si pozval do svého úřadu herce, kteří vystoupili na demonstraci v neděli 1. února: Hynka Čermáka, Jitku Čvančarovou, Sarah Haváčovou, Michala Jagelku a moderátora zábavných pořadů Aleše Cibulku. Nevím, zda byla pozvána také zpěvačka Hana Ulrychová. Pozvaní setkání na ministerstvu odmítli — proč by si také měli s ministrem cokoli vyříkávat — a nabídli místo toho setkání v Divadle Palace za účasti veřejnosti. Ministr však odmítl s tím, že nechtěl řešit politiku, ale kulturu.

Dotyční populární představitelé české kultury ovšem na demonstraci vystupovali jako zástupci občanů, kteří si nepřejí, aby je reprezentovali lidé s podezřelou minulostí a se sklony obdivovat nacismus a imperiální spády obou zemských polokoulí. S hereckými hvězdami ministr otázky české kultury nevyřeší — a naštěstí je ani nemůže z titulu své funkce nijak poškodit. Pokud totiž ztratíme svobodná veřejnoprávní média, seriály, detektivky, dabing a zábavné pořady budou dál produkovat soukromá média a herci v nich budou hrát.

Umělci si prostě můžou říkat na demonstracích co chtějí, pokud tedy stále platí v listopadu 1989 znovunabytá svoboda shromažďování, slova, vyznání a přesvědčení. Pokud svou popularitu dají do služeb protestní akce, je to jejich občanský postoj — a díky za něj. Špatně placení knihovníci, muzejníci nebo orchestrální hráči se v davu protestujících bezpochyby vyskytují, ale protože je nikdo nezná, jejich vliv je malý.

Pozvat na návštěvu kolegyni ministryni kultury Slovenské republiky Martinu Šimkovičovou je jistě ministrovo právo. I když je toto jeho rozhodnutí poněkud velkopanské — na počátku svého funkčního období může kolegyni ukázat tak akorát výsledky práce svých předchůdců. Myšlence spolupráce by lépe odpovídalo, kdyby naopak jel na Slovensko sám, aby se paní kolegyně mohla pochlubit svými hrdinskými činy na poli vyhazování manažerů národních kulturních institucí a on, služebně mladší, si mohl buď říct, že takhle to chce dělat taky, nebo si pomyslet, že takhle asi ne, protože v českém prostředí si tím mnoho nepomůže.

Čemu by se měl ministr konečně začít věnovat

Ministerstvo kultury ČR má přitom před sebou několik naléhavých úkolů. Ten nejpalčivější, i když příliš nepoutá pozornost veřejnosti, je pro příslušnou instituci, financovanou ze státního rozpočtu, klíčový: nalezení nového sídla pro Národní institut umění. Ten po sloučení Divadelního ústavu, Institutu umění a Národního informačního a poradenského střediska spojeného s Artamou — jež organizuje a dokumentuje amatérské kulturní konání — dostal výpověď ze svých dvou budov, a lhůta rychle běží.

Druhý úkol, který na ministra naléhavě čeká, je výběrové řízení na ředitele Národní galerie Praha. Dosavadní ředitelce Alicji Knast vyprší mandát na konci roku 2026. Už nyní je potřeba hledat kandidáty a hlavně začít sestavovat výběrovou komisi — a být připraven na tlak různých zájmů.

V těchto věcech populární umělci ministrovi mnoho neporadí. A v otázkách platů pracovníků v kulturních institucích, které slíbil zvýšit, mu více řeknou oboroví ministerští referenti, popřípadě zástupci uměleckých svazů a asociací.

Pan ministr Klempíř se pojede podívat na slavnost, při níž se slovenský Trenčín stane Evropským městem kultury 2026. Udělá dobře — pokud ve funkci vydrží, bude v roce 2028 účasten podobné události v Českých Budějovicích. Mezitím by si měl co nejvíc zjistit o Frankfurtském knižním veletrhu, na kterém bude v říjnu 2026 hlavní hostující zemí Česká republika. To je skoro za chvíli a bylo by fajn důstojně reprezentovat — a mít radost, když se to povede. Hlavní roli v tomto úkolu hraje České literární centrum, rovněž financované ze státního rozpočtu.

Vypadá to, že hlasitě povykující Motoristé sobě nejsou na úkoly vládnutí mezi válkami, klimatickými výkyvy a propastnými ekonomickými rozdíly mezi jednotlivci i regiony vůbec připraveni. Chybí jim kvalifikace, nedovedou se zeptat a neumějí se poradit. Místo toho vyvolávají skandály, aby vyhověli těm necelým sedmi procentům voličů, kteří jim bůhvíproč dali hlas.

Voliče Motoristů sobě, obávám se, kultura příliš nezajímá, Českou republiku však reprezentuje mnohem zásadněji než automobilový průmysl či stav dálnic. Pan ministr Oto Klempíř by se tak měl vážně pustit do práce a konečně se obeznámit s úkoly svého úřadu.