Dejme tomu, že máte rádi české filmy, třeba Pelíšky nebo Samotáře nebo Díru u Hanušovic. Nebo Snowboarďáky, na jejichž hudbě se podílel právě Oto Klempíř, dnešní ministr kultury. Možná chodíte do kina málo nebo vůbec, sledujete seriály na Netflixu a politika kolem filmového průmyslu vám připadá jako záležitost pro nějaký zvláštní druh lidí, kteří jezdí na festivaly vám nesrozumitelných filmů.

Pak se vás ovšem dění na ministerstvu kultury týká víc, než si myslíte. Nejde jen o nějaké umělecké snímky, co zamíří do pár kin a na Berlinale. Ve hře je i to, jestli se za pár let budete moct podívat na dobrý český film i vy. Možná se vám něco takového zdá jako samozřejmost, přesto tomu dnes stojí v cestě hned dvě zásadní překážky. Zálusk ministra kultury ovlivňovat výběr projektů, které získají granty, a pak jeho snahy podřídit televizi veřejné služby státnímu rozpočtu, snížit jí finance a vystavit většímu politickému vlivu. Přesně takovému, jaký ministr předvádí už teď.

Český film dnes nestojí před starosvětskou hrozbou cenzury, ale před něčím účinnějším: než se nadějeme, může vzniknout atmosféra, v níž si tvůrci začnou dávat pozor sami. Producent si řekne, že tohle téma je zbytečně citlivé. Dramaturg usoudí, že tohle by mohlo vypadat jako aktivismus. Komise se shodne, že bude bezpečnější podpořit něco takzvaně pro všechny. Film má být podle představ ministra Klempíře slušný, srozumitelný, reprezentativní a pokud možno neotravný. Ministr chce film prostě převychovat — a míní na to jít přes peníze.

Točit film je docela drahé, průměrný český celovečerní snímek stojí desítky milionů korun. A ne, laciněji se to opravdu pořídit nedá. Tvůrci opravdu nejsou přeplácení — pravdou je opak. Producenti část peněz seženou od televizí, část od zahraničních koprodukčních partnerů, část z různých fondů. Jedním z těch klíčových je Fond audiovize, který finance rozděluje mezi hrané filmy, seriály, animace, dokumenty, kina i filmovou výuku. Druhým zásadním zdrojem financování české kinematografie je Česká televize, která významnou část snímků koprodukuje. Tu si jako domácnosti platíte sami a ministr nemá co posuzovat, jestli je to podle něj drahé nebo jestli by ČT měla něco vyrábět či nevyrábět.

Do fondu audiovize vkládá peníze stát, ale nejen ten. Přispívají do něj kina z každé prodané vstupenky, přispívají komerční televize, satelitní stanice a nově i streamovací platformy jako Netflix nebo HBO. Když si koupíte lístek do kina nebo zaplatíte předplatné Netflixu, část těch peněz jde do systému, který financuje českou kinematografii. Vy osobně tento fond spolufinancujete. V případě ČT jde o přímé poplatky vašich domácností, na které si politici dosud nedovolili sáhnout.

O tom, který film peníze dostane, nerozhoduje vkus jedince s ministerskou funkcí, ale odborné rady složené z filmařů, scenáristů, producentů a dalších profesionálů, kteří mají v oboru praxi. Umějí posoudit dobrý námět, slibný scénář, kapacitu producentů, potenciál tématu, realizovatelnost. Jsou to lidé, kteří složité cestě vývoje, výroby a distribuce filmu rozumějí. Analogicky to probíhá v ČT. Ministr kultury do toho ze zákona nemá co mluvit. Tak to bylo nastaveno záměrně, aby politici nemohli říkat, na které filmy půjdou, či nepůjdou vaše peníze, a na které se tedy budete, či nebudete dívat.

To chce nyní ministr Klempíř změnit. Před nedávnem zveřejnil příspěvek, ve kterém se rozhorlil nad tím, že fond přispěl necelým milionem korun na animovaný film o queer komunitě. Šlo o slovensko-český animovaný projekt o dospívání a hledání identity, jehož hlavní postava je queer. Odborná rada fondu projekt posoudila, srovnala ho s ostatními žadateli a rozhodla, že je kvalitní, dobře připravený a mezinárodně zajímavý. Tedy odvedla svou práci, jak se od ní očekává.

Co na to ministr? Z celého balíku podpořených projektů vytáhl jeden, označil ho za financování aktivismu a oznámil, že připraví změnu zákona, která mu umožní do rozdělování peněz zasahovat. Jako argument uvedl, že mu od inkriminovaného rána chodí desítky zpráv od lidí, kteří se také diví. Kolik zpráv ve skutečnosti přišlo, od koho a jestli se to celé neodehrálo jen v jeho hlavě, se nedá ověřit. Ale má to působit jako učiněný hlas lidu.

Ať už je vám zaměření dotyčného filmu blízké, nebo cizí, názor na to bezpochyby máte. S ministrem buď souhlasíte, nebo ne. Ministrův fígl spočívá v tom, že z toho udělá podobnou debatu o otázce, kdo má lepší vkus, a nechá z ní vyklouznout něco mnohem důležitějšího. Má mít politik pravomoc rozhodovat, které filmy jsou správné a které závadné? Má ministr vytvářet seznam témat, do kterých stát neinvestuje?

Představte si, že u moci je ministr, který má rád jiný žánr než vy. Třeba historické velkofilmy o národních hrdinech. Nebo snímky, které oslavují takzvanou tradiční rodinu, či filmy, které chválí vládu. Pokud bude mít právo zasahovat do toho, komu dá peníze fond či zda koprodukci schválí ČT, nemusí vaše oblíbené žánry nebo témata zakazovat. Stačí, když je prostě nepodpoří. Producent bez peněz film prostě natočit nemůže.

To není žádné sci-fi. Přesně to se děje na Slovensku, kde si vláda takové pravomoci v kultuře vytvořila. Výsledkem nejsou žádné zakázané filmy, ale něco mnohem méně viditelného: filmy, které vůbec nevzniknou, protože producenti předem tuší, co projde a co ne. Málokdo se bude chtít určitými tématy a přístupy zabývat, když bude hrozit, že rozhoduje vkus toho, kdo je zrovna ministrem.

A tak si jednou sednete do kina a zjistíte, že na plátně opět běží film, který je bezpečný, hladký a neznepokojí nikoho. Jenže vám taky vůbec nic neřekne. Nerozesměje vás při pohledu na sebe sama, nepřekvapí vás a nepřinutí vás přemýšlet o něčem, o čem jste přemýšlet nechtěli. Nebude to film, na který si vzpomenete za týden, natož za deset let. Taková temná předzvěst se sice naplnit nemusí, ale její hrozba je poměrně reálná. A to z několika důvodů.

První z nich je ten, že ti nejlepší mohou začít odcházet. V české audiovizi v posledních letech vyrostla řadu tvůrců, kteří dokážou točit filmy pro běžné diváky a zároveň je o ně zájem i v zahraničí. Mají kontakty, nabídky a možnost pracovat jinde. Pokud budou cítit, že doma musejí obezřetně našlapovat a přizpůsobovat se, aby jejich téma bylo ministrem schváleno, nebudou to chtít podstupovat. S nimi odejde i know-how, zkušenosti a mezinárodní kontakty, díky nimž vznikají filmy, na které býváte třeba i hrdí.

Znamená to také přicházet o zahraniční peníze. Díky systému filmových pobídek dnes Česká republika láká do země zahraniční filmová studia. Netflix tady točí seriály, zahraniční producenti tu platí české herce, techniky, catering, ubytování. Do České republiky díky tomu přitekly ze zahraničí velké miliardy. To však bude pokračovat jen tehdy, pokud naše země bude působit jako spolehlivé, předvídatelné a tvůrčí prostředí. Jakmile se začne šířit zpráva, že tady ministr kultury veřejně komentuje, jaká témata jsou přijatelná, a spolurozhoduje o financování filmového průmyslu, zahraniční producenti si to rozmyslí.

A pak ztratíte příležitost vidět určité příběhy. Jedním z největších efektů audiovize je, že vám ukazuje svět očima lidí, kteří nejsou vy a možná vám jsou i hodně vzdálení. Film o životě v malém příhraničním městě, snímek o složitém stáří nebo o dospívání v rodině, která nefunguje. Nejde v nich o žádný aktivismus, ale o pohledy do jiných životů, díky nimž rozumíme světu lépe. Pokud bude ten či onen politik rozhodovat o tom, čí příběhy a jakým způsobem jsou hodny vyprávění, tato možnost se postupně vytratí. Je i pochopitelné, proč to ministr chce. Ale nikdo jiný by si to přát neměl.